SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Jméno Vincent van Gogh nejspíš ve svém životě aspoň jednou zaslechl i ten, kdo zná výtvarné umění pouze z graffiti malůvek nejbližšího nádražního podchodu. Je to ten nizozemský malíř, který si uřízl ucho (nebojte, ve skutečnosti prý jen lalůček). Co vám název filmu „S láskou Vincent“ evokuje? Ano, správně, takto srdečně se někteří z nás loučíme v e-mailech. Ve druhé polovině 19. století ovšem e-maily ještě neexistovaly, a proto zde samozřejmě hovoříme o dopisech. A právě na základě asi 800 van Goghových dopisů adresovaných většinou jeho bratru Theovi vznikl scénář k filmu, který mě ohromil už ve chvíli, kdy mi ho doporučoval můj bratr. Proč? Protože jako amatérský čmárač miluji na filmech jejich vizuální provedení, čímž naznačuji jádro pudla.
Pokud čekáte suchopárný životopisný dokument s generickými herci v dobových kostýmech, nemůžete být dále od pravdy. „S láskou Vincent“ se žánrově asi nejvíce blíží detektivce, i když příběh není v tomto případě to hlavní, oč tu běží. A jsme u toho: pokud máte rádi filmy kreslené, animované či jinak výtvarně působivé, jste tu správně! O tomto filmu by se totiž dalo říct, že je malovaný, a to doslova, neboť vznikl digitalizací originálních olejomaleb. Cože to, říkáte si? Toto: více než stovka umělců z celého světa vytvořila, na základě inspirace van Goghovou tvorbou, neuvěřitelných 66 960 (!!!) obrazů, které byly, zjednodušeně řečeno, oskenovány a jako jednotlivá políčka filmu naskládány za sebe. Jde o první film tohoto druhu na světě. Ale to není vše! Aby se měli udatní malíři při malování filmu čeho chytit, byl nejprve natočen „obyčejný“ hraný film se skutečnými herci, mezi nimiž figuruje i spousta známých jmen. Pokud tedy budete mít pocit, že na vás z plátna (malířského i filmového) koukají povědomé tváře, můžu vás ujistit, že nejde jen o pocit. Herci/herečky jako třeba Saoirse Ronan (scifisti znají z Hostitele), Chris O’Dowd (Roy z IT Crowd), Aidan Turner (Kíli) či Helen McCrory (paní Malfoyová) se zde objevují ve více či méně důležitých rolích a vy si říkáte, jak to jejich malovaným verzím sluší. Z těch krásných sytých barev vám prostě budou oči přecházet. Budete mít pocit, že si na ty tahy štětcem můžete snad i sáhnout. Retrospektivní pasáže jsou pak vyvedeny černobíle. Nic nového pod sluncem, ale malíři dovedli black-and white obrázky zpodobnit způsobem, ze kterého vás bude mrazit.
Dovedete si představit tu mravenčí práci? Natočíte film, rozpižláte ho na jednotlivé záběry, podle kterých umělci namalují dechberoucí plátna (opakuji: 66 960!), ta plátna pak převedete do digitální podoby a spojíte zase dohromady. No mazec! Matně si vybavuji kdesi přečtené vyjádření tvůrců, že by do podobného zápřahu už nešli. Škoda!
Ještě doslov pro ty, co prostě MUSÍ mít k filmu i ten příběh. Dobrá zpráva: je tam. Možná si vybavíte, že nebohý van Gogh neskončil úplně dobře. Ve svých 37 letech se sám postřelil a na následky tohoto zranění pak zemřel. Proč to udělal, toho se ve filmu snažíme dobrat prostřednictvím pošťáka Armanda, jenž má doručit poslední Vincentův dopis bratrovi (Vincent je v té době již nebožtík). Armandovi se však okolnosti Vincentova úmrtí zdají podezřelé a rozhodne se vše sám prověřit. Proto ta detektivka. Na své si ovšem přijdou i milovníci vztahových dramat a psychologických rozborů. Film trvá příjemnou hodinku a půl, takže za jeden pošmourný večer pod dekou ho dáte. Hlavní myšlenka, kterou si já z filmu odnáším, je, že nemusí být hlavní to, co a čím malíř namaloval, ale PROČ to namaloval. U Vincenta to platí dvojnásob. Tak na něj mrkněte, určitě by mu to udělalo radost. Za života se, chudák, moc uznání nedočkal. Dnes přitom jeho obrazy patří k nejslavnějším na světě.
Jo a film byl nominovaný na řadu ocenění včetně Oscara.