NEDĚLNÍK: Čtenářský paradox

Letos jsem podruhé po mnoha letech pravidelných návštěv nejela na Svět knihy. Ne že bych nebyla zvědavá. Jen se mi to tak nějak… zalomilo. Studuju totiž (mimo jiného) literaturu. Anglickou, americkou, starou, novější, moderní i postmoderní, s poznámkami pod čarou a teoretickým aparátem. A tak jsem – v jistém smyslu – zůstala doma s knihami kvůli knihám. Zatímco přátelé postovali fotky z veletrhu, já jsem ve stínu vysokých hřbetů analyzovala Shakespeara, chystala se na test z americké poválečné historie, a psala seminárku o překladech Robinsona Crusoe. Takové to klasické “nemůžu na knižní akci, čtu knížku” – jen trochu ve větším měřítku.

Ne že bych nechtěla číst. Jen mám momentálně pocit, že čtu všechno kromě toho, co bych si zrovna teď přečetla nejradši. Beletrii jsem skoro odstavila. Znovu se mi potvrdilo, že není pravda, že když člověk studuje to, co miluje, nebude už nikdy pracovat. Bude. Jen už tu milovanou věc nebude dělat ve volném čase.

A přitom se příběhy neptají a nikdy vám nic nevyčtou. Ty prostě existují. A jsou jich mraky. Stačí otevřít knihovnu (nebo streamovací platformu) a člověk okamžitě ví, že by na to potřeboval tři životy. V jednom by jen četl, ve druhém koukal na filmy, a ve třetím konečně zkusil sám něco napsat. Místo toho ale často skončím v tom čtvrtém, utajeném životě: listuju obsahem, pouštím si trailery, pročítám první stránky… a pak zavřu všechno a jdu mýt nádobí.

Až příští týden budu uklízet knihovnu po malování, už teď vím, že úklid skončí fiaskem. Nejdřív si budu chtít jen otřít prach z hřbetů. A pak zjistím, že místo třídění a rovnání sedím uprostřed hromady knížek a čtu. Koneckonců – je to taky forma návratu ke kořenům. Někdy je potřeba si ten čtenářský vztah znovu oprášit. Doslova.