NEDĚLNÍK: Retro hry a filmy zkreslují pohled na minulost
Článek od: Petr Simcik - 22.06.2025
Onehdá jsme vedl se synem diskusi na téma osmdesátky. Bylo to při společném hraní Crew Motorfest a trochu mě vyděsilo, že vzhledem k jeho okruhu vstupů - což je Youtube, hry a nové filmy má vlastně strašně zkreslenou představu jak to tenkrát vizuálně vypadalo. Vzpomínky na minulost, zejména na dekády jako osmdesátky, jsou dnes formovány především vizuálními a popkulturními interpretacemi. Zvlášť u dětí nebo mladších puberťáků, jak jsem se mohl na vlastní kůži už párkrát přesvědčit. Retro hry, filmy a seriály vytvořily idealizovaný obraz této éry, který je pro mnoho mladších generací jediným zdrojem informací o tom, jak tehdy svět vypadal. Výsledek je často bizarně zkreslený pohled na minulost, kde si lidé představují osmdesátky jako dobu plnou neonů, futuristických aut a nekonečných dobrodružství. Hry jako Cyberpunk 2077, Vice City, Far Cry: Blood Dragon, retro přídavky do her - například závodní retro event třeba ve Forza Horizon či Crew Motorfest zobrazují osmdesátkový svět plný růžových, tyrkysových a zelených neonů. Delorean se pro tohle období stalo určujícím ikonickým autem, které měl každý. Skutečná estetika té doby byla mnohem střídmější. Šedivá města, těžkopádná technologie a móda, která byla spíš zvláštní než elegantní, tvořily každodenní realitu, a ne každý pokoj byl vybavený futuristickými světelnými efekty. (Vlastně jsem spíš měl napsat - žádný pokoj :D) Walkman z osmdesátek sice přehrával tu nejlepší popovou hudbu jaká kdy vznikla, ale jinak byl k uzoufání nudný a rozhodně ne sci-fi, ani neměl fialové podsvícení :D Koneckonců ty tužkovky byly rády, že utáhnou tu kazetu.
Dalším populárním fenoménem jsou stylizované obrázky osmdesátkových pokojíčků, které vídáme na počítačových wallpaperech nebo ve hrách. Typické retro pokoje z popkultury jsou plné CRT monitorů, kazetových přehrávačů, starých herních konzolí a různobarevných světelných řetězů či opět fialové aury odrážející se od pestrobarevných stěn. Ve skutečnosti však většina dětských pokojů vypadala mnohem obyčejněji – standardizovaný nábytek, opakující se vzory tapet a minimální množství elektroniky byly normou. Hry a filmy často přehánějí tento obraz, aby vytvořily nostalgii nebo futuristickou estetiku, která s realitou osmdesátých let neměla mnoho společného. Když je k těmto stylizovaným vizuálům často připojena skutečná dobová hudba, působí celá iluze ještě přesvědčivěji. Hudba, která odpovídá dané době, vytváří autentický pocit, a pro malého diváka nebo hráče je pak snazší přijmout zkreslený obraz jako reálný.
Nové filmy a populární hry, které čerpají inspiraci z této dekády, výrazně přispěly k vytvoření zkresleného obrazu. Seriály jako Stranger Things či třeba poslední Thorové, Strážci Galaxie (vím, tam jsou to hudebně spíš sedmdesátky) a další projekty kombinují nostalgii s fikcí a vytvářejí iluzi, že osmdesátky byly plné mystiky, neonových světel a futuristických technologií. Podobně zmíněné závodní hry přidávají do retro režimů extrémní barevnost a přehnaný vizuální styl, aby přilákaly hráče a podpořily specifickou atmosféru. Jako jo, na mě tyhle osmdesátky fungují, protože jsou vlastně naše představy, jak to bude vypadat v budoucnosti, zárodkem Cyberpunku ale pro ty, kdo tuto dobu nezažili a už je jim vzdálena několik desetiletí, je pak obtížné rozlišit mezi realitou a stylizovaným světem, který vznikl na obrazovkách.
Mladší generace, která stále méně sleduje klasickou televizi nebo autentické dobové filmy, často zůstává u této idealizované verze minulosti. Pro některé může být překvapující, že osmdesátky nebyly tak zářivé a futuristické, jak si představovali. Nejhorší je, že i když se synem člověk zajde třeba do muzea aut v Německu, či jsme byli muzeích v USA, ten zkreslený obraz zůstane podpořený realitou, protože ona muzea ten obraz přebírají a v čele sbírky aut stojí růžově ozářený Delorean :D a v sekci osmdesátek jsou ty nejbarevněší věci, co byly tenkrát k dostání. A ano i já jsem vinen, retrogaming který jsem dětem představil, a to že si pouštím playlist Vice City v autě taky definitivně nese své ovoce. Realita byla mnohem všednější a často i poněkud nudná. Přesto retro estetika přitahuje obrovské množství lidí, protože vyvolává pocit nostalgie a touhu po barevnějších časech. Pro ty, kteří osmdesátky zažili, jde o idealizovanou vzpomínku a nebo představu jak to vypadalo na západě, protože v našem případě byly osmdesátky gramodesky z maďarska, černobílá televize a hnědé obývákové stěny plné nevkusného užitkového skla (které se ale nesmělo použít :D). Pro mladší generace je to lákavá iluze světa, který vypadá jinak než současnost – barevněji, energičtěji a optimističtěji. Retro hry a filmy jsou především zábavou a stylizací, která si bere inspiraci z minulosti, ale současně vytváří svůj vlastní svět a možná právě v tomto rozkročení mezi realitou a fikcí tkví jejich nekonečné kouzlo.
- Přidat komentář
- 2026x přečteno
Komentáře
Retro - čili "historické" -
Retro - čili "historické" - knížky ho zkreslují taky (o tom něco vím, píšu je). A to bez ohledu na epochu, ve které se odehrávají. A bez ohledu na autora, protože i ten nejpoctivější tam nikdy nemůže nacpat všechno a vypíchne jen ty aspekty, které se mu hodí.
Co pak se týče konkrétně osmdesátek, hm, ty jsem zažil a ještě si je trochu pamatuju. Aspoň, jak to vypadalo v našich končinách (o Západě mluvit nemůžu)... V "dětském pokojíčku" (ne každý byt takovou vymoženost měl) by za prvé nebyl VǓBEC ŽÁDNÝ monitor: televise bývala v domácnosti jenom jedna, v obýváku, nejčastěji zastrčená v kusu nábytku, kterému se říkalo "stěna", a počítače do soukromých obydlí dorazily až v devadesátkách. Světelné řetězy jsou naprostý nesmysl, to se používalo leda tak na vánoční stromeček, no a vylepení filmovými plakáty? Potažmo plakáty popových hvězd? Jen velmi zřídka - tuzemské by si doma vyvěsil sotvakdo, a ty západní byly těžko dostupné. Když už, tak fotografie vyškubané z pašovaných časopisů, obvykle z Brava...
No a jedna čistě osobní poznámka - "walkman z osmdesátek sice přehrával tu nejlepší popovou hudbu, jaká kdy vznikla"? Ano, přehrával, když ji do něj někdo strčil. Ale množina těch, kdo holdovali walkmanům, se s množinou těch, co poslouchali padesátkovou a šedesátkovou muziku, nikdy moc nepřekrývala. (I když... No, pamatuju, že na přelomu sedmdesátek a osmdesátek - a asi i potom - mezi deskami, pašovanými ze západnějších zemí, bývaly i tzv. "diskovýběry". A na těchhle kompilacích aktuálních hitů se celkem pravidelně nějaký ten cover dvacet, pětadvacet let staré písničky vyskytl... Jen jsme tehdy netušili, že jde o až tak letité fláky.)
Tak v těch osmdesátkách už
Tak v těch osmdesátkách už hlavně šla západní hudba i z východu :D Balkaton k nám tahal krom noname italů i třeba Modern Talking, Stevie Wondera, Michaela Jacksona nebo Queeny. Samozřejmě popsané azbukou a o nějaké licenci předpokládám nemohla být ani řeč. Walkman jako takový jsem měl až v devadesátkách kdy, ale zase bylo jednodušší nahrát tu osmdesátkovou hudbu, protože se zpožděním běžela na rádiích :D
Jinak na konci osmdesátek měli ti nejšťastnější doma didaktik :D nebo klon Atari ale fakt to nebyla věc do pokojíčku no, drahá jako prase. Jinak si z fotek pamatuju že mamka měla dva plakáty které někde vyšmelila. Myslím, že to byli právě ti Queeni a Beatles :D
Balkaton neznám (Bulhaři,
Balkaton neznám (Bulhaři, předpokládám). Co fungovalo, byly černé bursy s pašovanými deskami: v sobotu dopoledne někde v parku, co dva tři týdny jinde, neb stále na útěku před policií... Já to zažil na přelomu let 1980/1981 - kamarád si tam chodil ty desky kupovat, aby si je doma nahrál a příště poslal dál, já okukovat obaly, protože ta hudba mne nezajímala, ale výtvarné provedení ano.
No a z těch výše jmenovaných - Modern Talking neznám ani jako název, Steve Wondera jen podle jména (tuším, že stejně jako Ray Charles je to slepý černoch, ale to je tak všecko), Queens považuji za jedinou vadu na jinak skvělém Highlanderovi, a Jackson (který už spadá do konce osmdesátek)... No, několikrát v životě se mi stalo, že mi někdo pustil písničku a říkal: "To si poslechni, to je Jackson!" - a já poslouchal a divil se, proč je tak slavný, když tam neslyším naprosto nic osobitého a zapamatovatelného. Po pravdě, z pokročilých osmdesátek (na začátku byli aspoň Boney M a Goombay City Dance Band) mi utkvělo v paměti jen pár písniček, a to proto, že jsem je považoval za naprosto příšerné odrhovačky už tenkrát (a ani u jedné neznám interpreta): Radio Gaga, Vamos a la playa a Comanchero...
Já bych to na pašované desky
Já bych to na pašované desky nezužoval. Významné bylo, že když se deska objevila, tak se hudba okamžitě díky možnosti propojení dvou kazeťáků začala lavinovatě šířit. Každý to samozřejmě vídíme optikou svých zkušeností. Já jsem hudbu začal vnímat někdy 1983, vyrůstal jsem v relativním západákově, s deskou západní hudby jsem se nikdy nepotkal, ale i tak se k nám kazeťákovou poštou dostávaly věci v nejhorším tak s ročním až dvouletým zpožděním. Když jsem v roce 1987 objevil Pink Floyd (to už jsem byl v Praze), tak jsem během dvou let dal dohromady prakticky celou diskografii a často ani nevím, odkud ke mě přišla. Člověk dal kamarádovi prázdnou kazetu, ten ji poslal dál, ten dál, po měsíci přišla s nahranou deskou.
Zajímavé to bylo na severní Moravě, protože jedna polská stanice pravidelně už od poloviny osmdesátek pravidelně vysílala západní hudbu, dokonce každý víkend pouštěli jednu celou desku. Bylo to na VKV, takže se to dalo ve slušné kvalitě nahrát. Je pravda, že v desáté kopii už z toho moc nebylo, ale lepší než nic :-). Samozřejmě hráli hlavně pop, ty náročnější či okrajovější věci (art rock, metal) chodily spíš kazeťákovou poštou.
Díky chaotickému šíření se snadno stalo, že člověku úplně utekl nějaký výsek hudby, pokud v jeho širším kruhu nebyl na tohle fanda. Měl jsem po roce 89 co dohánět a v jistém smyslu doháním dodnes, cestuju hudebně zpátky v čase :-).
A poslední poznámka, symptomem doby byly poslechové diskotéky. To k nám třeba na internát na gympl přijel pan Černý s kufrem desek a celý večer nám pouštěl věci a snažil se jim dodat kontext. V té době velmi záslužná činnost. Někdy kolem roku 1986 dokonce přijel chlap s videem a celému gymplu promítal asi hodinu v sokolovně videoklipy, což nám přišlo jak z jiného světa. Na rozdíl od Černého to ovšem byly popiny, dodneška si pamatuju, že tam byla Tiffany a "I Think We Are Alone Now" (taková cute zrzka se vepíše do paměti).
Mladým to říkat můžeme, ale je asi nemožné, aby si uměli představit, jak jiné bylo naše vnímání hudby v těchto podmínkách.
P.S.: I moje děti si myslí, že nejlepší hudba je z osmdesátek, a to jim pouštím všechno počínaje swingem 30. let.
Od těch pašovaných desek
Od těch pašovaných desek právě začínala ona kasetová lavina... Pravda, v příhraničních krajích se nahrávalo taky z rádií (na to jsem zapomněl, protože Praha tuhle možnost neměla).
Jinak je to samozřejmě věc vkusu. A jsou rozdíly v jednotlivých žánrech. Nicméně u pop music (protože o té byla původně v článku zmínka) mi nikdo nevymluví, že přibližně od roku 1970 každý další nový styl už byl pouze úpadkovější než ty předešlé...
na zkreslování
Na zkreslování dějin máme celé ústavy (ÚSTR v tom úspěšně následuje svého předchůdce - Ústav dějin KSČ a MDH a nejen z FF UK taky padají pěkné manipulace) a dnes i soudy. Filmy a hry jsou proti nim amatéři, byť je jejich záběr mnohem širší.
To s tou FF UK by mne docela
To s tou FF UK by mne docela zajímalo (jako člověka, který ji v posledních dvaceti letech prolezl politologii od bakaláře k doktorátu a celé pětileté studium historie k tomu). Máte nějaký konkrétní příklad, jak manipuluje s dějinami?
několik
Několik "uvědomělých" individuí/přednášejících spojených s katedrou historie FF UK veřejně tvrdilo, že každý, kdo si dal za císaře pána kafe byl otrokář a na to navazovaly rozbory, jak byli Češi nebezpeční kolonizátoři a kde všude v koloniích škodili. Prostě místní BLM v praxi. Nedivím se, že pod takto "odborným" vedením jednomu studentovi hráblo a stal se z něj masový vrah. Čest katedrám, které se dokázaly moru woke a cancel kultury ubránit i přes to, že se to rozlezlo hůř, než marxleninská filozofie. Když k tomu přidám ty nové pověsti české, co se učí o socialismu (a co v rozporu s dokumentací doložitelnou realitou hlásá ÚSTR), je to k zblití.
V dobách, kdy jsem tento ústav studoval, byly takové zjevy pro svou přebujelou uvědomělost soustřeďovány na katedře marxismu-leninismu, aby neškodily v odborné výuce.
Ale no tak Střelče, trochu
Ale no tak Střelče, trochu vystydni :D Ani největším vymýváním levicovou propagandou se z někoho nestane školní střelec. Spojuješ věci co spolu nesouvisí.
Ale co se týče těch myšlenek... Školy byly vždy levicové kdekoli na světě, u nás, v celé Evropě i v USA a sem tam se objevily myšlenky které nakonec špatně skončily - koneckonců celá komunistická záležitost a třídní boj vznikl jako myšlenka velmi vzdělaných lidí, což je ironické, protože ty nakonec nejvíc potlačovala. Školy, zvláště filosofické jsou k tomu že mezi dobrými myšlenkami vniknou i jen zdánlivě dobré prostě náchylné.
Hmm... A můžete být
Hmm... A můžete být konkrétnější? Protože to BLM, jak říkáte, jsem zaznamenal na Ústavu politologie FFUK a ještě na Iberoamerikanistice, ale ne na historii (teda na úrovni vyšší, než doktorandi). Jinak nic jako "katedra historie" na FF UK do nedávné doby (cca před třemi měsíci) neexistovalo - byly tady tři ústavy (českých, světových a hospodářských dějin). Přičemž ústav světových dějin, kde studoval střelec z FF UK z nich byl zdaleka nejpravicovější (mezi jeho ředitele v relativně nedávné době patřil prof. Skřivan, který například z FF UK vyštval gender studies, nebo prof. Kovář, který skončil jako redaktor "konzervativního" webu info.cz.)¨Navíc Kozákovým školitelem byl doc. Stellner (odborník na východní Evropu a carské Rusko), který je rozhodně všechno jiné, než progresivista. Takže odtud vítr opravdu nefouká.
A s těmi produkty přicházím jako historik do styku dost pravidelně - a vyslovených levicových blábolů (zase, pominu-li doktorandy) je tam (narozdíl od jiných kateder či univerzit) docela málo. Třeba nedávno jsem dočetl novou monografii o Banderovcích - a ta rozhodně levičácká nebyla ani náhodou.
kdybys
Kdybys musel s některými současnými produkty výše zmíněného ústavu občas pracovat, tak by tě humor přešel a možná bys tam ty stavy na některých katedrách zredukoval sám. Ale nejspíš by jsi šel po producentech a ne po produktech. V lepším případě bys lítal okolo na vlastním plameni jak bahenní dráček a rval si u toho šupiny, teda vlasy (pokud je ještě máš).
Navíc těžce podceňuješ účinky kvalitního dlouhodobého výplachu mozku - ne každej ustojí skutečnost, že mu nějaké "autority" pod tlakem valí klíny do hlavy a pak vyleze za dveře ústavu a tam je všechno jinak. U některých sebestřednějších jedinců stačí k výbuchu násilí skutečnost, že mimo ústav není všechno po jejich. Párkrát už jsem to viděl a byl jsem rád, že dotyčný nemá po ruce kousavé železo nebo pádnější argumenty typu "tupý předmět".
Osmdesátky si moc nepamatuji,
I v USA byly ty osmdesátky
I v USA byly ty osmdesátky hnědý a špinavý :D Jen se v tu dobu prostě vyprodukovala ikonický hudba, synťáky, vznilky první hudební klipy s kozama a na rozdíl od nás tam děti měly herní konzole a walkmany ale furt to nebylo to barevné šílenství co nám tu prezentuje Thor - Ragnarok :D
Koneckonců většina filmů ať už vážnějších nebo komedií jako je Sám doma, policajti z Beverly Hills, Policenjní akademie, prostě to všechno co běželo v devadesátkách u nás v televizi ukazuje americký osmdesátky vizuálně velmi přesně.
.
V osmdesátkách, konkrétně 86 jsem si pořídil ZX Spectrum i s microdrive. Stál mě 4500 Kčs, jel jsem pro něj do Komárna, protože pašem přes Maďarsko by levnější (v té době se prodával třeba i za 12000). Tehdy se na studentských kolejích dalo sehnat cokoliv z hudby i z programů pro počítače, až žádný internet nebyl, ve filmech bodovaly šílené kopie na kazetách betacam i VHS (ale byly kapku větší).
Historická přesnost v českých filmech byla zkreslována ideologií, mlčelo se o zločincích ve vlastních řadách. Velmi věrně reálie před semišem ukazuje film Divoká svině, samozřejmě ta ideologie a hlavně bezvýchodnost je tam zjevná. Jsou samozřejmě filmy, které ukazují tehdejší život bez příkras a hlavně té ideologie. Ta radikální změna je vidět v předělu konce sedmdesátých a počátkem osmdesátých let, jak začala perestrojka, tak se to začalo ideologicky drolit. Jedna pravda se najednou rozplizla a najednou bylo pravd víc a sami komunisti chtěli změnu, chtěli ten kult peněz ale taky chtěli, aby jim zůstala ta moc. Jenže změna rozmetla celou společnost a odvrhla to špatné, ale i to dobré, a ta se začala atomizovat a bublinovatět. Není jisté, jestli měli výhodu ti, co si s minulým režimem nezadali, dneska to vypadá, že spíš ne.
Spousta chytráků si na tom později založila živnost. Devadesátky už byly o něčem jiném, vtrhnul jsem kult peněz a vše ostatní šlo stranou.
No, a pak korporace využily slabosti státu a vlastně i nabídku (respektive to kapitálové vzduchoprázdno) a ovládly trh, to byla ta doba vytlačování malých akcionářů a kontrolní balík musel mít vždy 51 anebo 100 %. Zlikvidovaly se tím tradiční firmy (bo byly státní a za hubičku) a začaly se ničit i jiné tradice. Tím bylo založeno i finanční otroctví přes hypotéky a další kapitálové produkty pro nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva.
Mimochodem, zažil jsem to coby živnostník. Dodával jsem pro Telecom, jenže ho koupila Telefónica a nový management rozhodl, že nepotřebuje tisíce dodavatelů miniaturních firem. Nabídka byla férová, buď se necháte zaměstnat u pasácké firmy, se kterou už máme smlouvu, anebo končíte...
V 89 si nikdo neuvědomil, že nejde jen o změnu režimu, ale o konquistu západních korporací v zemi, kam 40 let nemohli přímo vkročit. Potřebovaly levnou pracovní sílu, odbytiště a implementaci své kapitálové a firemní kultury (a samozřejmě instalaci svých kulturních prvků v návaznosti na změnu myšlení, ukotvení v západních strukturách přes kapitál i přes zkorumpovaný management) ale nepotřebovaly jejich know-how. Jen odrazový můstek dál na východ...
Ještě v 95 se velká část odborné literatury překládala (čímž se i kultivovala česká slovní zásoba), ale to o pár let později opadlo, se zdůvodněním že překlady jsou neekonomické a za chvíli budou stejně všichni mluvit/rozumět anglicky. Rovnováha se hledá dodnes.
A všechny politické reprezentace tu přeměnu naší země ve skoro 17. spolkovou podřízenou zemi dovolily, schválily a zdůvodňovaly, že neexistuje třetí cesty, natožpak nějaké jiné, samostatné a sebevědomé. A dneska už zase máme tu jedinou správnou (cestu, stranu, pravdu…).
Přidat komentář