REPORTÁŽ: Kate v Praze

17. září 2011 se v Národním domě na Vinohradech konalo další z řady setkání českých fanoušků Star Treku. Tentokrát pozvání pořadatelů přijala Kate Mulgrew, představitelka kapitánky Kathryn „Káti“ Janeway ze série ST Voyager.

Pro mě to bylo vlastně jedno z nejhromadnějších setkání. Některá předešlá se konala v rámci Czech Treků, nebo jen tak samostatně, třeba v prostorách hotelu Regina, kam se ale moc lidí nevešlo. Bylo tedy jasné, že těch cca dvě stě lidí, kteří přijeli za Kate Mulgrew, nebo za nimiž přijela ona, je třeba shromáždit jinde. Volba místa na mě udělala dojem a pořadatelům patří opět obří hřejivé díky za všechno, co udělali.

Odbočka - osobní lekce z historie

Když vzpomínám na mé první setkání se ST, což nebylo první setkání se sci-fi, napadá mě jedna zvrhlá věta „když jsem se v patnácti rozhodovala na co se koukat v televizi, Star Trek byl jasná volba.“ Skoro to sedí, bylo mi tehdy téměř patnáct. Moje zmatené vzpomínky na začátky provází chaos s vysíláním té které série. Jak čtu na netu, šla tu TNG, chvíli souběžně s DS9, pak se to střídavě přerušovalo, měsíce až roky se čekalo na další pokračování. Zkrátka bordel. Není se tedy čemu divit, že když se na obrazovkách objevil Voyager, měla jsem monstrózní radost, protože to vypadalo, že se bude vysílat pravidelně. V té době (rok 1998) už rodiče věděli „co je ST zač“ a začali nechápat, proč já to chápu. Proběhlo několik debat na téma „na to se koukat nebudeš, protože… proto,“ přičemž ty doprovázely věčné hádky o nejpodstatnější přístroj v domácnosti – videorekordér. Ten jsem pak adoptovala, protože krom ST časem běžela Akta X, Krajní meze, Milénium… To nemluvím o Véčku, které se objevilo s prvními ST, taktéž v roce 1994. Takže ta černá hranatá věc měla co dělat, a to si nemyslete, že se v průběhu let nerozbila (to bývaly osobní katastrofy, při kterých jsem předčasně šedivěla).

V tomto případě žila asi kilometr daleko záchrana v podobě kámošky Martiny, která se mnou na setkání s Kate pochopitelně také vyrazila. Vlastně nevíme, která z nás ke ST přivedla tu druhou, ale rozhodně to nebyla chyba, což časem pochopili i mí rodiče, kteří, světe div se, na vysílání Voyageru dokonce opouštěli obývák. Táta v tom viděl záminku dojít si na pivko a máma ve vedlejším pokoji pařila Tetris. Pohodička.

Takže… Kate

Ráno 18. září, kdy jsem se rozhodla sepsat své postřehy ze dne minulého, jsem se probudila brzy. Jak tak chodím po bytě, dělám čaj, protírám si oči a brouzdám po netu, narazím na reportáž na „Novinkách,“ která tu mou předběhla.

Hned úvodník mě mírně rozesměje. Ten, kdo to psal, fanouškem není, protože to by věděl, že se včera do Prahy určitě nedostali „všichni fanoušci ST,“ a rozhodně jsme všichni nepřijeli v kostýmech (v tomto okamžiku 13:45 existuje aktualizace úvodníku, kde tyto bludy už nejsou). Potom je to lepší. Pár výroků Kate o tom, jak se jí tu líbilo (k tomu se ještě dostanu) a průřez seriálem. Zajímavá je diskuse k tomuto článku, jejíž jeden přispěvatel napsal pro mě odteď památnou větu: „Hm... ptát se mě, kterou část Star Treku mám nejradši, je jako ptát se mě, jestli mám radši maminku, nebo tatínka.“

Sama za sebe na tohle také odpovědět nedokáži, spíš srovnávám „něco v každé sérii, s něčím jiným v té další.“ Slyšela jsem takové názory, že TOSka je nejhorší, protože nemá úžasné efekty, že DS9 je nudný, protože se tam nic neděje… navíc ten hrozný původní dabing, že TNG je nejlepší, že VOY zabila postava kapitánky.

Tak především, Voyager zabili jeho tvůrci, kteří prostě nedokázali dostatečně využít možností, které se jim se ztracenou lodí nabízely. A aby to zachránili, přivedli na palubu Sedmou, která mi sice protivná nebyla, ba naopak přivedla ke ST mého dospívajícího bratra, stejně jako asi mnohé další dospívající hochy, kterým borgská vojanda způsobila nejedno vzrušení. O čem jiném by to v jejím případě bylo, že jo? Po bývalé modelce se prostě nedá čekat nic jiného, než že bude dobře vypadat. A jestli to přitáhne diváky, o to lepší, však ono jim to časem dojde.

Mám díly se Sedmou docela ráda, protože její postava byla vcelku zajímavá, i když asi také docela nevyužitá. Takhle Jeri Ryan ukázala prsa a můj brácha z toho měl druhé vánoce. Proč ne, když jsme pak v boji proti rodičům byli dva a on jen u Sedmé nezůstal.

Názor o nevyužitých možnostech nesdílím od začátku. Brala jsem to jako dobrodružství ztracené lodi, nikoli jako něco, o čem bych měla reálně přemýšlet. Ano, v průběhu týdne, při čekání na další díl, jsem ještě ve školní lavici uvažovala nad tím „cože se teď asi děje na palubě a proč o tom nevím,“ ale brát v úvahu tu situaci a řešit to jako články černé kroniky, mě nenapadlo. Byli daleko a měli přeci tolik možností, navíc to byl SF seriál. Proč by to nemohlo probíhat tak, jak to probíhalo? V reálu by Káťu sesadili, na denním pořádku by bylo mučení a vraždy, plus nějaké ty loupežné výpady ozbrojených skupinek, ty by se mi líbily. Loď by nefungovala tak dobře, přestože ano, slabé chvilky měla i tak. A nakonec bychom se možná dočkali i kanibalismu, protože vesmír je velký a jídlo nečíhá na každém asteroidu. Asi proto se mi později velmi líbil jiný seriál, zabývající se putováním skupinky šťastlivců, původem z jistých dvanácti planet. Nebudu to rozebírat, ještě bych na nějakém dalším setkání mohla dostat přes tlamku. Zářným příkladem tohoto ve Voyageru je dvoudíl „Equinox,“ který proto nadevše miluji. A přestože teď po třicítce dokáži SF vnímat jako součást reality a dokonce se mi to i líbí, proto jsem mnohdy cynická realistka, nebo naopak psychopatická pesimistka, rýpavá potvora, která musí mít poslední slovo, před dvacítkou to po mě prostě nemohl nikdo vyžadovat. Jak ostatně Kate Mulgrew pronesla, asi ne doslovně, „Voyager ji pomohl uvědomit si, kým je.“ Tyhle změny v lidech se dějí postupně a bude-li mi někdo tvrdit, že z něj první setkání s kostelem udělalo věřícího, první joint feťáka, nebo první setkání se SF vědce, pak se hluboce plete zejména v tom, že na první setkání s čímkoli novým, které proběhne už po prvním nadechnutí, si člověk většinou nepamatuje. Rodíme se prázdní a umíráme dřív, než nashromážděné zkušenosti předáme s tím, že jde vlastně jen o takový nevyužitý potenciál našeho života. Vesměs smutné, stejně jako osud Voyageru.

Sakra, to jsem se zase nějak zamyslela…

Ehm… takže Kate… zase

Já se prostě vykecávám neustále a zavedené literární útvary mi moc neříkají. Tohle tudíž není reportáž, jen jakýsi moták.

Vstupenky se prodávaly víc než dva měsíce před akcí. S Martinou jsme se přihlásily relativně brzy, takže na nás padla čísla 89 a 90, což nám zajistilo docela slušné místečko. Do Raisova sálu, pro akci vyhrazenému (neplést si s možným místem na jisté rekreační planetě, i když…), jsme se dostaly mezi prvními. Dlouhé čekání na začátek akce jsem si zpříjemnila intenzivním šmírováním okolí, které Martina trochu nechápala. Zjistila jsem, že jsou přítomni téměř všichni, které jsem viděla minimálně na conech a stovka těch, které jsem v životě neviděla.

Pak Jana uvedla program a Martin Sylvu Talpovou, která Kathryn Janeway v průběhu let propůjčila svůj hlas.

Paní Talpová je nejen dabérka, ale i herečka a zároveň učí na JAMU muzikálové herectví. Ještě před příchodem Kate Mulgrew s námi krátce zavzpomínala na své začátky, na zajímavé role, na práci se ST a přiblížila techniky dabování nyní a v minulosti. Určitě si pamatujete na pauzu mezi pátou a šestou řadou Voyageru. Na tu paní Talpová zavzpomínala ve spojitosti s vařením. Když totiž v této pauze nedělala na Voyageru, najednou jí něco chybělo a v průběhu přípravy oběda ji jen tak napadlo, jestli by se neměla podívat, co se děje na můstku. Tak mě napadá, copak třeba běží hlavami dabérů hororových seriálů…?

Mezi fanoušky nebyla poprvé a úplně poprvé přijela zhruba před deseti lety.

Přestože ST je záležitost plná technických termínů, najde se v něm i pár ryze „vztahových situací.“ Takže když se dabovala rádoby romantická scéna v jistém dílu, jak paní Talpová, tak nejspíš i pan Ondráček byli rádi, že si od terminusů technikusů odpočinou. Ale i když to vypadalo slibně, dostihly je i tam. Určitě si vzpomenete: Kathryn zahradnice a kutil Chakotay.

Už paní Talpová nás připravila na to, že Kate Mulgrew je velmi sympatická dáma. A to jsem si v tu chvíli nedovedla představit, jak s ní budu souhlasit.

Až na to, že dámy byly sympatické obě.

Ještě předtím jsme se krátce věnovali zdravotní osvětě. Abyste rozuměli, Kate Mulgrew, jejíž matka na tuto nemoc zemřela, podporuje doma nadaci zabývající se výzkumem Alzheimerovy choroby, pro níž byla na místě uspořádána dražba nejrůznějších věcí, od fialových „Kate“ pořadatelských triček, přes kapitánský hrneček, nebo portrét herečky, až po večeři v jejím Newyorském bytě. Našinec na něco takového zvyklý není, alespoň Martina se tvářila zaskočeně. Podpora dobré věci je žádoucí kdykoli, ale nevím, jestli výtěžek splnil nějaká očekávání, ačkoli o tom to vlastně není. O tom, že bych měla svému otci doporučit neuropsychologické vyšetření, jsem se dozvěděla až včera. Jako… já vím už dávno, že by nějaká vyšetření potřeboval asi každý rodič dítěte, které se zabývá fantastikou, už pro jeho vlastní dobro, ale tohle je taková osobní investice do budoucnosti. Třeba se táta začne koukat na Star Trek, až mu řeknu „hele, tohle ti vzkazuje kapitán hvězdné lodi, tak mazej.“

Já nakonec zapomínám už ve třiceti (a něco, no) a lidé málokdy berou vážně projevy nemocí, které „se jim určitě vyhnou.“ Mně také v životě nenapadlo, že budu mít hormonální průser, který mi vydrží až do smrti, jupí… Nevíme dne ani hodiny, proto nás paní Hana Orlíková z Poradny pro poruchy paměti neurologické kliniky FN Královské Vinohrady instruovala na příkladu dvou žen, zastoupených dámami Kateřinou a Dianou (správně hádáte, dámami ze ST) a seznámila nás s příznaky, průběhem a léčbou tohoto onemocnění starých lidí.

Pak už, za bouřlivého potlesku přišla Kate Mulgrew a vrhla se do diskuse, jíž předcházelo dojemné shrnutí zážitků předchozích dní, kdy navštívila například Terezín. Přiznám se, já tam ještě nebyla a cestou domů jsme s Martinou začaly plánovat nějaký hromadný výlet pro skupinku místních, našich známých fantazáků.

Podle Kate jsme (fanoušci ST) inteligentní lidé, Češi obecně jsou ve shrnutí přívlastků taková živelná pohroma (myšleno v dobrém). Díky jídlu tu herečka údajně přibrala a dle svých vlastních slov „bude potřebovat nějakou velkou loď, aby ji dovezla domů.“ Pak následoval nášup otázek z publika. Klasika: někdo se česky zeptal, rychlý překlad, herečka rychle odpověděla. A šup, další otázka. I do vesmíru by se mrkla, kdo ne. Jéžiš, říct mi někdo, ať si sbalím, i na sedmdesát let, udělám to. Co tady?

A to jste věděli, že herec přidá do svých postav i kus své vlastní osobnosti? To je jasné jako facka, dál…

Politické otázky mě moc nevzrušovaly. Politik nebude v životě dobrým hercem, ten se má chovat tak, aby nepůsobil jako idiot, což je tedy docela běžné u nás (můj názor, ne její), přestože by měla pravdu.

Podpora současného prezidenta USA, ano. Bývalý nadělal nepořádek a současný to jen uklízí. Jak jsem psala, politika není něco, co bych chtěla řešit, nedalo by se to publikovat. A také do toho prostě nevidím v širším kontextu, takže bych byla třeba i hodně nespravedlivá.

Práce na seriálu ji pomohla si spoustu věcí uvědomit, ale mělo to svá úskalí. Se svými dětmi netrávila tolik času, kolik by chtěla. Ale zase velela hvězdné lodi.

Arachnie byla výzva, u které se vyloženě bavila. Kdo ne. Díly, kdy se kapitán jakkoli odvázala, mám ráda. A že jich je.

Z herců si nejvíce rozuměla s Robertem Picardem (Doktor) – nezaměňovat s jinou postavou… zase mlčím. Ten za ní ostatně přišel po poslední klapce s lahvinkou a požádal o přípitek na uplynulých sedm let. Krásné gesto.

Jakého by se asi dočkala od Jeri Ryan? Padla otázka na údajné osobní antipatie, ale žádné prý nebyly. Zkrátka jen každá přistupovala k práci jinak a Jeri byla ta bývalá modelka, ta ženská, žensky vypadající. Nechápejte to špatně, ale mně se jako ženská víc líbila Kate.

Sedmá série mi neseděla, hlavně posledních… deset dílů, kdy se likvidovali členové posádky. Poslední dvoudíl tomu dal slušně na zadek. Doteď na to s Martinou vzpomínáme. Byla jsem tehdy u ní (tátovi se asi nechtělo na pivko) a čekaly jsme, jak to tedy dopadne. Pohled na Zemi, titulky, konec. „To si dělaj prdel,“ pronesly jsme vážně a doslova. Proč to upravovat. Potřebovaly jame týden, abychom to rozdýchaly. Asi všichni fanoušci čekali nějakou dohru na Zemi. Mně by tedy uklidnila. Byla tam opět spousta nevyužitých příležitostí. A Kate Mulgrew potvrdila, že ke konci šlo vážně o to rychle skončit. Jakmile pronesla poslední „Vpřed,“ objevili se v kulisách můstku technici a začali ho rozmontovávat. Smutné.

Postava kapitána – ženy byla chvíli něco, s čím si tvůrci možná nevěděli rady. Osmkrát jí upravili účes, nevěděli, co s její ženskostí. Kapitán a nějaký románek? Vyloučeno, řekla tehdy a vstoupila do celibátu, který sem tam přerušil nějaký platonický úlet, nebo občasná známost. Já bych to asi jinak nechtěla. Kirk se vyřádil snad na každé planetě, Archer také nebyl svatý. Picard byl roztomilý a Sisko byl… prostě táta. Srovnávat bývalé kapitány – muže s ní? Proč? Ona je žena a bude si vše dělat jinak. Ženská bez sexu vydrží docela dlouho, jenomže tvůrci byli muži, ehm. Ani to bych neměnila.

Když bylo potřeba, byla bojovnice, diplomat, chápající zpovědnice. A i o tom to bylo. Práci na seriálu a svou postavu vnímala jako výzvu k hlubšímu pochopení lidí, navázání vztahů, toleranci. A o čem jiném je celý ST, než prostě o lidech. Atraktivní to je, protože se to odehrává jinde a jindy, nutí to diváka přemýšlet o sobě samém. Za to jsem prostě strašlivě vděčná Voyageru. V době, kdy tu běžel, jsem mívala dost často osobní krize a kdejaká situace na palubě mi je mnohdy pomohla vyřešit. Vlastně mě svým způsobem zachránil.

Vedle mě seděla slečna, která si během akce dvakrát povzdechla. Poprvé hned na začátku, kdy se herečka svěřovala se svými dojmy, zejména z Terezína. Když to trvalo asi deset minut, slečna to nevydržela a pronesla něco ve smyslu „ale to sem snad nepatří.“ Na jednu stranu pochopitelné pro ty, kteří přijeli jen za Star Trekem, jenomže o něm se dá hledat na googlu. Já přijela za Kate Mulgrew a její postřehy z návštěvy Čech byly stejně zajímavé jako její role kapitána Janeway. Druhému povzdechnutí jsem celkem rozuměla. Nastalo při žádosti o tlapku. Chápete správně, dva fanoušci si před dvěma stovkami svědků slíbili, že se vezmou a Kate Mulgrew jim to posvětila. Osobně nemám nic proti tomu, když dva se rádi mají, ale do programu to podle mě prostě nepatřilo. Jednak mi tyhle věci přijdou docela osobní, pak ty lidi neznám. Takže ano, zatleskala jsem jim, přeji jim hodně štěstí, ale vzhledem k tomu, že už je asi v životě neuvidím, je mi jedno, co dělají v soukromí. Takový Honza Kotouč, kterému nedávno vyšel román, tam také nerozjel jeho autogramiádu a určitě by se mezi návštěvníky akce našlo padesát dalších, kterým se v nedávné době podařilo něco, o co by bylo fajn se s ostatními podělit. Ale zase… být pořadateli, těžko odmítnu prosbu zamilovaného páru. Tolerance, Janino, tolerance.

Tomuhle všemu předcházelo zjištění, že jsem nedělala špatně, když jsem pilovala angličtinu. Herečka je totiž energická a sympaticky upovídaná žena, která skoro nepustila ke slovu ani překladatele, takže my cizojazyčně slabší jsme měli co dělat, abychom stíhali. Ze začátku jsem sama sebe překvapila zjištěním, že jí rozumím. Pak se to drobet zvrhlo, ale podstata mi neunikla a překlad také nějaký byl.

Vesměs hodnotím velmi, velmi, velmi pozitivně, omlouvám se za délku a polovinu věcí, které sem nepatří a vzkazuji všem, žijte dlouho a blaze.