HFY: Lidstvo jako postrach galaxie aneb Proč jsme podle AI adrenalinoví Terminátoři

Narazili jste někdy na YouTubu na cca hodinovou sci-fi povídku, kde mimozemšťané objeví lidstvo… a do dvaceti minut litují všech svých životních rozhodnutí? Pokud ano, nejste sami. Tenhle zvláštní typ příběhů se v posledních letech šíří internetem jako velmi vytrvalý virus, a má dokonce vlastní jméno.

Takzvané HFY („Humanity, Fuck Yeah!“) vzniklo kolem roku 2014 na síti Reddit a od té doby se rozrostlo v poměrně robustní subžánr sci-fi. Jeho základní princip je vlastně odzbrojující díky své jednoduchosti: lidstvo není jen další civilizace ve vesmíru. Lidstvo je problém. Nebo zázrak. Ideálně obojí zároveň. Lidstvo je v těchto povídkách buď obávaná legenda, kterou se straší mimozemské děti a která se ukáže být pravdivou ve chvíli, kdy je potřeba porazit nějakou rozpínavou civilizaci, zoufalí mimozemšťané se ho vypraví hledat a najdou partu improvizujících superiorních izolacionistických zabijáků se srdcem na pravém místě. Nebo nenápadný obchodnický druh, jenž při napadení ukáže zuby a zničí nepřítele, který ho přečísluje tisíc ku jedné. Vždy jsme prostě apex predátor vesmíru. Už v titulcích padají cifry jako 500 000 let, 20 000 lodí... ale ani předchozí lidští tvůrci se tady nebojí clickbaitu. Naopak, je vítán.  

Abyste věděli, o čem mluvím, jsou to například AI Youtube kanály Hvězdný Šok: Člověk, Galaktičtí lidé, Příběhy farmářů... ale ty vznikají jako houby po dešti. Doslova rychlostí replikantů z Hvězdné brány. A neuvádím je proto, abych jim dělal reklamu. Osobně mám na tenhle druh tvorby svůj názor, který určitě vyjádřím v dalším článku, a už dopředu říkám, že není úplně pozitivní. Teď ale zpět k charakteristice nejen AI HYF.  

Planeta smrti, kde vás chce zabít i vítr (údajně)
Jedním z nejčastějších motivů je takzvaný „deathworld“. Země je v těchto příbězích popisovaná jako extrémně nehostinné místo, kde je všechno proti vám – zvířata, prostředí, atmosféra, gravitace i počasí – zatímco planety ostatních druhů jsou rajské zahrady. Proto nechápou, jak jsme mohli přežít. Ve skutečnosti je to samozřejmě trochu… přehnané. Zvířata nás systematicky neloví, počasí se mění úplně všude a „extrémní podmínky“ jsou spíš otázka perspektivy. Jinými slovy: Země není planeta smrti. Jen jsme si zvykli, že existují komáři a pondělí. 

Vesmír, kde se tisíce let nebojuje (a pak přijdeme my)
Jedna z nejzábavnějších věcí na těch příbězích je představa, že většina galaktických civilizací de facto už dávno zapomněla, jak se válčí. Planety se obsazují ultimáty, diplomacií nebo čistě reputací. Stačí říct „vzdejte se“ a všichni poslušně skloní hlavu. Pak přijdou lidé a celé se to zhroutí.

Ještě lepší je moment, kdy mimozemšťané dají Zemi ultimátum typu „máte měsíc na kapitulaci“, a pak si spokojeně sedí na orbitě… zatímco lidstvo během té doby stihne sjednotit planetu, nastartovat průmysl, postavit flotilu a ideálně ještě vynalézt něco, co porušuje fyzikální zákony. A mimozemšťané? Pořád čekají se svým ultimátem. Protože proč by kontrolovali, co se dole děje?

Člověk jako apex predátor 
HFY miluje představu, že většina inteligentního života ve vesmíru je v zásadě mírumilovná. A pak existuje lidstvo – druh, který loví, adaptuje se a přežívá. Je to hezká představa, i když realita dnešního apex predátora často zahrnuje výběr seriálu a řešení, jestli ve 23:59 jít do té ledničky nebo ne. Ale v rámci žánru to funguje skvěle. Lidé jsou zde vykresleni jako něco, co se prostě odmítlo vzdát, porazilo svou smrtící planetu a stalo se bojovým strojem, který by neměl existovat, protože odporuje všem zákonitostem. Uneseme víc, protože jsme zvyklí na vyšší gravitaci, běháme dál a rychleji, máme zástupné orgány a léčíme se rychle. Koho mi to jen připomíná? Jo, přesně, jsme trochu slabší verze Kryptoňanů. Adrenalin, nezlomnost a další vlastnosti, které máme „jen my“ je další oblíbený motiv. Lidé produkují adrenalin a díky tomu zvládají nemožné. Mimozemšťané při stresu kolabují, zato člověk opraví loď, zachrání posádku a ještě stihne všechny informovat o tom, proč je tak drsný a proč cizí flotila udělala děsivou chybu. Ve skutečnosti adrenalin není zrovna exkluzivní lidská schopnost, ale to už by se hůř vyprávělo. Podobně se pracuje s myšlenkou, že lidé nemají bod, kdy by se vzdali. Což je hezké, dokud si člověk nevzpomene na pondělní rána.

Lidstvo se neuvěřitelně rychle sjednotí. To určitě! Možná největší sci-fi prvek celého žánru je představa, že se lidstvo dokáže okamžitě sjednotit. V momentě hrozby zmizí konflikty a planeta funguje jako jeden organismus. Je to krásné. A zároveň natolik optimistické, že to hraničí s fantasy. Vlastně to není nové, protože tenhle prvek už tu byl mnohokrát, ale v povídkách, které mají v načteném stavu maximálně 80 minut, to působí o to bizarněji.

Pulp sci-fi, jen bez trpělivosti

Tohle všechno ale nevzniklo ve vakuu. HFY má kořeny v pulpových povídkách 40.–60. let, kde se podobné motivy také objevovaly. Rozdíl je v tom, že tehdejší autoři – dnes považovaní za klasiky sci-fi – tyhle myšlenky vytvářeli a rozvíjeli. Budovali světy. Pracovali s postavami. Dávali zápletkám čas se rozvinout. Ne příliš, ale v rámci jimi užívaného média. Jejich doba vyžadovala vytvářet příběhy, které se vejdou na stránky magazínů, jako byly Amazing Stories, Science Fiction Quarterly, Imagination a podobně. Přesto velkou část textů zabíralo představení postav, technologie či světa. Povídky sice obsahovaly prvky dnešního HFY, ale spíše skrze fascinaci technologií, morálku a zvědavost než ohromující sílu, počty lodí nebo fyzickou nadřazenost. Koneckonců, s nadsázkou je největším představitelem HFY Star Trek. Zmiňovaná Reddit komunita z roku 2014 byla postavená kolem rychlých fanfikcí a začala tenhle žánr profilovat, zrychlovat a standardizovat pro nové tisíciletí. 

Dnešní AI verze dělají pravý opak. Vezmou tu nejvýraznější část – moment, kdy lidstvo všechny překvapí – a kolem ní natáhnou zbytek. Výsledkem je zápletka, která funguje na první poslech, ale při druhém už víte přesně, kam směřuje. Současné YouTube kanály tenhle žánr neobjevují. Jen ho škálují. AI generuje své výtvory podle osvědčených vzorců, kombinuje motivy a produkuje obsah ve velkém. Pokud se navíc zaposloucháte do desíti či více takových povídek, opakují se stejné názvy ras, stejné konflikty i stejné pointy. A občas se do toho připlete věta v jiném jazyce, protože model zrovna sáhl vedle. A to buď přímo v textu, nebo při čtení. Další balast vzniká tím, že mnohé z nich jsou strojově překládány více kanály pomocí různých AI, a tak si mnohdy po patnácti minutách uvědomíte, že dějová kostra není podobná, ale stejná, jen řečená jinými slovy. Výsledek? Rychlá zábava, která se ale velmi rychle začne opakovat.

Existují i dobré HFY příběhy?

Ano. A to je důležité říct. HFY (zatím) není jen AI balast. Na Redditu r/HFY vznikla řada povídek, které stojí za pozornost, protože dělají přesně to, co AI neumí – budují svět a pracují s nápadem.

Mezi často doporučované patří například:

• The Nature of Predators – série, která si hraje právě s motivem predátor vs. býložravec, ale mnohem promyšleněji
• Deathworlders – jeden z nejznámějších projektů, který rozvíjí koncept „Země jako extrémní planeta“ do větší hloubky
• různé kratší one-shoty, které obrací očekávání místo toho, aby je jen plnily

Proč to mnohé stejně baví
Navzdory všem klišé má HFY něco do sebe. Není realistické, ale dává lidstvu roli, která v běžném životě často chybí – roli někoho, kdo má ve vesmíru váhu. Je to moderní mýtus. Jen místo bohů máme astronauty. Dokonce i AI zpracování, které kulhá na obě nohy, protože kromě nelogičností samotného žánru doručuje taky špatně vyslovené šarže nebo směšné názvy různých frakcí, v češtině pak špatné skloňování, opakování slov či přeřeky. Přesto má něco do sebe. Dokazuje to tisíce zhlédnutí všech AI balastních namluvených povídek.

Navzdory celkové kvalitě zpracování je totiž obsah pochopitelný a lidský mozek se přes chyby umí přenést. Pro spoustu nenáročných audiočtenářů jsou tahle videa rychlý sci-fi dopamin. Je to něco, jako když dostanete chuť si přehrát jen bitevní část vašeho oblíbeného filmu. Pouze příchod elfů, zvednutí kladiva a poslední bitvu Federace s Dominionem. Je to nová rychlá zábava, nebo slepá ulička? Jedna povídka funguje skvěle. Druhá taky. Ale někde kolem desáté začnete mít pocit, že sledujete pořád ten samý příběh. Zvlášť pokud si nedáváte dlouhé pauzy. Jako podkres k žehlení nebo třeba k usínání je to fajn. Ale smysluplná četba, která by vám měla dát ten pocit, že slyšíte nebo posloucháte něco zásadního, opravdu ne. A v tu chvíli si možná vzpomenete, proč má smysl číst sci-fi, které si dává na čas. Které postupně buduje svět, místo aby ho jen použilo jako kulisu pro finální bitvu. Protože někdy je mnohem zajímavější příběh ten, kde lidstvo není postrach galaxie, ale jen další druh, který se snaží pochopit, kam vlastně patří.