RECENZE: Vladimír Šlechta, Likario (Likarijská trilogie 2)

Dvě slova: Krvavé pohraničí. Není v České republice fanouška domácí fantastiky, který by tento, nebojím se říct kultovní, cyklus Vladimíra Šlechty neznal. Od roku 2000, kdy světlo světa spatřil stejnojmenný román, vyšla celá jedna trilogie, několik samostatných knih a pár povídkových sbírek z tohoto světa. Před rokem Vladimír Šlechta načal sborníkem Nejlepší den pro umírání novou (jak říká sám autor) „malou“ Likarijskou trilogii, nyní se k dychtivým čtenářům dostává její druhý díl – Likario.

Tam, kde ještě nedávno byla jen malá obchodní stanice a několik příbytků pro vojáky, vyrůstá nyní Likario. V rozestavěném městě panuje čilý ruch, přicházejí do něj skřeti, goblini, lidé, půlelfové i jiné bytosti zdaleka, aby se zde poohlédli po práci nebo začali nový život. Městem zní bušení seker a kladiv, pokřikování stavebních dělníků, line se jím vůně nařezaného dřeva a pach potu. Aniž by to však kdokoliv z jeho nových obyvatel tušil, v podzemí se skrývá jistý infant Wolferin – údajně potomek královského rodu Arkastů, osoba, o které si spousta lidí myslí, že je pouze děsivou legendou, člověk, ale se zcela nelidskými schopnostmi.

Wolferin pomalu získává spojence, buduje síť špehů, korumpuje, zastrašuje a chystá se jednoho dne převzít vládu nad městem. Do cesty se mu však připlete náš starý známý půlelf Thompson se svojí „rodinou“ – synem Čolkem, přítelkyní Richardou, dědečkem Skjúwinkem a půlelfkou Ariettou…

Kdo by čekal, že v tuto chvíli napíšu něco jako: „…a začne krvavá řež, z níž může vyjít živ pouze jeden“, je na omylu. První dvě třetiny knihy totiž mají k dobrodružným nářezům plným akce, na jaké jsme od Šlechty zvyklí, stejně daleko jako Homer Simpson k Batmanovi. Připomínají spíše (s jistou nadsázkou) městskou detektivku. Hrdinové více méně jen chodí od domu k domu, sbírají indicie a snaží se dostat Wolferinovi na kobylku. Pokud bych měl vybrat jedno slovo, které tyto cca dvě stovky stran charakterizuje, bude to „pozvolný“. Ale pozor! „Pozvolný“ v žádném případě neznamená „nudný“. Šlechta svým čtivým jazykem udržuje napětí, pečlivě nám dávkuje příběh kapitolu za kapitolou. Likario zcela postrádá jakákoli hluchá místa, ačkoliv podstatná část děje zvolna plyne jako klidná řeka…

…jež se na posledních sto stranách změní v rozbouřené peřeje následované vodopádem, proti němuž jsou i Niagáry jen neškodným schůdkem. Vše, co jsem popisoval, ustupuje do pozadí, otěže přebírá neúprosná, dynamická akce. Hlavní hrdinové se ohánějí zbraněmi, seč jim síly stačí, počty mrtvých utěšeně naskakují a na své si tedy přijdou také fanoušci nekompromisní vyvražďovací fantasy. Jestliže poklidné dvě třetiny románu dokáže Šlechta napsat napínavě, čtivě a nápaditě, hádejte, jak asi bude vypadat dech beroucí třetina poslední?

Psát, že Thompson, Čolek, Arietta a spol. jsou naprosto skvělé postavy, by bylo nošením dříví do lesa, sov do Athén nebo hlouposti do parlamentu, jenže nemůžu jinak. Protože jestli má celé Krvavé pohraničí nějaký opravdu výrazný klad, který jej povyšuje nad nejrůznější tuctové ságy, jsou to právě hlavní hrdinové. Autor nám skrz ně servíruje svůj osobitý (občas docela černý) humor, jenž ve větší či menší míře tvoří nedílnou součást všech jeho děl, a už tak výtečnou knihu posouvá hodně vysoko.

Zmínil jsem pojem „městská detektivka“, nikoliv náhodou. Příběh má totiž ještě jednoho významného protagonistu a tím je samotné Likario. Město uprostřed divočiny, hlubokých lesů, kde lišky dávají dobrou noc, na vás dýchá dobrodružnou, nespoutanou a svým způsobem romantickou atmosférou, která doslova prosakuje ze stránek. Kniha tak místy připomíná dobrodružné Londonovy romány z prostředí Aljašky konce 19. století, během zlaté horečky.

Žádná kniha však není dokonalá, Likario v tomto ohledu není výjimkou. Román místy působí skoro jako sborník (prvních sedmdesát stran je v podstatě samostatnou povídkou), rovněž možná budete mít pocit, že sexuálních narážek či erotických vtipů už je občas příliš. To jsou však jen detaily, které vás při čtení nijak neobtěžují.

Ačkoliv je Likario prezentováno jako druhý díl trilogie, znalost Nejlepšího dne pro umírání není vůbec nutná. Jednotlivé příběhy na sebe nijak nenavazují, jediným pojítkem obou knih jsou pouze hlavní hrdinové a částečně město Likario. Do této knihy se tak může pustit i čtenář zcela nezasvěcený, dokonce bych se ho nebál doporučit jako startovní pásku pro ty, co dosud s Vladimírem Šlechtou neměli tu čest. Chronologicky je totiž jedním z prvních příběhů celého Krvavého pohraničí. (Nejlepší výchozí pozicí ale nadále zůstává Nejlepší den pro umírání).

Knihu vydává nakladatelství Brokilon, což je zárukou nejen kvality obsahu, ale také formy. Jazyková redakce odvedla svou práci na jedničku, čtení nenarušují žádné hrubky, musím pochválit také mapku Likaria na začátku. Obálku snad ani netřeba zmiňovat, stačí když řeknu jedno jméno: Michal Ivan. (I když osobně se nemůžu zbavit pocitu, že tenhle vynikající výtvarník umí lepší kousky).

„Zábavný chlapík, jehož zábavnost by vám později mohla jít na nervy“ (slova autora) je zpět v plné formě i se svou partou. Likario možná není tak akční, jak jsme zvyklí, což mu ale nijak neubírá na čtivosti, zábavnosti a napínavosti. Když si k tomu připočteme lákavé prostředí a dokonalé postavy, vyjde nám jedna z nejlepších knih celého cyklu. Pro čtenáře, co již s Krvavým pohraničím mají zkušenosti, je Likario povinností. A pro všechny ostatní? No, někde se snad začít musí, ne?

Hodnocení: 75%

Likario (Likarijská trilogie 2)
Vladimír Šlechta
Nakladatelství: Brokilon
Odpovědná redakce: Robert Pilch
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Obálka: Michal Ivan
Mapy: Ladislav Hrdina
Grafická úprava obálky: Lukáš Tuma
Vazba: Paperback
Počet stran: 318
Rozměry: 110 x 165
Cena: 248 Kč