BLACKOUT: Hodiny poté/2

DÍL PRVNÍ/VÝPADEK

KAPITOLA 3: HODINY POTÉ

4.

Ještě na mostě před Palackého náměstím potkal Pavel neprostupnou šňůru tramvají. Pomalu sem doklouzaly z mírného oblouku mostu. Hůře na tom byly soupravy, které sjely od Moráně. Naštěstí nejely daleko, zarazily se o dlouhatánského tramvajového hada. Potlučení pasažéři nedopadli tak zle, odcházeli po svých. To už hůře vypadali lidé, kteří se vynořovali z vestibulu metra: Většinou s potrhanými šaty, uválení, pošlapaní a s vytřeštěnýma očima.

Před místním řeznictvím si Pavel všiml úkazu, který je při všech převratech, revolucích a dějinných zlomech vždy přítomen, ačkoli se o něm většinou mlčí: Stála zde ukázněná fronta zákazníků, kteří hodlali vykoupit celý krám. Čilý vedoucí psal sloupce čísel na papírové pytlíky, s pokladnou nemohl počítat. Pravda, ceny svého zboží, přiměřeně okolnostem, zaokrouhloval směrem nahoru. Nezdálo se, že by to někomu vadilo.

Od Moráně zíral Pavel na tu nepředstavitelnou hromadu trosek tramvají u ústí Resslovy ulice na Karlovo náměstí. Vůbec se mu nechtělo jít se tam podívat, ale za křídlo ho chytil nějaký rozhodný policista, který se hned pustil do organizování.

Pavel nosil léky a obvazový materiál z lékárny ve Faustově domě k místu nehody, pomáhal nakládat sténající raněné na nosítka a přenášet je do okolních nemocnic. Se svou výškou byl při tahání naříkajícího nákladu oproti menším partnerům vždy v nevýhodě. V nemocnicích je pro změnu čekaly neskutečně vysoké schody.

Uvědomoval si, že nejezdící výtahy budou pro nemocnice asi nejmenší problém. Ale všechny ty přístroje, bez kterých si nedovedl představit současnou medicínu, jsou teď zbytečné. Tomografy, počítače i starobylé rentgeny. Scintilační kamery, umělé ledviny i plíce, inkubátory...

Zatrnulo mu. Ucítil jakousi úlevu z toho, že poslední prarodič, tátův táta, umřel už loni před Vánocemi, jeho pacemaker by určitě přestal fungovat taky. Snad zůstane alespoň chemie, říkal si, když se znovu ponořoval do oblaků nemocničních pachů.

Při každém dalším kole a každém dalším pohledu na nehybné hromádky, přikryté vlastními jarními hábitky, ležící v řadě pod dohledem kamenné Karolíny Světlé, si říkal: Já vůl, že jsem raději nešel za Caroline už dneska! Pak zaslechl, že se nejspíš přímo na Karlově náměstí začnou kopat hromadné hroby. Zachránci totiž začali vynášet první mrtvé z metra. Kladli je do další řady, už jich je aspoň třicet, počítal Pavel.

Vzpomínal na vyprávění dědečka, starého pana Rezka. Děda na konci války utekl z koncentráku a za Pražského povstání hájil jednu z pankráckých barikád. Hned po osvobození museli rozhodnout, co udělají se spoustou mrtvých. Teplé květnové počasí je donutilo konat rychle. Vykopali hromadný hrob na tehdejším Soudním náměstí. Teprve později byla těla exhumována a uložena na hřbitov. Musí být pohřbeni tady, uvědomoval si Pavel, letošní duben je také teplý. A mrazáky na patologiích nefungují.

Nezáviděl práci tomu rozhodnému policajtovi, který ho sem přitáhl, totiž identifikaci obětí. Některé byly oplakávány zoufalými příbuznými, tam to bylo poměrně jednoduché, po překonání onoho zoufalství. Kde už ty scénky viděl? Pavel si uvědomil kde. Ve zpravodajských šotech z balkánské války, tehdy mu připadaly velice teatrální.

Jiní mrtví měli doklady u sebe. Ale mnozí své doklady ztratili společně se svými kabelkami, taškami a svršky. A nečekaně mnoho lidí cestovalo bez tramvajenek a pro jistotu i bez občanských průkazů, aby si je nemohli revizoři zjistit. Pavel teprve teď pochopil, jak je strašně jednoduché vysvětlení záhady, která ho zaujala při pročítání pomníčků připomínajících dávné Pražské povstání: Mezi jmény padlých se tehdy poměrně často objevoval termín "neznámý bojovník". I teď bude muset do soupisu obětí tohoto Blackoutu být napsáno: "Neznámý muž, neznámá žena" a stručný popis.

Když Pavel odváděl jednu zoufale plačící matku s rukou v dlaze, která se od své hromádky nechtěla odtrhnout ani po utišující injekci, měl už toho dost. Cestou na psychiatrickou kliniku ji chlácholil jakýmsi nemotorným broukáním. V Salmovské ji nabádal, aby se vyhýbala psím hovínkům, v parku u kliniky upozornil na naklánějící se věž kostela sv. Kateřiny. Ještě počkal u vrátného, dokud nepřišly sestry. Předal jim svou svěřenkyni společně s téměř nečitelným lístkem od doktora, na kterém, jak věděl, byl odbornými slovy popsán neutěšitelný zármutek a zoufalství po smrti jediné tříleté dcerky.

Pavel se už na Karlovo náměstí nevracel. Běžel vzhůru ulicí Na bojišti. Máma z práce chodila pěšky, snad už je doma. Táta v práci ještě je. Ale co Petra? Tramvají nejezdila, ze školy se vozila metrem... Pavla zamrazilo. Raději nemyslel, pospíchal domů. Teď neměl obavy, že jeho blízcí budou mít o něj strach, teď se bál on o ně.

Dosud se neobjevily žádné nepřátelské výsadky, žádná transportní letadla nekřižovala nebe nad Prahou. Válka snad není, ale tahle katastrofa je možná ještě horší. Už ten výraz několikrát zaslechl: Elektrická smrt!

V Sokolské a Legerce ho ohromila tichá lavina všelijak umně poskládaných aut. Tady musel být ten Blackout úplně jiný než v pomalé Lidické, uvědomil si Pavel. Na asfaltu se povalovala spousta střepů ze světlometů a zadních světel. Ale vypadalo to, že újmu doznaly pouze plechy a skla. V duchu se usmál tomu "pouze", vzpomněl si, jak vyváděl majitel Saaba, který se před rokem otřel o bok jejich Trabanta: Jenom ozdobná lišta byla dražší než celý Rezkovic rodinný vůz!

U nabouraných aut někde ještě postávali jejich majitelé, stále čekali na policii a na odtahový vůz. Nepochopili dosud, že nastala doba, kdy je jedno, jestli jsou majiteli Saaba anebo Trabanta...

Pavel se pustil Rumunskou na náměstí Míru. Tamní raněné nechal v péči provizorní ošetřovny a lazaretu v galerii bratří Čapků. Uháněl Slezskou. Jenom ne po kolejích!

Za ty asi dvě hodiny, které se zdržel na Karlově náměstí, se situace na ulicích trochu pozměnila.

Proudy chodců už vyschly, teď ulicemi pospíchali spíše jedinci jako Pavel. Zato se začínaly vytvářet hloučky. Bylo dost lidí, kteří místo na celospolečenskou solidaritu mysleli hlavně na sebe, což maskovali poukazem na rodinu a hlavně na děti. Ty nebohé děti, které přece tolik potřebovaly jíst! Původní ukázněné fronty vzaly brzo za své, když lidé pochopili, že dodávky s novými zásobami do obchodů jen tak nepřijedou.

Jediný malý impulz, jen drobná trhlinka, a hráz slušnosti byla provalena. Většinou se našel nějaký aktivní otec. Ke chlebu a mlíčku pro dětičky rychle přibyl celý sortiment, včetně tvrdého alkoholu. Někde se obchodníci pokusili vzepřít, hlavně majitelé malých krámků. Ti byli zmláceni. Pak dali rádi klíče od skladů. Jinde prodavači s hranou ochotou spolupracovali, hlavně ve větších obchodech. Přitom zatajili příruční sklady, jejichž obsah se stal jejich vlastní kořistí. Někteří nejchytřejší obchodníci, aby se sami ochránili, poradili lidem, do kterých odlehlých krámků by měli ještě zajít, a aby nezapomněli na restaurace a vinárny. Po obchodech s potravinami začaly být brány útokem i ostatní prodejny.

Když Pavel spěchal Slezskou ulicí, všímal si rozbitých výloh a vypáčených rolet. V odstavených automobilech se pohybovaly stíny zlatokopů. Auto je pro leckoho druhý domov, a když je majitelé opouštěli, často v nich ve spěchu zanechali zajímavé věci. Málokde zůstala zapomenutá peněženka nebo kabelka či naditá kabela, ale i koberečky a polštářky se hodí. Pokud bylo auto zamčené, stačilo kladivo, které si šikulkové k tomu přinesli. Různé věci se dají upotřebit v domácnosti, nejen autorádio, třeba i takové zrcátko nebo popelníček. Někdo se vybavil pouhým šroubovákem, ale Pavel uviděl také několik samozřejmě se tvářících pánů v montérkách a s celou soupravou nářadí v rozložených boxech. Pravda, některá okna aut rozbili primitivové kameny.

Drobné úlomky zla, číhající v každé duši, se pomalu spojovaly, navzájem se podporovaly, sílily. Nepotrestány, neokřiknuty, zdůvodněny nezbytností a výjimečností, stávaly se poznenáhlu normou. Tento Blackout, tato ztráta svědomí přišla dříve, než se do ulic snesla první tma.

5.

Uprostřed kulatého stolu stála velká polévková mísa, ze které se zvedala bílá pára a příjemná vůně.

"Tak nejdříve tatínek," pronesla Hana a nabrala notně knedlíčků ode dna. "Pospíchá do práce, to ale neznamená, že bude mlaskat! Je silný, tak dostane hodně."

"Však se tam beze mne nezblázněj," odtušil Petr, "jen to pěkně rozlej všem, ta chvilka mě nezabije."

"Já prosím jen na dno, knedlíček stačí jeden." Petra nehodlala měnit své zvyky.

"Mně nalej středně pozitivně," ozval se Pavel, který právě přicházel z koupelny. Hana ho do ní hnala hned, jak přiběhl domů, celý zpocený a páchnoucí po lyzolu.

Musel jen chvíli čekat, než skončí Petra, která okupovala koupelnu před ním. "Teplá voda už dochází, měla by sis, mami, pospíšit."

"Nejdřív večeře," rozhodla Hana. "Počkejte, ještě vám tam nasypu šnitlík. Tak. Dobrou chuť!"

"Dobrou!" zaznělo unisono.

Už první lžíce masového vývaru zahřály příjemně nejen žaludek, ale i duši. Posvátné ticho obřadu přijímání potravy přerušil Petr Rezek až po sklizení hlubokých talířů. Hana kouzlila u sporáku. Z velkého hrnce sňala pokličku, která přikrývala utěrku. Vyvalila se oblaka páry. Na talíře poskládala kouřící brambory, každému přiměřeně, podle dlouholetých zvyklostí, Petrovi o jeden brambor méně, než by snesl. Začínal mírně tloustnout.

Jako vždy se zeptala: "Stačí?"

"Stačí!" ozvala se dvojčata. Petr, jako obvykle, dodal:

"Pro mne ještě jeden brambor, prosím."

Hana vytáhla pekáč z trouby a začala porcovat kuře. Petra odnesla ze stolu zbytek polévky a přinesla novou mísu se zeleninovým salátem. Začala ho rozdělovat na mističky. Pavel zatím rozdal ubrousky a pak připravil skleničky a pití. Tátovi pivo ze zvolna oteplované chladničky, sobě a sestře jablečný džus a mámě její oblíbenou Poděbradku. Petr si otevřel pivo kličkou k elektrickým rozvaděčům, která na druhé straně sloužila jako otvírák, nalil si sklenici, mírně upil a pak teprve začal mluvit.

"Tak si to zopakujem. Nefunguje nic, co má co dělat s elektřinou. Nejen že vypadla dodávka od energetiků, ale i všechny baterky se nějak záhadně vybily. Zmizela statická elektřina, i elektrický náboje z kondenzátorů. Na velíně jsem vždycky dostal šlehu, když jsem se zvedl z křesla a dotkl kliky, dneska nic. Zmizel piezoelektrický jev. Z roztočených generátorů se nic nevymačká. Elektřina se nedá ani vyrobit, ani skladovat."

Něco ho napadlo: "Počkat, tak proto byl ten masakr s tramvajema - nefungovaly elektromagnetický brzdy, ale ani motorem se nedalo brzdit, když z nich nešel žádný proud do mařících odporů." Zamyslel se. "Museli by přehodit póly, jenže jim stejně přestaly fungovat pomocný obvody, tam to ovládají té šestkami, no, to by si stejně nepomohli. To jsi měla kliku," obrátil se k Petře, "že v metru je všechno ještě jištěný hydraulickýma brzdama."

Petra polila dresingem ubrus. Ostřím nože stírala bělavou kalužinku a hartusila: "Pěknou kliku! Málem mě ušlapali. Tati, já o tom nechci mluvit!"

"Ale proč? Vždyť si přece pořád hrajete s klukama na přežití!"

"Hrajeme, hrajeme. Ale tohle je doopravdy!"

"Už toho nechte a rozeberte si talíře," přerušila je Hana. "Petro, přines, prosím tě, ještě talířek na kosti."

Při jídle nastalo na chvíli ticho. Když došlo na okusování kuřecích kostiček, už se Pavel neudržel:

"No jo, nefunguje elektřina, ztratila se, ale proč? Já si myslím, že to mohl udělat nějaký silný elektromagnetický impulz! Nějaká nová zbraň!"

Jeho táta zamítavě pokynul stehýnkem, které držel v ruce. "To nevysvětluje nemožnost elektřinu vyrobit. A když jsem se koukal do usměrňovačů, tak v nich nebyly žádný sváry, žádný vypálený součástky, ani pojistky nevyletěly!"

Nečekaně se připojila Hana: "Podle toho, co říkáte, přestaly platit Maxwellovy rovnice. Ne generálně, čistě výběrově. To nemůže být způsobeno lidským zásahem, ani skokovou změnou fyzikálních podmínek. Určitě jde o řízený proces. Myslím, že jde o zásah cizí inteligence."

Petře upadla vidlička pod stůl, Pavel se zakuckal a Petr nervózně zasmál: "No tak, Hanko, chceš jako říct, že přistálo nějaké UFO se zelenýma mužíčkama?"

Hana si utřela ústa ubrouskem. "To není nezbytně nutný. Nemuseli přistát. Nemusí být ani v naší sluneční soustavě. Dokonce o nás ani nemusí vědět."

Petra zvedala vidličku zpod stolu. "Tak proč si myslíš, že ten výpadek mají na svědomí mimozemšťani?"

"Protože je tak výběrový. Nefunguje elektřina v technice. Nedá se žádným způsobem vyrobit. A přitom dýcháme, mluvíme, žijeme. Z živých organismů elektřina nezmizela."

Nad stolem na chvilku zavládlo ticho. Pavel se napil džusu, položil sklenici a pak začal čárat prstem po ubruse.

"Je to neuvěřitelné, ale možná máš, mami, pravdu. Slunce taky svítí. Proton-protonový řetězec maká. Elektrony anihilují s pozitrony a vznikají fotony." Zarazil se. "Ledaže... Teď k nám ze Slunce přilétají fotony, které v jeho vnitřku vznikly před tisíci lety." Pohlédl s obavou z okna. "No, uvidíme."

Petra se podívala na malý kompásek, který měla na řemínku hodinek. "Brácho, neboj, nejspíš bude Slunce svítit dál. Vidíš?"

Pavel se podíval na maličkou střelku. "Jo, je to dobrý, ukazuje k severu."

Petr se zatvářil zmateně. "A co jako?"

"Ale tati," skoro se pohoršil Pavel. "Vždyť jsi nám to vyprávěl jako pohádku, když jsme byli malí. Uvnitř Země se pohybuje magma, které obsahuje elektrony. To znamená, že jde o jakýsi pomalý druh elektrického proudu. Magmatu je však velké množství, proto i ten pomalý pohyb vyvolává mohutné magnetické pole."

Hana si přisadila: "A to pole nadále existuje, jak ukazuje střelka kompasu. Čili zemský dynamo nadále pracuje. Uvnitř Země elektřina funguje, jak má. Nejspíš i uvnitř Slunce. Což dokazuje, že elektrická smrt se dotýká selektivně pouze technických prostředků. Což potvrzuje, že ji mají na svědomí inteligentní bytosti. Prosím párátko."

Petr se zamračil. "No jo, vždyť vím, porád." Uhodil pěstí do stolu: "Přemýšlel jsem, kam se vlastně poděla veškerá ta energie z našich dýzlů, než jsme je odstavili. Kam se poděla elektřina statická. Kam zmizely ampérhodiny uložený do baterií. Tak je to jasný! Někdo nám elektřinu krade! Maminka má pravdu, to musí být mimozemšťani, zloději jedny zlodějský." Ještě jemně říhnul do dlaně a dodal: "To by mě zajímalo, jestli se taky ukážou. Ne že bych o to nějak zvlášť stál. Tak tady máš to párátko, děkujeme za dobrou večeři."

6.

Petr Rezek si v pracovní ložnici balil věci do služby. Tentokrát na delší dobu. Připravil si batoh a vedle něj skládal čisté prádlo, košile, ponožky, spacák, ešus, jako by jel po letech zase na vandr. Ještě vytáhl z prádelníku pyžamo a pak chvíli dumal, na co zapomněl. Z koupelny přišla Hana a froťákovala si své husté černé vlasy.

"A co takhle kytáru a dalekohled?"

"Díky za nápad. Triedr si vezmu! Stihla ses vykoupat v teplé vodě?"

"Babička tomu říkávala odražená voda, do vlažné měla daleko. V koupelně si vem kartáček na zuby a pastu."

"Jo, dík. Poslyš, Hanko, nepůjdete přece jen se mnou?"

"Teď ne, možná později. Máme to kousek, až to bude nutný, tak tam za tebou přijdem. Mražák mám plný masa, musím ho zpracovat, dokud jde plyn. A taky zapřáhnu Petru, potřebuje to jako sůl. Když, tak za tebou skočí Pavel. Vem si s sebou kotlety, máš je v kuchyni na pultě. A Petra ti ukrojí chleba."

"Děkuju... Ehm, Hanko, je pátek a já jdu pryč, večer nebudu doma, poslyš..."

"Žádný hlouposti! Už tam na tebe čekají! Dej mi pusu a běž."

Petr si tedy ještě vzal hygienické drobnosti, do batohu přibalil hliníkovou krabici s jídlem, obul vysoké kožené boty s vroubkovanou podrážkou. "Ahoj, rodinko!" zavolal s rukou na klice.

"Ahoj, tati!" zvolala dvojčata z jídelny.

"Už jdi," řekla mu Hana, když ji pohladil po ňadrech. "A nezlob!"

Petr seběhl ze schodů. Venku ho čekal nezvykle jasný jarní podvečer.