UKÁZKA: Miloš Toman, Královna v nesnázích

Anotace:

Miloš Toman se tentokrát vydává na zcela nové literární pole. Hrdinou jeho knihy žánru fantasy je mladý muž, kterému do stoprocentního gentlemana cosi schází - či spíše přebývá. Jeho neobyčejné schopnosti mu pomáhají řešit neobyčejné situace. Vydatně mu v tom pomáhá také podivuhodný tvor: velká zelená myš.

Ukázka z 1. kapitoly

Dobrý den. Jmenuji se William C. Thomson a mohl bych být dokonalým obrazem mladého britského gentlemana. Jsou tu však bohužel jisté okolnosti, které mě nutí, abych se tomuto označení vyhýbal. Kdykoliv na něj dojde, cítím se totiž  tak trochu jako podvodník, který se v zapůjčeném kabátě vetřel do lepší společnosti.

Rozumějte mi dobře, nejde o společenské zařazení. Nejsem sice urozeného původu, ale naše rodina si ve společnosti stojí více než dobře a neschází jí ani respekt šlechtických rodů. Můj otec byl zdatný obchodník a když jednoho dne zmizel i s lodí, na níž se plavil za dalším obchodem kamsi do kolonií, zanechal po sobě značný majetek. Bylo mi v té době necelých deset let, ale dobře si pamatuji, že se pohřbu zúčastnili i členové vlády Jejího Veličenstva. Zejména však proto, že loď byla torpédovaná nepřátelskou ponorkou a shodou okolností se jmenovala Britannia. Otec se tak stal nechtěným válečným symbolem, ačkoliv se natolik bál zbraní, že se neúčastnil ani honů na lišku, třebaže se při nich nestřílí.

To, o čem mluvím, jsou jisté schopnosti, kterými by podle mého názoru gentleman prostě neměl disponovat. Jde samozřejmě o věci, jež nemohu nijak ovlivnit, stejně jako bych se těžko mohl podvolit požadavkům na jinou barvu očí nebo tvar uší, kdyby je náhodou někdo vznesl a kánon vzorného mladého muže vyžadoval. To jsou však přece jenom vlastnosti poněkud jiného rázu. Aniž bych o to stál a mohl to jakkoliv ovlivnit, dostalo se mi dovedností, které jsou obvykle spojovány s nadpřirozenem. Ale abych to vysvětlit od začátku. Několik měsíců před mým narozením pobýval v domě rodičů jistý pan James Watt. Nebyl to samozřejmě onen známý vynálezce parního stroje, ale jistou proslulost přece jen nepostrádal. Tvrdilo se o něm totiž, že disponuje magickými schopnostmi. Mnoho lidí však považovalo pana Watta za podvodníka. Do očí mu to samozřejmě nikdo neřekl, co kdyby na té pověsti přece jen něco bylo a dotyčný by byl na oplátku proměněn v tančícího medvěda nebo kůl v plotě. Ale projevilo se to tak, že když přijel do Londýna, společnost pohostinností vůči jeho osobě zrovna nepřekypovala.

Zřejmě by se musel nakonec ubytovat v hotelu, kdyby nebylo mé matky. Tato poněkud výstřední žena si nade vše cenila a cení duchaplných společníků, a to James Watt bezpochyby byl. Pokud mohu ze vzpomínek svých rodičů i dalších lidí posoudit, příběhy z cest dokázal podávat velmi sugestivně, takže při vyprávění o Africe se po stěně míhaly stíny žiraf a slonů a kde si v koutě salonu tlumeně řval lev.

James Watt se projevil jako vděčný host. Když odjížděl, předal mé matce zamčenou truhličku a požádal ji, aby ji otevřela toho dne, kdy se narodím. Od té doby ho nikdo neviděl. Pochybuji ostatně, že Watt bylo jeho pravé jméno. Zřejmě se usadil někde v cizině, třeba jako Rudolf Diesel nebo Robert Fulton. Nikdy jsem po něm nepátral a jeho další osud mě nijak nezajímal.

Matka ovšem na skříňku nezapomněla. Sotva jsem spočinul v bílé, zlatem zdobené kolébce, vstala z lože a malým klíčkem, který byl k dárku přiložen, odemkla víko truhličky. Ta však byla, k jejímu nesmírnému údivu, zcela prázdná. Také se vůbec nic nestalo, jak by se dalo očekávat od magického dárku, jehož obsah zřejmě není hmotný. Nezahřmělo, na obloze se neobjevila tři slunce, ani se v tu chvíli neohlásilo dole u vrátného dvouhlavé tele. Matka prý jen zaslechla zašumění křídel, ale to zrovna tak mohlo pocházet od holubů za okny.

Že se tehdy přece jen něco přihodilo, jsem pochopil, když mi byly asi tak čtyři roky. Při hře ve svém pokoji jsem najednou s překvapením zjistil, že se mi nějak podařilo projít zdí do vedlejší přípravny. Natrefil jsem tam starého komorníka Jamese, jak si místo počítání příborů přihýbá z ploché kovové láhve. Tehdy jsem samozřejmě netušil, že právě to je důvod, proč stále častěji dostává na schodech závratě, takže se pokud možno drží jen v přízemí domu. Ještě překvapivější však bylo, že mě James neviděl, ačkoliv jsem se vynořil na dva kroky před ním.

Vrátil jsem se do pokoje a rozběhl se znovu do přípravny, tentokrát dveřmi. Starý komorník rychle skryl láhev do kapsy a s provinilým úsměvem se mě zeptal: „Snad někde nehoří, mladý pane?“

Také jsem si v té době zvykl napovídat dospělým. Díky svým nově objeveným schopnostem jsem měl o dění v domě mnohem lepší informace než kdokoliv jiný. Chtěl jsem se tím samozřejmě pochlubit. Toužil jsem, aby někdo konečně řekl: „Ale to není jen tak, ty jistě musíš umět něco, co my nedovedeme!“ A pak bych se přiznal.  Jenže dospělí si místo toho začali přede mnou dávat pozor na jazyk. Samozřejmě jim to nebylo nic platné, protože jsem se k nim mohl kdykoliv nepozorovaně přiblížit a tajně je vyslechnout. Přestávalo mě to však bavit. Při svých výpravách jsem se totiž občas stával svědkem situací, které vháněly růměnec do mých dětských tváří. Nejedna služka by zřejmě dala výpověď, kdyby se dozvěděla, že jsem se procházel jejím pokojem ve chvíli, kdy nebyla zcela dokonale oblečená a upravená.

Pokračující výchova k gentlemanství, kterou můj otec považoval za osu svého působení na synovu osobnost, mě přiměla pohlížet na své nezvyklé vlastnosti jako na cosi neslušného a nehodného slušně vychovaného hocha. Gentleman neposlouchá cizí hovory, jež nejsou určeny pro jeho uši, a nikdy nepřekvapí ženu v nedbalkách – leč by si to sama přála.

Zošklivil jsem si tedy tyto dovednosti, odvrhl je a ze všech sil se na ně snažil zapomenout. Mohu říci, že se mi to celkem dařilo. Když jsem jednou, už po otcově smrti, potřeboval projít zdí a tajně vyslechnou pro mě důležitý rozhovor, způsobil jsem si bouli na čele. Matka tehdy společně s mým poručníkem, otcovým bratrem a ředitelem významné banky, dojednávala podrobnosti studia na internátní škole, kam mě hodlala poslat.

Zanedlouho jsem opravdu odcestoval do internátu, odkud jsem se pak domů vracel jen dvakrát v roce: na Vánoce a o letních prázdninách. V té době jsem nadevšechno toužil být zcela normální a nelišit se od svých spolužáků. Pamatuji se, jak mě rozčílilo, když jsem při zimních vycházkách do města zjistil, že nad mojí hlavou pravidelně zhasínají lampy. Často dvě i tři za sebou. Nejdříve mi to připadalo jako náhoda, ale pozorování mě utvrdilo v názoru, že  ostatní spolužáci by mohli chodit po ulicích třeba celou noc a osvětlení by vesele svítilo dál. Zmocnil se mě nikoliv strach, ale hněv. „Dejte mi už pokoj!“ křičel jsem na ztemnělá svítidla.

Škola však pro mě naštěstí znamenala změnu prostředí a jiné zájmy, takže zbytek povědomí o mimořádných schopnostech se mi nakonec rychle vytratil z hlavy a navždy zapadl do nejhlubších propastí mysli. Alespoň jsem si to myslel. Jak se později ukázalo, nebyla to tak docela pravda.

Z internátní školy jsem postoupil na univerzitu. Matka na mém vzdělání nešetřila, takže jsem získal skutečně to nejlepší, co v té době bylo k dispozici. Vzdělával jsem se ve všemožných vědách, ačkoliv jsem zatím netušil, k čemu nabyté vědomosti využiji. Zvláště jsem si oblíbil přednášky profesora Planckwaka, mužíka s rozcuchanými bílými vlasy, s věčně nedopnutou vestou a umolousanými manžetami u košile. Byl to člověk, který žil jen vědou. Jeho výklady však nebyly suchopárné, jak by se dalo očekávat. Naopak, překvapoval smělými myšlenkami a hypotézami, jež studenty naplňovaly údivem a kolegy profesory obavami o jeho duševní zdraví.

Pamatuji si na jeden večer, kdy jsme v posluchárně zůstali sami dva. Za okny se setmělo, většina světel u stropu už byla zhasnutá a my jsme hleděli na profesorovy nákresy na tabuli.

„Říká se tomu červí díra,“ vysvětloval mi učitel. „Vím, že na tom problému pracuje i pan Einstein. Jde o jakousi časoprostorovou zkratku.“

„Něco jako díry v sýru?“ zeptal jsem se.

Profesor se usmál. „I tak si to lze představit. Na jedné straně do ní vejdete a na druhé se ocitnete někde úplně jinde, v jiné zemi, na jiné planetě, v jiném koutě vesmíru. Možná i někde dál.“

„Někde dál?“

„Vědci se obvykle zabývají otázkou, je-li náš vesmír konečný nebo nekonečný. Ale někteří se také ptají, zda takových vesmírů, jako je ten náš, není – konečně nebo nekonečně – mnoho. Takže ta vaše sýrová díra vás klidně může zavést i do úplně jiného vesmíru.“

„Nemyslím, že bych se toho musel obávat,“ zavrtěl jsem s úsměvem hlavou. „Bude trvat tisíce let, než něco takového dokážeme využít.“

„Tím bych nebyl si tak jistý,“ oponoval profesor. Pak ztišil hlas: „Slyšel jste někdy o magii?“

Někde v koutě mé mysli se něco pohnulo. Vzpomínka na dětství, kdy jsem se po domě procházel nikým neviděn. „Ale to přece nemá s vědou nic společného,“ namítl jsem.

„Myslíte? Co když jsou všechny ty čáry a kouzla jen fyzikální síly, o nichž zatím nic nevíme?“

„Takže kdybychom je poznali, mohli bychom třeba… třeba procházet zdí?“

„Ale to je to nejmenší,“ mávl rukou profesor. „Kdybyste si zeď náležitě zvětšil, zjistil byste, že je docela řídká, stejně jako vaše tělo. Teď jde jen o to, jak vše zkoordinovat, aby vaše molekuly propluly v mezerách mezi molekulami stěny.“

„A znáte někoho, kdo se zabývá magií?“ zeptal jsem se.

„Znám i neznám. Někomu se může zdát, že je jsou to kouzla, jiný může vidět fyziku.“

Náš rozhovor ukončila uklízečka, která rozhořčeně prohlásila, že nemá v úmyslu čekat do půlnoci, než se pánové rozhodnou jít domů. Konec konců je dnes Valpuržina noc a to není radno se pozdě večer toulat venku, zvláště když člověk bydlí na předměstí. Vymetla velkým koštětem zpod katedry hromadu zmačkaných papírů, jak je tam učitel v zápalu přednášky odhazoval, a hrnula je na nás.

„Čarodějnice se vyznačují právě takovým nářadím,“ mrkl na mě profesor. „Aby tak…“

S diplomem a hlavou nabitou vědomostmi jsem se pak ve věku pětadvaceti  let vrátil domů – a najednou nevěděl co dál.

Chvíli jsem se jen tak potloukal po domě a navštěvoval společenské akce, kde jsem se jen občas potkal s lidmi, které jsem znával.  Moji přátelé ze škol byli daleko, kamarádi z dětských let si mě nepamatovali, o dívkách ani nemluvě. Cítil jsem se osamělý a opuštěný. Matka si našla novou zálibu, obávám se, že poněkud výstřední. Stala se hlavou duchařského spolku a trávila nespočetné večery ve společnosti vdov a klepajících stolků.

Každou chvíli jsem při návratu ze společnosti zaslechl ze salonu užaslé vzdechy členek spiritistického kroužku a typický zvuk sklenky, posouvající se po podložce s písmeny. Matka se mě pak zpravidla vyptávala, zda může vzkaz „HUTRZNBTMNNOP“ něco znamenat. Ujišťoval jsem ji, že to bude zřejmě jedno z těch záhrobních tajemství, na jejichž pochopení nejsme zatím připraveni.

Jednou nebo dvakrát jsem potkal v domě neznámé  muže, kteří mi na můj zdvořilý pozdrav neodpověděli a rozplynuli se. Naštěstí to netrvalo dlouho. Jednoho večera se přítomné členky kroužku rozhodly, že vyvolají zemřelého manžela jedné z nich. Ten člověk bohužel padnul u Verdunu. Tentokrát se jim zřejmě seance mimořádně vyvedla, protože salon po ní vyhlížel, jako by se zde odehrál rozhořčený dělostřelecký souboj. Druhého dne matka spolek rozpustila a začala přemýšlet, čím by se měla zabývat nyní.

Můžete si pomyslet, že takové prostředí nepůsobilo na mé nervy zrovna blahodárně, nehledě na to, že jsem si nyní vzhledem k rozbombardovanému stavu salonu neměl kde číst odpolední tisk. Proto jsem uvítal návrh svého strýce, abych se v obchodní záležitosti vypravil do Jižní Ameriky. Jeho bance spadla do klína jakási krachující společnost, provozující lodní dopravu mezi Evropou a Novým světem. Jak se zdálo, její ředitel, usazený v brazilském přístavu Rio de Janeiro, považoval firmu za svoji a bezostyšně si přivlastňoval všechny zisky. Měl jsem ho tedy navštívit, posoudit okolnosti a případně zabezpečit jeho odvolání.

Ukázka z 3. kapitoly

Když jsem se probudil, shledal jsem, že  obchodníci už asi skončili oficiální část svého setkání a rozproudila se živá zábava. Teprve nabírala na obrátkách, ale i z toho, co jsem zatím slyšel, bylo zřejmé, že bez vhodných ucpávek do uší se dnes nevyspím. Nezbývalo mi, než se vydat do města opatřit si nějakou zvukovou zábranu.

Hotelové prostory byly už plné rozjařených obchodníků. Na schodech mě někteří z nich chytali za knoflíky, aby se mi svěřili, že „Joe by vymámil z jalové krávy tele a to je nefér“, nebo že „prodávat vysavače je sice obtížnější, ale zato důstojnější, než chodit po domech s těma zatracenýma fusaklema.“ Šťastně jsem se dostal ven, ale široko daleko nebyl vidět žádný krám, kde by se snad dala pořídit ušní ucpávka. Leda že bych k tomuto účelu použil mrkev nebo střídku z chleba. Usoudil jsem, že druhá možnost by snad byla v nouzi přijatelná, ale přece jen jsem se chtěl nejdříve poohlédnout po lékárně, kde bych si mohl koupit alespoň vatu.

Prošel jsem několika setmělými ulicemi, až mě zaujal jeden z krámků. Portálem se od ostatních nijak neodlišoval, působil stejně starožitným dojmem, ale po silné desce nade dveřmi, hlásající, že zde sídlí J. R. R. R. R. Lewis – Vynálezce, se procházel pestře pomalovaný plechový panáček s velkým natahovacím klíčem v zádech. Když jsem přistoupil blíže, chraplavým hlasem mě vyzval, abych si něco koupil. Zopakoval to ještě dvakrát a pak se ke mně uraženě obrátil zády.

Pokusil jsem se nahlédnout skrz výkladní skříň do prodejny. Sklo bylo zaprášené a lampa na stropě vydávala jen velmi málo světla. Dodal jsem si tedy odvahy a vstoupil. Zvonek na dveřích poplašeně zacinkal a pak rázem zmlknul. Od pultu na mě tázavě hleděl vyzáblý muž. Barvou i vzezřením připomínal moučného červa. Stín, který mu do obličeje vrhalo zelené stínítko na čele, ještě zesiloval pocit, že tento člověk je blízký smrti a možná už i po ní. Jistě pan vynálezce osobně.

Místnost byla do posledního místečka zaplněna neuvěřitelnými předměty, jejichž funkci jsem si netroufal ani přibližně odhadnout. Ty nejtěžší stály na dehtované prkenné podlaze, další balancovaly na nich, jiné visely na skobách zaražených do zdi a tato chaotická vratká konstrukce byla vycpána množstvím malých přístrojů fantasmagorických tvarů a neméně podivného určení. To vše osvětlovala jediná lampa s plechovým stínítkem, spuštěná na šňůře z vysokého stropu. Blikala v ní slabá žárovka, posetá mušinci.

Vynálezce si odkašlal a pak se chraptivě zeptal:

„Zajímá vás něco konkrétního, pane?“

Odvětil jsem, že mým cílem je především sehnat zátky do uší a  do jeho prodejny jsem vstoupil jen z čiré zvědavosti.

„Ušní špuntíky skutečně nemám. Ale možná bych tu něco…“

Těžce se zvedl a začal se přehrabovat v hromadě u zadní zdi. Pokynem ruky mě přivolal k sobě:

„Když mi pomůžete odsunout tady tu pumpu na tekutý ultrazvuk, tak někde za ní by mělo být to, co hledám.“

Zmíněná pumpa sestávala zejména z těžkého železného válce, opatřeného dole litinovými nohami ve tvaru lvích tlap. Zřejmě se časem zabořily do dřevěné podlahy, protože nás to stálo hodně potu, než se podařilo tu těžkou nestvůru odsunout o nějakých deset palců. Pan Lewis vnořil do pracně vydobyté mezery ruku, chvíli šátral a pak vytáhl zaprášenou kovovou krabičku. Otřel ji rukávem a položil na pult. Oproti většině vynálezů v prodejně působila poměrně prostým dojmem. Kovová uzavřená skříňka s jedním černým knoflíkem nahoře a číselníkem kolem něj.

„To je přístroj na vytváření ticha,“ řekl vynálezce.

Pootočil potenciometrem a jeho hlas zeslábl. Nastavil knoflík  na konec stupnice a udeřil dlaní do pultu. Neslyšel jsem vůbec nic. Pak zase přístroj vypnul.

„V asi metrovém okruhu kolem vás vytvoří ticho. Jeho síla se reguluje tímhle knoflíkem. Když ho otočíte na konec, nepronikne k vám ani ven absolutně žádný zvuk.“

Zdálo se mi, že přístroj bude mnohem lepším řešením než obyčejné špunty do uší, od vatě či dokonce chlebové střídce nemluvě. Určitě dokáže ochránit můj spánek i v případě, že by se snad obchodníci rozhodli pořádat o půlnoci soutěž v koulení sudů po schodišti hotelu. Navíc cena, kterou vynálezce vyslovil, vůbec nebyla přehnaná, a to i v situaci, kdy jsem s papírovými penězi nemohl počítat.

Z radosti nad dobrou koupí jsem se podvolil naléhání pana Lewise, abych si podrobněji prohlédl jeho krámek a případně si vybral ještě nějaké užitečné vynálezy. Postupně jsem odmítl kvantovou past na myši se zesilovačem, ultratlakový hrnec na vaření potravin i přístroj na vrtání černých děr.

Past se mi zdála být krutá. Pokud jsem dobře rozuměl vynálezcovu vysvětlení, v kvantovém světě se věci proměňují už tím, že je pozorujete. Když použijete zesilovač a ráno se podíváte, jestli se něco chytlo, váš pohled promění myš v páchnoucí hroudu slizu - to v lepším případě.

Tlakový hrnec zkracoval dobu přípravy tak úžasně, že maso bylo uvařeno půl hodiny před tím, než jste ho tam vložili. Nepodařilo se mi však zjistit, co by se stalo, kdybych se po jeho snědení rozhodl, že nic vařit nebudu. Černé díry jsem k ničemu nepotřeboval a měl jsem navíc dojem, že jsou nebezpečné.

Nakonec mě vynálezce přemluvil, abych si vzal alespoň další dva předměty. První byl mikrovlnný vařič vajec, který se obešel bez vody a na jehož ciferníku se dalo jednoduše nastavit naměkko – na hniličku – natvrdo. Připadal mi jako docela užitečná výbava na cesty. Vynálezce trval na tom, že mi strojek ihned předvede. Odkudsi  vytáhl vejce, vložil ho dovnitř a nastavil hodnotu na hniličku. Vařič zabzučel, cinknul a otevřel se. Pan Lewis mi podával lžičku, ale mezitím už skořápka praskla a z ní vylezlo černé kuře. Z peří se mu kouřilo a jeho lesklá očka na nás nehleděla příliš přátelsky. Rozzlobeně zaskřehotalo, seskočilo s pultu a zmizelo mezi lvími nohami těžké pumpy.

„To byl šotek,“ řekl vynálezce znechuceně. „Pořád se mi tady plete ta středověká magie. Moderní doba je dobou technických vynálezů, pane. Ne časem pochybných kouzel a pouťových triků. Nad tmářstvím vítězí světlo poznání,“ prohlásil vznešeně, vztyčeným ukazovákem míře kamsi k blikající zaprášené lampě.

Při té příležitosti mě poučil, že do mikrovlnného přístroje není možno vkládat kovové předměty, například zlatá vejce, snášená prý stejnými černými slepicemi, jaké plodí i šotky. Došlo by k výbuchu.

Zaujal mě také malý kapesní radiopřijímač. Vynálezce přísahal, že stanice, které na něm bylo možno nastavit, zcela jistě nepocházejí z okruhu tisíců, ba ani milionů mil. Hned mi to předvedl a naladil cosi, co zpočátku připomínalo vytí vlků přejížděných parním válcem, jehož šofér při tom všem hraje na mandolínu. Rád jsem s panem Lewisem souhlasil, že to nemůže být lidská řeč. Kupodivu jsem však za chvíli zjistil, že docela dobře rozumím, o čem pořad je. Jakýsi odborník radil zahrádkářům, jak zalévat ranné škvrnky tekutým vodíkem, jen mírně odraženým v poledních paprscích bílého trpaslíka Tarba Acholi.

Neměl jsem ponětí, k čemu bych takový vynález využil, ale protože mi ho pan Lewis přidal k nákupu jako bezplatnou prémii, vzal sem si ho také.

Nakonec mi vynálezce ukázal, jen jako zajímavost, monstrum, které zabíralo celou další místnost. Na první pohled to byl obyčejný pouťový kolotoč, pestře pomalovaný a natřený lesklým lakem. Pravda, místo obvyklých koníků a dalších zvířátek tu byli tvorové poněkud exotičtějšího vzhledu, které jsem při vší snaze nedokázal nikam zařadit.

„To je Lewisův kolotoč,“ prohlásil vynálezce s neskrývanou pýchou v hlase. „Umožňuje cestování v prostoru i čase. Vyrobil jsem jich šest a všechny jsou již prodány. Tento je teprve ve výstavbě.“

Vyjádřil jsem vynálezci svoje uznání, i když, upřímně řečeno, na mě tento triumf jeho umu příliš nezapůsobil. Jak jsem ostatně z jeho řeči pochopil, k tomu, aby člověk usedl na správný artefakt a dostal se tak do očekávaného cíle, potřeboval nemalé znalosti a pořádný kus štěstí.

Projevil jsem však zvědavost, zda by mě kolotoč nemohl zanést domů, ať už se v tuto chvíli nalézám kdekoliv. Pan Lewis prohlásil, že by se to určitě dalo vyzkoušet. Ale netvářil se příliš jistě, takže jsem si dovedl představit, že bych se také mohl ocitnou někde úplně jinde a jindy. Určitě jsem netoužil šplouchat pod Tarba Acholi rukou v tekutém vodíku a zkoušet, zda má správnou teplotu na zalévání. Navíc mě vynálezce informoval, že kolotoč nedohotoví dříve než v příštím roce.

Dalčí informace o knize na stránkách nakl. Intuitivní marketing.

Autor: Miloš Toman
Edice: Podivuhodné příběhy
Formát: 108 x 175 mm, 180 stran
Vazba: měkká
Vydal: Intuitivní marketing s.r.o.
Datum vydání: 1.4.2011
ISBN: 978-80-87280-01-0
Doporučená cena: 219,- Kč včetně DPH