RECENZE: Petr Heteša, Ruská ruleta

„Vím úplně přesně, kdy to všechno začalo. Bylo to 18. června. Nejdřív přišel Ivan Baburov, padesátník se supím nosem, že se mu ztratila mrtvola. Žena, 28 let, už připravená na zavážecím stole. Do pece však nedorazila. Odpoledne mě pak navštívil Malcolm, místní obchodník (s bílým masem, ovšem ne rybím či kuřecím). Jemu naopak mrtvola přebývala. A nebyla to ženská, ale prý chlap kolem čtyřicítky. A potřeboval se jí nenápadně zbavit.“  (str. 8)

Ano, je to tak. Igorovi, který vede krematorium v Moskvě, se začnou ztrácet mrtvoly takřka ze chřtánu pece. Divné není jen to, že k takovým krádežím dochází nepozorovaně, ale zejména to, co by kdo chtěl dělat s nepříliš čerstvými nebožtíky.

Igor ale není včera narozený, a nějaké ty známosti taky má. Takže se jednak snaží zabránit dalším krádežím, jednak začne strkat nos, kam by neměl. V tom okamžiku se pochopitelně začnou dít ještě šílenější věci. Toho ale bohdá nebude, aby kovaný pohřebák z kremazoria utíkal…

Nejnovější kniha Petra Heteši je od prvního odstavce opravdu vtipná a svižná. A taky poněkud bizardní, protože čtenář nemá, společně s Igorem, sebemenší tušení, co se může dít. Spekuluje: Ti mrtví musí ožívat. Ale to už by se někde musel nějaký objevit! Dobrá, takže nějaká konspirace zneužívající lidská těla? A ono pořád nic, nic, nic.

Až konečně…

Zatímco na prvních dvou stovkách stránek se čtenář ještě chvěje blahem, a přirovnává díky vtipu a bizarnosti Ruskou ruletu ke kultovní italské eroticko-hororové komedii Dellamorte Dellamore, někde ve třetí stovce ho to přejde a text mu začne připadat otravně ukecaný. K nadšení moc nepřispívá ani nepříliš zajímavé rozřešení záhady.

Text sice na vtipu neztrácí až do poslední stránky, ale to jaksi nestačí. Kdyby měla kniha propracovanější a exotičtější rozuzlení, mohl to být kult. Kdyby obsahovala více akce, mohla to být bezva akčňárna. Takhle je to prostě jen přes čtyři sta stran svižných dialogů a monologů. Což sice není zlé, ale my víme, že Petr Heteša to umí lépe.

Ruská ruleta zůstává příjemnou zábavou, ale zkrátka jí cosi chybí. Zato obálce Juraje Maxona nechybí nic, dokonce si při pozorném prohlédnutí po přečtení knihy uvědomíte, že pozoruhodně koresponduje s textem uvnitř, což přece jen nebývá vždy zvykem, a je to rozhodně příjemný bonus. To, a pochopitelně tvůrčí schopnosti velikána československého (dobrá, slovenského) malířství. Tvorbu Juraje Maxona jsme v uplynulých letech nevídali na českých obálkách tak často jako na sklonku minulého století a jistě mluvím i za laskavého čtenáře, když řeknu, že jsme rádi, že se opět vrací.

Takže komu můžu tuto knihu s klidným svědomím doporučit? Těm, kdo potřebují vypnout úplně, až tak, že nechtějí sledovat ani děj,a jen se chtějí opájet lehkým psaným slovem. Nebo prostě čtenářům, pro které je vhodně zvolené slovo fetišem.

Nakladatelství: Brokilon
Jazyková redakce: Renata Heitelová
Odpovědná redakce:Robert Pilch
Obálka:Juraj Maxon
Počet stran: 418
Rok vydání: 2011
Formát: 115 x 180
Vazba: paperback
ISBN: 978-80-7456-002-6