Velké vesmírné cykly 03 - Čtyři sta miliard hvězd

"Vesmír je pro lidské účely z větší části nepoužitelný."

Na počátku letošního roku jsem v nultém díle tohoto cyklu psal, že bych se rád zabýval vesmírnými cykly, které mě z nějakého důvodu zaujaly natolik, takže mám důvod se k nim znovu vracet. Poukazoval jsem i na skutečnost, že některé z těchto cyklů případně v češtině ani nemusely vyjít celé – a to je právě případ cyklu Čtyři sta miliard hvězd.

Když se v roce 1998 na knihkupeckých pultech objevil román Paula McAuleyho Čtyři sta miliard hvězd, příliš velký rozruch nevyvolal. McAuley nebyl v té době ještě u nás příliš známý autor (do roku 1998 mu v češtině vyšly asi 3 povídky), na knize neupoutala ani nevýrazná obálka Martina Zhoufa. Recenze Vlada Ríši vyšla v Ikarii č. 6/1998 a recenzent přidělil knize 4 hvězdičky.

V roce 1998 ještě v tuzemských luzích a hájích nebylo ani zmínky o tom, že někde existuje něco jako new space opera – Hamilton teprve svůj opus píše, Reynolds se na něho teprve připravuje, rovněž Asher píše prozatím stále jenom povídky. Možná i právě proto román McAuleyho u nás nijak výrazně nezabodoval, protože - jednoduše řečeno – byl příliš složitě strukturovaný, byl příliš jiný než ostatní v češtině vycházející romány s obdobnou tematikou.

Nic to však nemění na tom, že již v roce 1998 měl český čtenář možnost se seznámit s dílem řazeným do podžánru new space opera.

McAuleyho román se odehrává v blíže nezjištěné budoucnosti. Před asi 600 lety člověk poprvé stanul na jiné planetě, a od té doby byla prozkoumána bublina o průměru 30 světelných let obsahující asi sto hvězd, u nichž bylo objeveno asi deset obyvatelných planet.

Život však není (a po uplynulých 600 let ani nebyl) zdaleka tak růžový, jak by se mohlo zdát. V Éře plýtvání (která započala někdy na přelomu 20. a 21. století) USA i Rusko prováděly velký vesmírný průzkum, během něhož nalezly řadu planet, které osídlily a kolonizovaly. V závěru Éry plýtvání se však tyto velmoci ve válečném konfliktu vzájemně téměř vyhladily, a na Zemi nastalo období Bezvládí. Díky tomu došlo k zpřetrhání kontaktů mezi Zemí a koloniemi na jiných planetách, a ty upadly z valné části do barbarství. Postupem doby na Zemi získala vůdčí postavení Velká Brazílie, v níž však většina dívek a žen podlehla moru. To vedlo k tomu, že ženy se staly zbožím, které se kupovalo a prodávalo i za velké částky, neboť nově vzniklé aristokracii umožňovalo obměnit rodové geny. Ženy tak ve Velké Brazílii pozbyly volebního práva, všeobecných občanských svobod a dokonce práva vlastnit jakýkoliv majetek. Pod vedením Velké Brazílie posléze vznikla Federace vzájemné prosperity mezi Zemí a koloniemi na osídlených planetách. Z Federace však měla prospěch především Země, a na ní zejména Velká Brazílie. Kolonie dodávaly Zemi suroviny, a ona jim za to téměř nic neposkytla.

Nyní lidstvo ve vesmíru narazilo na nepřátelskou rasu Alea, s níž svádí urputné boje. O této rase není známo vůbec nic, kromě toho, že se jedná o zdatné válečníky – není znám jejich vzhled, jazyk, domovská planeta. Nekončící boje s rasou Alea vyčerpávají lidstvo ekonomicky i lidsky.

Hlavní hrdinka románu astronomka Dorthy Jošidová může být v takovéto situaci pro lidstvo záchranou – je totiž telepatka. A protože je schopna vejít do myslí jiných lidí, není vyloučeno, že by mohla vejít i do myslí příslušníků rasy Alea, a dohodnout tak s nimi příměří či dokonce mír.

S hlavní hrdinkou se setkáváme v okamžiku, kdy je vysazována na nově objevenou a prozkoumávanou planetu pozemského typu pojmenovanou P’thrsn, na níž již při přistání zaregistruje přítomnost jakoby stovek cizích myslí stlačených do jedné superinteligence (viz str. 48). Celý další děj románu popisuje pátrání Jošidové po této superinteligenci.

Planeta, na níž se Jošidová ocitá, je plná záhad – obsahuje neznámou inteligenci (přitom se na planetě zdánlivě nacházejí jen primitivní rostliny a tvorové shromážděné tu z okolních planet včetně Země), na planetě jsou průkazné známky toho, že tato se před miliónem let stala objektem planetárního inženýrství. Nacházejí se na ní obrovské tajemné uměle vytvořené pevnosti, které počnou projevovat aktivitu – a právě k nim se začnou stahovat primitivní tvorové planetu obývající.

Autor v knize směšuje řadu témat, takže román na první pohled vypadá jako "dort pejska a kočičky". A pravdou je, že někdy to soukolí záhad a nejasností v knize trošičku zadře. Přeci jenom román Čtyři sta miliard hvězd je autorova prvotina a je to na ní znát. Nicméně je patrno, že už v roce 1988 (kdy kniha v originále vyšla) byly pokládány základy subžánru později nazvaného new space opera.

Samozřejmě že Jošidová nakonec tajemství planety P’thrsn odhalí. A českého čtenáře mohu ubezpečit, že konec románu není předvídatelný – ještě 30 stránek před koncem mi nebylo zřejmé, jak román vlastně skončí a jak autor všechny záhady, jež v knize rozprostřel, vysvětlí.

Ale stalo se, a tak jsem se po přečtení této knihy už v roce 1998 těšil na další dva díly tohoto cyklu. Do dnešního dne bohužel nevyšly, a mám takový nepříjemný pocit – říkejte si tomu třeba předtucha – že do mé smrti v češtině ani nevyjdou.

Ale román Čtyři sta miliard hvězd mohu doporučit každému fanouškovi dobré science fiction – ta kniha totiž není hloupá ani tuctová.

BIBLIOGRAFIE

Tentokrát je bibliografie tohoto cyklu skutečně jednoduchá. Cyklus je tvořen třemi romány, z nichž v češtině vyšel pouze první z nich.

1. Čtyři sta miliard hvězd (Four Hundred Billion Stars; 1988), Milenium Publishing 1998
2. Of the Fall (1989) – rovněž jako Secret Harmonies
3. Eternal Light (1991)