RECENZE: XB-1 5/2011

Oproti předchozím dvěma číslům se pětková XB-1 vytáhla v zahraniční sekci hned se třemi povídkami. Dvě z nich jsou z ranku science fiction, poslední bych pak řadil mezi pohádky, když zavřu obě oči, tak fantasy, ono se koneckonců rozdíl mezi těmito žánry dá docela dobře setřít. 
Moroví ptáci Jasona Sanforda se odehrávají ve vzdálené budoucnosti, ač to tak zprvu vůbec nevypadá. Kulisami jsou totiž poměrně primitivní obydlí a kmenová společenství, ale zdání klame, v pozadí se pohybují mocné umělé inteligence líčené tak, že to zavání až magií. Vlastně celý příběh a prostředí je podáno tak, aby si čtenář celou dobu nebyl jistý, jestli je umělá inteligence technického nebo magického rázu. Ano, náznaky jsou, ale otázky zůstávají.
Jsou Umělé inteligence skutečně ochránci lidské rasy před účinky genetického inženýrství minulých generací, nebo lze popisovanou zvířeckost přisoudit obyčejné lidské povaze a celé společenství je jen jakýsi experiment v uzavřeném prostředí? Autor dává čtenáři, co se týče fantazie, poměrně hodně velkou volnost. U mě je text jasnou jedničkou čísla, jednak je dobře napsaný a za druhé, podobný svět, jako je ten v Morových ptácích, jsem dlouho nenavštívil. Pozor! Těm, kterým se bude líbit stejně jako mně, bych doporučil přečíst si i medailonek autora, i když ho třeba už znají z některých povídek vyšlých v Ikarii.

Jack McDevitt se na stránkách XB-1 odprezentuje s povídkou Poutníci časem nikdy neumírají, která oprašuje téma cesty časem a časových paradoxů. To je koneckonců snad stejně staré jako sám žánr sci-fi. Dva přátelé cestují časem a užívají veškerých výhod, které jim cestování časem nabízí. Poznají důležité lidi všech epoch, hodují, hodnotí dávné bitvy, nijak nezasahují. Dokud... jeden z nich nezemře násilnou smrtí, a to nečekaně v přítomnosti a ve spánku. Tato událost je ale jen začátkem událostí, které jednak varují před časovými paradoxy, ale hlavně dokazují, že Poutníci časem nikdy neumírají. Jelikož jde o poměrně provařené téma, nenadchla mě tato povídka až tak jako předchozí, ale je velice dobře napsána a slušně odsýpá, takže byste ji rozhodně neměli vynechat.

I když se také poměrně dobře čte a nejedná se o vyložený propadák, s klidným svědomím vám můžu doporučit vynechání třetí povídky, a to hlavně pokud jste scifisti, případně holdujete klasické fantasy. Tajemství chatrče Abdela Jameely je totiž jako pohádka z Tisíce a jedné noci vyprávěná z vlastního pohledu. Jedině to by ji odlišilo od těch slabších příběhů dětské klasiky. Ovšem, je tam nějaké to tajemno, ale to vesměs nefunguje. Škoda. Rozumějte, nejsem proti fantasy z prostředí Blízkého východu, to Alláh chraň, ale Saladin Ahmed na to prozatím ještě nemá, alespoň v téhle povídce.

Cena života Martina Moudrého vás zavede do prostředí ne nepodobného zemi z Cameronova Terminátora. Poušť, radioaktivní prach, hromady Lebek, chodící ocelové skelety zabíjející vše živé a konečně Skynet... ehm promiňte Death-Net. Death-Net, obranný počítač, který se zbláznil a, světe div se, vyhodnotil jako největšího nepřítele člověka: člověka. Po desetiletích války, kdy je lidstvo prakticky na vymření, má jedna z lidských základen konečně plán, který by mohl vyjít...
Nečekejte žádnou řežbu. Tahle povídka je one-man-show vojáka umírajícího na zranění a radiaci, one-man-show, která opět není nikterak originální, ale je dobře napsaná a zaručeně si zaslouží vaši pozornost.

Stupně ráje nás zavedou opět do postapokalyptické pustiny, ale jen na chvíli. Lidstvo totiž svou smrt přežilo a teď živoří na Marsu a na zem se vrací jen pro poklady, které by se ještě někde v ruinách daly najít a sebrat. Techniku, zásoby, kterých je stále míň.
Na Marsu si lidstvo vytvořilo uzavřené prostředí, kde každý musí pracovat a přispívat společnosti, a za to se pak může oddávat radovánkám ve virtuálním prostředí. Colin je programátorem, dokáže prostředí tvořit, vytvářet různé světy, ale není to ono. Ty jeho jsou totiž jen stupně sedm – uspokojivé, ale jen virtuální. Hlavním cílem Colinova života je propátrávat virtuální prostředí a dostat se do Ráje, jediného prostředí s číslem deset. Deset totiž znamená naprostou realitu a únik z podivného marsovského společenství. Problém je, že nikdo neví, jestli Ráj skutečně existuje, a vládci Marsu nejsou také zrovna pro.
Lukáš Hrdlička předvádí ve Stupních ráje klasický kyberpunk, tak jak ho máme rádi. Dokáže si pohrát s detaily, poměrně jedoduchou zápletku okořenit tak, aby se měl čtenář na co těšit, což je jen dobře. Kdybych měl vybrat nejlepší českou povídku květnové XB-1, bezesporu to budou právě Stupně ráje.

Jana Rečková na nás vytasí svět zamořený Houbami, a ne ledajakými, pěkně agresivními a dokonce ozbrojenými. Houbami, které se vydaly do města si trochu zalidařit.
Houby jsou třístránkovou akční řežbou. Nic víc, nic míň, a pokud k nim takhle bude člověk přistupovat, prostě nemůže být zklamán. Takže vzhůru do toho, nožíky a košíky s sebou.

Pavel Houser se vytasil s poslední českou povídkou Výcvik archeologických psů. Ne, že by se mi to nečetlo dobře, ale jaksi jsem v tom nepoznal sci-fi nebo fantasy povídku. Výcvik archeologických psů mi do povídek prostě nepasoval. Kdybych ho našel v publicistice, ve fantastické vědě, v aprílovém čísle...

Nejen povídkami živ jest člověk.