RECENZE: Jan Dobiáš, Modrá luna čarodějů, rudý měsíc války

Hrdinská fantasy! Meče, magie a všechno kolem toho! Stateční válečníci, moudří mágové, Temno tak temné, jak jen může být. Souboje! Bitvy! Kouzla! Dobro! Zlo! Jo, a taky kapela složená z křečků (a to říká autor této recenze bez jakýchkoliv konotací na své jméno). Janu Dobiášovi vyšel u Strak na vrbě první román, Modrá luna čarodějů, rudý měsíc války. A ano, vše, co jste si přečetli výše, se v románu objevuje. A ještě spousta věcí navíc. A je to zatraceně dobré!

William Makepeace Thackeray obdařil Trh marnosti podtitulem Román bez hrdiny. V polovině 19. století ovšem ještě nemohl vědět, že se takový typ románu ujme – a že si jej jistý Jan Dobiáš napíše také, a to v žánru, ve kterém to snad ani není možné. A vidíte to, je! Ach ano, hrdinové tu jsou. Mocný čaroděj, chrabrý válečník, zlý černokněžník... však to znáte. Jenomže Dobiáš jde dál, vybírá si málo prošlapanou stezku, prosekává se hustou džunglí slov a objevuje... co vlastně? Tisícileté pravdy? To, co všichni vědí, ale „velcí“ často nedodržují? Lidskost v žánru, který nikdy nebyl nelidský?

Modrá luna čarodějů, rudý měsíc války začíná části Střípky. Ta jako by určovala ráz celé knihy: záměrná roztříštěnost, která neuvěřitelným způsobem táhne děj. Na prvních pěti stranách se setkáváme se všemi důležitými osobami, které nás provázejí celou knihou, a zjišťujeme pozadí příběhu – před lety byl silami Dobra (jejichž symbolem je dnes hrdina Karmín) zastaven Černokněžný pán a jeho hordy stvůr ze severu. V současnosti se věci znovu dávají do pohybu. A my se setkáváme se synem zesnulého Karmína a potomkem Černokněžného pána, abychom sledovali jejich osudy. Roztříštěnost je Dobiášovou velkou devizou. Je vidět, že je mistrem v psaní povídek – všechny kapitoly jsou krátké, v rámci kapitol se také přesouváme do několika míst Dobiášova světa. A když už se zdá, že by mohlo neustálé tříštění čtenáři vadit, přijde autor s nápadem, který nás opět vtahuje do děje (paralelní sledování obou mladých protagonistů v kapitole Učednická zima, změna vyprávění na začátku kapitoly Snící věž atd.).

Román se dá číst mnoha způsoby. Jednak jde o „normální“ fantasy příběh. Další rovinou je postmoderní pastiš využívající klišé z fantasy románů, jakási chytrá parodie na fantasy obecně. Třetí pohled poukazuje na relativitu všech věcí; vše závisí na úhlu pohledu, nic není černobílé a jednoznačné. A za čtvrté si můžete přečíst protiválečný humanistický manifest (ostatně, už brněnská kapela Synkopy 61 zpívala, že válka je vůl). Záleží na vás, zda si vyberete jednu cestu, nebo zda se je pokusíte vnímat všechny najednou. Až neskutečně působí Dobiášovo zlidštění postav. Setkáváme se s mágy, válečníky, zloději a jinými archetypálními postavami, ale všichni jsou v první řadě a zejména lidé. Nazval jsem si tento postup souslovím „psychologický realismus ve fantasy“. Od humoru, kdy autor často shodí náznak patosu vtipnou glosou, až po mrazení v zádech, když se Černokněžný pán dívá přes hladinu jezera a křičí do tmy „Tohle jsi chtěl? Tos ze mě chtěl mít?“ – v obhajobě lidství, v kritice války, v kritice typického rozdělení na Dobro a Zlo ve fantasy, v tom všem vidím zásadní poselství Dobiášova románu a rovinu, ve které je autor nejsilnější.

Zcela zásadní je u Dobiáše jazyk. Jeho styl (odlišný od povídek!) mi připomněl tvorbu Pavla Renčína (nejvíc snad u jmen postav, tolik nomen omen jsem už dlouho neviděl – no schválně, jaké vlastnosti byste přisuzovali lidem se jmény jako Břuch, Sýček /shodou okolností věštec/ nebo kapitán Kuráž?! – srov. s Jiřím Svatým, Králem Onošem nebo Schrmvmrvem v Renčínově Nepohádce), jen mám pocit, že se Dobiáš odhodlal k větší škále dialektů. Objeví se nám vznešený, patetický projev, spisovný jazyk, archaismy (když uvidíte „an“ nebo „več“, nemůžete se nezaradovat), vulgarismy, ale i nářečí nebo poměrně moderní výrazy (brněnské „hafo“) či neologismy.

Na jazyce je také do určité míry založen humor. Vůbec – první polovina knihy je neskutečně vtipná. Ať už jde o jazykové hříčky, situační humor (nejčastěji) nebo využití intertextuality. Když se čaroděj v místnosti s mnoha zrcadly zmíní o Alence, čtenář se ještě lehce pousměje. Ale kolemletící havran krákorající víckrrrát ne nebo nalezená lebka provázená slovy „To je jeden z nich. Ubohý Yorik – já ho znal! A kde teď je všechen jeho žert a šprým?“ – je vůbec třeba něco dodávat?!

Neodpustím si krátkou ukázku z první poloviny knihy:

„Promluv, ó duchu – chceme se ptát!“ zadeklamoval pateticky Zlatobýl, ačkoli vzhledem k duchově vzhledu si v té chvíli připadal jako idiot.

Zato duchova reakce neměla s obvyklým bontonem podobných seancí vůbec nic společného: „Uíííí! Uíííí! Uíííí! Chrochty – chrocht! Jaká smůla! Jaký děs! Mocní čarodějové mě chtějí podrobit krutému vyslýchání! Uíííí! Uíííí! Uíííí! Mučení a trýznění! Kdo mi jen pomůže? Uíííí! Uíííí!“

„Ztichni!“ okřikl ho čaroděj již dokonale vyvedený z míry. „Nechystáme pro tebe žádné mučení ani trýznění. Máš moje slovo!“

„Ne?!“ podivil se duch a v jeho hlase zaznívalo nefalšované zklamání.

„Ne.“

„Ale proč bych vám měl potom vůbec něco říkat, chrocht?“

 „Nejde o žádná duchovní tajemství, chceme jen vědět...“

 „Je mi buřt, co chcete!“ zakvičelo stvoření. „Vás taky nezajímá, co chci já! Dělejte si se mnou, co umíte, nic ze mě nedostanete – abyste věděli! Uíííí! Uíííí! Uíííí! Ani ň!“

 „No dobře,“ obrátil v zoufalství čaroděj. „Tak tě budeme mučit a trýznit! Připravíme ti ta nejhorší muka a utrpení, když zodpovíš naše otázky, ano?“

 Ani tato nabídka se však prasečímu duchovi nezdála vyhovovat. „Cože?! Máte mě za úchyla? Tohle nemusím poslouchat! Skončil jsem s vámi, abyste věděli...“

„Počkej, počkej! Nemůžeš odejít, dokud tě nepropustím!“

„Že ne?“ odchrochtl duch. „Tak schválně!“ a zmizel.

(str. 99-100)

Už dlouho mě žádná kniha nedonutila nahlas se smát v tramvaji cestou domů. Už dlouho mě žádná kniha nepřiměla k melancholii. Už dlouho jsem nedočetl (poměrně obsáhlou knihu) a nebyl zklamán tím, že končí tak záhy. Už dlouho jsem nebyl z nějaké knihy tak nekriticky nadšený. Dobiášovy povídky s názvem Po dračím ohni, to byla velmi slušná kniha –  neotřelá, novátorská, svá. Ale tohle... Děkuji vám, pane Jane Dobiáši. Smekám pomyslný klobouk a hluboce, hluboce se ukláním.

Modrá luna čarodějů, rudý měsíc války
Dobiáš, Jan    
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Janina Strnadová
Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Zuzana Kupková
Rok vydání: 2011
Počet stran: 392
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
Cena: 235 Kč