RECENZE: Jiří Kulhánek, Vyhlídka na věčnost

Pan Kulhánek by z fleku mohl psát průvodce pro CK “Nemožné snadno a rychle“. Evropa? Není problém, tu jsme si mohli projít už ve Vládcích Strachu. Jakže? Afrika, Asie, Thajsko nebo Japonsko? V Cestě Krve a Nočním Klubu nám byly tyto destinace představeny měrou více než vrchovatou. Jiné planety, říkáte? Ale co by ne. Zajídal by se Stronciový Titan? Nebo je libo na Pluto s panem Patejlem a jeho Divokými a Zlými? Ani cesta časem není neuskutečnitelná, s výše jmenovaným se můžete podívat leckde. A ani nemusíte být Divoký a Zlý.

Že už je to kapku nuda? Inu, že jste to vy, náš stálý a oblíbený zákazník, měli bychom pro vás horkou novinku, opravdu HORKOU. Že už vás nic nepřekvapí? No dobrá, však uvidíme, nebo spíše uvidíte. Od dob Alighieriho se to místo trochu změnilo, to víte, všechno roste. Zalovíte si, podíváte po krajině, možná trochu zasportujete, a když budete mít štěstí, potkáte i samotného pana L., leč žádné strachy, je to příjemný a bodrý chlapík. Jen do očí se mu prosím nedívejte, poslední dobou se kvůli tomu snadno rozčílí, a nešpiňte mu židle, to on taky nemá rád. A na cestu, jako doprovod, abyste se v tom údolí šerém neztratili, vám dáme toho nejlepšího průvodce. V jiných dimenzích je jako doma, s Charónem si tyká, a čas s ním strávený ubíhá tempem vskutku ďábelským. Že jsme vás zaujali? Tak parafu tady, vše jen na vlastní nebezpečí, dokument raději dvakrát, to víte, jistota je jistota. A raději se připoutejte, protože to bude stát za to.

Teď už vážně. Zatím poslední knihu J. Kulhánka jsem vyhlížel s očekáváním satanáše na duši Johna Constantina (ach jo, zas to peklo, ale ty přirovnání se přímo nabízejí), takže když se konečně objevila na pultech, neměl jsem, zcela přesně podle Murphyho zákonů, v kapse ani floka. Nyní jedna zásadní rada. Máte-li v ruce dlouho očekávanou knihu od vašeho oblíbeného autora, a časopis, kde byla kniha odborně recenzována, raději onen časopis vezměte, ani za boha ho neotvírejte a zamkněte do trezoru. Na časový zámek. Alespoň na týden. Já to neudělal. Dobře mi tak.

Díky tomu k mé mysli ztrácející se někde nebezpečně blízko nirvány (myslím budhistické nebe, nikoliv Kurta Cobaina a nějaký raušový trip) dolehly znepokojivé útržky informací. Znáte to, člověk se nejvíce bojí netušeného, naznačeného. Recenze naznačovala mnohem více, než jsem byl ochoten unést. Moje nadšení opadlo, vystřídala jej černá vlna deprese, která zcela opanovala mou mysl. Ještěže ta tramvaj stihla včas zabrzdit… zatracená představivost.

Nakonec jsem se ale vzchopil (když už jsem kvůli té knížce nejel na Fénixcon, přece ji teď nenechám půl roku někde ležet) a po hlavě se do toho vrhnul. Abych uvedl na pravou míru své počínání, je třeba vysvětlil, že Kulhánek použil v tomto románu postavy ze svého Opus Magnum – z Nočního Klubu. Ale netěšte se, setkání to bude docela krátké a nevím, jestli zrovna veselé. Více prozrazovat nebudu, jen se trochu pomučte, kdož jste ještě nečetli, ať v tom nejsem sám, cha. S jistotou pouze dodám, že fanklub slečny Karolíny nejspíš zavyje po čerstvé krvi.

Hlavním hrdinou - nehrdinou, jak už to tak u pana Kulhánka chodí, je muž zvaný Mluvčí. Tvrďák, pracující jako exekutor těch nejdůležitějších pohledávek (lidských pohledávek) pro jednu nadnárodní korporaci. Ovšem i taková korporace se jednou skloní před silnějším protivníkem, a pan Mluvčí je najednou bez práce. Nevěší však hlavu a vrhne se do víru soukromého podnikání. Problémy nastávají ve chvíli, kdy přijme zakázku na největší terno svého života, a to má přitom dělat jen obyčejného průvodce… inu, jen tak obyčejného ne, on to taky nebude jen tak obyčejný výlet.

Kniha samotná je typická kulhánkovina, skutečně solidní řemeslné dílo z rukou mistra akčního žánru. Akce střídá akci, takže téměř nestačíte vstřebávat, co že se to kolem hlavního hrdiny-nehrdiny děje a hlášky jsou cynické a černé tak, že by asfalt s dehtem vedle nich vypadali jako albínská dvojčata. Pravda, v knize se objevují i místa, kde by čtenář mohl popadnout dech, ale u některých z nich spíše bude mít dojem, že se pomalu topí. Kulhánkův koktejl beznaděje týkající se snažení hlavních postav, který s takovou oblibou míchá svým čtenářům, v tomhle díle dosáhl nejspíše svého historického maxima, co se poměrů mezi jednotlivými složkami týče. Ale nebyl by to Kulhánek, kdyby nám nakonec zase nechrstnul kýbl ledové vody na hlavu a nepoplácal nás po zádech se slovy „a ty sis vážně myslel, že bych to tak nechal“? Jak to, že mě pokaždé tak lehce dostane… Za nejslabší na celé knize pak považuji její závěr (což někteří vytýkali už Nočnímu Klubu a možná právě odtud vítr vane), který se tváří poněkud uspěchaně až nedomyšleně, v poslední části možná zbytečně roztaženě. Nejspíše už i sám autor cítil, že by to bylo neúměrné natahování (příběhu i trpělivosti čtenářů) a tak i přes množství a náročnost nepřátel jimi nechal hlavního hrdinu - nehrdinu projít jako sekačku Bédi Trávníčka zarostlou zahradou, což se odrazilo na závěrečném souboji, odbytém, až hrůza. Zároveň si ovšem nemohl odpustit šťastný konec (rozumějte šťastný pro některé postavy, nevím, jestli i pro čtenáře). Výsledkem je poněkud nemastný neslaný kompromis mezi zkráceným finále a bombastickým finále, nicméně alespoň malou náplastí jsou zábavné dialogy s panem L. Přesto je kniha vydařená, chytlavá a čtivá (člověk by si ji neměl brát na záchod, celkem blbě se to vysvětluje, když se k vám za čtyři hodiny začnou probourávat hasiči), ačkoliv tuším, že si mnozí fanoušci ještě dlouho budou rvát své zbytečky vlasů nad tím, jak autor využil postav z Nočního Klubu. Na počest jednoho opravdového muže tak nezbývá než dodat:

Král zemřel. Ať žije král.

I když… raději ne. Ona ani ta smrt, pokud jde o postavy páně Kulhánka, není nikdy nic jistého. Obzvláště, když si s vámi pak sedne na jedno pivo.

Hodnocení: 82 %.

Vyhlídka na věčnost
Kulhánek, Jiří
Nakladatel: Crew
Obálka: Jan Doležálek
Redakce: -
Rok vydání: 2011
Počet stran: 544
Rozměr: 110 x 180
Provedení­: paperback
Cena: 389 Kč