LITERATURA: XB-1 11/2011

Listopadová XB-1 (2011) je tak říkajíc holkou pro všechny. Obsahuje povídky, které přelouskáte kdekoli ve vlaku či MHD, ale také kusy, na které se budete muset stoprocentně soustředit a zalézt si někam do ticha.

První povídka Genevieve Valentinové, Neklid, patří k  výše jmenovanému druhému typu. I když zde to není dané tím, že by byla nějak dějově složitá, ale spíše stylem. Příběh o cestování vesmírem a oběti pro misi i druhé a koneckonců i pro lidstvo, pro nějž je mise jednou z posledních nadějí, je složený z mnoha sekvencí protkaných závorkami, takže přečíst a pochopit celkem "jednoduchou" myšlenku není rozhodně nic jednoduchého.

Průzračně modrá lunární moře Gregory Benforda jsou na tom se čtivostí podobně, ale z naprosto jiného důvodu. Jedná se o poměrně dlouhý a zajímavý příběh o teraformaci měsíce, kde se prolíná samotné přetváření krajiny s příběhem téměř nesmrtelného vědce, který podle mnohých svou práci už odvedl a teď je třeba ho z projektu nějakým způsobem odstranit, klidně i za použití síly. Samotná povídka je pak vyprávěna stylem, který se přelévá od akční přímočarosti k filozoficko-poetickému výkladu, kde je třeba číst odstavec i několikrát, abyste neztratili nit. Nakonec jsem ji, doufám, neztratil, přesto se klidně přiznám k tomu, že jsem zřejmě o trochu jednodušší člověk, než je cílovka téhle povídky.

Třetí zahraniční povídku má na svědomí Jason Sanford, kterého už po několik čísel potkáváme v XB-1 v publicistické části. Kus jménem Memoria vás zavede na loď cestující mezi dimenzemi a zkoumající všechny možné varianty naší planety Země. Je to poměrně náročný úkol, už jen opustit tu naši, protože její obal je na hranici našeho časoprostoru chráněn duchy zemřelých bytostí a ti se rádi vkrádají do těl posádky. Proto je třeba štítů,  trestanců, kteří místo dlouhého trestu či smrti raději volí jistý druh schizofrenie. Vše funguje poměrně dobře až do chvíle, kdy výprava narazí na planetu, jejíž obal ovládá neznámá síla, která je všechno, jen ne přátelská...
Memoria už se nám přehoupla do první kategorie povídek, tedy těch pohodovějších, nikoli však jednoduchých. Faktem je, že stejně jako v publicistice, i v povídkách si Jason Sanford zachovává svou čtivost.

Asi nejvíc ze zahraničních autorů mě ale potěšil Robert Charles Wilson s povídkou Karteziánské divadlo. Jedná se o svěží postkyberpunkovou detektivku, která se zabývá otázkou jestli stroje mají duši a vůbec otázkou lidství samotného. Ve světě, kde lidé nemusí pracovat a hlavní hrdina se jezdí radit se zemřelým příbuzným, uchovaným v pamětích, jejichž obsah podléhá pomalé degradaci, se totiž chystá nevídané a kruté představení.
Karteziánské divadlo byl zkrátka můj šálek čaje, k čemuž napomohl i velice čtivý styl vyprávění.

Česká sci-fi a fantasy je na prvním místě zastoupena velice plodným Ivanem Mlsem, který nás tentokrát zavede do budoucnosti, ve které volby nejspíš vyhráli zelení a Praha je jedním velkým chráněným hvozdem. Jak se s tím vyrovnají hlavní hrdinové a jestli najdou cestu zpět, je právě obsahem povídky.
Báječný budoucí svět mi připadá ze všech jeho prací nejmíň humoristický (A je to dobře, překvapivě už mě vůbec neirituje!) i když i tady se neopomene opřít do Evropské unie a použít dalších svých tradičních propriet, rozhodně se tedy nejedná o ultra vážnou věc.

S  další českou povídkou zabrousíme do vod fantasy. Bloudění ve žluté Miroslava Hokeše je poměrně zdařilou fantasy detektivkou. Ze začátku jsme sice trochu uvrženi do chaosu, do města, které trpí i bohatne blízkostí nepřekonatelného labyrintu, táhnoucího k sobě jak hrdiny, tak ztroskotance (a z hrdinů ztroskotance dělá) a setkáváme se zde s hlavním postavou, bijcem obdařeným mocí jakéhosi magického krystalu. Postupem času ale zjišťujeme, co je náš rek Derret zač a co má také za lubem bídák, hrabě Arkall. Myslím, že kdo nehledá text s širokým přesahem, případně dílo zahanbující klasiky žánru, ale jen normální oddechové čtení, nebude zklamán.

Co si budeme povídat, minipovídky, a to nejen ty české byly v prvním ročníku XB-1 vždy slabinou čísla. Některé byly nedotažené, jiné nesrozumitelné, nudné, nedosahující ambicí, které zřejmě měly atakovat, a nebo v tom nejhorším případě všechno dohromady. Cesta do středu nicoty Pavla Urbana je ale ta jedna výjimka z pravidla, na kterou jsem celý rok čekal. Velice atmosferická věc, ve které je sice hned na začátku jasné, jak dopadne a kdo za všechno může, ale stejně dokáže čtenáře pohltit. Stejně jako mlha, která se v povídce rozkládá nad celým územím nacisty obsazené Evropy. Lovecrafovský nádech a fašistický mysticismus versus americký průzkumný výsadek, no neberte to...
P. S.: Chci tu mít do příštího roku román na tohle téma!

V Publicistice se Jason Sanford ptá: Kam se poděli čtenáři SF? V úvaze operuje s tím, že prakticky nikdo nečte sci-fi, ale filmům a hrám s tímto námětem se velice daří a odhaluje jednu z možných příčin relativního neúspěchu literatury.

Opět nezklamal Ivan Adamovič se Životem s pocitem úžasu. Hodně jsem se nasmál, když jsem si představil akci popsanou v závěru - tedy JWP rozhání sešlost scifistů papírovým pendrekem.

Fantastická věda nás mimo jiné varuje před výpadkem družic vlivem slunečních erupcí, který určitě jednou přijde. Což mi připomíná, že bych měl nakoupit větší množství trvanlivých potravin a vody.

Hlavním publicistickým tahákem listopadové XB-1 je ale velký přehled anglo-americké sci-fi roku 2009. Pokud koukáte na to datum, je správné a dva roky jsou právě doba, po které spousta ze zmíněných skvostů vychází u nás. Rozhodně se v přehledu dá najít leccos zajímavého a pro každého několik důvodů, proč přidat do knihovny další papírovou lásku.

Celkově je listopadová XB-1 rozhodně čtivo, které stojí za to a přijdou si v ní na své jak milovníci oddechovek, tak pořádné hard sci-fi.