ÚVAHA: Blackout a jiné katastrofy

Napadlo vás někdy zamyslet se nad tím, co jsme my (tedy lidská rasa) za zvláštní anomální živočišný druh? Jakou vysokou a šílenou daň platíme za to, že se nám nadměrně vyvinul určitý druh komunikace a myšlení? Znáte snad jiné tvory na planetě (a možná i v širokém vesmíru – ale tam je to trochu složitější), kteří by si tolik libovali v destrukci a sebedestrukci? Já tedy ne. Sebedestrukce je jasná a netřeba se jí jakkoli podrobněji zabývati. O válkách již bylo popsáno tisíce tun papíru a ještě více střeliva bylo vypotřebováno na vítězství té či oné strany. Ráda bych se však na tomto místě zamyslela nad oblibou katastrof neboli destrukcí člověkem neřízených, i když v mnoha případech započatých. Způsobují zkázu, hlad, nemoci, utrpení, smrt a kdoví co ještě, a přesto se na nich tak rádi paseme, obzvláště pokud a hlavně pokud, se nedějí přímo nám.  Vždyť již bible jich má ve svém repertoáru přehršel a představitelé různých církví jimi s oblibou děsí své ovečky.  Měli bychom brát v potaz, že sci-fi a fantasy literatura má svoje kořeny hluboko v dávnověku a ať už se to bude komu líbit, nebo ne, dávní zapisovatelé nebyli jen proroky víry, ale také prvními průkopníky a pravděpodobně i zakladateli našeho žánru. Existují snad jakékoli hmatatelné a doložitelné důkazy o potopě světa, nebo o zkáze Sodomy a Gomory? Nikolivěk! Příběhy o arše, vezoucí všechny živočišné druhy, nebo o zkáze hříšného města nesou všechny požadované, základní a nezbytné prvky správné katastrofické literatury. Ale ani o tom se zde nechci příliš podrobně rozepisovat, neboť to zavání filozofickým traktátem a ten sem taky nepatří. K zamyšlení na katastrofické téma mě přivedlo, jak taky jinak, přečtení jedné útlé a na první pohled nenápadné knížky od českého autora Jana Kovanice.

Je velmi zvláštní, jak některé knihy umí na člověka zapůsobit více, než jiné. Co za ingredience je potřeba vložit, aby vás kniha přiměla k zamyšlení a nezapomněli jste ihned po jejím dočtení, co bylo jejím obsahem?  Co má jeden spisovatel jiného, než ten druhý a proč na vás konkrétně, to působí jako fluidum a jiného čtenáře to mine bez povšimnutí?

Ano, vím, že děsivě a bohapustě filozofuji (už zase) nad pověstnou nesmrtelností chrousta. Aťsi! Nic to nemění na faktu, že výše položené otázky mě přímo fascinují a jejich zodpovězení by bylo, když ne na Nobelovu cenu, tak jistě námětem na pěkný román.

Trochu mě děsí, že poslední dobou jsem až obsedantně přitahována nepříliš optimisticky laděnými knihami. Po dočtení Orwellovy dystopie 1984 mě „obtěžovaly“ vzpomínka na mou pionýrskou totalitní minulost tak intenzivně, až jsem se z toho musela vypsat a něco podobného se mi stalo i po přečtení Honzova Blackoutu.

Možná to bylo způsobeno právě tím, že v ději a událostech hrají podstatnou roli místa mně důvěrně známá a jejich zkáza působí na člověka o to uhrančivěji, možná to autor uměl tak sugestivně podat, to nejsem schopná posoudit. Nicméně faktem zůstává, že při čtení mě velmi často mrazilo v zádech, přestávala jsem číst a samovolně rozváděla některé obrazy ve vlastní fantazii s vlastními aktéry příběhu. Brr.

Naše západní civilizace se ocitla na absolutním vrcholu svého vývoje a otázkou zůstává, jak dlouho bude schopná se tam udržet, než začne upadat. Zdali se to stane ještě za našeho života a budeme tak svědky něčeho převratného (sic!), nebo zdali se toho privilegia, přímo se účastnit zkázy, dostane až našim dětem, nebo vnoučatům, to se musíme nechat překvapit. Bude-li to pozvolné umírání stárnoucího velikána, nebo náhlá smrt, to bohužel též nikdo netuší. Vysoce specializované a sofistikované společenství, zcela odtržené od reality přírodních zákonitostí se skutečně může totálně zhroutit jen díky působení jediného faktoru. A je úplně jedno, jestli je to neexistující elektrický proud, absolutní zkáza světových počítačových systémů, nebo smrtící virus, šířící se rychlostí světla. Lidé si příliš zvykli, že platí daně (nebo neplatí – to je od člověka) a užívají systém. Ba přímo od něj očekávají, že za ně všechno vyřeší stát a úředníci, na které mohou případně nadávat, pokud to vyřeší špatně.

Ne nadarmo se říká, že pravé charaktery se projevují v krizových situacích a zrovna tohle je v Blackoutu popsáno velmi trefně. Přirozenými vůdci se stávají ti, kteří k tomu mají schopnosti a málokdy jsou to ti samí, kteří do té doby seděli na nejvyšších postech.

Destrukce katastrofického druhu nás fascinuje, přitahuje a rádi o ní čteme. Neradi se jí přímo účastníme, ale to je nejspíš přirozené. Jak úlevný je pocit, když se můžeme vrátit z alternativního děsivého světa zpět do své pohodlné a teploučké reality. To je holý fakt a není na něm nic filozofického.

Tentokrát nemůžu dát k dobru žádnou vlastní zkušenost (zaplať vyšší mocnosti) jako v případě totalitní pionýrské epizody, ale skončím svoje filozofování obdobně. Z podstaty založení jsem totiž otravný optimista, který vždycky vidí sklenici poloplnou, a tvrdím, že na všem špatném se dá najít něco dobrého. Občas si na to člověk musí posvítit baterkou, ale dá se to. Z pohledu jednotlivce to nejspíš moc optimisticky nevyzní, ale když se kácí les… však to znáte. Vždycky po každém zdecimování lidstva, ať už biblickou ranou, přírodní katastrofou, nebo náletem mimozemšťanů (dodnes například nikdo netuší, kam zmizely celé jihoamerické civilizace, a to prakticky ze dne na den), vždycky někde na planetě nějaký ten vzorek lidstva ulpí a může dál pokračovat v množení. Jednu zaniklou a vyspělou civilizaci nahradí jiná, sice primitivnější, ale tím pádem schopná přežít a ujmout se uvolněného křesla. Možná se poučí a nebude dělat stejné chyby, jako ty předchozí. Nejspíš bude dělat úplně jiné chyby… Koloběh se uzavře a začíná na novo. Přírodní zákony prostě fungovaly, fungují a fungovat budou, ať už se nám to líbí nebo ne. Buď ty, které známe a považujeme za status quo, anebo nějaké úplně jiné. Neměli bychom si o sobě tudíž tolik myslet a cítit se pány všehomíra, ale občas se nad sebou a nad nesmrtelností toho chrousta aspoň trošičku zamyslet. Já vás nechci zbytečně strašit, ale zkusili jste si někdy představit, co byste dělali, kdyby přestala fungovat elektřina, z kohoutku netekla vůbec žádná, natož teplá, voda, přerušilo by se globální telefonické a počítačové spojení, v supermarketu by vám nic neprodali, protože by nikdo nic nepřivezl, v paneláku byste pravděpodobně zmrzli, kdyby to prasklo uprostřed zimy, kanalizace by neodváděla splašky, v zoologických zahradách by zdivočela krmená zvířata a začala by se potulovat po ulicích, z blázinců a věznic by se dostala mnohá individua a dožadovala by se pozornosti, nikdo by neobsluhoval jaderné elektrárny a nehlídal jiná bezpečná zařízení, střežící bůhví co a bůhví kde… ne? Tak si to snad raději ani nepředstavujte, nechci být zodpovědná za to, co se vám bude v noci zdát.

Doufejme, že to budeme schopni kočírovat ještě dlouho, aniž bychom si tu větev, na které sedíme, definitivně upižlali.

P.S. Máte-li rádi katastrofy v knižní podobě a ješte se vám Blackout nedostal do ruky, určitě si ho přečtěte, opravdu stojí za to. Máme na Sardenu knihu i v elektronické podobě, protože svéhu času u nás vycházela na pokračování. Stáhnout si ji můžete zde.