(MEGA)UKÁZKA: Edita Dufková, Zpráva z Hádu

Anotace:

Kosmická loď Proserpina je už takřka u cíle své cesty, ve sluneční soustavě delty pavonis, kde doufá nalézt planetu vhodnou ke kolonizaci. Třicet tisíc cestujících se probouzí z kryospánku, aby byli vzápětí postaveni před strašné zjištění - jejich loď je na kolizním kurzu s obří kometou a srážka je neodvratná.
Waco Teirange, navigátor a z nutnosti i kapitán lodi má před sebou nelehký úkol zachránit Proserpinu, osadníky i misi. Než dorazí k vysněné planetě, musí přežít ledové peklo zvané Hádes.
Napínavá a skvěle napsaná sci-fi nadané mladé autorky Edity Dufkové v sobě spojuje to nejlepší z klasiky žánru a moderních trendů. Příběh nepostrádá důmyslnou zápletku, poutavé lidské osudy, zajímavé technické poznatky a fundovaná řešení problémů.

Ukázka:

Zpráva z Hádu

Prolog: Proserpina

Kosmická loď Proserpina vypadala jako nakřápnuté vajíčko. Trojité vnější štíty, které ji chránily během staleté cesty vesmírem, byly děravé od kosmického prachu a nárazů meteorů. Silná radiace přeskupila jejich molekulární strukturu, zpřeházela atomy a odolná slitina se po průchodu heliopauzou trhala jako papír. Oblaka prachu, vymeteného slunečním zářením, začala bušit do slábnoucích štítů. Kusy kovu se trhaly, odštěpovaly a lámaly. Lasery vnitřního protimeteoritického systému po dlouhé době ožily a začaly likvidovat drobounká smítka a nepatrná prachová zrníčka, která si našla cestu děravými štíty.

Proserpina se drala na svět. Brzy, protože čas už jí přestal ubíhat ve staletích a začal se měřit na pouhé měsíce, letěla obklopená houfem úlomků ze starého pancíře. Táhly se za ní kosmem jako královská vlečka, temná proti temné noci, protože byla ještě příliš daleko od nejbližší hvězdy, aby se světlo mohlo zalesknout na odštěpcích.

Uvnitř Proserpiny bylo ticho a mrtvo. Její motory mlčely. Termonukleární reaktor nepracoval. Teplo, které kdysi měla, vyprchalo, a uvnitř nekonečných chodeb zmrzly ledové krystalky na stěnách. Počítače spaly, ale mohly se kdykoliv probudit. Zbyl jen nespočet čidel, která měřila, pozorovala a vyčkávala. Veškerou energii jim dodávaly atomové baterie a když loď postoupila dostatečně hluboko do hvězdného systému, jedno z čidel vyslalo dlouho očekávaný signál hlavnímu počítači a ten procitl ze spánku.

Proserpina se začala probouzet.

Setkání s Hádem

Hala byla rozdělená sloupy, klenutými stropy a třemi úrovněmi podlahy, což zmírňovalo její velikost a způsobovalo, že se tu lidé cítili útulně. Jako v nějakém dobrém baru nebo hudebním klubu, napadlo Teirange. Hudba tu také zněla, psychologové namixovali cosi pozitivního, a mezi lidmi se místo obsluhy proplétali roboti nabízející jídlo, pití a vitamíny. Waco Teirange si vzal nějaký džus a dál rozvíjel představy, co mu tenhle mumraj vlastně připomíná. Většina lidí měla stále ještě župany, které si navlékli po probuzení, vzít si uniformy nebo civilní oblečení se zatím zachtělo málokomu. Posedávali, postávali, bezcílně bloumali sem a tam se skleničkami v rukou.

Večírek někdy k ránu, upřesnil Waco svou představu. Bujaré veselí skončilo, opilci odpadli, a zbyli jen ti nejvytrvalejší pokračující setrvačností dál. Všichni jsou současně opilí a střízliví, unavení a svěží, nemají co dělat a říkat, a všichni společně čekají na ráno, které je zažene domů. Waco se k nim řadil také. Odpočatý a přitom příjemně líný cokoliv dělat. Bylo mu teplo, což ho překvapovalo nejvíc. Z nějakého ne zrovna logického důvodu si představoval, že mu po probuzení z ledové smrti bude hrozná zima. Že bude cítit chlad, ztuhlost svalů a kloubů, promrzlé konečky prstů – zkrátka, že na sobě pocítí proces rozmrzání. Nic z toho se samozřejmě nedostavilo. V županu mu bylo chvílemi až vedro, nechtělo se mu hnout ani malíčkem, a tak seděl, upíjel džus a pozoroval ostatní lidi, dělající více méně totéž.

Jako tenkrát v Jakartě, našel konečně správnou vzpomínku. Večírek v Jakartě, jeho první flám, který se protáhl až do rána. Nemohlo mu tehdy být víc jak šestnáct let a s místními kluky vyrazil na nekonečný tah městem. Bary, hospody, bulváry, nábřeží ověnčená girlandami světel a hluboko v noci jemně světélkující moře. Davy lidí, smích – byli jsme pány světa a probíjeli se ulicemi města stejně, jako přes den vlnami na surfu. Večírek pokračoval a nikomu se nechtělo jít spát. Jakarta sice tři z nás pohltila a vyplivla je až druhý den, šedé a zdrchané, ale ostatní vytrvali. V tu psí hodinu, kdy nebe začíná blednout, neony zhasínat a bary uklízet židličky, jsme se vydali do sauny a na masáže. Navzdory siláckým řečem nikdo nešel za holkama, přestože děvčata ten podnik nabízel taky, a Waco skončil v místním baru, zabalený do županu, rozehřátý, s kokosovým koktejlem v ruce, a pozoroval, jak vycházející slunce nekonečně pomalu kreslí na zdi narůžovělé obdélníky.

Tehdy se cítil přesně stejně. S jasnou hlavou, pozorující, ale bez jakékoliv chuti se zapojit, nasávající magickou atmosféru baru v okamžiku svítání. Kouzlo se později zlomí, když slunce vyjde dostatečně vysoko a světla přibude tolik, aby všechny definitivně probudilo. To je ta chvíle, kdy večírek skončil, je na čase se zdvihnout, najít své oblečení a vypadnout. Kráčet ulicemi ranního města jako cizinec z jiného světa, cítit se trochu povzneseně a trochu trapně, a všímat si maličkostí, které jinak člověk nevnímá.

Jsou to zvláštní okamžiky, tehdy v Jakartě i teď. Jen s tím malým rozdílem, že do sálů Proserpiny žádné ranní slunce proniknout nemohlo a večírek tak nikdy nemusel dospět ke konci.

Z davu vyklouzla štíhlá postava Ajen Dallowayové a Waco chvíli nevěděl, jestli má litovat, že už se převlékla z županu do civilní kombinézy nebo být potěšen. Oblečení bylo bledě modré, v pase utažené tak, aby zdůrazňovalo siluetu a Ajenina ňadra, ale když si sedla, nemohlo narozdíl od županu odhalit nic, co už by před tím nebylo vidět.

„Dobré ráno, Tei,“ řekla a jak se k němu naklonila, rudohnědý pramen lesklých vlasů se jí přelil přes rameno.

„Dobré ráno,“ odpověděl. „Jakpak ses vyspala?“

Zasmála se, luskla na kolem projíždějícího robota a nechala si podat ananasový džus.

„Celkem dobře, pokud mohu posoudit. A ty?“

„Taky to ujde. Nic podstatného mi neumrzlo.“

„To by byla velká škoda,“ uculila se Ajen. Teirange se usmál taky. Dívka ho chvíli přemítavě pozorovala a pak se k němu naklonila.

„Víš už, kde jsme?“ zašeptala.

„Řekl bych, že sedíme v křeslech.“

„Nezlob! Já myslím loď. Kde jsme?“

„V kosmu.“ Rozhodl se být skoupý na odpovědi, hlavně proto, že ho Ajeniny otázky vytrhovaly z příjemného večírkového rozpoložení.

„No ale kde?“ nevzdávala se. „Doletěli jsme tam, kam jsme měli? Nebo jsme někde ztraceni v mezihvězdné prázdnotě?“

„Jsme uvnitř slunečního systému,“ vzdychl Teirange. „Kdybychom tam nebyli, Proserpina by nás nebudila.“

„A to je všechno? To doopravdy nevíš nic bližšího? Nezajímá tě to? A to si říkáš navigátor?“ Bodla proti němu prstem.

„Navigátor možná jsem,“ protáhl se, „ale jestli jsi dobře poslouchala instruktáž, máme se nejmíň hodinu po probuzení vyvarovat jakýchkoliv stresů, tedy i myšlenek na řízení lodi. Navíc, všechno je přece vypočítané tak, že máme spoustu času na to, abychom se začali o navigaci starat. Kdyby doktoři rozhodli, že se musíme jen tak povalovat ještě další tři dny, můžeme to klidně udělat.“

„Pro mě je stresující, když nevím, kde jsme,“ řekla Ajen. „Nemůžeš se alespoň zeptat počítače?“

„Můžu.“

„A?“

„Nezeptám se.“

„Ty seš teda potvora,“ vzdychla Ajen a přesunula se ze svého křesla na opěradlo jeho, takže se o Teirange opírala bokem. Ucítil letmý dotyk ňadra na rameni.

„Tak mě vezmi do řídící místnosti a já se ho zeptám sama.“

„No, víš, Ajen...“ bručel Teirange a zjistil, že mu ten nápad vlastně není proti mysli. V řídící místnosti teď určitě nikdo nebude. Všichni pilně plní protistresové nařízení. Po té honičce, jakou jsme měli před odletem, je tohle vlastně první pořádný odpočinek a každý si ho bude chtít co nejvíc užít. Takže je možné Ajen klidně do řídící místnosti zavést a potom, místo sledování trajektorie lodi, ji přemluvit k něčemu úplně jinému. Ta představa se mu velmi zamlouvala. Báječná protistresová činnost!

„No, myslím, že vzít bych tě tam mohl,“ rozhodl, odložil skleničku s džusem a pokusil se Ajen obejmout kolem ramene a pak nenápadně sklouznout rukou níž... když v tom ho vyrušil Proserpinin hlas.

„Obávám se, že bys jí to měl rozmluvit a nechat ji tady. Přijď do řídící místnosti ty sám, potřebuji tě.“ Teirange sebou škubl. Byl sice zvyklý, že na něj loď mluví prostřednictvím implantátu, ale naprosto nečekal, že se ozve už teď. Navíc Proserpina měla starostlivý maminkovský hlas a Waco si chvilku připadal jako kluk přistižený rodiči při něčem zakázaném.

„Co se děje?“ neušlo Ajen jeho trhnutí. Ten samý dotaz položil bezhlesně Proserpině a loď odpověděla: „To nemohu takhle sdělovat. Přijď do řídící místnosti.“

„Tak sakra aspoň naznač!“

„Není to vhodné. Je mi líto, ale už nemohu déle čekat. Přijď co nejdřív do řídící místnosti.“ Kdyby mě genetická výbava po rodičích nepředurčovala k tmavé kůži, asi bych teď zbledl, pomyslel si chmurně Teirange. Počítač přece ovládá celou loď bez lidské pomoci. Má k dispozici desítky robotů, umí řešit nečekané situace a nikdy by si nedovolil obtěžovat nás právě teď, pokud by to nebylo opravdu nutné. Jestliže ho Proserpina volá, znamená to, že nastaly v podstatě dvě možné věci. Stalo se něco, s čím si nedokáže poradit, anebo vzniklou situaci řešit umí, jenže by to zasáhlo do života lidí na její palubě. Na své křehké cestující musela Proserpina brát ohled především.

„Tak co je?“ starala se Ajen. Pohladil ji po rameni a stáhl ruku zpět.

„Bohužel tu musíš zůstat. A já budu muset jít.“

Odtáhla se od něj.

„Jak to? To ti nařídil ten počítač?“

Nezbylo mu než souhlasit: „Proserpina mě potřebuje.“ Vstal a kriticky si prohlédl svůj župan. Nebylo to zrovna vhodné oblečení na letovou poradu, ale ostatní na tom asi nebudou o moc lépe. Ajen sklouzla z opěradla křesla a pozorovala ho.

„Předtím jsi říkal, že máte ještě fůru času začít se starat o řízení,“ řekla jedovatě. „Asi jsi kecal. Nebo kecáš teď.“

Pokrčil rameny a vydal se k východu z haly. Teď nemělo smysl se s Ajen přít a na udobřování bude dost času později. Pokud nějaké později bude, uvědomil si s lehkým mrazením v zádech.

Modré dveře s umělecky vyvedeným jménem Proserpiny se před Teirangem úslužně otevřely. Naskytl se mu pohled na kruhový stůl obsazený úzkým velením lodi v ne zrovna předpisovém oblečení. V uniformě byla jen specialistka dálkového průzkumu Kertová; vrchní lékař Lermontov a reaktorový inženýr Davis na sobě měli něco civilního a ti ostatní prostě župany. Všichni se tvářili tak vážně a ustaraně, jak jen to bylo možné.

„To se nám ten večírek poněkud pokazil,“ poznamenal Teirange a nedbaje kapitánova pohoršeně zdviženého obočí zamířil na své navigátorské místo. Čekali už jen na něj.

„Proserpina nám teď sdělí, co se stalo,“ řekl bez úvodu kapitán Nikolaos a starostlivý maminkovský hlas v Teirangově hlavě odříkal úděsnou zprávu:

„Jsme na kolizním kurzu s velkou planetkou. Není možno se vyhnout bez ohrožení životů cestujících.“ Teirange viděl, jak kapitán naproti němu na okamžik zavřel oči, ale ve tváři se mu nepohnul jediný sval.

„A sakra,“ sykla Kertová.

„Jak se to mohlo stát?“ zeptal se velitel. Teirange se dotkl monitoru v desce stolu a vyvolal si údaje o dráze Proserpiny. Loď proletěla heliopauzou systému, zabrzdila a ve vzdálenosti pěti set milionů kilometrů od hvězdy přešla na kruhovou oběžnou dráhu.

„Planetka má protáhlou eliptickou dráhu a shodou okolností byla během průzkumu na spojnici lodě a slunce,“ sdělila Kertová.

Waco se zamračil: „Proč ji nezachytily radary?“

„Má velmi nízkou odrazivost. U některých kometárních jader se stává, že porózní led pohlcuje radarové paprsky.“

„Kolik času zbývá do nárazu?“ vyslovil Nikolaos důležitou otázku. Waco si prohlédl data a cítil, jak se mu ježí chloupky na zátylku. Proserpina mu přesný údaj pošeptala, ale i tak věděl, že situace je víc než špatná.

„Devadesát pět minut.“ Waco svůj vlastní hlas nepoznával. Tohle je absurdní, říkal si. Zlý sen. Nějaký test. Chyba – prohlédneme Proserpininy obvody a zjistíme, že se zbláznily počítače. Loď dostala smysl pro humor. Teď už se prostě něco musí stát. Probudím se. Všichni se rozesmějí, poplácají mě po zádech a řeknou, jaký to byl skvělý fór. Tohle přece nemůže být doopravdy. Přece jsme neletěli ty miliardy a miliardy kilometrů, aby nás pak takhle hloupě smetla nějaká přerostlá skála.

„Jak to?“

Správně, jak to? souhlasil v duchu s kapitánem Waco. Proserpina ten kámen musela vidět už dávno, tak jak to, že nám to říká až teď? Odpověděl doktor Lermontov, který si do té doby mnul spánky a pozvolna bledl: „Protože jsme se zrovna probouzeli z ledové smrti. Objevilo se to v okamžiku, kdy proces nešel zastavit ani přerušit a protože během probouzení nesmí působit gravitace, loď nemohla dělat vůbec nic. Celých pět hodin jsme letěli vstříc zkáze.“ Doktor trochu chraptěl. „Proserpina nemohla manévrovat, nesměla nás dostat do bezpečí, protože loď nesmí udělat nic, co by ohrozilo životy cestujících. Takhle jsme si to odhlasovali.“

„I kdyby svou nečinností ohrozila jejich životy ještě víc,“ doplnil ho Waco. Nemohl uvěřit, že se něco takového děje. Že se ta chytře vymyšlená pravidla najednou obrátila proti nim.

„Jaké jsou možné změny dráhy, pane Teirangi?“

„Ihned po našem probuzení začala Proserpina nejvýhodnější úhybný manévr plnou silou meziplanetárních motorů. Ale ty dvě setiny gé nás neodstrčí dostatečně rychle.“

„Mezihvězdné motory?“

„Za minutu se dokončí generální oprava,“ ozval se reaktorář Davis. „Potom je budeme moci osadit místo meziplanetárních a ty už by nás odstrčit měly. Snad to bude stačit,“ zadíval se s nadějí na Teirange. Mezihvězdné motory, monstrum polykající hektolitry vodíku za vteřinu, dokázaly i megatunovému kolosu jejich lodi udělit zrychlení skoro se blížící pozemskému gé. Pár minut, možná jen pár vteřin jejich činnosti by z celé hrozící kolize udělalo pouhou dobrodružnou událost těsného průletu, jenže tyhle motory už měly svoje odslouženo. Dvanáct dní nepřetržité činnosti při startu a stejně tolik při brždění o pár století později je opotřebovalo natolik, že bez generálky nemohly zaujmout svoje místo na zádi. Devadesát minut na jejich instalaci, devadesát tři minut do srážky, to bude těsně. Pak je tu ještě otázka paliva...

„Jak je ta planetka velká, paní Kertová?“ zeptal se Waco.

„Má poloměr tak tři sta kilometrů.“

To snad ne, něco tak obrovského... ale potom to nevychází. Panebože, tohle nevychází!

„Po instalaci motorů budeme mít tři minuty na úhybný manévr. Vyhneme se, ale jen za předpokladu, že se nám do cesty nepostaví žádná hora. A co hůř, bude nás to stát všechno palivo. Úplně všechno včetně rezerv.“ To znamená bez možnosti manévrovat. Navíc se zdviháme nad rovinu ekliptiky, takže nás to vynese na nějakou bizarní dráhu, ze které budeme jen smutně sledovat zdejší světy, které jsme přišli kolonizovat. To už je snad lepší nechat se ve zlomku vteřiny rozdrtit.

Kapitán Nikolaos pomalu přikývl, jak mu hlavou proběhly stejné myšlenky jako Teirangovi.

„Proti čemu to vlastně letíme, paní Kertová? Nemohli bychom tím třeba proletět?“

„Charakter dráhy a nízká odrazivost naznačují, že by se mohlo jednat o kometární jádro. Prach a nesoudržné bloky ledu.“

„Ale to by mohlo jít!“ ožil novou nadějí Davis.

„Protimeteoritické lasery led roztaví,“ souhlasil Teirange, ale jeho nadšení nesdílel. Ne, tyhle noční můry nekončí tak snadno, říkal si. Ta možnost se ukáže jako falešná a před námi bude čistý železný meteor nebo tak něco. Zlé sny mají své schéma a záblesk naděje do něj patří. „Kdybychom letěli motory napřed a pomohli si tryskovými plameny, pak možná.“ V rychlosti, při které se každý kamínek stává dělovým projektilem, se protavit stovkami kilometrů ledu? Nemožné.

„Nechci vám brát naděje,“ řekla tiše Kertová, „ale komety obsahují i spousty prachu. V případě tělesa takovéhle velikosti bude vytvářet jádro o průměru několika kilometrů. Neproletíme.“

„Jestliže neproletíme ani se nevyhneme, potom budu muset nařídit evakuaci,“ rozhodl Nikolaos. „Stihneme to, pokud nedojde k panice.“

„Proserpina dokončila generálku motorů,“ ozval se Davis. „Má zahájit jejich instalaci?“

„Teď už je to asi jedno,“ promnul si kratičké vlasy velitel.

„Není,“ vzdychl Waco. „Zahajte instalaci a pospěšte si.“

„Proč?“

„K čemu nám bude armáda člunů na výstřední eliptické dráze? Nemají dost paliva, aby to dotáhly k jakékoliv vhodné planetě. Bez Proserpiny jsme mrtví.“

„A na její palubě zrovna tak,“ zahučel Davis. „Potvrdil jsem instalaci motorů, když myslíte, že nám to k něčemu pomůže.“

„Mohli bychom...“ začal Waco a zmlkl, jak absurdní mu to připadalo. To je nemožné! Šílené, naprosto bez šance na úspěch! Jenže nic lepšího ho nenapadlo: „Mohli bychom zkusit přistát.“

„Přistát?“ opakoval Nikolaos. „V téhle rychlosti?“

„Pokud Proserpina stihne vyměnit motory, budeme mít tak dvě a půl minuty na manévrování. To nám planetku z cesty neodstrčí, ale už poletíme skoro po tečně. Na povrchu je led, který se dá roztavit, žádné skály, které by nám roztrhly trup. Když nám bude přát geometrie, mohli bychom klouzat po povrchu.“

„Kolik by dělalo přetížení?“

„V nárazech tak šedesát, osmdesát gé.“

„To nepřežijem,“ zavrtěl hlavou Nikolaos. „Ale mohli bychom loď opustit na člunech a potom se k planetce vrátit. Dokázaly by čluny přejít na oběžnou dráhu kolem toho asteroidu?“

„Sice hodně eliptickou, ale ano.“ Že by přece jen záblesk naděje? Waco se rozhlédl po lidech kolem sebe. Většina jich upírala pohled kamsi před sebe nebo ke stropu, hlavy nakloněné na stranu, občas nepatrně pohnuli rty, jak vedli neslyšný dialog s Proserpinou. Partička bláznů naslouchajících hlasům ve svých hlavách. Přišlo mu to neuvěřitelně směšné. Nevymysleli jsme si to všechno náhodou? Stačí vyjít ven a všude kolem bude pokračovat večírek v Jakartě. Po chodbách a palubách můžete chodit celé hodiny a přitom nenarazíte na jediný náznak, že jste opravdu na kosmické lodi. Dál se jen tak nedostanete a i kdyby, jsou tu metry a metry nákladového prostoru, za nimi baterie čidel a protimeteoritické obrany, pevný plát prvního štítu, trosky druhých dvou, prý už poničené dlouhou cestou, a teprve pak kilometry černé prázdnoty a ledová planetka, kterou zatím vidíme jen jako matnou skvrnu na obrazovce. Vážně je tohle všechno skutečné? Možná stále ještě visíme na oběžné dráze kolem Země a procházíme dalším testem. Přece se doopravdy neřítíme na povrch nějakého asteroidu?

„Vyslala jsem sondy a už tu mám první údaje,“ řekla Kertová. „Za chvilku tu planetku uvidíme.“

Na monitoru byla vidět hvězdná obloha a mrňavý kotouček cizího slunce. Třásnité vlasy korony se roztahovaly přes nepovědomá souhvězdí a v nich bylo vykousnuto černé kolečko. I pouhým okem bylo vidět, jak se kroužek postupně zvětšuje a na straně přivrácené k hvězdě se objevuje úzký srpek odraženého světla. Cizí těleso svítilo namodralou bělobou. Sonda zrychlila a zaostřila, takže planetka rázem zabrala celou plochu monitoru. Osvětlený okraj byl zubatý a naježený, plný stříbřitých jehliček připomínajících zuby. V dolním okraji obrazovky se objevil impaktor, který sonda vypustila, jak se několika zášlehy růžového ohně žene k povrchu. Osvětlená část planetky zatím odhalovala úchvatné panorama plné nadýchaných kopců šlehačky a mýdlové pěny, zmrzlinové tříště a ostrých bodců skleněných střepů. Bílé, šedé, modré, žluté, růžové hory, všechny odstíny bílé, díry a krátery a průrvy, hory a ledovce a kry. Pláně vyfoukané slunečním větrem, led vypreparovaný do krajek a koster, hluboká temnota klikatých puklin.

Teď už věřím, že to tam je, pomyslel si Teirange. Teď už věřím.

Obraz zmizel, jak se přepnul na kamery impaktoru, a vteřinu ukazoval jen chvějivou čerň noční strany. Potom trojice světlic rozprostřela svá křídla nad krajinou a předvedla hory, kterým nevládla gravitace a vzpínaly se ve strmých křivkách do výše. Jak světlice padaly, krajinou běžely dlouhé stíny. Hory zmizely za okrajem zorného pole a kolem začaly růst ledové kopce z dlouhých ostrých jehlic. I ty se mihly ke kraji monitoru, zatímco před impaktorem se vzdula hora bělavé pěny, vyplnila celý prostor a v jediném záblesku zmizela.

Znovu se ukázal záběr sondy, tentokrát se dívala za sebe, kde se z temné strany planetky zdvihl vějíř bíle svítící ledové tříště. Část materiálu dopadla zpátky na povrch, zbytek utvořil mihotavý opar, který nakrátko zazářil, když zachytil sluneční paprsky, a potom se rozplynul ve vzduchoprázdnu.

„Je to led,“ odečítala Kertová údaje. „Vodík, kyslík, voda, minimum stopových prvků. Běžné kometární jádro, i když trochu velké. Navedu sondy na oběžné dráhy, ať mapují povrch. Budeme to potřebovat.“

„Díky,“ hlesl Teirange. V rychlosti propočetl oběžnou dráhu pro záchranné čluny. Vycházely mu skoro tři dny, než budou moci u vraku Proserpiny přistát, to ledové těleso bylo zatraceně rychlé.

„Jakou to má vlastně oběžnou dobu, paní Kertová?“ zeptal se. Tak hbité hroudě ledu musí trvat pěkných pár desetiletí, než se vrátí zpátky k přísluní.

„Vychází to na dvě stě šedesát let.“

„Spojení s deCastellovou,“ požádal přes implantát Proserpinu. Kostnatá inženýrka se na něj zamračila.

„Jak dlouho by asi trvaly opravy?“ zeptal se Waco.

„V nejlepším případě tři měsíce. Ale spíš to odhaduji na pět, možná ještě víc.“

„A kolik se stavbou továrny na výrobu paliva?“

„Připočtěte další tři měsíce. Paliva musí být dost, předpokládám, že budeme potřebovat mezihvězdné motory, aby nás dostaly z gravitační studny.“ Což znamená, že v nejlepším případě strávíme na ledové planetce půl roku, v horším i víc jak rok. Za tu dobu nás bludná kometa odnese pěkně daleko, do míst, kde by ve Sluneční soustavě obíhal Neptun. Odtamtud bychom se běžnými motory ploužili dobrých sedm let, což znamená použití mezihvězdných, což vyžaduje ještě více paliva, delší provoz továrny a delší dobu strávenou na ledové hroudě. Ve tmě, mrazu a mikrogravitaci. Waco nebyl sociolog, ale tušil, že ani nemá cenu ptát se Lermontova, co by takováhle situace udělala s posádkou a cestujícími. Nedopadlo by to dobře.

„Myslím, že opuštění lodi na člunech také nebude dobrý nápad,“ řekl ztěžka a stručně přeříkal důvody, které ho před chvílí napadly.

„Jenže zůstat tady znamená jistou smrt,“ zamračil se kapitán, ale bylo vidět, že o argumentech uvažuje.

„Nevím, jak zajistit naše přežití,“ přiznal Waco. „Jenže nejde jen o přežití. Co když posléze zjistíme, že se Proserpina z tohohle ledovce už nikdy nezvedne? To založíme kolonii tady?“

„Samozřejmě,“ ušklíbla se Kertová. „Počkáme pár generací, až nás planetka přinese zpátky ke slunci a potom naši nízkou gravitací zdegenerovaní potomci vyrazí kolonizovat svět původně zaslíbený nám.“

„Ta hrouda ledu letí okolo?“

„Ano. Proserpina našla planetu v zóně života a podle jejích výpočtů proletí tahle planetka poblíž.“

„Mohli bychom se na tu dobu uložit k ledové smrti,“ řekl velitel.

„Nepřichází v úvahu,“ zavrtěl hlavou doktor. „Působila by tu gravitace, což by mohlo vážně narušit proces probouzení. Navíc si nejsem jistý, jak přístroje přežijí náraz.“

„A co takhle rychlá ledová smrt?“ nadhodil Davis. „Tam přece na gravitaci nezáleží.“ Zarazil se a pak prudce bodl prstem proti Lermontovovi: „Počkat, není náhodou zmražené tělo mnohem odolnější proti přetížení?“

„Ale ne proti nárazům.“

„Tak bychom lidi něčím vycpali. Budeme napouštět pěnu mezi štíty, abychom vytvořili deformační zóny, tak uděláme něco podobného i s lidma.“

„To samozřejmě jde, takovéhle krizové řešení bylo dokonce vypracováno, ale...“ Lermontov vrtěl hlavou ze strany na stranu jako zaseklý robot.

„Navrhujete uložit lidi k rychlé ledové smrti ještě před nárazem?“ ujasnil si kapitán Davisův návrh. „Šlo by to zvládnout? Zvýšilo by to naše šance na přežití, doktore?“

Lermontov ho evidentně neposlouchal: „...ale použití rychlé ledové smrti, to je brutální! To je... Nikdy se nepředpokládalo její použití na úplně všechny cestující. Rychlá ledová smrt vyžaduje urychlené přeočkování sadou kryoprotektivních virů, nemáme tu cílenou vakcínu, dají se předpokládat půlprocentní ztráty už jen na následky očkování, hlavně u minoritních genetických skupin, a další následkem mrazicího a oživovacího procesu, to je naprosto –“ Bylo to jako cvaknutí vypínačem, tak rychle vypadl ze své nervózní samomluvy, utkvěl pohledem na kapitánovi a potvrdil: „Samozřejmě, že to zvýší naše šance. Bez následků přežijí alespoň dvě třetiny cestujících.“

Wacovi neunikl pohled, který k němu Lermontov vrhl, když se zmiňoval o minoritních genetických skupinách. Waco samozřejmě věděl, že mezi ně patří, že právě jeho coby Maora se týká riziko, ale to mu to doktor sakra musel připomínat právě teď?

„Souhlasím,“ řekl Nikolaos. „Jeví se to jako nejvýhodnější řešení. Budeme ovšem muset počítat se ztrátou jedné třetiny cestujících.“ Zmlkl a pohledem přelétl po tvářích lidí v místnosti. Teď vydá jeden nesmírně důležitý rozkaz, uvědomil si Waco. Lermontov přestal nervózně vrtět hlavou a zahleděl se na velitele, Davis přerušil svou neslyšnou debatu s Proserpinou zřejmě uprostřed slova. Všichni víme, co Nikolaos řekne, samozřejmě. Musí to říct. Jenom jsme si nikdy neuměli představit, že tahle situace opravdu nastane.

„To, co nás čeká, nemůžeme přežít všichni,“ promluvil velitel. „Nemáme-li ohrozit budoucnost kolonie a tím i celé mise, musí přežít ti nejlepší. Doktore Lermontove, zajistíte rozdělení hibernačních míst tak, aby nárazem byli nejméně ohroženi nejhodnotnější lidé s přihlédnutím k jejich šanci přežít očkování.“

Nikdy jsme si neuměli představit, že bychom tuhle selekci mohli použít v praxi. Dělit lidi na užitečné a neužitečné, méně užitečné posílat na smrt, a najednou je to tady. Navigátoři jsou naštěstí pro loď klíčoví, můj vlastní koeficient užitečnosti je vysoký, běžely Wacovi hlavou myšlenky, i když ho možná trošku srazí skutečnost, že jsem Maor. Jeden z pár desítek čistých Maorů na světě, což je náhoda o to větší, že moji rodiče se potkali v Indonézii a nikdy jsem Nový Zéland neviděl, ale i tak se v tomhle směru nemusím bát.

Zato Ajen, i když je běloška, Ajen vlastně pro loď příliš důležitá není. Ajen... Vůbec si nedokázal představit, jak se její tělo tříští mezi bloky ledu a kusy zkrouceného kovu.

Nebyl sám, koho rozkaz k selekci nepotěšil. Příšerně bledému doktoru Lermontovovi vyrazily na čele krůpěje potu a začal cosi nesouhlasně koktat. Velitel ho umlčel rázným mávnutím ruky.

„Jestli cítíte, že to nezvládáte, pane doktore, budete nahrazen,“ řekl. „Mám povolat vašeho zástupce?“ Lermontov prudce zavrtěl hlavou a pak, bylo to opět jako cvaknutí vypínačem, docela klidně řekl: „To nebude třeba. Zařídím vše potřebné.“ Wacovi se tyhle náhlé přechody ani za mák nelíbily. Nikdy je u doktora nezažil, ani při nejnáročnějších testech ne, jenže v takové situaci člověk vždycky ví, že je to „jenom jako“. Teď to bylo doopravdy a více než jasně se ukazovalo, že se Lermontov hroutí. Nikolaos ho měl nahradit rovnou, žádné vyptávání se. Od toho přece bylo celé velení trojnásobně zálohováno, tak jako všechno na lodi.

„Úkoly jsou jasné,“ řekl velitel. „Vy,“ ukázal na šéfa bezpečnosti Attu, „zajistíte za každou cenu na palubě klid. Nemůžeme si dovolit paniku. Vymyslete nějakou vhodnou pohádku, proč přemisťujeme lidi v hibernačních rakvích, a v případě, že se vyskytnou protesty či nepokoje, máte právo použít jakékoliv prostředky na jejich potlačení.

Hladké přistání je na vás,“ zadíval se na Teirange, „ale nejdřív,“ vzdychl a poprvé dal najevo, že i jeho nastalá situace nějak vyvedla z rovnováhy, „to všechno musíme sdělit cestujícím.“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Zpráva z Hádu
Dufková, Edita
Nakladatel: Laser-books
Obálka: John Harris
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2012
Počet stran: 448
Rozměr: 110 x 165
Provedení­: paperback
Cena: 249 Kč