RECENZE: Connie Willisová, Kniha posledního soudu

Členka Síně slávy žánru science fiction, nositelka titulu Velmistryně žánru udělovaného SFWA, držitelka mnoha ocenění Hugo, Nebula, Locus a dalších nominací za své knihy, americká autorka Connie Willisová se snad po dvaceti letech od prvního vydání románu Doomsday Book dočká žádoucí pozornosti i u nás. Dámy a pánové, fanouškové sci-fi, představuji vám cenami ověnčenou Knihu posledního soudu.

„Víte, co se budete muset naučit? Jak léčit otevřené boláky a infikovaná zranění, jak připravit dětskou mrtvolku k pohřbení, jak vykopat hrob. V roce 1300 se lidé průměrně dožívali třiceti osmi let. A vy tam nemáte co pohledávat.“

V drsně krásném, mrazivém sci-fi příběhu zavádí Connie Willisová (*1945) čtenáře jednak do kruté reality 14. století – doby řádění černé smrti v Evropě –, jednak do blízké budoucnosti (přelom let 2054-55) v Oxfordu, v níž smrtící epidemie chřipky nepůsobí bohužel nijak nereálně. Cestování v čase je oblíbeným tématem autorky, využívá jej i ve svém nejnovějším dvoudílném románu Blackout/All Clear, i v knize O psu nemluvě (To Say Nothing of the Dog, 1998), již připravuje nakladatelství Triton také k vydání.

„Možná si skutečně děláme zbytečné starosti.“

Na počátku příběhu se studentka historie Kivrin Englová už dva roky připravuje na cestu v čase do roku 1320 a nechce si svůj záměr nechat nikým rozmluvit, ani profesorem Dunworthym, jenž si o její bezpečí v době plné hrdlořezů dělá velké starosti.

„Ve středověku nebyli žádní hodní lidé?“

Kivrin se po shozu, jejž organizuje k Dunworthyho nelibosti katedra Brasenose v čele s nezodpovědným Gilchristem, ocitá v malé vesničce poblíž Oxfordu. Kvůli chřipce prvních pár dnů proleží v horečkách na statku, a z první ruky tak poznává léčebné metody i neexistující hygienu na počátku 14. století. Starosti ji působí, že si kvůli horečce nepamatuje cestu k místu shozu, odkud ji mají za dva týdny vyzvednout.

„…doufám, že slečna Englová bude mít příležitost být svědkem nějakého úmrtí… Ve čtrnáctém století se přístup ke smrti od našeho velmi lišil. Smrt byla běžnou a akceptovanou součástí života a lidé tehdy nebyli schopni cítit ztrátu nebo zármutek.“

V Oxfordu mezitím místo vánočních oslav propukne smrtící chřipková epidemie. Několik lidí z týmu, který připravoval Kivrinin shoz, těžce onemocněno, včetně technika Badriho, jenž stále v horečce mumlá: „Něco je špatně.“ a „Zabilo to polovinu Evropy… byly to krysy… jaký je rok?“

Pan Dunworthy se snaží provést vyzvednutí Kivrin z minulosti co nejdříve, ale byrokracie je mocná v každé době, a ani pozdější zjištění, že Kivrin omylem poslali do roku 1348, doby počátku morových ran v oxfordském hrabství, nepřiměje vedoucího katedry Gilchrista k znovuotevření sítě.

„Pane Dunworthy, asi byste si mě odsud měl radši vyzvednout.“

V obou dějových liniích čtenář sleduje, jak se lidé vypořádávají s epidemií. Kivrin pomáhá nemocným, seč může, snaží se zabránit šíření nákazy, panického strachu a zoufalství, přesto jí lidské životy proklouzávají mezi prsty. I mrtví se však díky ní i otci Rocheovi dočkají důstojného odchodu na onen svět a nepovalují se v ulicích jak v mnoha jiných vesnicích a městech. Kivrin v příběhu morálně roste a ztrácí naivní nadšení a bezstarostnost, s níž se do minulosti pustila. Na konec světa ji však nikdo nepřipravil, a přesně tak to v roce 1348 vypadalo.

 „Ty grázle! Nedovolím, aby sis ji vzal. Je to teprve dítě. Ale to je tvoje specialita, co? Vraždění neviňátek? Už jsi zabil miminko správcových a Agnesino štěně a chlapce, který šel pro pomoc, když jsem byla v chatrči. Už dost! Nedovolím, abys ji zabil taky, ty hajzle! Já to nedovolím!“ (Kivrin k Bohu)

Kupodivu v 21. století se kromě karantény oblasti Oxfordu žádná opatření proti nešíření chřipky nekonají, lidé chodí na vánoční mše, zdraví navštěvují nemocné, jako by se nechumelilo (ono jen prší, ale i tak). Paniku působí hlavně to, že se zpočátku neví, odkud se nákaza vzala, a totéž platí pro 14. století, kdy lidé před nemocí prchali, a tak ji roznášeli dál a dál. Vina se vždy na někoho svalí, ve středověku na duševně choré, malomocné, čarodějnice či židy, v 21. století na Evropskou unii (Willisová byla v r. 1992 docela optimistka, že EU předpovídala tak dlouhé trvání) či cestování v čase. Lékaři se snaží najít protilátku, ale mrtví rychle přibývají.

„Oni nezemřou. Černá smrt zabila jen třetinu až polovinu lidí. My už jsme kvótu splnili.“

Connie Willisová velice čtivě popisuje dobu i lidi, čtenář se zakrátko vcítí jak do bezmocné, ale navzdory tomu snaživé a psychicky odolné Kivrin, tak do vyděšeného Dunworthyho, jenž nasazuje zdraví i život, aby studentku zachránil. Příběh se zpočátku loudá, zastavuje se na detailech, autorka řeší pro vývoj zápletky nedůležité věci jako nedostatek toaletního papíru, nacvičování zvonkohry či nepodojenou krávu, zároveň tím však dokresluje atmosféru, ukazuje, že i v blízkosti smrti lidé řeší všední problémy.

„Úmrtnost na plicní formu moru je jen devadesát procent.“

Vyprávění je vedeno zvláštní, jakoby divadelní formou, je plné dialogů a zároveň zachycuje dění „na scéně“ tak, aby si čtenář uvědomoval přítomnost dalších postav (například při dialogu lékařky Mary a Dunworthyho se čtenář dočte, že nějaká jiná postava si zrovna míchá čaj, telefonuje atp.), což však bohužel narušuje spád příběhu. Tímhle poněkud pomalým tempem proběhnou dvě třetiny knihy, ale v té třetí už čtenář nestíhá obracet listy. A také bohužel sčítat mrtvé. Až s drtivým úderem epidemie na obou stranách času nabere příběh obrátky. Poutavost a čtivost knihy je především dána mistrovsky propracovanou zápletkou a tíživou atmosférou, což je to podstatné, co si čtenář odnese, a nad osamělou, nepodojenou krávou v mrtvé vesnici či děkanem ztraceným kdesi ve Skotsku mávne rukou a brzy zapomene. 

„Požehnej mi, Otče, protože jsem zhřešil,“ spustil latinsky. Nezhřešil. Pečoval o nemocné, dával rozhřešení umírajícím, pohřbíval mrtvé. To Bůh by měl prosit o odpuštění.

Connie Willisová čtenáře napíná až do samotného závěru, který je – jak by řekl jeden z nezapomenutelných hrdinů této knihy, dvanáctiletý Colin – „apokalyptický“.

A taková je i celá Kniha posledního soudu – krásná, mrazivě skutečná, nezapomenutelná, apokalyptická.

Willisová, Connie: Kniha posledního soudu (Doomsday Book)
Nakladatelství: Triton
Překlad: Lenka Adamcová
ISBN: 978-80-7387-391-2
Vazba: pevná vazba s přebalem
Rok vydání: 2012
Počet stran: 552
Cena: 349 Kč (pro členy Trifid klubu 249 Kč)