RECENZE: William R. Forstchen, Vteřinu poté

Vteřinu poté, co jsem… Ne, to bych přehnal. Minutu poté, co jsem začal knihu Vteřinu poté číst, jsem si spílal, že jsem se do ní vůbec pouštěl a co víc, upsal jsem se ji dočíst a zrecenzovat. (Nejen) prvních pár stran je totiž takovým přehledem klišé jako devět z deseti amerických katastrofických béček. Je to až k uzoufání, zvláště když k tomu přidáme občasné patetické výlevy, patriotismus a “Bůh ti žehnej!” na každém druhém listu. Zkrátka po prvních několika stranách to vypadá, že držíte společnou propagační brožurku církve a americké armády, tedy něco, co by každý rozumný člověk ihned rituálně spálil.

Naštěstí po těch pár stranách zjistíte, že se to dá přežít, kulturní šok odezní, elektřina zkolabuje a vy se budete moci začíst do poměrně klasického postapokalyptického románu, kde jde hlavně o přežití. Ano, je pravda, že se i potom William R. Forstchen nevyhýbá ani klišé, ani přehnanému patriotismu, o vykrádání všeho možného nemluvě, už se to ale dá snést, protože se objevuje dějová linka navlečená na léty prověřený koncept – přežití, obrany vzniklé komunity, nutnosti stanovit mnohdy krutá pravidla, hromadu mrtvých, postupného vzestupu z popela, a nesmí chybět ani obrana vznikající nové civilizace před hrozivými nájezdníky. Zkrátka, nejen americká klasika a docela slušně napsaná.

I když je zvykem sledovat komunitu, je jasné, že je třeba tmelící osobnost, a tou je John Matherson, plukovík, profesor historie a otec dvou dcer, který hned od začátku ví, která bije, a postupně se, i když nechce, propracuje do vedení městečka Black mountain, ze kterého celý blackout sledujete. Není to nějaká vybroušená osobnost, vesměs kopie všech podobných typů z katastrofických filmů, ale v mezích možností docela sympaťák.

Ještě před započetím četby jsem se domníval, že půjde o americkou variaci na Neffovu Tmu a částečně jsem se v tom i utvrdil. Najdeme mnoho shodných prvků, ale co je zajímavé, jsou právě ty rozdíly. Nemyslím ty fyzikální. Neffova Tma byla v tomto ohledu blbost, kdežto Vteřinu poté je postavené na reálně existující zbrani. Také elektřina nezmizela, jen byly pomocí EMP (elektromagnetického pulzu) zničeny všechny přístroje s titěrnými polovodiči. Myslím spíše dopady na společnost a porovnání té americké a české. Forstchen to totiž vidí v mnoha ohledech černěji a reálněji než Neff, který se mnoha tématům prostě vyhnul. Ovšem ruku na srdce – dnes jsme na elektřině ještě mnohem závislejší než v době vydání Tmy, o Američanech ani nemluvě. O to horší jsou pak samozřejmě následky.

To jsem ale trochu odbočil. Abyste rozuměli – Vteřinu poté není špatná kniha. Nevím na kolik je onen patos, patriotismus a pánbíčkaření na každém kroku postaveno na reálném chování běžných Američanů a na kolik je to vina autora. Je možné, že by se Američané přesně takhle chovali, a já to jen ze svého pohledu člověka, který v Americe nebyl, nedovedu posoudit. Věc se má tedy tak: Pokud se vám líbil například film Den poté, Sopka či Den nezávislosti, můžete po Vteřině poté v klidu sáhnout a litovat nebudete, víte na čem jste, ta kniha se v nohém ohledu i chová jako film. Čtenářům Malevilu bych knihu s klidem doporučil také, ale s varováním, že Američané nejsou Francouzi. Jestliže ale budete chtít od Vteřiny poté hlubší myšlenky či kvalitu, kterou poskytuje ve svých postapokalyptických vizích P. K. Dick, tady si dejte pozor, zřejmě budete zklamáni. Vteřinu poté je totiž klasické čtení někam do vlaku či na dovolenou, napínavé, nenáročné, vtahující do děje a varující. Tedy pro milovníky konců světa.

Co zbývá? Snad jen:
Bůh žehnej Americe!