Zuzane Strachotovej vyšiel román Devět dní prvýkrát ešte v roku 2017. Pred pár mesiacmi vyšla vo vydavateľstve Epocha jeho prepracovaná verzia. Príbeh nás zavedie do sveta po apokalypse, rozdelenom na dva tábory. Tí, čo prežili sú veriaci. Veria v teokratický systém kňazov, ktorý s pomocou násilia a strachu vládne tvrdo a asketicky. Alebo veria povstalcom a slobodnému svetu bez kňazskej diktatúry. Medzi týmito dvoma tábormi sú tí, ktorí sa pokúšajú iba nejako prežiť zo dňa na deň.
Ať už přistanete uprostřed bojiště, na tržišti nebo v zastrčené vesnici, jedno je jisté - rychlá orientace rozhoduje o životě. Oblečení, stavby, vegetace i první slova, která uslyšíte, vám můžou napovědět víc než deset stránek zápisků. A proto je obrazová encyklopedie módy možná směšně těžká do batohu… ale zatraceně lehká na váhu vaší budoucnosti. Protože vědět, kdy jste, je stejně důležité jako vědět kde. A občas ještě důležitější.
Co vás zabije jako první? Meč, mor, nebo obyčejný chleba? V dalším díle knihovničky pro přežití a obnovu civilizace se podíváme na jednu z nejpodceňovanějších hrozeb cestování časem: vaše vlastní tělo a jeho reakce na minulost. Proč je voda ruská ruleta, proč vám po týdnu odejdou zuby a proč vás i bylinky ze starověké lékárny můžou zachránit od rychlého konce? Čemu se vyhnout a jaké knihy vám pomůžou přežít?
Během cestování časem jde o mnohem víc než o to, jaké informace s sebou přineseme. Ale také o to, jak odpovědně je použijeme a na jak chápavé a osvícené lidi narazíme. A to je možná v naší teoretické cestě časem to nejdůležitější. Vaši svěřenci musí být nejen inteligentní, ale musí i umět poznat své limity. A teď vůbec nebereme v potaz nějaký efekt motýlích křídel jako z povídky Raye Bradburyho Burácení hromu – tenhle rubikon už jsme překročili.
Následující knihy to mají trošku naopak. Jsou volitelným doplňkem do Antiky, ale kruciálním, pokud se ocitnete ve světě po apokalypse. Sice bez nich přežijete, ale pokud je budete mít s sebou, katapultujete vývoj vaší skupiny přeživších o dekády dopředu.
Než se pustíme do druhé knihy, představíme si další problém. Tedy kam cestovat. Myslím, že největší oříšek by byli právě vládci, náčelníci, králové – prostě kdokoli mocný, kdo by se o vás dozvěděl. V té době byli samozřejmě osvícení jedinci, ale také brutální, kruté a mocichtivé svině.Pokud bych chtěl mít jistotu, že neskončím hned někde na hranici či na kůlu, předpokládám, že by člověk vyrazil nejspíše do Athén. Zvlášť kdybych se do nich mohl dostat v době jejich rozkvětu...
Jak jsme si řekli minule, jsme ve starověku nebo v postapokalyptické budoucnosti a našli jsme svou cílovou skupinu, které chceme předat vědomosti, ale jsme jen obyčejní lidé, takže máme poměrně povrchní informace o tom, jak to vše kolem funguje. Nebo jsme dokonce sami právě vylezli z krytu jako někdo, kdo celé dětství viděl jen čtyři betonové stěny a teď má znovu vybudovat civilizaci. Ale – hurá – máme s sebou tentokrát svazek knih. A co že je to za knihy?
Dějiny science fiction jsou plné příběhů, které se zamýšlejí nad tím, jak by cestovatel ze současnosti ovlivnil minulost, kdyby se ocitl mezi křižáky nebo dokonce ve starověkém Řecku. Co kdyby se to ale opravdu stalo? Kdyby se vás v minulosti, dejme tomu v roce nula, rozhodli chvíli poslouchat a vy jim začali vyprávět o tom, co je v budoucnu čeká – léky, elektřina, letadla, auta...
Dlouhých sedm let po vydání prvního dílu epického postkatastrofického románového eposu Přechod se v letošním roce i český čtenář dočkal závěrečného dílu trilogie nesoucí název Město zrcadel.
Patos, klišé, patriotismus, blackout – Vteřinu poté. Pokud se vám líbil například film Den poté, Sopka či Den nezávislosti, můžete po Vteřině poté v klidu sáhnout a litovat nebudete. Víte, na čem jste, ta kniha se v nohém ohledu i chová jako film. Vteřinu poté je totiž klasické čtení někam do vlaku či na dovolenou, napínavé, nenáročné, vtahující do děje a varující.
Po úspěšném tažení na literárním poli zaútočí HUNGER GAMES za měsíc i na filmové diváky a vtáhnou je do Arény smrti. Přesně tam se totiž ocitá 24 dětských protagonistů bojujících na život a na smrt ve hře, z níž živý může vyjít jen jeden.
Jako každé ráno beru tašku s knížkou, peněženkou a klíči od kanclu. Přehodím ji přes rameno a vypadnu z domu, cestou mrknu co je nového v trafice. Hmm, ta slečna na novém Maximu ... a sakra. Ujela mi tramvaj. Čekat patnáct minut? Kdepak, kousek je přece Českomoravská, takhle budu v práci ještě dřív. Kdybych nebyl tak líný, chodím tam každý den. Sjíždím po eskalátorech a vyndávám z tašky knížku zabalenou do novinového papíru. Metro 2033 - čtu na první straně, rozhlédnu se. To se hodí, pomyslím si. Přijíždí souprava a já usedám vedle nepříliš vábně vonícího vousáče. Začínám číst.
Arťom žije se svým pěstounem ve spletitém labyrintu moskevského metra, na jediném místě na světě, kde je lidstvo po jaderné válce schopné alespoň zčásti přežívat. Jednotlivá lidská společenství živoří v šachtách metra, kde co stanice, to zvláštní komunita, jakýsi mikrostát se všemi svými ctnostmi a...
Konec světa je v současnosti oblíbeným tématem a postapokalyptické vize vládnou filmovým plátnům i zdařile okupují stránky knih. Teď ovládnou i knihovnu.