Knihovnička pro obnovu civilizace: 3. Kam vlastně cestovat?

Než se pustíme do druhé knihy, představíme si další problém. Tedy kam cestovat.
Myslím, že největší oříšek by byli právě vládci, náčelníci, králové – prostě kdokoli mocný, kdo by se o vás dozvěděl. V té době byli samozřejmě osvícení jedinci, ale také brutální, kruté a mocichtivé svině. Pokud bych chtěl mít jistotu, že neskončím hned někde na hranici či na kůlu, předpokládám, že by člověk vyrazil nejspíše do Athén. Zvlášť kdybych se do nich mohl dostat v době jejich rozkvětu. Kolem roku nula už by to bylo o hubu asi kdekoli, ale je lepší zkusit nějakou klidnou provincii Římské říše, než zkoušet přesvědčit hordy barbarů na severu. Mimo Evropu pak možná Čína...?

Výběr místa a času příchodu by byl zkrátka klíčový. I s encyklopedií v ruce byste skončili velmi rychle na hranici, kříži nebo v aréně jako krmivo pro lvy. Zvlášť pokud byste narazili na paranoidního vládce nebo dogmatické kněze. Tohle není Age of Empires, tohle by byla drsná realita.

 A proč právě Athény?

• Relativní svoboda myšlení – v 5. století př. n. l., tedy v klasickém období, byly Athény kolébkou filosofie, přírodních věd i rané demokracie. Lidé jako Sókratés, Anaxagorás, Hippokratés nebo Aristofanés byli zvyklí potkávat se s novými myšlenkami – a někdo z nich by mohl být ideálním posluchačem (nebo spíš divákem) vašich nápadů.
• Vysoká gramotnost – alespoň mezi elitami – by vám mohla zajistit publikum, které by bylo schopno chápat i abstraktní principy a koncepty.
• Zvědavost – Athéňané milovali debaty a nové podněty. Pokud byste se alespoň trochu naučili řecky a dokázali ohromit třeba předpovědí počasí, jednoduchou technickou pomůckou nebo znalostí léčivých rostlin, mohli byste si rychle získat pozornost. A s trochou štěstí i podporu.

Potíž bude určitě jazyk. V mnoha příbězích prostě všichni mluví anglicky, ale i Yankee na dvoře krále Artuše je v tomhle blbost, protože inženýr z Connecticutu se s trochou nadsázky stěží domluví s dnešními Angličany, natož se Sasem z pátého století. A vy se nemáte šanci naučit jakýkoli 2000 a více let starý jazyk, protože i dnešní historici jen odhadují, jak ten jazyk zněl. Proto jsem také pro první kontakt vybral jedinou trochu humanitní demokracii, o které víme, protože je větší šance vyměnit obrázkové znalosti za možnost se postupně jazyk učit a následně znalosti předávat ústně.

Kde byste byli naopak v průšvihu?

Třeba taková Čína – pokud bychom se podívali mimo Evropu – by v tomhle byla velký oříšek. Protože nejen že by to byl asi nejtěžší jazyk, ale navíc spoustu vynálezů, které jim můžete ukázat, už kolem roku nula znají. Stát Han – velká, stabilní, propracovaná říše s pevnou byrokracií, hedvábnou cestou, konfucianismem a císařem, kterého nesmíte urazit. Má už železo, kanalizaci, astronomii i papír. Krom toho jste s největší pravděpodobností běloch, takže jste automaticky podezřelí. A je tu šance, že pokud jim ukážete omylem něco, co nemáte znát a oni už to znají, na místě vás zabijí. Líbily by se jim zápalky nebo šroubky, ale běda jim ukazovat výrobu papíru :D A další věc – ale ta platí všude, jen tady víc – může je urazit prakticky cokoli, protože o běžné mezilidské komunikaci té doby víme kulové.

Docela zajímavá by byla kultura Nazca v Jižní Americe, protože je to kultura, ale není to říše s armádou, pevnou strukturou a – vzhledem k tomu, že neznají prakticky nic, nemají písmo, ale zase nejsou hloupí – jsou tvární a v budoucnu se z nich stane jedna z těch velkých civilizací. Máte tedy volné působiště a velkou příležitost velmi nemile překvapit španělské dobyvatele, až za 1500 let dorazí. Problém je, že vy s největší pravděpodobností víte o nich i o Jižní Americe (a navíc Americe před 2 tisíci lety) zhruba jedno velké nic. A taky jazyková bariéra by byla skoro nepřekonatelná. Na druhou stranu je to kultura s komunikací založenou na obrazcích, takže pokud si během porad čmáráte poznámky pomocí obrázků, máte svého favorita.

Starověký Egypt – vše, co odporovalo náboženskému řádu, by bylo podezřelé. Měli byste smůlu, pokud by se jakékoli vaše "vynálezy" nekryly s náboženstvím, a s největší pravděpodobností byste prostě skončili jako další otrok.

Řím za vlády Nerona nebo Caliguly – v takovém prostředí by byla vaše šance na úspěch velmi omezená. Politická atmosféra byla paranoidní, vládci nevyzpytatelní a mocenské intriky smrtelně nebezpečné. Bez patrona, vazeb a správné mluvy byste mohli skončit spíš v aréně než na fóru. Možná by bylo rozumnější zašít se v některé z provincií, kde by mohly vaše znalosti ohromit místní elity nebo správce – a teprve postupně pronikat výš. Ale i tehdy by každá inovace nesla riziko, že bude vnímána jako hrozba nebo kacířství.
Pokud by se tehdejší Řím dokázal udržet a začal využívat vámi poskytnuté znalosti, mohli bychom se o pár století dříve dočkat buď osvícené moderní demokracie a rozjezdu průmyslové revoluce… anebo fašistického, brutálního režimu, který by nemilosrdně likvidoval všechny ostatní civilizace. Záleželo by, komu by se vaše „darované“ znalosti dostaly do rukou.

Keltské nebo germánské kmeny – bez spojenců a znalosti jazyka byste měli minimální šanci na úspěch, a to i proto, že naše současné poznatky o nich jsou omezené. Zanechali po sobě sice archeologické stopy, ale psaná historie většiny kmenů buď vůbec nevznikla, nebo se nezachovala. Víme tedy jen málo o jejich konkrétních vůdcích, učencích či společenských strukturách – a to hlavně z druhotných (často římských) zdrojů. Možná byste mohli pomoci založit jejich vlastní písemnou tradici, ale bez přesnější znalosti, jak k nim přistupovat, je těžké odhadnout, jestli by je zaujaly vaše znalosti... nebo váš skalp.

Zkrátka jde o to, jaké by měl cestovatel koule. Nebo možnosti cestu ovlivnit.
Kdybyste se mohli objevit přesně na fóru v Římě 62 př. n. l., nebo ve 4. století př. n. l. v Aténách, gratuluju. Ale spíš se zhmotníte někde v lesích, na polní cestě nebo u řeky. A z toho vychází druhá důležitá kniha:

Kapesní atlas světa,

případně, pokud bychom věděli, že skončíme v Evropě: Školní atlas Česká republika a Evropa.

Jde o velmi praktický nástroj pro orientaci v čase i prostoru.

• Základní funkce, kterou využijete asi nejvíc, jsou geografické rysy – pohoří, řeky, pouště, jezera, moře – i když se za 2000 let změnily (narovnali jsme řeky, některá jezera vyschla, někde bude chybět přehrada), základní rámec zůstává. Pokud nebudete moci určit přesné místo přistání, je vaše lokace klíčová, i když by to bylo jen přibližně. Zvlášť když ze začátku se nebudete moci zeptat, a i kdybyste mohli, vše bude mít jiná jména. Samozřejmě se nabízí otázka, proč si teda nevzít historické mapy regionu – a ano, šlo by to. Ale nám jde o to mít batůžek s pár knihami, ne tahat národní knihovnu. I tak vám budou místní líbat ruce, protože satelitní a letecké mapy jsou milionkrát přesnější než cokoli, co by ještě 1900 let měli k dispozici. Z toho vyplývá i výhoda - můžeme vzít klidně atlas z antikvariátu za pár kaček, protože i kdyby byl například z roku 1970, stejně bude pro lidi roku nula nelidsky přesný. 
• Umístění měst a civilizací je další důležitou funkcí. A opět – většina měst nebude existovat, ale Athény, Řím, Cařihrad, Betlém a další lokace budou na svých místech. To se hodí i pro výběr směru další cesty a opět orientaci. Krom toho si budete moci šplhnout u místních, protože budete vědět, kam plout a kde začít obchodovat. Jen nesmíte zapomenout data založení oněch měst. Alespoň orientačně. Není nic trapnějšího než obchodní loďstvo, které zírá na rybářskou chatrč v místě, kde má být za 200 let zlaté město.
• Surovinové mapy – i přibližné znalosti vám umožní najít měď, železo, uhlí, sůl, ropu… a tedy zásadní zdroje moci, obchodu i technického pokroku. Pokud byste se dostali k moci jako nějaký lokální vládce, je dobré vědět, co máte ve svém regionu a nemuset čekat, až nějaký pasáček vepřů najde blýskavý kamínek a započne další zlatá horečka, jak to tak bývalo.
• Měřítko a orientace – pomocí atlasu můžeš porovnávat vzdálenosti a plánovat přesuny, ale i stavby – třeba takový akvadukt... Obzvlášť pokud máte třeba buzolu, což je jedna z neknižních věcí, která by měla být v knihovničce také – ale o tom až příště.

Původně jsem na tohle místo plánoval jinou knihu, ale nakonec zvítězil atlas. Proč? Protože v tomhle případě je zkrátka ještě důležitější. Informace z té druhé knihy možná nosíte v hlavě — ale mapu v hlavě nemá skoro nikdo.  A protože jsem vynechal v tomto článku postapokalyptickou linku musím se k ní ještě nakonec na chvíli vrátit.

V takovém světě je totiž obyčejný atlas doslova zlatý důl. Ještě cennější než při cestě do minulosti. Na rozdíl od historie totiž všechna města, silnice, mosty i vesnice zůstanou tam, kde byly. A vy tak můžete plánovat trasy výprav za jídlem nebo materiály, hledat bezpečné útočiště, mosty, dálnice i místa vhodná pro nové osídlení. Pomůže vám najít vodní zdroje a další klíčové přírodní body. A co je možná ještě důležitější — umožní vám vyhnout se nebezpečím. Třeba jaderné elektrárně, která po letech bez údržby nebude zrovna přátelská, zvlášť když nemáte po ruce Geigerův počítač. Nebo chemičce proti proudu řeky od místa, kde byste si chtěli postavit nový domov.

Co myslíte vy? Není nad starou dobrou papírovou mapu, nebo byste na druhé místo zařadili něco úplně jiného? A kdybyste si mohli vybrat — do jaké civilizace byste se chtěli vrátit?