UKÁZKA: Dan Simmons, Fáze gravitace

Článek od: Anonym - 26.09.2012

Anotace:

Richard Baedecker si myslel, že největším dobrodružstvím, které zažil, bylo kráčet po Měsíci. Sláva, která z toho vzešla, mu ovšem nedokáže pomoci v jeho osobním životě. Jeho žena se s ním rozvedla, syn zanechal školy a odjel do Indie, kde medituje pod vedením nedůvěryhodného gurua. Baedecker se musí vyrovnat se ztrátou, kterou mu jeho sny po dosažení hvězd přinesly.
Přidejte se k Baedeckerovu hledání smyslu života, při kterém se vrací do městečka svého zapomenutého dětství, aby zde při oslavách svého návratu objevil, co mu bylo zapovězeno, podniká nebezpečnou pouť do hor, aby v řídkém vzduchu objevil kouzla přírody, a v neposlední řadě potká mladou dívku, do které se beznadějně zamiluje.
Baedecker musí čelit nejen lásce, ale i ztrátě, kterou znovuprožívá při vzpomínkách na nevydařený let raketoplánu Challenger, ve kterém zemřeli jeho blízcí. Fáze gravitace je hlubokým příběhem lidského života, který spojuje motiv lásky a ztráty v magické literární symfonii, která přenese čtenáře daleko za hranice prostru a času.

Ukázka:

Potlesk naplnil tělocvičnu a na okamžik přehlušil vyhrávající hudbu. Když se Baedecker postavil, Bill Ackroyd ho poplácal po zádech tak, že málem padl na kolena. Vzchopil se, potřásl rukou starostce a obrátil se čelem k davu.

„Děkuji vám, starostko Seatonová a členové městské rady. Jsem rád, že dnes večer můžu být zpátky v Glen Oaku.“ Ozvala se další salva potlesku a v pár vteřinách, než pokračoval v proslovu, si Baedecker uvědomil, že je totálně opilý. Neměl ponětí, co bude dál říkat.

Baedecker se naučil, jak zmírnit strach z mluvení na veřejnosti tím, že mírně upřel pohled do neurčita. Dav nenaháněl takovou hrůzu, když se rozmazal do barevného moře tváří. Ale dnes večer to neudělal. Baedecker se zahleděl s upřímností přímo do davu. Ve druhé řadě uviděl Smraďošku Serrelovou, která na něj mávala drobnými pohyby ruky pod bradou. Její manžel, stále v softballovém dresu, klimbal na židli vedle ní. Phil Dixon se svou rodinou seděl o další tři řady vzadu. Jackie Ackroydová seděla v uličce mezi sedadly první řady. Vedle ní na židli klečel Terry zády k Baedeckerovi a něco hlasitě vyprávěl staršímu chlapci. Neviděl Carla Fostera ani Galena, ale cítil, že tu jsou. Během vteřin ticha, které nastalo po tom, co odezněl potlesk, pocítil Baedecker náhlý nápor citů ke každému člověku v davu.

„Dobývání vesmíru se vyplatilo vědcům odměnou ve formě ryzích znalostí… a pro inženýry bylo vzrušující díky technologickým výzvám, které přineslo,“ slyšel se Baedecker začít, „ale mnoho lidí netuší, jak nesmírně užitečné to bylo pro obyčejného Američana ve smyslu vedlejších produktů, které zlepšily kvalitu životů nás všech.“ Baedecker se během mluvení uvolnil. Poté, co se vrátil z mise, prošel základní pětiměsíční průpravou NASA v komunikaci s veřejností, ze které si odnesl půltucet naučených možných proslovů. Ten, který začínal nyní – ačkoliv si ho upravil – byl kus napsaný NASA, který vždycky nazýval „Proslov o výhodách teflonu“.

„… nejen ty úžasné materiály a slitiny, ale i výsledek pokroků v elektronice sponzorovaných NASA, jejichž výhod si můžeme užívat díky takových věcem, jako jsou kapesní kalkulačky, domácí počítače a relativně laciné videorekordéry.“

Dobrý bože, pomyslel si Baedecker, spojili jsme to největší kolektivní pracovní úsilí a představivost od dob, co faraonové stavěli pyramidy, jen abychom mohli sedět doma a sledovat Debbie řádí v Dallasu na našich přehrávačích.

Baedecker se odmlčel, jednou zakašlal a pokračoval. „Komunikační satelity, z nichž některé byly vyslány pomocí raketoplánů, spojují náš svět do telekomunikační sítě. Když jsme s Davem kráčeli před šestnácti lety po Měsíci, vzali jsme si s sebou nový lehký videofotoaparát, který byl prototypem mnoha dnešních kamer, které se používají v dnešních domácnostech. Když jsme s Davem řídili měsíční lunochod na vzdálenost deseti kilometrů a podívali se dolů do kaňonu, který žádné lidské oko nebylo schopno předtím jasně vidět, naše výpravy byly přenášeny živě přes tři sta osmdesát tisíc kilometrů vesmírného prostoru.“

A byly odmítnuty televizními společnostmi, protože by narušily denní program, pomyslel si Baedecker. Program Apollo umřel mlád, protože měl slabou produkční hodnotu a banální scénář. Po Apollu 11 vypadalo vše jako reprízy. Nedokázali jsme soupeřit s Tak jde čas.

„… tehdy nikdo nedokázal předvídat všechny ty vedlejší efekty, které náš projekt vytvořil. Naším cílem bylo prozkoumat vesmír a rozšířit hranice našeho vědění. Naším smyslem bylo vytvořit technologickou revoluci, která obrátkou vedla k vedlejším účinkům, k odvratům, které změnily život průměrného amerického spotřebitele.“

Joan se odvrací od manželství, které bylo roky pouhou iluzí. Scott se odvrací k Indii, zasvěcuje svůj život hledání věčných pravd v kultuře, která si neumí poradit se splachovacími záchody.

„Když jsme Dave, Tom a já letěli raketoplánem Discovery k Měsíci, průměrný počítač stál dvanáct tisíc dolarů,“ řekl Baedecker. „Dnes, díky takzvaným odvratům našeho vesmírného programu, dokáže domácí počítač za dvanáct set dolarů vykonat stejnou práci. A lépe.“

Dave Muldorff se odvrací, aby se stal kongresmanem z Oregonu. Baedecker si vzpomínal na bílou postavu pohybující se lehce po měsíční pláni; její skafandr zářil v oparu slunečního světla, nechával otisky bot v prachu, který bude čerstvý, až se on i Baedecker obrátí v prach, Amerika nezůstane ani vzpomínkou a lidská rasa bude zapomenuta. Závody v shánění dotací. Dave, jehož kariéra v NASA skončila neodpustitelným hříchem, když přinesl na měsíční povrch frisbee a dostatečně toho nelitoval.

„… a dnešní nemocnice díky tomu používají tento typ přístrojů k monitorování životních procesů pacienta…“

Tom Gavin se odvrací ke svým novým fundamentalistickým realitám. Jestli k tobě Bůh promluvil, když jsi sám seděl ve velitelském modulu, Tome, proč jsi to neřekl Davovi a mě během zpátečního letu? Nebo to nezmínil během hlášení? Proč jsi čekal všechny ty roky, abys to oznámil v klubu Chvalte Pána?

„… tepelné dlaždice a další materiály vytvořené pro raketoplán budou mít stovky nepředvídatelných využití v obchodním i běžném životě. Další možnosti…“

Challenger vybuchuje, kousky se odvrací směrem k čekajícímu moři. Oranžově pekelná záře hořícího paliva. Úlomky padají, padají.

„… výhody můžou zahrnovat…“

Baedeckerova žena a syn se odvrací k jiným životům, jiným realitám.

„… mohou zahrnovat takové věci…“

Richard E. Baedecker se odvrací…

„… takové věci jako…“

Odvrací se k…

„… takové věci jako…“

K čemu?

Baedecker přestal mluvit.

Skupina farmářů, která se smála neslyšeným vtipům v zadní části tělocvičny, si v náhlém tichu přestala povídat a otočila se k pódiu. Chlapec, Terry Ackroyd, který stále klečel na židli, si přestal povídat s kamarádem a otočil hlavu k Baedeckerovi.

Baedecker se pevně chytil stran řečnického pultu, aby nespadl na zem. Velká místnost se v jeho zorném poli naklonila a zatočila. Na čele a bedrech mu vyrašil studený pot. Baedeckera v krku brněly nervy.

„Všichni jste viděli, jak raketoplán explodoval,“ řekl důrazně Baedecker. „Znovu a znovu na videozáznamu. Bylo to jako stále se vracející sen, že ano? Noční můra, kterou nemůžeme setřást.“ Baedecker byl ohromen, že slyší tahle slova. Neměl ponětí, co bude říkat dál.

„Byl jsem tam s NASA, když byly navrhovány… systémy pro raketoplán,“ řekl. „Každý krok, který s tím byl spojen, byl kompromisem kvůli penězům… a politice… a byrokracii… a naprosté stupiditě korporací. Zavraždili jsme těch sedm lidí se stejnou jistotou, jako kdybychom jim přiložili pistoli k hlavě.“ Obličeje obrácené k Baedeckerovi byly průsvitné jako voda, chvějící se jako plamen svíčky.

„Ale takovým způsobem evoluce funguje!“ vykřikl Baedecker. Jeho ústa byla příliš blízko mikrofonu. „Celá ta konstrukce… vlastní orbiter a externí nádrže a pomocné raketové pohony a všechno vypadá tak krásně, tak moderně, tak technologicky dokonale… ale je to stejné jako my, evoluční kompromis. Hned vedle zázraku srdce nebo divu oka existuje nějaký pitomý výmysl jako slepé střevo, čekající, aby nás zabil.“

Baedecker se mírně zhoupnul a zahleděl se do obecenstva. Nedařilo se mu vyjádřit, co měl na mysli, a najednou bylo velice důležité, aby se mu to podařilo.

Ticho narůstalo. Zvuky oslav Starých osadníků utichaly. Jedna osoba blízko konce tělocvičny zakašlala a ten zvuk se rozlehl kolem jako výstřel z kanónu. Baedecker už nedokázal zaostřit pohled na obličeje. Promnul si pevně zavřené oči a sevřel řečnický pult.

Co se stalo rybám?

Otevřel oči. „Co se stalo rybám?“ zeptal se naléhavě a zvýšil hlas. „Těm rybám, co měly plíce. Těm prvním, které se vyplazily z moře. Co se jim stalo?“

Ticho davu změnilo tón. Místnost naplnilo napětí. Někde venku dívka na nějaké atrakci zakřičela v předstírané hrůze. Křik odezněl a obecenstvo uvnitř vyčkávalo.

„Nechaly otisky v blátě a pak co?“ zeptal se Baedecker. Jeho hlas zněl i jemu samotnému cize. Pokusil se odkašlat si a pak znovu začal mluvit. „Ty úplně první. Vím, že pravděpodobně jen chvíli na pláži lapaly po dechu a pak se vrátily zpátky do oceánu. Když umřely, jejich kosti se přidaly ke všem ostatním v bahenním slizu. Vím to. Není to jen moje domněnka.“ Baedecker se napůl otočil k Ackroydovi a ostatním, jako by je žádal o pomoc, ale pak se otočil zpátky k davu. Sklonil na okamžik hlavu, ale rychle ji zvedl, aby se podíval do tváří lidí. Nikoho nepoznával. Jeho oči nedokázaly dobře zaostřit. Měl strach, že jeho vlastní tvář je mokrá od slz, ale nedokázal s tím nic udělat.

„Zdály se jim sny?“ zeptal se Baedecker. Čekal, ale žádné odpovědi se mu nedostalo. „Rozumíte tomu, ony viděly hvězdy,“ řekl Baedecker. „I když tam ležely na pláži, lapaly po dechu a jediné, co chtěly, bylo vrátit se do moře, tak viděly hvězdy.“

Baedecker si znovu odkašlal. „Co bych rád věděl, je… předtím, než umřely, předtím, než se jejich kosti připojily k ostatním… zdály se jim sny? Chci říct, ovšem že měly sny, ale byly odlišné? Ty sny. Co se tu snažím říct…“ Odmlčel se.

„Myslím…“ začal Baedecker a znovu se zastavil. Rukou udeřil do mikrofonu, jak se ve spěchu otočil. „Děkuji vám za dnešní uvítání,“ řekl Baedecker, ale jeho hlava už byla odvrácená pryč, mikrofon byl našikmo a nikdo ho neslyšel.

Něco málo před třetí hodinou ranní bylo Baedeckerovi tiše a skrznaskrz zle. Byl vděčný za koupelnu hned vedle ložnice pro hosty. Poté si vyčistil zuby, vypláchl ústa a přešel suterén do Terryho prázdného pokoje.

 

...

 

Teď byla řada na Gavinovi, aby se zasmál. „Dneska určitě nepoletí,“ řekl. „Šla dolů do našeho tábora. Nemůže ani pořádně chodit, natož aby lítala.“

„Kecáš, chlape,“ řekl Lude. „Jde hned za mnou.“

Baedecker zavrtěl hlavou. „Podchlazení,“ řekl. „Maggie ji vzala dolů.“

Lude vyskočil a běžel k jihozápadnímu konci vrcholku. Když viděl, že dvě postavičky právě opouští hřeben kilometr pod nimi, chytil se oběma rukama hlavy. „Sakra, tomu nevěřím.“ Těžce se posadil, jeho dlouhé vlasy mu padaly do obličeje. Ozvaly se zvuky, které si Baedecker zpočátku vysvětloval jako vzlyky; pak si uvědomil, že se ten muž směje. „Pětadvacet zasranejch kilometrů s touhle věcí na zádech,“ řekl a zasmál se. „Celou štreku sem nahoru a je to k hovnu.“

„Pokazí to tvoje filmové natáčení,“ řekl Gavin.

„K čertu s filmem,“ řekl Lude. „Posere to oslavu.“

„Oslavu?“ řekl Gavin. „Jakou oslavu?“

„Pojď sem,“ řekl Lude, postavil se a otočil se k západu. Zavedl Gavina a Baedeckera na okraj srázu. „Oslava tohohle,“ řekl Lude a máchnul rukou v oblouku, které zahrnulo hory, náhorní plošiny a oblohu.

Gavin přikývl. „Boží výtvor je nádherný,“ souhlasil. „Ale člověk se nemusí chovat jako blázen, aby uctil Stvořitele nebo Jeho dílo.“

Lude se podíval na Gavina a pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, chlape, jseš vedle,“ řekl. „To není ničí věc. Prostě to je. A my jsme toho součástí. To si zaslouží oslavu, chápeš?“

Teď byla řada na Gavinovi, aby zavrtěl hlavou, s lítostí, jako by se díval na dítě. „Skály a vzduch a sníh,“ řekl. „To samo o sobě nic neznamená.“

Lude se díval na bývalého astronauta dlouhou chvíli, zatímco si Gavin bral batoh na ramena. Nakonec se usmál. Jeho dlouhé vlasy povlávaly v jemném vánku. „Máš v hlavě skutečně nasráno, víš o tom, chlape?“ „Pojď, Dicku,“ řekl Gavin a obrátil se k druhému muži zády. „Vyrazíme dolů.“ Baedecker poodešel zpátky ke křídlu rogala, proplazil se pod hlavní hranou a zvedl postroj. „Pomož mi,“ opakoval Baedecker.

Lude k němu přiběhl. „Jseš si jistej, chlape?“

„Pomož mi,“ řekl Baedecker. Ludovy mohutné ruce mu již hravě zapínaly nylonové popruhy a zajišťovaly bederní a ramenní řemeny. Tříselný řemen a očka ve tvaru D upomněly Baedeckera na všechny ty padáky, které měl za ta léta na sobě.

„To nemyslíš vážně,“ řekl Gavin. Baedecker pokrčil rameny. Lude připevnil nožní úchyty na suchý zip a ukázal mu, jak se posunout dopředu, aby mohl zaujmout vodorovnou letovou pozici. Baedecker se postavil a na ramena si vzal tíhu rogala u hrotu kovového trojúhelníku, zatímco Lude držel kýl rovnoběžně se zemí.

„Ty ses zbláznil,“ řekl Gavin. „Přestaň tu blbnout, Dicku. Nemáš ani helmu. Museli bychom sem dostat horskou službu, aby vytáhla tvý tělo ze stěny útesu.“

Baedecker přikývl. Vítr jemně vanul západně rychlostí ne větší než patnáct kilometrů v hodině. Učinil dva kroky k převisu. Rogalo mírně nadskočilo a usadilo se mu na ramenou. Cítil hru větru a gravitace v napnutých drátech a vzdouvající se dakronové plachtě.

„Tohle je absurdní, Dicku. Chováš se jako nějaký puberťák.“

„Drž zvednutej čumák, chlape,“ řekl Lude. „Posouvej tělo při náklonu.“ Baedecker došel na vzdálenost dvou a půl metru od okraje útesu. Nebyl tam žádný svah; skála se lámala vertikálně k asi třicet metrů vzdáleným plošinám zubatých skal a pak padala v další vertikální stěně. Baedecker viděl Maggiino červené tričko půldruhého kilometru pod ním, malá barevná tečka proti hnědé a bílé barvě tundry poseté kameny.

„Dicku!“ řekl Gavin. Byl to vyštěknutý rozkaz.

„Nezačínej žádný třistašedesátky, dokud nebudeš mít pod sebou aspoň tři sta metrů vzduchu,“ řekl Lude. „Drž se mimo horu, chlape.“

„Jseš zatracený šílenec,“ řekl Gavin ploše. Bylo to konečné stanovisko. Verdikt. Baedecker zavrtěl hlavou. „Jen uctívač,“ řekl, udělal pět kroků a skočil.

Simmons, Dan: Fáze gravitace (Phases of Gravity)
nakladatel: Plejáda publishing
obálka: Martin Zhouf
272 stran; hardback; 150 x 210
329 Kč
plánováno na září 2012

Přidat komentář