RECENZE: Petra Neomillnerová, Rudovlasá - Cesta čarodějky

Spisovatelku Petru Neomillnerovou netřeba českému publiku dlouhosáze představovat, série věnovaná upírce Tině Salo, tvrdé příběhy zaklínačky Loty nebo ještě drsnější román Dítě Skály to již učinily více než dostatečně. Přesto zastává Moire – titulní postava knihy Rudovlasá: Cesta čarodějky – v pomyslném panteonu autorčiných hrdinek oprávněné místo první mezi rovnými. Vděčí za to jak popularitě vydobyté na stránkách magazínu Pevnost, tak především a velmi příznačně sobě samé.

Rusovláska Moire zvládá roli ústřední figury bravurně, čarodějčinu osobnost a sílu charakteru cítíme z každé řádky textu a z každé myšlenky či vnitřního komentáře, jimiž své okolí, životní peripetie a zúčastněné osoby častuje věru nezřídka. Soubor povídek dává Neomillnerové skvělou příležitost podchytit a zmapovat vývoj povahy zrzavé kouzelnice a spisovatelka si ji rozhodně nenechá proklouznout mezi prsty. Na dvě stě šedesáti stranách se Moire promění z bezstarostné žínky, jež se krom radovánek těla věnuje i pomoci potřebným, k mocné čarodějce, která má pramálo slitování s ostatními a ještě méně sama se sebou. Být rudovlasá chlapem, řekli bychom klasická anabáze od anakreontského ženy, víno, zpěv k vyžilému děvky, vodka, řev. Smrtelný řev, pochopitelně.

A propos – tělesné slasti a milostné strasti provázejí čarodějčino putování životem a autorčin styl psaní stejně neodmyslitelně jako kapavka povětrné holčiny v přístavní knajpě. Přestože sex hraje v orchestru Moiřina žití významný part a erotické dusno zpříjemňuje čtenářský zážitek, zůstává Petra Neomillnerová diskrétní a spíše naznačuje, než přímo ukazuje (na rozdíl od ku příkladu Richarda K. Morgana, jenž dosahuje v nedávno znovuvydané trilogii Takeshiho Kovácse v této oblasti až pornografické explicitnosti). Nu, spoléhání na náznaky a tušení v sobě skrývá jistou ženskou rafinovanost.

A jsme u toho. V souvislosti se spisovatelčinou tvorbou se nezřídka a ve všech pádech skloňuje ženské/mužské psaní (trefnou troškou do mlýna v doslovu přispívá i Františka Vrbenská) – možná i proto, že se těmto kategoriím Neomillnerová bez ohledu na neoddiskutovatelnou ženskost svých hrdinek úspěšně vyhýbá. Ačkoliv autorka dokáže psát patřičně akční příběhy, bez zaváhání nechává postavy žrát prach a ani omylem se nesnaží prostředí čarodějčiných dobrodružství ubrat na blátě, výkalech a krvi, které holt k pseudostředověku Sapkowského typu patří, jedná se o chlapské psaní spíše formou než obsahem. Obsahem se zaměřuje na psychologii postav a precizně vykreslené romantické vztahy, takže není výjimkou, když Moire v žáru magických soubojů myšlenkami odskočí k vztahovým problémům, které jsou neméně výbušné, jen v nich sebelepší zaříkání ztrácejí moc. Nezřídka působí děj povídek spíše jako katalyzátor osobní chemie mezi rudovlasou čarodějkou a jejím poněkud ušlápnutým partnerem Desmondem než coby pevná páteř příběhu.

Podobný přístup a stejně zdařile volí i Laurell K. Hamiltonová v sérii věnované sebevědomé nekromantce a popravčí upírů Anitě Blake - a je více než pravděpodobné, že fanoušci Anity si oblíbí i Moire, kterou upekli z podobně chutného těsta. Naopak kontrastní srovnání nabízí obdobně průřezová Žambochova sbírka povídek Koniáš: Muž na stezce (Ha! I to putování životem v názvu mají společné...) – jak v oblasti emocí, tak v hájemství vztahů ustupuje autor dějovosti a bez ohledu na prohlášení anotace vývoj charakteru Koniáše nelze srovnat s evolucí psychologie rudovlasé kouzelnice. Jen těžko hledat v domácích vodách spisovatele, u nějž s označením „chlapský přístup k spisovatelskému řemeslu“ zaváháme méně než u Miroslava Žambocha – a jde na věc očividně jinak než Neomillnerová. Tak co tedy? Ženské nebo mužské psaní? Naštěstí právě Žamboch nabízí mírně šalamounské rozetnutí problému: „Existují dobré a špatné příběhy, žádné jiné dělení není podstatné.“ O tom, že čarodějky Neomillnerová a Moire přinášejí ty první, netřeba pochybovat.

Co tedy Rudovlasá: Cesta čarodějky obsahuje? Vlastní krev poskytne barvitou a patřičně svižnou ukázku dynamiky vztahu mezi Moire a Desmondem, který se od své bývalé dozví, že kdesi po světě běhá kvítek jejich společné radosti. Na Desovi je vytáhnout dosud nepoznanou dcerku ze spárů tajemné sekty a na Moire zbývá úkol vytáhnout Desmonda... no, hádejte odkud asi. Střídavé líčení děje pohledem obou členů čarodějného páru přidává vyprávění švih a zároveň ideálně zprostředkuje náhled jednoho na druhého.

Svého milence tahá rusovláska z bryndy i v povídce Poslední pytlák – a pokud ne dříve, tak zde určitě i čtenáři s vedením delším než seznam Moiřiných souložníků dojde, kdo je v tomhle tandemu silnější pes. Pochmurnou náladu Posledního pytláka rozhodně nerozjasní to, že autorka čtenáře při cestě za osvobozením nepokojného ducha protáhne mučírnou, každopádně chytlavý mix smrti, pomsty, sexu, utrpení, nevěry... a překvapivě i trochy té lásky funguje spolehlivě jak barel krve v bazénu plném žraloků.

Kdo má viset, ten se neutopí zní jméno dalšího kousku, kde potkáme Moire poprvé chronologicky po románu Nakažení. Ačkoliv čarodějka nebyla nikdy žádná lilie, boj s epidemií neštovic z ní vypěstoval hladovou mucholapku. Ve vztahu s Desem spíš než jiskry létají rovnou blesky a aby toho nebylo málo, musí zrzka zastavit útok pirátů vedených nepřátelským mágem. Těžko se nicméně bránit podezření, že boj až na krev a ještě mnohem dál s konkurentem od fochu posloužil Moire coby vítané zpestření hádek se zakřiknutým milencem.

Z představených osmi povídek mne ovšem nejvíce oslovila ta nejkratší - Lístek cesmíny. Komorní příběh slunovratového věštění z idylických časů mladé Moire ukáže, že Neomillnerová skrývá v rukávu něco víc, než nelítostné osudy, tvrdá slova a hrdiny schopné tohle všechno ustát. Vánoční nálada se zde snáší poklidně společně se sněhovými vločkami a do mysli se vkrádá myšlenka, zda by to tak nemohlo být pořád. Jenže nemohlo, takhle to holt v životě nechodí a bez ohledu na to, že o magii není v knize nouze, zůstává Petra Neomillnerová v základním přístupu k literatuře nemilosrdně realistická – bez milosti k Moire, k nám i k sobě.

Čtenáři neobeznámenému s tvorbou Petry Neomillnerové nabízí Rudovlasá výbornou příležitost neznalost napravit – povídky představují sázku na jistotu, neboť drtivá většina z nich byla již někdy publikována a zároveň se jedná o materiál s poměrně nízkým šmirglovým ratingem (jinými slovy: taková Zaklínačka Lota či Dítě Skály jsou přece jen drsnější četbou). Fanoušci Neomillnerové mohou pro změnu ocenit vydání všech Moiřiných povídkových dobrodružství pěkně po kupě a ve fajnovém provedení ladícím s románovou trilogií Písně čarodějky. Z obálky přímo čiší umělecký rukopis Romana Kýbuse a výtvarník dokazuje, že je při síle. Lubomírovi Kupčíkovi a Lukáši Tumovi vděčí čtenářstvo za podařenou vnitřní mapu a pečlivé práci nakladatelství Epocha za doplňky v podobě rejstříků. Inu, poctivě odvedená práce se pozná a platí to od začátku až do konce.

Kompletní seznam povídek:

• U každého dubu
• Hněv řeky
• Čas, kdy klasy dozrají
• Vlastní krev
• Lístek cesmíny
• Poslední pytlák
• Kdo má viset, ten se neutopí
• Věci z moře

Petra Neomillnerová
Rudovlasá: Cesta čarodějky
Nakladatel: Epocha
Obálka: Roman Kýbus
Redakce: Jiří Popiolek
Rok vydání: 2012
Počet stran: 296
Rozměr: 145 x 205
Provedení: paperback
Cena: 259 Kč