REPORTÁŽ: Druhá FanCity: Viděno z Jedničky

V sobotu 27. října postoupila do Prahy studená fronta, která hned ráno přinesla déšť se sněhem. Pršelo a foukalo i na Novodvorské na frontu před místním kulturním centrem. Naštěstí jsem si přečetl oznámení na dveřích a šel do druhé fronty, vnitřní, abych si vybavil účast na Největším festivalu her a fantastiky FanCity. Venkovní zmrzlíci stáli frontu na zahraniční hosty, já se těšil ani ne tak na hry či "fantastiku", ale na literaturu a vědu, což mi zajistila linie letos nazvaná Fanzine.cz, správně zabírající místnost No. One, kterou jsem se rozhodl kvůli textilu na stěnách směle nazvat Červeným salonkem.

Tomáš Petrásek na Enceladu

Letos jsem dorazil fantasticky brzo, ještě před desátou. Trochu jsem se zdržel při registraci, něco času jsem strávil u šatny, a po čtvrt na jedenáct jsem konečně vplul na přednášku Tomáše Petráska, který předváděl výsledky mise sondy Cassini u Saturnu. Obdivoval jsem estetickou hodnotu Saturnových ledových prstenců, které v protisvětle od Slunce vypadají nezvykle étericky. Přitom v samotných prstencích jde o šrotovník, jaký známe z hvězdných honiček ve filmových scifárnách. Kulil jsem oči na drobounké měsíčky, které mají na rovníku tlustý ledový prstenec z ledových částeček, vychytaných z prstenců, až vypadají jako nějaká UFOs. Toto ledové rovníkové kruhové pohoří názorně ilustruje skutečnost, že prstence jsou široké jen asi 200 metrů! Pak jsme obdivovali měsíček Enceladus a jeho ledovou tektoniku. Až se bude někdy zkoumat jeho vnitřek, nebude nutno vrtat, stačí využít kaverny pod sopouchy vodních sopek, kde v téměř vakuu vře ledová voda. Nachází se zde dosud nejčistší led ve vesmíru, což se jistě bude hodit. Potřeba je dát jen pozor v okolí jižního pólu, kde by mohli sněžit mikrobi (!to je námět!).
 

Vlado a Františka

Už jsme se skoro nedostali k Titanu, který zkoumala Cassiniho "podsonda" Huygens, a už vůbec nebyl prostor a čas byť na jediný snímek z měsíčku Japetus. Čas se totiž blížil k jedenácté a prostor se začal zaplňovat chytráky, kteří hodlali urvat místo v první brázdě, aby mohli zírat z co největší blízkosti na zpěvačku Marian Call. S Tomem jsme ještě chvilku klábosili na chodbě. Jen chvilku, protože jsem ještě běžel do divadelního sálu, kde končila jedenapůhodinová přednáška Vlada Ríši a Františky Vrbenské Co je to steampunk. (Což byl i důvod, proč byla skvělá Tomova přednáška tak zoufale slabě navštívena. Aspoň ji bude moci zopakovat. Rád se na ni podívám od začátku. Ale chce to dvě hoďky.)
 

Juliana a Tess

Kvůli promeškání první hodiny jsem se to nedověděl zcela přesně. "Jiným způsobem vyprávěné příběhy", pravila Františka. Zřejmé je okouzlení Divokým Západem a vůbec technikou 19. století, kterou jste si mohli sestavit na koleně. S tím souvisí i to, že lupiči jsou gentlemani, padouši mají smysl pro čest a šílení vynálezci dobré jádro. Což steam- odlišuje od cyberpunku. Současný steampunk (do něhož pro neznalce šuplíků patří trochu nečekaně i Futurama), staví na příbězích Johna Cartera a Tarzana. Oni Anglosasové vůbec důsledně ctí tradice, a hlavně je znají, takže mohou navazovat, jak jsem pochopil i díky obrázkům. Detektiv Jezevec mi tuze připomněl pana Žabáka. Odkojenci Alenčina světa za zrcadlem bez problémů přijmou specifický humor Monty Pythonů (právě jsem je zařadil do steampunku:). Vlado Ríša něco umělecky početl, načež přišlo překvapení – kvíz o cenné ceny, do něhož jsem se nepouštěl, protože jsem v předsálí sálu hodlal s Tess prodiskutovat námět jedné své povídky.

Redakční porada Sardenu

A bylo dvanáct, plánovaný čas oběda, který měl přiměřeně pracovní ráz. (Tímto se omlouvám Frantovi Novotnému; jeho polední přednáška o 30 letech psaní sci-fi padla tomuto obědu za oběť. (Něco z ní už odvyprávěl v Kruhu:) Šlo o setkání redakce Sardenu, kam jsem byl jakožto dlouholetý občasný přispěvatel pozván. (Při pohledu na ty pracovité lidi ze Sardenu se stydím, a neodvažuji se označit ani za "dopisovatele". Nejpřesnější označení je "redaktor-pozorovatel".)

Sčuch jsme měli před kulturním domem, odkud jsme se přes ulici do hospody U Čtyř bernardýnů prodírali docela slušným blizardem. Ačkoliv jde o pivnici "tankovou", tak mají Gambrinus i Plzeň. Vybrali jsme si z hotovek, aby to odsejpalo. Lokál slušný, bohužel kuřácký. Tak z redakce při jídle nekouřili ani kuřáci, zato od vedlejšího stolu jsem musel trpět závany kouře. Pojedl jsem co nejrychleji, ale na besedu se "staronovými obhájci Pevnosti" jsem do Jedničky dorazil s půlhodinovým zpožděním.
 

Alžběta, Tom a Míla

Panelisty byli starý, prastarý upracovaný exšéfredaktor Tomáš Němec a nová, ještě svěží šéfredaktorka Alžběta Lexová. Z přispěvatelů účinkoval Míla Linc, v koutě seděl skromě recenzent Boris Hokr. Nebylo ještě ani půl druhé, ale už došlo na dotazy. Když už se optala Julča Nováková, tak jsem se osmělil taky a zeptal se, jestli ještě Pevnost zveřejňuje sci-fi (mé) povídky, a bylo mi sděleno, že mé (sci-fi) povídky ještě ano. (Zatím tam ve frontě čekají jen dvě.) Protože byli přítomni i Franta Novotný a Pepa Pecinovský, a v publiku jsem zřel další známé tváře, optal jsem se zkusmo, jestli je přítomen i někdo, kdo do Pevnosti nepřispívá, a, ano, byla to stále ještě většina.
 

Boris s kocourem

V Červeném salonku se pak trochu obměnila jak posádka, tak palubní můstek. Z Borise Hokra se stal moderátor, Míla Linc pak autor, s nímž se bude besedovat. Přibyli k němu i dva mladí nadějní průbojní spisovatelé Julie (Juliana) Nováková a Jan (Johnak) Kotouč. Ten si liboval, že v knížce Volání do zbraně (sektor Hiramo opět brázdí vesmírné flotily) opět umře hodně lidí. Pro autora to znamená problém s hledáním dalších jmen a alespoň náznaku charakterů pro další kanonenfutr, avšak Johnak už má dost fanoušků, kteří nabídnou svou identitu, aby ji mohl nechat nějak barvitě zahynout. Občas opláče smrt některé své postavy, pro kterou měl připravenu slibnou budoucnost, a ona nečekaně padne. Military píše, protože se mu to líbí. A líbilo se mu to už 14 let před Weberem, když se vyžíval ve fanfiction ze světa Star Wars.

Johnak, Juliana a Míla

Juliana píše od mala. Krom scifáren a fantasy ji baví psát i čisté detektivky. Všimli jsme si jí, když jako prvotinu vydala sci-fi detektivku Zločin na Poseidon City, která přes jistou nezralost už nesla slibné náznaky. Nedávno jí vyšla fantazácká novela v Tajné knize Šerosvitu, což byl projekt pěti autorek pro Albatros. Tedy pro tu jeho dětskou sekci. Už odevzdala text další části série JFK, který, "pokud se udrží současné zdržení", vyjde r. 2014. Při psaní ráda poslouchá filmovou hudbu. Slibuje, že v další knížce alespoň jedna z hlavních hrdinek přežije. Jednu postavu se jí nepodařilo zabít dokonale. Přerostla jí přes hlavu a převtělila se po smrti do kybernetické mysli. Možná i proto, že autorce bylo líto, když ji musela zabít.
 Míla (Roggy) je znám jako autor historické fantasy. Stvořil svět Černého hvozdu, poblíž něhož stráží bezpečnost krajiny Kozí Hrádek. Také neodolal a zapojil se do knižní řady: do Vánoc by měl napsat do série JFK příběh, který se odehrává, jak jinak, v době třicetileté války. Při psaní preferuje klasickou hudbu Jima Hendrixe. Velkou zásluhou tohoto pana knihovníka je výchova konkurence ve workshopech i vydávání knížek pro začínající autory, jak psát knížky. Nijak zvlášť mu nevadí, když mu některá postava padne. Jejich neustálý úbytek řeší tím, že mu ještě před smrtí přivedou náhradníka. Nechtěl by psát politické bláboly, které považuje za porno.
Čtvrtý mladý nadějný autor, bájeslovný, nedostižný a nedostižitelný Leoš Kyša, byl zastoupen toliko svým tiskovým mluvčím, šestinohým stromovým kocourem Nimitzem, který pro publikum stručně vyjádřil Leošovy souhrné výroky jedním rázným "Mňauuu!".
 

Zdeněk Rampas

A po mladé generaci nastoupili pamětníci. Prezident čs. fandomu Zdeněk Rampas a spisovatel Jaroslav Mostecký vyprávěli (po drobném vyvětrání) o začátcích fandomu. Přednáška začala výzvou "ptejte se nás na co chcete, my vám odpovíme, na co si vzpomeneme". Ale vzpomínek bylo tolik, že se na dotazy ani nedostalo. Ačkoliv jde o tradiční přednášku s již tradičním vyprávěním, dověděl jsem se několik nových zajímavých drobností:

Máme nejméně tři nejstarší sci-fi kluby. Podle Rampase, který zakládal klub Villoidus, je nejstarším klubem Villoidus, jenž byl založen 1979. Podle Egona Čierneho, který zakládal Klub Julese Vernea, je nejstarším klubem právě KJV, protože vznikl r. 1969 (a zanikl 1970). Podle Rampase ale nevznikl jako klub sci-fi, alebrž jako literární klub. Sci-fi charakter dostal až po obnově r. 1984. Egon nebyl přítomen, takže nám mohl Mosťák ozřejmit, že skutečně nejstarší sci-fi klub u nás vznikl už roku 1976, a založil ho Jaroslav Mostecký v Zábřehu na Moravě. Rampas byl přítomen, a tuto připomínku odbyl s tím, že ale nešlo o žádný pořádný klub, protože Jarek byl tehdy jen sedmák na základce, takže šlo jen o školní záležitost…
 

Jarek Mostecký: Tak to začalo

Že autorem původní sošky Mloka, která se rozdává od r. 1983 je Ondřej Neff, to jsem věděl. Ale nevěděl jsem, že když ji poprvé přinesl do organizačního zázemí druhého Parconu, tak si ji pochválil slovy, že pochází od "renomovaného nejmenovaného umělce". Protože se pardubický con pořádal na půdě VŠCHT, bylo zde patřičné zázemí: Dle Ondřejova modelu vznikla forma, a do té se vstřikovala umělá hmota. Jenže otec zakladatel Pavel Poláček dostudoval a z Pardubic odešel, a tak se začal Parcon pořádat putovně jinde, a linka k vstřikovacím lisům byla přerušena. Ale Mlok nezahynul: Dle původního mustru ji přetvořil do robustnější (protože keramické) podoby renomovaný jmenovaný umělec Theodor Rotrekl.

Cena Karla Čapka je od roku 1983 pevně svázána s Mloky, a naopak. Ale protože hned první rok jedna soška organizátorům zbyla, a protože ji nikdo neukradl, ani si ji nenechali na příště, byl poprvé vyhlášen i Mlok za zásluhy a obdržel ho překvapený redaktor Mladé fronty Vojtěch Kantor, který si ji ale opravdu zasloužil!
 

Jo, to byly časy!

Ještě dodám jeden drb: Původní Kočas (když byl ještě skutečně kolejním časopisem) byl od roku 1987 psán na jednom ze tří nejlepších elektrických psacích strojů, které v té době byly v Československu k dispozici. Na šikovném stroji, který uměl dělat sloupce, volit velikost písmen nebo roztáhnout text na celou šířku stránky, psala velice šikovná sekretářka, která se nudila, a nechtěla přijít o svou psací dovednost. "A to v pracovní době?" zazněl nedůvěřivý hlas z publika. Ano, v pracovní době. Protože to byla sekretářka generálního tajemníka KSČ a prezidenta republiky soudruha Gustáva Husáka, a Gusta si v té době už hrál s kačenkami, a vítězka psací soutěže bez práce chřadla. Takže se ráda pocvičila. Jestlipak to estébáci věděli?

Petra

Poté byla otevřena Literární nálevna Petry Neomillnerové, která nám řekla jak psát, a jak nepsat. Bylo zajímavo vyslechnout názory a poznatky z praxe jedné z našich profesionálek. Aby se trochu uživila, musí Petra psát tři knihy ročně, chudák. A ještě si najde čas vzdělávat konkurenci. Tak alespoň několik rad: Sežeňte si příčetného betačtenáře. Uvědomte si, že není možné čtenáře vychovávat. Dnes je už běžné, že součástí textu je i erotika. Z vlastních čtenářských zkušeností jsem poznamenal, že i porno. A to vyvedené takovým způsobem, že snaha po uspokojení čtenáře (nebo nakladatele?) v tomto směru až vyčuhuje jako šídlo z pytle. Františka Vrbenská upozornila, jak se od našich zlatých šedesátých změnil přístup k popisování erotiky. Ovšem, když to někomu nejde, tak by se neměl přemáhat a neměl by tam nějaký sex zasouvat. Na nezasouvání jsme se shodli všichni.

Mistr JWP

Další velký zjev naší fantastiky JWP, (Jiří Walker Procházka) se pak hodinu rozčiloval nad brutálním odsuzováním brutality, která se objevuje v uměleckých dílech. Násilí v knize prý kazí lidi, a oni pak vraždí. Nonsens! Jirka za(re)citoval něco z Vodníka od jného klasika (KJE) a přiznal se, jak ho povinná četba Kytice vyděsila, a jaké šílené sny mu přivodila. Hle, tu je námět pro budoucí literární kritiky: Právě jsme odhalili skutečný zdroj literárního stylu brutálního Jiříka! Nevědomou inspiraci, protože za svého guru JWP považuje Ondřeje (Astona) Neffa, který ho oslovil svou "agresivní sci-fi".
JWP je naštván slovním spojením "samoúčelná brutalita". Jsou samoúčelné brambory se zelím, když píšete kuchařku? A když píšete příběh z války, ať už současné, nedávné anebo jako historický román, jak můžete brutalitu "zneužívat"? Jde jen o výrazový prostředek. Jde tedy o "účelnou brutalitu" (můj výraz, heč), ať už čtete Kruté moře anebo Komu zvoní hrana. (A ještě jsem si vzpomněl na filmy Kladivo na čarodějnice nebo Goyovy obrazy). Když si koupíte kuchařku, najdete tam recepty, když si koupíte knížky JWP, Jiřího Pavlovského, Jiřího Kulhánka nebo Štěpána Kopřivy, najdete tam brutalitu.
 

…a jeho posluchači

JWP drsně prohlásil, že kritici, kteří o jeho brutálních knížkách píší, jenom kecají, protože nikdy žádnou nečetli, a jen píšou o tom, co o nich napsali jiní. Nečekaným bonusem přednášky bylo, že se přihlásil právě jeden kritik, který si udělal diplomku na brutalitě JWP, aniž kdy od něj něco četl. Jenom čerpal ze "zdrojů" (internetu). Případně přeložil ze zahraničních webů, aby to pak prohlásil za svůj originální text. (Což se prý nepozná, když jde o překlad.) Nejzvláštnější na tom bylo, že byl na obě ty věci (kritika nečteného a přivlastnění si cizího textu) zjevně hrdý! Anebo projevil ironii vskutku brutální…


 

Tom, Zdeněk, Jiří

a Lubomír

Další přednášející přišli představit Kladivo na čaroděje. Vlastně nepřišli, přesedli si z řad diváků ke katedře: Tomáš Němec jako moderátor a člen autorského týmu. Nakladatel Zdeněk Pobuda z Epochy. A hlavně autor prvních dvou dílů (oba už vyšly) tohoto dalšího českého literárního seriálu Jiří Pavlovský (který proslul zejména díky vydávání komiksů). Ano, bude to seriál, avšak nikoli jako A-team, spíše ve stylu "Ordinace v krvavé zahradě". Jednotlivé díly sezóny budou spojeny jedním příběhem v pozadí, ale půjde o samostatně čtitelné knížky. Však znáte televizní seriály. Knížky by měly vycházet čtyřikrát ročně, čímž budou konkurovat dřívějším řadám  – Marku Stoneovi i Johnu Francisovi Kovářovi (JFK). Konkurovat ani ne tak čtenáři (si myslím), jako autory. Ale prý bylo osloveno 50 autorů, takže problém "dodavatele textu" je vyřešen. Stejně jako problém "dodavatele ilustrací", jímž je Lubomír Kupčík.

Heslo série zní: "Praha je magické město – a ta magie vás může zabít. V tom lepším případě." (Jak umělecky
přečetl z přítomných výtisků jistý divák JWP.) Pomoci může jedině A-team, pardon, tým netradičních detektivů bojujících proti nadpřirozenu… Takže magie. Tu psát neumím, nemám ji totiž prožitou. Číst ji můžu, když je dobře napsaná. Nejspíše bude! A když děj probíhá ve stověžaté maceše a nikoli na luxusních předměstích Los Angeles, pak tím spíš…
 

Porota se baví: Františka, Pepa

a JWP

Po vyvětrání si přesedli na horké židle další diváci: Františka Vrbenská, Josef Pecinovský a Jiří Walker Procházka. Nikoli jako spisovatelé, ale jako porotci druhého ročníku literární fantastické soutěže webového magazínu Topzine.cz a Fanzine.cz Fantastická povídka. Jde o další z česko-slovenských soutěží, tato vyhledává nové talenty, protože se do ní mohou přihlásit jen zatím nepublikovaní autoři.


 


 

Martin Peška s porotou

a Marek Hofman

Porotce zpovídal Martin Peška z Topzine.cz, přítomen byl i šéfredaktor Fanzine.cz Marek Hofman. V diváctvu bylo i sedm z osmi finalistů soutěže, jíž se účastnilo přes 300 autorů. Je to méně než loňských 666, ale i tak je dobré, že byla vyhlášena jen osmička, protože do Jedničky by se všichni nevešli. (A je dobře, že rozsah textu je omezen na pět stran, protože jinak by je porotci zcela určitě nestihli přečíst. I když v prvním kole z té přehršle vybírala redakce Fanzine.cz jen padesátku nejlepších.)  A proč že právě osm finalistů? Když jich vloni bylo dvanáct? Právě že ne "právě": Každý ze tří porotců (vloni tedy čtyř) si vybral ve druhém kole své tři oblíbence, a ty nominoval do finále. Z toho je vidět, jak je tato soutěž vyrovnaná, jak upozornil Pepa. Osm finalistů ale znamená i to, že mezi texty neexplodovala žádná bomba, jak zmínila Františka. Nicméně kvalita se od loňska zvedla, texty byly "velice dobré" a vůbec ne amatérské. JWP prohlásil, že tři, čtyři z nich by šlo klidně vydat. Můj děs ze záplavy další nastupující konkurence byl zmírněn tím, že JWP podotkl, že mezi letošními finalisty jsou tři lonští finalisté! Špička je tedy poměrně stabilní a úzká.
Porotci nám dali několik dobrých rad, jak psát (aby to mělo nápad, děj, dialogy; nevysvětlovat podrobně neznámé přístroje, neopakovat; musí tam být konflikt, když na začátku visí na zdi puška, musí se z ní na konci vystřelit…) a jak nepsat (nepopisovat prostředí, které neznám, nevymýšlet si překombinovaná jména, hovorový jazyk užívat jen úsporně, zbavit se vět, uvozujících dialog…)
Nejen přítomní dosud nepublikovaní finalisté sříhali ušima. (Sám jsem rád, že jsem byl přítomen, a že jsem se opět poučil, i když jsem stejně nepoučitelný:)
 

Společenský život na chodbě

A najednou bylo osm večer, a hlad mě vypudil ze zadýchané Jedničky, čímžto se omlouvám Mílovi Lincovi, že nemohu popsat jeho rozbor stěžejních děl fantasy doplněný pro lepší názornost divadelními scénkami. Nedozvěděl jsem se, co mají společného Hobit, pohádka o Hloupém Honzovi a starogermánská mytologie, ani jsem neobdivoval divadelní výkon pana Čóryho, této přední hvězdy české imrpoligy… Zamířil jsem k bufetu/čajovně, kam jsem zatáhl na čaj a housku i Františku Vrbenskou. A tam jsem jí vysypal své připomínky k její závěrečné přednášce dne "V tornistře žrádlo a rezervní prádlo..." (…a kdyby se padlo). Anotace přednášky (Jak se chová voják posledních 2 století v ozbrojené akci? Jak se liší jeho psychologický obraz podle národnosti, pohlaví, věku? Mění se při útoku nebo v zajetí? Jakou cenu platíme za adaptaci na nejtvrdší válečné podmínky?) ve mně vyvolala řadu nápadů, které jsem na Františku vychrlil. Předem, abych ji pak při samotné přednášce nerušil.


 

Uprostřed držitelka Ceny poroty Jana Soukupová

A pak už jsme šli na klasický Večer fantazie s kouzelníkem. Já tedy trochu později, kouzelníka jsem nejspíš prošvihl. Zato jsem zaznamenal skvělou tanečnici, které měla postavu plně vyvinutou ve všech směrech. Což nejdříve nebylo při tančení ve tmě tak patrno. Patrno to bylo později, když se vnadně (avšak stále ještě s vkusem) natřásala před vybranými chudáky, anebo když nad námi mávala mečem. Velice osvěžující! Stejně jako éterická zpěvačka v kalhotách a vrchním dílu negližé. Nejosvěžující pak bylo vyhlášení výsledků výše zmíněné soutěže Fanzine.cz. Pořadatelé nechali zažít minutu slávy každého ze sedmi přítomných finalistů, a pro každého měli diplom a dáreček. (Omluvte sníženou kvalitu snímků, protože mi na blesky už nestačila žádná z mých tří baterií.)
 

Jana Soukupová, vítěz Tomáš Řezníček a Petr Stejskal

Ale nejdříve proběhlo předání Ceny poroty. Získala ji Jana Soukupová za povídku "Myslím, ale jsem?". Jana se zanedlouho radovala i z třetí ceny ve čtenářské soutěži. Druhým byl s dílkem "Paroháč non plus ultra" o generaci starší Petr Stejskal, který se vloni také prodral do finále. Je vidět, že začít psát není nikdy pozdě. (Nebo spíš změnit žánr – Petr má za sebou řadu skript.) A protože se vyvolávalo odzadu, tak už Tomáš Řezníček věděl, že letos vyhrál. Vloni byl třetí, tentokrát jeho povídku "Zpackaná mise" (kterou zařadili porotci do finále jako poslední), hlasování čtenářů vyšvihlo nejvýš. Více o soutěži na stránkách Fanzine.cz, kde si finálové povídky můžete i přečíst. Tomáš není také žádné pachole, i když vypadá mladší, než je pořadateli udávaný věk 52. V literárním rozletu mu nebrání ani hole, o kterých chodí, ty se mu však málem zbortily pod přívalem igelitových tašek s hodnotnými předměty, které jako vítěz vítězů získal.
 

Františka přednáší o reálných hororech

A bylo půl jedenácté v noci, a to byl ten průšvih. A důvod, proč jsem celou dobu slavnostního Večera (místenka za pajcku) seděl jak na jehlách, vlastně vůbec neseděl. Protože předávání cen bylo plánováno na 21:40, a závěrečnou dvouhodinovou přednášku dne, kterou měla držet Františka Vrbenská, ji organizátoři naplánovali od 22:00. Chudák paní porotkyně se ale nemohla uvolnit a nechat to na ostatních – protože všichni ostatní porotci již zmizeli. Nemůžeme jim to mít za zlé, protože někomu jel třeba poslední autobus do Štětí. A po celodenním sněžení nemusel ani dojet. Takže Františka svou přednášku o chování vojáků za válek odstartovala (pro věrnou hrstku svých příznivců) až v 22:31. Ale slíbené dvě hodiny dodržela, takže jsme skončili až v půl jedné. Pomáhal jsem jí s posouváním obrázků v prezentaci, pro kterou sebrala za posledních sto let snímky válečných hrůz. Přesněji: Ty snímky patřily událostem posledního století, Františka je teď jen vybrala a seřadila do hororové kolekce. Díky mým čajovým poznámkám a prezentační dopomoci jsem směl mít i pár připomínek, tentokrát ne rušivě z publika, ale od stolku spolupřednášejícího.
 

A je konec…

Všem se ta hrozná (obsahem) přednáška líbila, ale myslím si, že nadpřirozeným silám Vesmíru ne. Posuďte sami jejich dalekosáhlého spiknutí:
Oproti loňsku končí sobotní provoz MHD o půlnoci. Přesněji: Poslední bus na poslední metro na Smíchově odjížděl dvě minuty po půlnoci. Což vyprázdnilo Jedničku kolem půl dvanácté ještě víc. (Návštěvníci conů totiž nebývají obvykle klienty taxikářů.)
Zadruhé: V noci končil diktátorský letní čas, takže masochisti, kteří by chtěli čekat na noční bus, který jel až po třetí, by museli čekat ještě o hodinu déle.
Zatřetí: Porotce soutěže Fanzinu odvály jejich povinnosti a potřeby pryč, což ukotvilo Františku v divadelním sále, takže přišla na přednášku pozdě, a tak hodně Františkychtivých diváků zmizelo jinam. (Zdálo by se, že jde o Františčinu tradici, ale tentokrát za to nemohla. Vlastně, teď si uvědomuji – nikdy za to nemůže! Nejméně třikrát někam dorazila pozdě, protože "její" vlak byl zdržen nějakou nehodou, nejméně jednou se pod jeho kola vrhl jakýsi blázen. A pokud je to v Praze, tak nejezdí tramvaje kvůli nehodě, demonstraci nebo dobře utajeným běžeckým závodům.) Síly se snaží možná proto, aby zabránily přednášce, která vždy odhalí něco z tajemství morfologického pole.
Nu a poslední rána bylo to děsné počasí, neobvyklé na konci října: pět cenťáků sněhu a mírný mráz, takže nebylo jasno, zda budou vůbec různá přibližovadla jezdit! Navíc mě vyděsila telefonátem žena, která varovala, že na naší náhorní planině je krutá námraza.
 

…a jede se domů

Naštěstí proti spiknutí temných sil (DPP, změna času, organizátoři, studená fronta) pracují i síly dobré, a pro Františku jsem měl přichystán odvoz na její rodné nábřeží naším rodinným vozem. Protože mi na oplátku pomohla s vykopáním auta ze sněhové závěje, mohli jsme již po drobné desetiminutovce vyrazit. Takže letošní tradiční FanCity pro mě skončila až dole u Vltavy. Jel jsem pak nadšeně na na naše Lužné hory, a užíval si toho, že vozovka byla sice mokrá, ale beze sněhu. A hlavně –  ostatní účastníci nočního provozu jeli mimořádně jako s hnojem. (Námraza byla pouze na chodnících.) Až při kosmickém stoupání po Radlické jsem si uvědomil, že jsem se letos vůbec nestihl podívat na pařany, a ani neokusil, co vlastně je ten CraftCon. Možná proto, že jsem tu z celkem čtyř dní podujatia strávil jen fantastickou sobotu. A věrně se držel linie Fanzine.cz na Jedničce, a to tak silně, že jsem ani nechytil mor! Odskočil jsem jen na oběd a večeři, a – ó, jaká škoda! – jsem vůbec neochutnal zázraky místní cukrárny.

A přitom se s ní, s Červeným salonkem i s celým Kulturním Centrem Novodvorská nejspíš už na příštím FanCity nesetkám. Ale s tím společenstvím lidí – kteří jsou ve skutečnosti tím conem! – tak s těmi ano.

Už se těším.

Psáno pro Sarden a Interkom

Viz i Šamanovu fotogalerii z FanCity 2012.
(Anebo se vám víc líbí stejná galerie prohlížená na Google+?)