KOMIKS: Komiksy ze Stezky 1/2

„Vypadám tam jako chlap, zatím je to výborný.“ Herec Vladimír Brabec o Saudkově komiksové verzi Majora Zemana

Mému dětství vládl čtrnáctideník Ohníček.

Ó, ty „super“perfektní komiksy uvnitř. Jeden čas byl mým pánem sám doktor QQ. Celý žhavý Ohníček snad byl slátán z komiksů (opravdu jich tam bylo hodně) a na piedestalu na rudném Marsu i dnes ještě září nedostižný dobrodružný (a nikdy v původní verzi nereeditovaný) Steklačův sci-fi seriál z vesmíru, z hlubin Severního ledového oceánu i z podzemí, Mořští vlci.

Jen spoře tenkrát bohužel k mým očím dolétla Pionýrská stezka s ilustracemi Zdeňka Buriana, Neprakty i Káji Saudka. Tu jsem neměl nikdy předplacenou - a o to víc dnes vzpomínám na komiksy jen částečně čtené. A jsem zvědavý.

Zvědavosti (nejen mé) šel vstříc už druhý díl Encyklopedie komiksu (2012) Josefa Ládka a Roberta Pavelky. Zatímco předchozí část se „zanášela“ výhradně kreslenými seriály v Tomanově časopise Abc, tentokrát si mistři vzali na paškál hned tři tiskoviny najednou: Už zmíněnou Stezku, mně osobně neznámé Pionýrské noviny a Sedmičku. I ta byla plná Asterixe, Pifa a pro mě hlavně seriálu Esa od Michela Grega, ale zaměřme kroky se na Stezku.

Vznikla z Junáka (1968-1970) – předtím dočasně obnoveného - a někteří členové týmu v ní pokračovali. Včetně šéfredaktora Junáka Michala Novotného. Byl to mimo jiné Miloš Zapletal a až později přibyl třeba i Neprakta. Pro výtvarnou spolupráci se podařilo získat nejen jeho, ale i Marka Čermáka, autora první obálky. Anebo později slavného Miroslava Bartáka. A ovšem Buriana i Saudka. 3. leden 1971 nastal den D, kdy se tento normalizační časopis prvně vyloupl z trafik. Z PNS. Chodil jsem tenkrát do první a dodám, že se Stezka udržela až do převratu a ještě dva a půl roku. Do března 1992.

První čtyři ročníky šlo o čtrnáctideník, pak o měsíčník. Uveřejněno tu je i na dvě stě čtenářských rozhovorů s tak rozmanitými osobnostmi a fenomény doby, jako byli a jsou Karel Gott a Jiří Schelinger, Jan Werich, Miloš Kopecký, Dean Reed, Antonín Panenka, koulařka Helena Fibingerová, krasobruslařka Katarina Wittová, brankář Treťjak, Bobby Orr anebo i pozdější emigranti Kukura a mořeplavec Richard Konkolski. Podobně jako „Ábíčko“ měla Stezka rovněž tematickou kartotéku (nakonec 1300 kartiček) a dokonce dostihovou stáj. Aby tu ovšem publikovali soudobí čeští autoři, na to nebylo pomyšlení, a osvědčená esa dobrodružna ostatně vážně stačila. Prostor sice dostal i sám Maupassant, ale jinak Conan Doyle, H. G. Wells, E. T. Seton, Mark Twain, Jack London, O´Henry, Stephen Leacock i detektivní Gardner a Sayersová. Z Čechů pak přece jen aspoň Hašek a ze současníků třeba Ivan Mládek, Foglarův kamarád Jiří Raba anebo Vlastislav Toman. Ale ke komiksu.

Nejslavnějším zůstane Berounkou inspirovaná vodácká Modrá pětka (1971-1991, 297 stran, 6 titulních stran), jejímiž členy byly (a tady je ten rozdíl ve vztahu k Rychlým šípům) vedle „Čajíčka“, Vládi a Martina i dvojčata Hana a Eva. Patřili sem ale i voříšek Šejk a pramice Lachtan. Jde o nejdéle v Československu vycházející časopisecký seriál všech dob. Psali ho Jiří Hromádko a Bohumil Kolář, kteří pojmenovali Evu a Hanku podle manželek a na počátku prý sami vybrali za kreslíře Marka Čermáka. A proč jeho?

I kvůli předchozí spolupráci s Foglarem, spolupracovali však už s ním i sami v Junáku na komiksu Družina Čápů. Ten podstatnější ze scénáristů Pětky byl nepochybně vodák Hromádko, někdejší to pracovník rozhlasu, kterému však musil dát vale po vysílání proti „Rusákům“. Modrá pětka má místy detektivní charakter a pokaždé dorazíte k vysvětlení, ale autoři rezignovali na vylíčení chvil, v nichž se pětice skloubila, a nevíme ani, jak vznikla Čajíčkova přezdívka.

Právě Čajíčka jde vnímat jako obdobu Rychlonožky a je typizován slovem kardinálně. Prapůvodně mu náležela i typická oranžovobílá čepice, ale nosí ji od jisté chvíle Martin, takže to on je zas obdobou Červenáčka s ahojkou. A oponenti na pomyslných postech Bratrstva? Jen dva hoši přezdívaní Dromedár a Fiškus.

Zajímavý byl i přístup tvůrců k reálným Čechám a Moravě. Děj se odehrává ve fiktivním světě s českými jmény, ale přijde i pasáž lokalizovaná na reálnou Lužnici mezi Suchdol a Týn nad Vltavou. Tato část vycházela původně jako próza Mokré řádky Modré pětky a je to i jakási vodácká příručka napsaná formou deníků jednotlivých členů Pětky. Není to jediný případ, kdy komiksu ve Stezce předcházela jeho prozaická verze už taky ilustrovaná Čermákem.

Slabiny Pětky? V porovnání s Rychlými šípy do děje možná až moc vstupují rodiče a jiní dospělí i vč. oddílového vedoucího Kryštofa „Kolumba“ Nováka, zas tolik to ale nevadí. K seriálu náležely i prozaické sloupky Modrá pětka podotýká (jako by psané členy pětice) a rubrika Knihkupectví u Čajíčka. Byl autory částečně zdramatizován pro rozhlas a šestnáct stran se objevilo i ve dvou číslech Komety (5, 6). Část cyklu vyšla samostatně v publikaci Modrá pětka na bronzovém stupni (1988), ale kompletní vydání realizoval Hromádko až po Kolářově smrti, a to ve svazcích Modrá pětka na stezce dobrodružství (2000) a Modrá pětka za Zlatou peřejí (2003). V druhém najdeme co přívažek i nový příběh Noční hlídka.

Pravděpodobnost, že by Marko Čermák ještě nedotáhl počet dílů Modré pětky aspoň do tří set, se mi nezdá velká. Anebo to už dokonce dokázal a pouze zle počítáme? Již existuje hotových 300 dílů Modré pětky, Marko? Ano, tažte se Mistra, nicméně pozor: Hned za kýženou třístovkou se vynoří i další hrdá meta, kterou je rekordní počet pokračování Rychlých šípů. 317 stran, když započteme i tu, ke které se Foglar moc nehlásil, Markovi by se klidně mohlo stát, že by to zatoužil dotáhnout a srovnat. A vlastně sám se sebou.

V letech 1971-1977 vyšla ve Stezce i pro časopis rovněž typická série 110 stripů na původní námět Ivana Hanouska Honza a Zobák. Miroslav Barták vymyslil prý ovšem většinu příběhů sám. Ten druhý z hrdinů je ornitologicky nezařaditelný pták známý už z Junáka a přílohou stripů bývala celostránková Hanouskova rubrika Honzův plácek. Rozmarnou dvojici vnímala redakce jako maskoty, ale hlavně sloužili. Vynořovali se ze stránek časopisu jako dva démoni v rozličných formách - a třeba u rubriky Honza hlásí. Stali se i hrdiny deskové hry Zobákovy zimní závody.

V prvním ročníku Stezky došlo ve dvanácti pokračováních i na adaptaci známého humoristického románu Tři muži ve člunu (1889), který u nás prvně přeložil budoucí prezident Emil Hácha (s bratrem, 1902), ale adaptace se ujali Jiří Lacina a kreslíř Stanislav Holý. Podle scénáře Ivana Hanouska zpracoval Holý rok nato ve čtyřech pokračováních i pasáž Duch Férplej vyňatou z Nových pověstí českých aneb Dobrodružství šesti trampů (1933) známé dvojice humoristů Rada/Žák. Kapitola (v knize jedenáctá) objasňuje, proč je český fotbal tak často v krizi.

Stanislav Holý, připomenu, zapracoval v oněch časech jako adaptátor i v časopise Pionýr, jímž se Ládek a Pavelka teprve propracovávají.

Pro druhý ročník Stezky byl v letech 1971-1972 také přímo šéfredaktorem Ivanem Kroftou zadaptován pod názvem Doktor Málodělal známý fantaskní příběh The Story of Doctor Dolittle (1920) od Hugha Loftinga. Nakreslil ho záměrně naivisticky Vratislav Hlavatý a autoři encyklopedie sice uvádějí, že Krofta vyšel hned z několika Loftingových knih, řekl bych ale, že se jednoduše odrazil od nejznámější filmové adaptace s Rexem Harrisonem (1967), kterou ostatně Ládek a Pavelka sami zmiňují. (Obřího mořského hlemýždě tu, nevím proč, zaměňují za hada.)

V druhém ročníku Stezky se - hned v prvních třech číslech - objevily i cizokrajné komiksy a především nešikovný pes Goofy, zrozený už roku 1932 jako Dippy Dawg (ve Stezce v příběhu Goofy jako šašek). Kdože jej pro Walta Disneyho nakreslil? Floyd Gottfredson.

Ve stejném ročníku vyšel v dvojčísle 21-22 i Vyčítalův svébytný komiks Kamenáč Bill inspirovaný v konkrétním případě příběhem o požáru a Kamenáčovu běžeckém umu. Seriál vznikl podle jedné z povídek Australana Dala Stivense a Vyčítal ovšem zpracoval i další. „Ironbark“, jak se Kamenáč jmenuje anglicky, byl na svět přiveden roku 1955 a do češtiny přeložil tyto povídky Stanislav Mareš (1963).

Jak jsem se už zmínil, zářil Stezkou i Neprakta. Hojně a nádherně ilustroval a podle scénáře Heleny a Eduarda Škodových připravil v letech 1972-1973 i komiks Antická sportovní povidla (23 dílů), který se stal jakýmsi vážnějším pandánem ke (staršímu i zcela pravěkému) Švandrlíkově Sekovi a Zule (z Ohníčků). Ano, podoba je opravdu výrazná. A hrdinové? Hérakles, Odysseus, Théseus i bájný matematik Pythagoras, kterého si připomeňme prostřednictvím Jiřího Menzela a mého oblíbeného filmu o třiceti pannách: http://www.youtube.com/watch?v=L57PjWUAFy0.

A ostatní si, milé děti a Joriko, o obrázkových seriálech ve Stezce už dopovíme příště.