KOMIKS: Komiksy ze Stezky 2/2

Předchozí část zde.

Co ještě dodat k Nepaktovým antickým Povidlům? Inu, snad jen to, že se už sotva dovíme, zda manželé Škodovi skutečně ke scénáři připustili i Miloslava Švandrlíka, jak se autoři encyklopedie domnívají, anebo ho dokonce zaštiťovali jmény, když byl v nemilosti.

Dalším ze stezkových seriálů byla vysoce svébytná Renčínova adaptace (20 stránek, 1973-1974) Poláčkova klasického románu Bylo nás pět (napsán byl roku 1943, vyšel roku 1946). Z dětství mi silně utkvěla, takže nemůže být špatná. Také Renčín, podobně jako předtím pan Holý, bořil snad veškeré zavedené komiksové zvyklosti, i když to u něj byla také z nouze ctnost. O povodni např. rozprávěl textem vpisovaným na břehy řeky. Ale přistupme k Bratrstvu Bílého klíče. Ten titulní klíč náleží, jak možná víte, zahradnímu altánu strýčka jednoho ze sedmi hochů tvořících titulní bratrstvo. Jarky Kubaty. Nu, a Renčín se zhostil adaptování Langerova slavného románu (1934) opět originálně a asi to bylo na místě, vždyť knihu původně ilustroval sám zakladatel českého komiksu Ondřej Sekora. Což je všechno fajn, až tedy snad na to, že musely Renčínovy nakonec stačit čtyři stránky. Jak to?

Roku 1975 byl seriál po dvou pokračováních zastaven a kreslíře vyslýchala StB. Skoro čtyři roky pak nemohl publikovat, ale po třech letech se přece na chvilenku vrátil Stezce a ve 4. čísle osmého ročníku uveřejnil aspoň další dvě pokračování Bratrstva pod společným titulem Praha v době kamenné. Kubát v příběhu seznámí kamarády s hlídačem vinohradského parku, a ten hochům vypráví o pravěku. Jenže zbytek seriálu se ztratil, pokud byl vůbec kdy nakreslen.

Deseti pokračování dosáhl ve Stezce Malákův seriál Klíďa a Píďa (1975-1976), opět podle scénáře Ivana Hanouska. Klíďa je přehnaně sebevědomý a ne zrovna dvakrát obratný. Pokaždé se znovu dostane do zapeklité situace, aby nad ním mohl triumfovat o dost menší, ale obratnější Píďa. Ten má výhodu, že se DOPUJE (bělostným) mlékem, zrovna jako námořník Pepek (zeleným) špenátem. Tento reklamní komiks propagoval ale i nanukové dorty, jogurty, termixy, malcao a rovněž pravé a nikoli tedy pomazánkové máslo.

Ve čtvrtém čísle 7. ročníku Stezky (prosinec 1976) vyšel i Mládkův ne zrovna umělý komiks Dáša Nováková, který tu leží přede mnou. Scénář je, koukám, totožný s textem stejnojmenného průlomového hitu Banjo Bandu, který si velmi odvážně střílel z myšlení jistého typu žen.

Ani cizině se Stezka nadále neuzavírala, a tak přišla s třináctkou od Britů převzatých dílů seriálu Clive, u nás Ondra. Proč zrovna Ondra? Poněvadž to mělo stejně hlásek.

Titulní hrdina je něčím jako pozdější Adrian Mole a ne zrovna obzvlášť úspěšně dospívá. V Čechách dostal příjmení Vondra. Nakreslil ho Dominic Poelsmo na námět Anguse McGilla a začali s tím již roku 1968. Ve Stezce pak vyšla část jejich práce v letech 1977-1978, i když transkripce zdaleka nebyla doslovná a třeba Ondrova nekonvenční mladší sestra Augusta zná velmi dobře majora Zemana. Další hrdinkou byla agresivní kočka Crippen, česky Angelika, pojmenovaná dle pověstného vraha. Podle posledních výzkumů, které Ládek a Pavelka zohlednili v závěru knihy, však doktor Crippen nevraždil - a byl popraven jako nevinný.

Už mezi roky 1968 a 1971, dodejme, vyšly v Anglii i tři samostatné knihy Clive, Zamilovaný Clive (1970) a Clive a Augusta v celkovém rozsahu 240 stran a od roku 1977 přišli tvůrci i se samostatnou řadou stripů s hrdinovou sestrou Velká Augusta.

Spíš kuriozitou zůstávají ve Stezce další a už české stripy Danuše Mráčkové Strejda Péťa v prvních čtyřech číslech devátého ročníku. Titulní Petr zde skoro nevystupuje a měl asi zafungovat až v dalších dílech, nicméně na ně nedošlo.

Naopak zajímavý je další od Angličanů převzatý komiks (34 stran) Historie mistrovství světa v kopané (česky 1978-1980) od Wilie Pattersona (scénář) a Colina Andrewa (kresby). Zachytil léta 1930-1974, ale proti originálu je krácen. Dvě slavná československá finále tu přesto nechybějí a redakce navíc mezi obrázky vetkla tehdejší československý státní znak. Devítidílný výbor z téhož komiksu Devět fotbalových šampionátů vyšel na Slovensku sice už roku 1974 ve Štartu (21-28), ale český Stadion jej odmítl.

Druhým britským sportovním seriálem se ve Stezce stalo Hrajeme tenis s Borgem (24 dílů, 1981-1983), i když část originálů málem ztratil opilý redaktor Mladé fronty Petr Voborník. Šlo o regulérní tenisovou školičku, to bezesporu, ale sám Bjorn Borg je trochu paradoxně ryzí samouk (jak mi dodnes po každém prohraném mači zdůrazní). Šlo o sbírku jeho postřehů, zkušeností a rad a sám je tedy podle všeho autorem scénáře. Ale raději zpátky ke komiksům mimo literatury faktu: Víte, co byl Saturn?

Kromě té planety, která dál existuje, šlo o zpravodajskou organizaci zřízenou za války v Bělorusku nacistickým admirálem Wilhelmem Canarisem, ale nebyla dost krytá (a Canaris chtěl ostatně zavraždit Hitlera), takže ji Stalin vyřídil. O moc roků poté napsal Pavel Tumal scénář dle špionážního románu Saturn zvolna pohasíná (1963, česky 1965) z pera sovětského historika Vasilije Ivanoviče Ardamatského. Kniha připomíná polský špionážní fenomén S nasazením života (s kapitánem Klossem), ale předcházela mu. Podtitul Tumalova komiksu (34 stran, 1980-1981) zní Příběhy sovětského rozvědčíka, ale je nepřesný. Jednalo se o dva rozvědčíky Rudina a Kravcova, přičemž druhý z nich pronikl rovnou do aparátu gestapa. Komiks nakreslil Miloslav Havlíček, ilustrátor některých stezkových povídek, a došlo ke zjednodušení románu na úkor pravděpodobnosti. Výsledek? Nepřehledný chaos plný otevřených konců. Když partyzáni v šestnáctém pokračování osvobozují skupinu vězňů, jakákoli spojitost s Rudinem či Kravcovem už docela chybí, upozorňují Pavelka a Ládek.Vězni jsou odváženi ukořistěnými auty, čekáme nějaké další rozuzlení, ale místo toho přijde rovnou poslední díl, odehrávající se několik let po válce. Stezka se nicméně stala i kouzelnou platformou pro lepší díla.

Například další ze slavných Krumových a Konečného seriálů Král Madagaskaru (1975-1976). Původně ho měl, pravda, nakreslit Kája Saudek. Nestalo se. Scénář (16 dílů na 32 stranách) napsal cimrmanolog Jaroslav Weigel podle dvoudílného románu (1967) Desidera Galského, který pečlivě zbeletrizoval reálné osudy dobrodruha Morice Beňovského, známého tou dobou i z jiného, televizního seriálu vzniklého v maďarsko-slovenské koprodukci (Vivat, Beňovský!, 7 dílů, 1975). Titulní roli tu měl Jozef Adamovič: http://www.youtube.com/watch?v=O7HVA9NkG-M.

Sám Moric Beňovský (asi 1741-1786) byl voják a rebel, který po fenomenálním námořním útěku z vyhnanství na Kamčatce (přistáli živi a zdrávi v Macau) pracoval pro Francouze, ale byl zabit právě jimi alias trestnou výpravou, kterou za ním do Malgašska vyslal Ludvík XVI.

Ještě předtím stačil napsat paměti. Vyšly čtyři roky po jeho smrti v Londýně ve dvou dílech, ale do Anglie je samozřejmě těžko dodal bratr Fernaa de Magalhaese, jak se tvrdí v Encyklopedii. Beňovského barvité vzpomínky začaly být záhy rozličně adaptovány, a to jak divadlem (poprvé 1795), tak třeba i operně (1800). Adaptace pro Stezku se k tomu jen přiřadila. Nevyšla ale pod skutečnými jmény adaptátorů a kupř. jméno V. Holten, které v časopise spatříte, prý Weigel vymyslel na základě sousloví „holt ten Weigel“.

Cimrmanolog historika Desidora Galského osobně znal, i zpracoval knihu „po jeho doporučení“, nicméně tým Konečný-Krum se také musil ukrýt pod jméno fiktivního G. Branšovského, které ostatně využili i jindy. Seriál byl původně, zdá se, plánován pro dva ročníky, takže ještě na straně 26 Weigel zpracovává první část Galského adaptace, ale následujícím čtrnácti rokům hrdinova života musí stačit šest stran. Je to nepoměr, ale je i faktem, že to odpovídá i televiznímu pojetí. To navíc vcelku vhodně doplnilo do příběhu záporáka Tomáše Omachela, ale vypustilo naopak ozbrojený střet na Kamčatce. Podle ještě jiné verze událostí chtěla tenkrát redakce prostě už co nejrychleji „nasadit Saudka“ s Majorem Zemanem, a tak... Originály komiksu o Beňovském se navíc ztratily.

Jako celek vyšel seriál znovu roku 1991 (jediné samostatné vydání) a opět roku 2002 v publikaci Velká kniha komiksů – Gustav Krum. A Kája Saudek?

Podobně jako Neprakta časopis často ilustroval a známá je doplňovaná jím rubrika Olympijský kruh. Komiksovým autorem Stezky se stal Saudek v pátém ročníku (1973-1974), a to zprvu na letáku rozesílaném čtenářům, ale pak i prostřednictvím dvanáctidílného seriálu Lup, Up a Ina, jehož scénář vymyslil autor zakrytý za jméno Benedikt. Ví se prý jen to, dočetl jsem se, že šlo o už tehdy staršího muže.

I tato série je podobně jako Antická sportovní povidla inspirovaná Sekem a Zulou, i když jsou tu oni dětští hrdinové doby mamutů hned tři. Největší autoritou disponuje nejstarší Lup a příběhy sice působí jako vyňaté z nějakého obsáhlejšího celku, ale zásadně to, řekl bych, nevadí. Ládek a Pavelka ovšem po právu poukazují na krajní Saudkovu inspiraci Rahanem od kreslíře Chereta. Právě podle Rahana kreslil Saudek náčelníka Lupova kmene.

To byl tedy jeho první komiks ve Stezce, ale skutečně a bombasticky stigmatizoval časopis až zmiňovaným už Majorem Zemanem (48 stran, 1977-1978). A opět šlo o scénář Jaroslava Weigla, který tentokrát využil předlohy většího množství autorů. Samotný televizní seriál vznikal v letech 1974-1979 a nápad udělat podle něj i seriál komiksový se koncem roku 1976 vylíhl v mozkovně redaktora Antonína Jelínka. Kája Saudek nakreslil pro prosincové číslo upoutávku a následovalo zpracování vybraných epizod, byť ve zkrácené podobě a zjednodušení. S Weiglem se Saudek ovšem sehrál už předtím v Mladém světě a nad Lipsem Tullianem.

Z pětidílné „podsérie“ s agentem Bláhou (Radek Brzobohatý) je ve Stezce nakonec vypuštěna jen televizní epizoda Kleště, ve které špión podstoupí plastickou operaci. Mohlo to být ú-žasné, říkají si dodnes mnozí zemanovci, ale bylo to úžasné jen chvíli. O ukončení slibně rozjetého ryzího komiksu rozhodl v prosinci 1978 plk. Jan Kovář, náčelník Tiskového odboru sekretariátu Federálního ministerstva vnitra. A proč? Přílišná „americkost“ kreseb, jak se zdá, a možná i moc názorné rozkreslení vraždy Lídy Zemanové, které jsme si skutečně zaujatě prohlíželi ve třídě, jak si živě vzpomínám. Něco podobného se době opravdu vymykalo. I chystané Saudkovo nakouknutí do západoněmeckého striptýzového podniku Bílé linky tu ovšem mohlo sehrát svoji úlohu, a díl Bílé linky, u něhož je Saudek už i autorem scénáře, zůstal tak za éry socialismu nevydán a nedokončen. A finančně už dál Stezkou nemotivovaný Kája? Po stránce čtyři už se nikdy skrz Majora dál neodpíchl.

Pánové Ládek a Pavelka také spočítali, že v tomto bezesporu kultovním komiksu dojde na 48 stranách jen na osm výstřelů, a to ještě polovinu vypálí továrník Čadek a agent Bláha do šišek. Zbytek střel se, ano, už týká osudného souboje okolo Zemanovy ženy. A celá tato záležitost pak samostatně vyšla až ve dvou ne publikacích v roce 1999, přičemž jedna ta kniha reedituje navíc i tzv. Poslední případ majora Zemana. Ten nemá s televizním seriálem nic společného a uveřejnil jej předtím Reflex (1992). Na jeho konci Zeman umírá. Autorem je kupodivu hlavní tvůrce seriálu Jiří Procházka.

Co dodat? Posledním dokončeným komiksem ve Stezce byl Miroslavem Schonbergem výtečně nakreslený Pirátův odkaz (24 stran, 1989-1991) podle scénáře Antonína Jelínka, znalce koní. Titulní Pirát je právě kůň - a hlavním lidským hrdinou je jistý Toník Soumar. Ačkoli se ocitáme v čase druhé a nikoli první světové války, nabízí se tu i jistá paralela s nedávno zfilmovaným románem Válečný kůň (1982). Pro Jelínkova kamaráda Káju Saudka to měla být první spolupráce se Stezkou po jedenácti letech, ale odmítl a zůstal jen kreslířem celostránkové upoutávky. Za sebe ovšem prý osobně přivedl náhradu a ještě v první části je náhradníkův styl Saudkovi až podezřele podobný. Jak to tenkrát vlastně bylo?

Kdo ví, ale do uveřejňování vstoupil i Listopad. Jelínek se zřejmě zděsil a začal scénář měnit. Z ruského zajatce se tak najednou stal Polák atp. Zbylá část komiksu tak zůstala chaotická a třeba pasáže o partyzánech jsou jaksi uspěchaně kráceny. Autoři přitom připravovali pokračování, ale redakce radši nasadila amerického Predatora, načež encyklopedie zmiňuje už jen nedokončený seriál Záhada smaragdového jezírka.

P. S.:

Mimo těchto komiksů vedl ve Stezce Ivan Hanousek i rubriku Kačer Donald uvádí, ve kterév maximální zkratce představoval různé komiksové figury. Vyšel ze značného Donaldova renomé mezi českými dětmi - ovlivněného bez debaty i maličkými skládacími komiksy umísťovanými do žvýkaček - a po Donaldovi samotném se pokoušel co nejrychleji představit další zámořské hrdiny a teprve časem je prokládal i postavičkami francouzskými a našimi. 1973 musel ovšem Hanousek redakci opustit a rubrika se smrskla na pouhá dvě pokračování za dva roky. Dalším, pátým ročníkem přehlídka přece jen pokračovala, a to dokonce i na závěrečné straně, kde, pravda, nahradila Renčína, a v šestém ročníku byli časopisem krátce představováni dokonce i sami komiksoví autoři. Tím ale vše skončilo a na mnohé postavy i většinu tvůrců se nikdy nedostalo, a to navzdory tomu, že byli někteří hrdinové rubrikou reprízováni (Sekorovo kuře Napipi či Donaldovi synovci). Stezka ovšem stačila otisknout mnohé ukázky ze seriálů o myšáku Mickeym, o profesoru Filutkovi, o Pepku Námořníkovi, o psech Snopym i Bonzovi i o Eviččině psu Monoklíčkovi od Miloše Nesvadby. A potkali jsme tu i „sedmičkového“ Pifa, i Ladova kozla Bobeše, i Placioda a Muza, i Ferdu Mravence a kapitána Animuka Ondřeje Sekory, i Méďu Béďu, i kocoura Felixe, i Arthura. Osobně na Stezku vzpomínám jako na něco velmi žlutého a milého, ale dnes už bohužel není představitelné, aby časopis s obdobnou náplní u dětí uspěl, i když ve virtuální podobě nelze úplně vyloučit ani to.