KOMIKS+LIDË: Jak Lada věšel kočky (a jiné nezbedné komiksy)

aneb Byl národní umělec za miliony i zakladatelem českého kresleného seriálu?

Ladovo (1887-1957) smutné plátno Ponocný (1947) bylo 24. listopadu 2012 vydraženo za jeden milion dvě stě tisíc Kč.

Není to soudě podle mých kapes málo, ani pod vlivem jakéhokoli mamonu (a ten obraz nevystavím) však, prosím, nezapomínejme, že Lada byl nejen geniální malíř, ale i výsostný zakladatel komiksu českého v Rakousku. Ne tedy Cimrman.

Dlouho se to tak možná nebralo, ale už za Protektorátu (1940) nakousl téma pan Jaroslav Pecháček, když si všiml blízkosti Ondřeje Sekory a právě Lady. Napsal: Jejich umění je výslovně epické. Nejen výrazem, ale i samostatným původem. Mnohem spíš je obrázkovým vyprávěním, než výtvarnou záležitostí. Tak, bingo, a vraťme se o sto dvanáct let. To bylo Ladovi (slepému na jedno oko!) teprve třináct.

Týdeník Švanda dudák tenkrát vyhlásil soutěž o nejlepší žertovný „obrázkový cyklus“. Plynula léta, snad to zkusil i zmiňovaný Cimrman, to nevím, ale roku 1904 přispěl také Lada, a to třemi stripy, každým o dvou obrázcích. Příhody pana Krátkozrakého, jmenovalo se toto dřevní dílo a rozhodně se jedná o jeden z nejstarších komiksů v této kotlině.

Zase plynul čas – a roku 1906 Lada počal spolupracovat se zbrusu novým týdeníkem Neruda. V desítce uveřejnil komiks Dobrý nápad nad zlato! Kdo mu byl tou dobou inspirací?

Například francouzský kreslíř Benjamin Rabier (1864-1939), mnichovský Adolf Oberlander (1845-1923) a taky náš Karel Stroff (1881-1929), od něhož budoucí národní umělec převzal komiksové žezlo, ano, právě před sto lety. A měl se stát i prvním, kdo v Čechách a komiksu využije vracejícího se hrdinu

A dál? Kokrhá kohout - a je tu rok 1911. V Karikaturách Lada otiskuje strip Hrdinný tenor. Pak, počínaje rokem 1913 tvoří i seriály do tzv. Kopřiv, prvořadě však mezi roky 1908-1916 pracoval pro Humoristické listy, ke kterým se ještě vrátíme. A pak, na počátku dvacátých let?

Těžiště jeho tvorby se z časopisů přesmeklo do novin. V únoru 1922 tu začal vycházet první Ladův seriál v Českém slově (Zvednesám) a od 25. března se v týchž novinách vynořovaly Šprýmovné kousky Frantíka Vovíska a kozla Bobeše.

Co se týče zlomyslnosti bylo toto slavné dnes dílo jednoznačně ovlivněno Wilhelmem Buschem (1832-1908) a zůstane už provždy památnou ságou raného českého komiksu. Roku 1923, a tedy brzy po uveřejnění jeho poslední, podzimní části, vyšly ty příběhy poprvé i souborně (a v barvě) se štěpnými verši Jana Morávka. V letech 1926-1927 Lada přikreslil i další Vovískova a Bobšova dobrodružství, tentokrát pro Pestrý týden (sedm dílů), a jako vedlejší hrdina se poprvé v dějinách objevuje kocour Mikeš. Ne, tehdy ještě vůbec netušil, že přejde i s dvaceti drápky až do psaných knih a najde si jednou kutloch u Pechanců pod počítačem.

Co bylo dál? Rok 1927. Opět za Morávkovy asistence vyšlo i rozšířené souborné vydání Vovíska a Bobeše, které mělo 25 dílů. Nastala pauza – a pouhý výbor (16 stran) doplněný - pro změnu - Bruknerovými verši se objevuje až koncem let šedesátých let v jedné z edic mého dětství, v Kulihráškovi. Ano, ano, udělal na mě tehdy nesmírný dojem! A nelze než dodat, že by takový neudělal, kdyby nebyl buschovsky surový. Hle tu bouli na babiznině čele po strážce s Bobešem!

A hu, čert v dětské peřince přivodí snad téže babici infarkt!

A třísk jezdcem Frantíkem do zdi, když Bobeš tu zeď podběhne do sklepa.

I ej a šup a žbluňk (citoslovce Lada miloval) s Frantíkem do černočerné močůvky.

A pic motykou do jezevčíků v pytli! A co si dřepnout i na skrytého ježka? Inu, raději už dost. A na kompletní (a pietní) reedici Vovíska a Bobeše se ostatně čekalo až do roku 2004 (ne úplně přesně je označena jako „čtvrté souborné vydání“). Ale vraťme se časem do dob, kdy ještě Lada spolupracoval s Eduardem Bassem na komiksech pro Lidové noviny a kdy po mnoha krátkých seriálech i vč. jistého Pana Keťáka zadaptoval poprvé i nějakou literární předlohu. Co se jí stalo? Klasický Křest svatého Vladimíra Karla Havlíčka Borovského.

A pak? Už došlo na Haška. S tím se Lada i přátelil, ale klasik to tenkrát ještě nebyl.

Lada mu nejprve nakreslil obrázek, byť ještě netypický, na obálku prvního sešitového vydání Švejkových osudů (1922), ale pak už se textu ujal přímo vášnivě, i když ho dost odvážně krátil a méně odvážně umravňoval. Vadí to?

Nu, nevím, avšak malíř předlohu rozhodně ilustroval bohatě, a když zjistil, že vlastně není kvůli autorově předčasnému úmrtí uzavřena, připsal kousek sám. A ne, tehdy vážně nešlo o bohorovnost.

A výsledek oné „anabáze“ let 1923-1925 v Českém slově?

540 obrázků v devadesáti pokračováních. A zaznameníhodná je i skutečnost, že ilustrace pro následné knižní vydání vznikly výběrem a pouze mírnou úpravou kreseb z novinového cyklu, dodává Tomáš Prokůpek v předmluvě nedávno vydané ladovské publikace Nezbedné komiksy. A co z toho vyplývá?

Inu, to, že se nejproslulejší Švejkovo vzezření zrodilo zrovna jako Mikeš či Bobeš z komiksu, jak to ostatně později proběhlo i u Sekorova Ferdy či u Foglarových a Fischerových Rychlých šípů. A dodejme jen, že se náklad Českého slova dík Švejkovi vyšplhal o sto tisíc kusů. A že mohl Lada právě díky tomu úspěchu v říjnu 1925 osobně založit barevnou přílohu Kvítko z čertovy zahrádky. A hned v prvních sedmi číslech tu jako z vděčnosti, ale rozhodně symbolicky navázal na svého kamaráda Haška, a to sedmi kreslenými vtipy se Švejkem.

A další osudy obrázkového čtení o slavném vojákovi? Roku 1958 vše přetiskl týdeník Květy a roku 1969 i časopis Svět socialismu, který jsem měl strašně rád, nicméně už počínaje rokem 1961 vychází celek knižně jako Můj přítel Švejk, přičemž... První česká verze knihy je vlastně také až z devětašedesátého. Ale šup zas do dvacátých.

Od března do října 1928 Lada pilně kreslí tzv. Dobrodružství Tondy Čutála, vůbec první to svůj seriál na pokračování, a těch vznikne sedmadvacet.

Čutála uveřejňoval dětský koutek Českého slova, z něhož se v srpnu téhož roku vyvinula samostatná příloha Slovíčko, a samostatné vydání se pak objevilo pod „zkráceným“ titulem Dobrodružství Tondy Čutala (1929) s verši Jana Morávka.

Zdůraznil bych tu rád, že dějově nejde jen o let titulního hrdiny a jeho psíka Žulíka do Afriky a že Lada úvodem nakreslil i šest či sedm zcela samostatných stripů se stejnou dvojicí plus i dva větší obrázky, a teprve pak následovala tři pokračování o letu-výletu. Ani ona nás ovšem ještě stále nezavádějí na černý kontinent a až po nich dojde na tu skutečnou africkou výpravu.

Díky spisovateli Svatopluku Hrnčíři se Tonda Čutal vrátil roku 1958 v měsíčníku Pionýr a díky Albatrosu i koncem let šedesátých v edici Kulihrášek a s verši Josefa Bruknera. Znovu a dokonale ale teprve roku 1999. Všiml jsem si však, že má vydání vlastně 29 Ladou kreslených stran... A co víc?

Co víc... Za vyvrcholení Ladovy seriálové tvorby v letech dvacátých označuje Tomáš Prokůpek právem cyklus Jak se dělají noviny pro výstavu Pressy v Kolíně nad Rýnem (27 polí). O čem dílko pojednává, je zřejmé z názvu, ale dodejme, že tu na jistého pana Sadílka a jeho psa Fifku žuchne dům, což se pak stane námětem reportáže.

Ukázka vyšla česky nejprve v Českém slově (červenec 1928) a souborné vydání následovalo v podobě zvláštního čísla deníku A-Z.

Nikdy předtím ani potom Lada tak intenzívně nepracoval s jazykem moderního humoristického komiksu, zdůrazňuje Tomáš Prokůpek. A dál?

Roku 1932 lze za svébytný Ladův komiks označit i knihu Fidlovačka o báječných zážitcích sourozenců na pouti, přičemž tehdejší verše Václava Řezáče upravil pro druhé vydání (1970) Josef Brukner. Dodám jen, že mi připadá opravdu zvláštní, jaký učiní podobně prostá kniha dojem, obdržíte-li ji už v šesti letech! A to stejně jako mě prokazatelně oblažila i dalších sto tisíc „husákových“ dětí. Ale opět se vraťme, tentokrát do let třicátých.

V listopadu 1935 se Lada pokouší o komiks pro dospělé, a to ve Večerním Českém slově, nicméně jeho pseudoreportážní válečný cyklus Z Habeše obrazem a slovem. Malíř Josef Lada jede za africkým dobrodružstvím, kterým jaksi propojil Čutála a Švejka, redakce po čtyřech dílech zastavila. A netuším, nakolik si toho kdo už všiml, ale Lada se Habeší jednoznačně, byť marně pokoušel znovu nastartovat právě Švejka. A chtěl ho opět psát po kamarádovi. Pokračujme však v tomto putování i k dalším kresleným seriálům.

Dobrodružství psa Kuldíka (Pražský ilustrovaný zpravodaj 1936, 14 dílů) a Dobrodružství Tondy Vyskoče z téhož zpravodaje (15 pokračování z let 1936-1937, 15 dílů) jsou dodnes jen málo známé cykly, nicméně taky jde jen o soubory krátkých stripů, které na sebe nenavazují.

V letech 1936-1937 pak vyšlo ve Slovíčku i 16 částí fantaskních Žertovných kousků Frantíka Klinděry, kde se titulní hoch díky kouzelníkovi zvládá proměňovat v rozličná zvířata. Opět dík redaktoru Hrnčířovi se Klinděra vynořil i roku 1962 v Pionýru a roku 1968 v obnoveném Slovíčku. Ale zase zpět! Pro týdeník Mladý hlasatel (v kterém se jen rok poté vynořily Rychlé šípy) Lada připravil pro léta 1936-1937 a nad verše Břetislava Mencáka i cyklus Jarka Mráz – jeden z nás (6 dílů) o příhodách školáka a jeho voříška. Se světem obrázkového seriálu se však brzy rozloučil. Stalo se počátkem války a nutno aspoň říct, že reprezentativně, Velkofilmem o králíčkovi.Ten má 15 částí, vycházel v nedělním Českém slově (1940) a více než výrazně využívá dialogových bublin. O čem je?

Titulní hrdina soupeří v regulérních bajkách s lišákem – a jen kvůli pořádku teď upozorním, že známá kniha O chytré kmotře lišce, na kterou se tu trochu navazuje, vyšla Ladovi už roku 1937.

Na neúplné první sešitové vydání Velkofilmu došlo až v edici Kulihrášek a mělo jen deset dílů.

A to je vše? Ano. A snad už jen tento dodatek alias P. S.:

Tomáš Prokůpek v úvodu k Nezbedným komiksům (nakladatelství Plus, 2012, odpovědný redaktor Ondřej Muller) připomíná i některé Ladovy „žáky“ a možná trochu překvapivě mezi ně staví i Káju Saudka. Dále Čechokanaďana Marka Čolka (nar. 1964) a docela jistě právem už všestranného umělce Františka Voborského (1906-1984), který zjara 1929 vytvořil v nesporné návaznosti na Švejka dobrosrdečnou hlupačku Pepinu Rejholcovou. Po válce bohužel jeho kariéru navždy ukončily důsledky Mistrovy protektorátní kolaborace.

A další žáci? Když pominu Alenu Ladovou, náleží sem i její spolužák Neprakta (1924-2011). A je přitom jedním z mála malířů, který mohl kreslit Švejka a zůstat svůj, i když nepopřel Ladou již kodifikovanou podobu, zdůrazňuje Prokůpek skoro neuvěřitelnou skutečnost. Co to však bylo platné? Švandrlíkův a Nepraktův příběh se Švejkem (1972) knižně poprvé vychází až letos, a právě v Nezbedných komiksech, ale zatím jen coby miniatura.

A druhý dovětek?

Nezbedné komiksy, pravda, obsahují většinu Ladových seriálů z týdeníku Humoristické listy a z Vilímkova humoristického kalendáře (který byl ročenkou těchto listů), nicméně chybí všechny ty obrázkové příhody, které se za Rakouska jakkoli vztahovaly k politice.

I tak však vybral Prokůpek velmi úspěšně a štědře hned 83 stripů a raných komiksů z let 1908-1916 - a pozor pouze na jediné. V knize zabírají hned 88 stran. V pěti případech totiž přesahují přes dvě. A závěrem už jen dvě senzační zajímavosti, aby mi bylo co vytýkat.

1. Po zásahu cenzury se bohužel vůbec nedochovala textová část druhé poloviny příběhu Když se prase pomine, který si roku 1915 tropí šprýmy z rakouské policie. Co se tam asi psalo? Nevíme.

2. Ladův seriál Kočičky slečny Klementiny čili Přílišná láska škodí končí téhož roku 1915 velmi brutálním oběšením pěti koček, což ho nechali překreslit, ale letos byla vydána právě ta původní a ještě neuhlazená verze. Amen.