LIDÉ: Kingsley Amis jako vzor

Kingsley Amis (1922-1995) byl významným fanouškem, kritikem a komentátorem science fiction, jehož práce na tom poli k nám bohužel za éry socialismu nepronikla. Na mysli mám především jeho skvělou knihu o sci-fi Nové mapy pekla (1960). Ale počínaje rokem 1976 se všestranný Amis (napsal už předtím třeba i bondovku Plukovník Slunce, 1968) stal románem Přeměna (česky 1994) i sám tvůrcem žánru, který obdivoval, i když tu nikdy neudělal průlom, jaký se mu předtím podařilo udělat v literatuře jako takové.

Rovněž u Amise (jehož syn Martin narozený roku 1949 je dnes jedním z nejvýznačnějších britských autorů hlavního proudu) ale jsou plodnost a genialita odvrácenou stranou mince a mám dokonce pocit, že to bude právě tento spisovatel, na kom půjde nejpodařeněji ilustrovat věčný rozpor mezi psaním a životem.

A ještě přesněji řečeno, toto srovnání už provedl (a to asi nejlépe) známý historik Paul Johnson, jehož také budu následně citovat.

„Kingsley Amis nebyl ani skvělý a nebyl dokonce ani významný romanopisec,“ píše. „Patřil ale po třicet let k vlivným postavám literárních kruhů. Ve Šťastném Jimovi se mu povedlo vytvořit nejen vynikající humoristický román, ale rovnou nový druh psaní. Jako třeba jinak i Hemingwayovi.

Amis propojil lidový, hovorový projev s brilantní ironií a s pseudoakademickým důrazem na korektní syntax. To nikoho před ním nenapadlo a nikdo po něm to nedokázal tak vynalézavě využít k dosažení komického účinku. V pozdějších románech se to mnohdy nedařilo ani jemu.

Nikdy by toho ale nedocílil, kdyby nebyl učitelem angličtiny, a to velmi důkladným a znalým svého oboru:“ dodává Johnson, jehož byl Amis dobrým přítelem, a pokračuje (v překladu Petry Diestlerové):

„Podobně jako Evelyn Waugh (1903-1966) byl Amis oddaný slovům a jejich významům. Vždycky měl po ruce Stručný oxfordský výkladový slovník (Kratší oxfordský slovník, který má dva svazky, mu připadal příliš rozsáhlý, a Kapesní zas moc krátký) a dennodenně ho raboval. Prozradil mi, že jeden výtisk mu vydrží tři roky. Pak se nepřetržitým používáním rozpadne. Ale Amis napsal už jen dva další romány, které za něco stály: Tak to skončí (1974) a Staré parťáky (1986, česky 1992), ačkoli i v některých dalších narazíte na geniální pasáže. Zato hrál celý život skvěle roli výstředního literáta, k potěše svých přátel. Žádného jiného spisovatele kromě Waugha neopřádalo tolik drbů a historek.
Byl to také největší žijící imitátor, tedy s výjimkou politika Jeremy Thorpa (nar. 1929). V některých ohledech byl dokonce lepší než Thorpe.“

Johnson pak ve své knize Bleskové portréty (2010, česky 2011) vypočítá, koho Amis uměl imitovat a jak, a pokračuje: „Jeho soukromý život se často stával veřejným a přetřásal se ostošet. Jako rodič byl poměrně lhostejný. Když opustil svou Hilly kvůli paní Howardové, Howardová se zděsila, jak vyrůstají jeho tři děti. Ještě zachránila nejchytřejšího Martina. Postarala se, aby se mu dostalo vzdělání.

Sám Kingsley Amis byl patrně nějakou dobu nejznámějším literátem na Ostrovech, takže se dočkal povýšení do šlechtického stavu a dalších poct. On a Jane Howardová si často zvali hosty a já a má žena jsme do Lemmons hodně jezdili. Žilo se tam divoce.

Amis nebyl normální. Měl nesčetné fobie, některé skutečně závažné. Nikdy by nesedl do letadla, neměl v lásce vlaky, bál se tmy, a když zůstal sám, často příšerně řval. Pití jeho úzkosti jen zhoršovalo a stávalo se v jeho životě čím dál silnějším prvkem, až posléze ovládlo celou jeho existenci, i když mu nikdy nezabránilo pracovat.

V celém jeho dospělém životě bylo jen málo dní, kdy by nestrávil dopoledne u psacího stroje. I při psaní míval často trochu špičku.

Jako zkušený redaktor, zvyklý dostávat rukopisy od bohémů, jsem obvykle dokázal rozpoznat cokoli, co bylo napsané třeba jen nepatrně pod vlivem alkoholu, a román Jakeův problém (1978, česky 1985) vznikl podle mě z větší části právě tak.

Poslední fáze Amisova života začala poté, co uzavřel dohodu s Hilly, která se potřetí provdala za nemajetného skotského peera lorda Kilmarnocka (její druhé manželství s podivínským cambridgeským rektorem Shackletonem Baileym, odborníkem na tibetské a pozapomenuté latinské básníky, nemělo dlouhé trvání).

Nový choť se pokusil ve Španělsku podnikat, ale obchody zkrachovaly, a když se Kilmarnockovi vrátili do Anglie, byli na mizině. Amis tedy koupil dům na Primrose Hill a sám obýval prostřední patro, zatímco jeho bývalá žena a Kilmarnock obsadili to horní a přízemí. Oba přitom souhlasili, že se za bydlení zdarma o Amise postarají, ona jako kuchařka a hospodyně, on ako komorník a údržbář.

Kingsley Amis obvykle po dopolednách pracoval a pak se vypravil na dlouhý oběd do klubu Garrick. Vrátil se, často ještě chvilku psal a pak se přemístil do hospody. Systém fungoval celkem spolehlivě, i když Hilly připadala péče o bývalého muže stále únavnější a potřebovala rok co rok dovolenou.

Naposled jsme spolu poobědvali měsíc před jeho tragickou smrtí a mám v deníku zaznamenán doslovný přepis našeho rozhovoru, kdy jsme mimo jiné dopodrobna probírali každodenní povinnosti jeho komorníka a zabývali se i tím, zda je lord Kilmarnock vykonává uspokojivě.

Vzhledem k nenapravitelnému sobectví a sebestřednosti si Amis neukládal většinu dopisů, které mu byly adresovány.

Kdyby to dělal,“ míní Paul Johnson, „náležela by ona korespondence k vrcholům žánru. Takto zbyla jen hrstka drobných, zato však mistrovských kousků, a zejména Amisův sardonický dopis novináři Henry Fairliemu, v němž ho kárá, že svedl Hilly.“

(Podle knihy Paula Johnsona Bleskové portréty 20. století)