LIDÉ: John Dickson Carr, král vraždy v uzavřené místnosti

„Ukažte mi člověka, který nesnáší detektivky, a já vám ukážu hlupáka. Možná chytrého hlupáka, ale přesto hlupáka,“ mínil kdysi sebevědomě klasik drsné školy Raymond Chandler (1888-1959), ale stejná slova udělal svým mottem i Josef Škvorecký, když psal Nápady čtenáře detektivek (knižně poprvé 1965).

Já sám, mimochodem řečeno, to s detektivkami nepřeháním. Upřednostňuji sci-fi. Ale Poea, Wilkie Collinse, Conana Doyla, Chestertona, Lerouxe, Edgara Wallace, Agathu Christie nebo i (podstatně od ní odlišnou) Patricii Highsmithovou jsem vždycky obdivoval.

Kdo byl v téhle branži nejlepší? Nelze měřit. Ale možná Chandler, co se týká literární úrovně a srovnatelnosti s obecnou literaturou. Úzce a žánrově ovšem vede John Dickson Carr (1906–1977), původce více než sta knih, jehož roku 1962 pasovali i na Velmistra žánru.

Pokud byl kdy nějaký autor takzvaně naprostým géniem, pak to je bez debaty Carr. Můžete psaním vystihnout realitu, jste pak dobrým spisovatelem. Můžete vystihnout psychologii lidí a subjektivní vnímání, to všechno je tvrdý oříšek a nedovede to každý, co však svedl Carr? V podobné kvantitě a kvalitě cosi, co nedokázal naprosto nikdo. A tak zůstává sám - a budí úžas.

A právem. Jeho dílo je víc než zvláštní esence šarády.

Dokonce Asimov se přiznal (cituji): Mým zvlášť oblíbeným autorem byl v mládí John Dickson Carr neboli Carter Dickson, a ono přiznání jen málo kazí následující dovětek: Později jsem ho četl znovu a zjistil jsem, že mi jeho knihy připadají emocionálně přitažené za vlasy a nepřirozené.

Tak či tak mám za Carrův obdivuhodný počin na třicet detektivek vklíněných porůznu do historie. Nejednou i zajímavě mapují vývoj policejních metod nebo úroveň technického vývoje. Jedno odhalení, vzpomínám si, trochu závisí i na tom, zda víme, kdy byla vynalezena vzduchovka. V tomto mapování začal Carr Nevěstou z Newgate (1950), kterou situoval do času napoleonských válek (1815). Do té doby, než s tím Carr začal, historická detektivka jako subžánr fakticky neexistovala.

Dalším osvěžením se, pravda, stalo jeho odhodlání, se kterým občas dělá pátrači kolegy z branže. Poe díky tomu vystupuje v povídce Host v domě a Collins, autor prvého detektivního románu na světě Žena v bílém (1860) pátrá v poslední Carrově knize Hladový goblin (1972). S nejmladším synem sira Arthura Adrianem Doylem napsal ale Carr i dva svazky nových Hrdinských činů Sherlocka Holmese (1949, 1964) a na jeho prosbu vytvořil bez pomoci i oficiální životopis Adrianova otce (1949). V Carrově Vraždě Sira Edmunda Godfreye (1936) je formou literatury faktu analyzován i jedem ze skutečných historických zločinů (z roku 1678).

John Dickson Carr, jehož fascinující ilustrovanou bibliografii naleznete zde: www.classiccrimefiction.com (redakce doporučuje i tuto českou), uveřejnil prvé povídky ve dvaceti letech. Psát začal za studií na pensylvánské Haverford College a tiskl ho zprvu jenom studentský časopis The Haverfordian. Už třetí z těchto povídek Stín kozy (listopad-prosinec 1926) řešila vraždu v uzamčené místnosti a Carr poprvé představil Henri Bencolina, jednoho z několika svých velkých detektivů. Povídka luští hned dvě „pokojové“ záhady najednou.

Jeden z dalších příběhů s Bencolinem Velký Guignol (březen-duben 1929) se rozrostl i do prvního Carrova románu Obcházelo to nocí (1930). Následovaly mnohé povídky a víc než padesát knih o zdánlivě neproveditelných zločinech, přičemž...

Hned na čtvrté místo mezi deset nejlepších příběhů toho druhu odborníci vřadili román The Crooked Hinge (1938), točící se nejen okolo neexistujících vrahových šlépějí v písku, a na následující, tedy páté pozici se ocitlo Židovské okno (1938), možná vůbec nejlépe vystavěná Carrova práce. „Je strhující, je překvapivá, je nápaditá, a přesto je věrohodná,“ píše Mike Ashley. Desátou nejlepší záhadnou detektivkou světa prý pak Carrových Deset čajových koflíků (1937). Ale krajně neobvyklé vraždy obsahují třeba i jeho Vraždy na morovém dvoře (1934), Vraždy ve znamení jednorožce (1935) anebo Vraždy rudé vdovy (1935) a roku 1937 uveřejnil i novelu Třetí kulka, ve které byly v uzavřené místnosti vypáleny tři kulky ze tří rozličných zbraní. Ale jediná další osoba mimo člověka kulkami ohroženého u sebe neměla ani jedinou zbraň. Vše je přesto věrohodně vysvětleno.

Carr stojí i za televizním seriálem Plukovník March ze Scotland Yardu (26 dílů, 1956) v titulní roli s Borisem Karloffem a Kingsley Amis si je v eseji Moji oblíbení detektivové jistý, že je to právě Carrův dr. Gideon Fell, kdo patří mezi největší tři následovníky Sherlocka Holmese, a to s otcem Brownem a Nerem Wolfem. Definitivní Carrův životopis Muž, který vysvětlil zázraky (1995) napsal Douglas G. Greene, my se však vraťme k jádru věci.

„Rodiče mě poslali na univerzitu, abych se stal advokátem, jímž byl otec, kongresman,“ napsal o sobě, „ale to nebylo nic pro mě. Chtěl jsem psát, a to detektivky. Nikdy jsem netoužil tvořit klasické romány. Mou jedinou ctižádostí je i dnes to, abych jednou napsal doopravdy vynikající detektivní román, což se mi ještě nepodařilo. Abych napsal knihu, která by všechny ostatní detektivky dokonale zesměšnila a smetla. Samozřejmě vím, že to není reálné, ale zkoušet to snad můžu.“

Byl přehnaně skromným? Snad. A za nejlepší záhadnou detektivku všech časů byl každopádně vyhlášen jeho román Tři rakve (1935, česky 1979).

Mimo smrti ve střežené, uzamčené místnosti obsahuje i smrt na zasněžené ulici bez jediné šlépěje a sestává z tří dílů (První rakev, Druhá rakev, Třetí rakev). Do třetího Carr pamětihodně vsadil celou přednášku o problematice vražd v uzavřených místnostech.

„Proč?“ optají se sice ostatní hrdinové oxfordského amatérského detektiva dr. Gideona Fella, ten ale podobné dotazy smete těmito slovy: „Protože jsme v detektivce a čtenáře neošálíme předstíráním, že nejsme. Nesnažme se hledat komplikované záminky, abychom mohli diskutovat o metodách vražd, a radši se nepokrytě vyhřívejme na výsluní slávy při nejušlechtilejší činnosti, kterou si hrdinové knihy mohou dopřát.“ Co je však skutečným obsahem Fellova výkladu?

Banální tajné štoly a podzemní chodby vylučuje Fell jako řešení už z principu a předem. „Vybočují totiž z mezí slušnosti,“ míní po anglicku, „a žádný autor i jen se špetkou sebeúcty se ani nemusí zmiňovat, že na místě vraždy nic podobného není.“ A ty zbývající alternativy?

1. Vrah vůbec neexistuje.
   Jak to? Nešlo o vraždu, nýbrž o neštěstí se smrtelnými následky. Jako vražda vypadalo, to je fakt.
   „Nejdůkladnější a nejuspokojivější řešení toho typu představuje román Tajemství žluté komnaty Gastona Lerouxe, nejlepší detektivka, co byla kdy napsána,“ mínil roku 1935 Gideon Fell.
2. Druhá alternativa alias kamuflovaná sebevražda.
   Bývá spáchána, aby vrhla podezření z vraždy na nevinného. Sebevrah např. drží zbraň tak, aby nezanechal otisky, ani ale nesetřel narafičené. Zabíjet se lze, pravda, třeba i rampouchem, a to nejlépe vyrobeným z vlastní krve, a jindy se dá kamuflovat třeba pomocí gumičky, která po činu vytáhne pistoli krbem až do komína. A jindy zmizí zbraň spolu se závažím, a to třeba přes zábradlí (viz Doylova Záhada na Thorském mostě).
   Mostu? Ano. Modelovou pokojovou vraždu totiž chápejme jako problém obecnějšího rázu a pod společnou střechu se skoro vejdou i dvě Čapkovy povídky o šlépějích či Škvoreckého Smrt na Jehle.
3. Ve zbytku situací už jde o skutečnou vraždu:
   3. možnost: Oběť se sice opět zlikvidovala sama, ale donucena k tomu, ať už psychicky nebo drogou. Příklad? Smrtelně raněný se dá na útěk a nepořádek v pokoji udělá, když umírá. Jiná varianta (s výpary)? Doylova hororová povídka Ďáblovo kopyto.
4. Tady se ovšem kategorie prolíná s
   (4.) vraždou ďábelským vynálezem. Jak podobný vynález vypadá?
   Hle, závaží padá z vysokého opěradla na temeno dřímajícího. Anebo: Lůžko uvolní jed, když je zahřeje spáč. Hle: Samostříl, stopený pak těsně po objevení mrtvoly pachatelem, kterýžto způsob dost přesvědčivě vylíčil S. S. Van Dine ve Vyvraždění rodiny Greenů (1928).
5. Vraždy typu „škvírkou vstřelený rampouch“ (obdoba bodu 2 i 4).
   Rampouchem prý vraždili už Medicejští, tu metodu líčí Martialis a Richard Austin Freeman (1862-1943) napsal i modelovou povídku toho směru Hliníková dýka. Nejedná se, pravda, o tak úplně regulérní způsob „hermetické“ vraždy a v tomhle směru je lepší Proroctví psa od Chestertona, kde se zabíjí čepelí uvnitř hole prostrčenou živým plotem.
   Lze však i nastrčit štíra či hada, anebo dokonce využijte slunce a láhve pálenky jako čočku, soustřeďující paprsky na zápalku náboje. A viz Melville Davisson Post (1871-1930) a jeho veleslavná Doomdorfova záhada.
6. 6. možnost:
   Vrah se skrývá v pokoji ještě ve chvíli, kdy je tělo objeveno, a to třeba v krbovém komíně. Po chvíli se nenápadně vmísí mezi přítomné, nicméně ani toto řešení Carr nepovažoval za fér a sám je vůbec neuvádí!
7. Vražda se záměnou osob.
   Je to zločin, kdy se vrah – zcela ve Fantomasově duchu - převlékne za oběť. Nechá se vidět, jak vstupuje do dveří, a pozdraví nahlas před svědky. Ti netuší, že zdravil prázdný pokoj. A obzvlášť to nepochopí, když je pachatel břichomluvec a sám sobě odpoví. Nato se obrátí čelem ke svědkům a vyjde v pravé podobě.
8. 8. alternativa:
   Vrah před svědky zvenku vyrazí dveře a nikdo mimo něj neví a nepostřehne, že domněle mrtvý je zatím jen omámen. Vražda se nenápadně odehraje až vzápětí, ale pokud je pachatel náhodou lékařem, pak může i jenom lživě konstatovat smrt a ještě ji odložit, nežli všechny pošle pryč. V jedné detektivce se dokonce nic netušící oběť sama dohodla se svým budoucím vrahem a předstírala v rámci aprílového žertíku, že byla probodnuta, ale dýku jen držela pod paží jako teploměr. A ještě jindy? Oběť zakopne uprostřed náměstí a ztratí vědomí. Třeba i jenom na vteřiny, ale zloduchovi stačí. Podle hesla náhoda přeje připraveným. Ne, ne, žádná etika v těchto příbězích roli obyčejně nehraje.

Co dodat? Dovolte, abych v této souvislosti připomněl i wallaceovku Stopa nové jehly, která vyšla v češtině pod titulem Záhada podzemí - a připomínal ji už výtečný autor detektivek Radko Vyhlíd (časopis Knokaut 6/1990).  „Wallace podal návod,“ vzpomíná Vyhlíd, „jak zamknout podzemní betonovou místnost s mrtvolou a klíč přitom nechat na stole u hlavy oběti! Jak na to?

Do stolu nejprve zapíchněme jehlu s nití, která je protažena klíčem, a protáhněte ji i pode dveřmi, ale znovu strčme dovnitř ventilačním otvorem. Zamkněme tělo a zatáhněme za nit. Ta se začne zkracovat, až klíč zmizí v místnosti, bude se víc a víc napínat - a klíč (už v místnosti) bude stoupat, až sjede jako po skluzavce na stůl. A my trhneme nití – a jehla se uvolní.

Chyba však lávky. Jehla se pachateli jako z udělání vzpříčila ve ventilačním otvoru, aby vzápětí potichu cinkla o podlahu, kde ji později objevil detektiv - a mohl triumfovat. Tolik tedy Edgar Wallace. A nesrovnatelný Carr?

Ani jeho nejrafinovanější kombinace by nestačily, aby nás jeho knihy lákaly. Řídil se ale naštěstí právě Wallaceovým heslem, že opravdu dobrá detektivka může jen získat dotekem bizarnosti.

Asi jako opravdu dobrá žena může jen získat špetkou duchaplnosti, dodal bych.

O tomto autorovi se více dozvíte na stránkách www.jdcarr.cz.