RECENZE: Vlado Ríša (ed.), Zpěv kovových velryb

Tajemství. Smrt. Zkáza. Zmizení. Postapokalyptika. Detektivka. Sborník Zpěv kovových velryb, který sestavil Vlado Ríša, přináší různorodou směsici povídek. Každý z devíti příběhů čtenáři nabídne něco jiného a zavede ho do rozličných světů, všechny však pojí městská fantastika.

První povídkou je Zpěv kovových velryb, kterou napsala Lucie Lukačovičová. Letošní zima byla na sníh a mráz poněkud skoupá, a tak si ho můžete užít aspoň na stránkách sborníku. Příběh odehrávající se ve městě Hvalurströnd vás zavede do chladného severského prostředí plného nevlídného počasí a nouze o práci. Jedinou pořádnou příležitostí, jak získat nějaké peníze na obživu, je práce v továrně na velrybí tuk, který produkují kovové velryby, stroje. Tedy jen do chvíle, než je někdo otráví. U toho byla i malá Svana. Ale jak má její otec Andrés říct vyšetřovatelům, co se tam stalo, a nedostat se tak do problémů. Jeho dcera se přece potulovala v továrně, kde neměla co dělat. Líbila se mi myšlenka s kovovými velrybami a prostředí obestřené tajemstvím a tmou. Od téhle povídky jsem podle názvu čekala trochu steampunku. Nádech steampunku tu byl a celé to na mě působilo poněkud postapokalypticky. A to je dobře, takové příběhy já ráda.

Druhým literárním počinem ve sborníku je povídka Pro rudé pentle, pro modré oči od Haniny Veselé, která začíná trochu děsivě nalezením mrtvol. Čtenář je tak hozen rovnou doprostřed příběhu o sériovém vrahovi kdesi ve středověku, který brutálním způsobem hyzdí těla mladých žen, prostitutek. Vyšetřování se kromě církevních hodnostářů ujímá svatá bojovnice, mniška, která byla přítelkyně poslední zavražděné. Povídka mě sice moc neoslovila, ale má spád a děj plyne rychle bez nějakého zbytečného zdržování a zajímavým způsobem si pohrává s motivem pekla.

Puberťák od Anny Šochové obsahuje správnou dávku drzosti vyprávěné v první osobě. Hlavní postavou je kluk s křídly, anděl, který se protlouká životem na zemi, užívá si s dívkami a netuší, že by se tohohle všeho měl vzdát, protože je pro něj určen mnohem větší úkol. O tom se dozvídá ve chvíli, kdy se na scéně objevuje další anděl. Hlavní postava je uvěřitelná, chová se tak, jak by se od někoho v jejím postavení dalo čekat. V závěru pak hrdina stojí před morálním dilematem: poslechnout rozkaz z vyšších míst, nebo se zachovat tak, jak si myslí, že je správné?

Další „detektivka“ v této antologii je Šeré město od Julie Novákové. V povídce se střídá několik vypravěčů v ich-formě. To může čtenáře zmást - u Julie Novákové tomu tak ale není. Všechna vyprávění se skvěle doplňovala, děj plynul rychle, autorka se nezdržovala žádnými zbytečnými popisy a pasážemi a musím říct, že jsem si čtení Šerého města užila. Děj povídky zavede čtenáře mimo Zemi, do města Thesan City, které pomalu umírá. I když to na začátku vypadá jako klasická detektivka začínající nalezením mrtvoly, které vyšetřuje mladý policejní inspektor, povídka dostane nečekaný spád, ve kterém nakonec nejde o nalezení vraha (i když i to se čtenář dozví), ale o záchranu celého města. A tak se podvodníci a spodina společnosti pouští do riskantního plánu, jak se vypořádat se starostou, který vlastně není takový hrdina, za jakého ho všichni mají. Bylo to povedené, temné sci-fi, ze kterého na mě přímo dýchala postapokalyptická atmosféra.

Další povídkou ve sborníku je Knihovna v Novém Ninive od Františky Vrbenské, ze které jste si mohli ukázku přečíst už dříve tady na Sardenu. Chtěli byste se jmenovat třeba Ciyani wa Mūtharaba-Inī? Já teda ne! Ta spousta jmen, názvů, cizích výrazů… Povídce dominuje detailně propracované prostředí s mimozemskými rasami a podivuhodnými termíny. Oproti prostředí je děj jednoduchý: materiály v knihovně likviduje Požírač, kterého je třeba odhalit, než způsobí ještě mnohem horší škody. Celkově to na mě působilo jako Stopařův průvodce Galaxií. A přestože jsem se občas musela vracet, aby všechny součásti povídky náležitě zapadly, líbila se mi autorčina fantazie a kreativita.

Čajovna od Vlády Ríši je klasická urban fantasy z dnešní Prahy plná nadpřirozených bytostí. Jak to skončí, když šestatřicetiletý chemik zachrání v noci mladou čarodějku? Opravdu zajímavě. Zápletka je sice obyčejná, on potká ji a pro něco někam jdou, ale rozhodně byla skvěle zpracovaná. Popisy prostředí a kouzelných bytostí byly dobře vykreslené. Povídka se odehrává v Praze, což je prostředí aspoň zhruba známé všem čtenářům a dokážou si ho tak lépe představit. Navíc já dávám přednost povídkám odehrávajícím se v Česku, takže další plusové body.

Po trochu pomalém začátku se povídka Válečné hry od Jana Kotouče příjemně rozjela do jedné velké a vzrušující akce. Válka s rozpínavým městem Pax Civitas na jedné straně a barbary, odpůrci tohoto rozšiřování na úkor jiných civilizací, na straně druhé. V příběhu jsou sledovány osudy tří postav, Marca, velitele vojsk Pax Civitas, Victora, řadového vojáka, který je jenom loutkou ovládanou centrálním operačním systémem, a Johna, vůdce barbarů. A tak zatímco se jednotky Pax Civitas snaží získat zpátky atomové bomby, které jim barbaři ukradli, ti s nimi zamýšlejí udělat něco úplně jiného, než by se dalo čekat. Válečné hry mají spád, jsou napínavé a rychle se četly. Ale myslím si, že nebylo třeba nad jednotlivé části psát jméno postavy, která je právě sledována, protože to bylo pochopitelné z textu.

Povídka Prázdné místo u stolu od Jaroslava Mosteckého začíná nenápadně. Martin se po osmadvaceti letech vrací do rodného města a cestou se mu zdá sen, ošklivá vzpomínka, na jednu výpravu s partou, při které ve sklepení starého domu zemřel jejich kamarád. Nebo si alespoň všichni mysleli, že zemřel, jeho tělo se totiž nikdy nenašlo. Na stejném místě se však nedávno ztratilo další dítě a pak i dospělý. Chtě nechtě se Martin po nátlaku ostatních přátel, kteří jsou přesvědčení, že spolu případy souvisejí, pouští do vyšetřování a odhaluje, že Stínadla a svět Jaroslava Foglara nejsou jen fikce psaná v knížkách… Mosteckého povídka je nejlepší z celé antologie. Měla naprosto geniální nápad, čímž mě uchvátila. Rozhodně to nebylo jenom tím, že jsem také vyrůstala na foglarovkách. Povídka si mě získala především napětím a zvláštním pohledem na přátelství na konci. Jak moc musí člověk věřit kamarádovi z dětství, aby se pro něj takhle dokázal obětovat? Skvělá byla i kompozice příběhu, kdy jsou na začátku sledovány dvě dějové linie, sen ve vlaku a pak cesta vlakem, při které Martina pozná žena, která si ho pamatuje z médií z doby, kdy se celý případ vyšetřuje. Tato žena se s Martinem snaží navázat kontakt, čímž lehce naznačuje, že se tenkrát stalo něco opravdu ošklivého, a to čtenáře napne tolik, že se neodtrhne od čtení, dokud se nedozví, co to bylo.

Povídka Jany Rečkové Na spadnutí, ve které až moc často padají domy a další stavby, nás zavádí do bezútěšného prostředí města, kde není snadné žít. Společnost je zkažená, pokud nemáte zaplacené zdravotní pojištění, neošetří vás, práce taky není nic zázračného… Hlavní hrdinka však vidí, co se stane a který dům spadne, protože nepadají náhodou, ale za jejich zřícení mohou zvláštní obrazce, které ona v dešti vidí. A taky chrliče. Čtenář si však musí počkat na to, co je dívka zač, až do úplného konce.

Na závěr musím říct, že výběr povídek se vážně povedl. Jak už to tak bývá, něco zaujalo více, něco méně. Celkově jsem si však čtení užila a u žádné povídky jsem si nemusela říkat: "Ať už to skončí!" A tak nám čeští spisovatelé znovu dokazují, že není třeba v knihkupectvích sahat jen po zvučných zahraničních  jménech, ale že i ti naši píší dobře a kvalitně.

Zpěv kovových velryb

Ríša, Vlado (ed.)

Vydává: Konektor XB-1

Obálka: Petr Kopl

Rok vydání: 2014

Pevná vazba

Počet stran: 332

Cena: 320 Kč

Recenzi napsala: Martina Mátlová