Soutěžní příspěvek: Jakub Štros, Svět je plný paradoxů

Milí naši čtenáři a přispěvatelé,

tentokrát poněkud netradičně ještě před tím, než vůbec vyhlásíme jména výherců naší červencové anketní soutěže, vám předkládáme k přečtení některé soutěžní odpovědi. Krom tradičních strohých několikaslovných odpovědí jsme obdrželi i nekolik nadmíru zajímavých, ať už humorných, nebo k zamyšlení vedoucích příspěvků a přišlo nám jako velká škoda se s vámi o ně nepodělit. Budou celkem tři a dnes vám předkládáme první z nich od Jakuba Štrose z Čachovic a jmenuje se Svět je plný paradoxů.

Svět je plný paradoxů. No považte – já, kurva prodejná, píšu do soutěže, jejíž téma se točí kolem knihy, kterou bych nevyměnil za nic na světě.

Měnil bych…a ne jen knihu. Za příslušný (patřičně přepálený) finanční obnos bych vyměnil půl knihovny. Za věčné zdraví a mládí bych směnil knihovnu celou. Za týden „all inclusive“ (a tím „all“ myslím skutečně vše) s Triss či Masan Gilani bych klidně běžel dokoupit požadované tisky a až pak měnil.

Tudíž téma soutěže malinko ohnu, přizpůsobím a onu neměnnost vyměním za silný zážitek…

 Přemýšlel jsem: „Jaká kniha na mě zapůsobila nejvíc?“ Jakožto jakýs takýs (i praporem máchat umím) patriot jsem se pokoušel vzpomenout na domácí vody – na mysl mi přišel Viktor Dyk a jeho Krysař. Po krátké úvaze jsem jej však – zcela nepatrioticky – škrtl. Proč? Vždyť Krysaře miluji! Je to snad nejlepší česká mystická kniha, jaká kdy byla napsána…autor šetří slovy, píše jen to nejnutnější…a přesto se mu podaří vybudovat naprosto unikátní mrazivou atmosféru. Jistě, je to kniha, která se mi nikdy neomrzí, ale…ne, nebylo by fér korunovat ji a posadit na pomyslný trůn, byť na schodech k sesli sedí pevně a neochvějně…

Zahleděl jsem se přes oceán, do Kanady… Erikson a jeho Malaz? Hmm…no, možná…jenže…z Malazu nelze vybrat jednu knihu; všech deset dílů tvoří úžasný a propletený celek…ale copak mohu být nelida…eh…chci říci nekniha a vypíchnout jen jednu knihu? Ne, ne, ne a ne! Tudy cesta nevede.

Vrátil jsem se zpět do Evropy a tentokrát upřel zrak (po vzoru jistého krále) na východ…kde nebyl Eomér, ale Vědmák! Zaklínač je má životní vášeň! Dodnes si pamatuji, jakou radost jsem cítil, když jsem se úplně poprvé začetl do mistrova textu a objevil v něm kopřivy a ne zasraný hlodášový keř. Nevím, zdali si toho všiml ještě někdo jiný, avšak hlodáš tvoří naprostou úchylku u angloamerických autorů. Cpou ho všude…spadne-li hrdina do houští, můžete si být jisti, že je to hlodáš. Ne vonící černý bez či žahavé kopřivy, ale ničemný a bezcharakterní hlodáš! Něco mi – žel – našeptávalo, že Zaklínač onou knihou asi nebude, i když jej považuji za nejlepší fantasy, jakou kdy kdo napsal.

Stejně jako Geralt za Ciri jsem se i já hnal za svým cílem a prosil svou paměť, aby vydala knihu, která na mě zapůsobila nejvíce.

Další zastávkou mých mozkových buněk se stal Stalker od Strugackých. Útlá knížečka s kouzelnou atmosférou, u níž člověk po dočtení mlátí hlavou do zdi a běduje, že nemá zlatou kouli, která by mu na přání mohla – ale také nemusela – vyvrhnout další strany textu… Ne…i zde se mozek stavěl na zadní a podle šeptal, že ani Stalker by to neměl být.

Já, milovník fantasy, sci-fi a hororu, který přečte jednu dvě „klasické“ knihy do roka, jsem se vydal do neúprosných a bouřlivých vod běžné beletrie…a konečně si vzpomněl.

K oné knize jsem se dostal ještě na střední škole – nikoli kvůli výuce…v osnovách totiž není a málokdo ji zná. Musel mi ji donést vedoucí knihovny ze své soukromé sbírky, neb ve školní knihovně nebyla. Ptal se mě, jak jsem na tu knihu přišel. Řekl jsem pravdu – jedna skupina se jí inspirovala a napsala na její motivy píseň. Vedoucí knihovny – zasloužilý bojovník proti komunismu, nacismu a jiným formám totality – to zřejmě nesl těžce, neboť, jak kdysi hrdě a vážně prohlásil: „jediná správná a opravdová hudba je hudba klasická“ (já říkal, že svět je plný paradoxů).

 Při předávání knihy mě varoval – prý je strašlivá. Měl naprostou pravdu.

Dílo Johny si vzal pušku od Američana jménem Dalton Trumbo není pro slabé povahy. I mně – poměrně otrlému čtenáři – u ní bylo místy špatně. Fyzicky.

Zatímco v osnovách škol trůní kurevník Remarque se svou Západní frontou a Třemi kamarády, komunista (další paradox, neb s vedoucím knihovny sdílím „lásku“ k totalitám) Trumbo zapadl. Proč? Těžko říct, vždyť jeho Johny je mnohem výživnější protiválečný text – a to i přesto, že se v zákopech odehrává jen naprosté minimum děje (snad stránka, možná dvě).

Abych nechodil kolem horké kaše a konečně se vymáčkl. Johny je typický americký mladík, jenž odjede bojovat do Evropy a zapojí se do válečné vřavy první světové války. Co čert nechtěl, je zraněn – velice vážně zraněn. Dělostřelecký granát mu urve nohy, ruce…z kdysi pohledného obličeje udělá hnisající díru… ze smyslů Johnymu zbude jen a pouze hmat – omezený na to, když se jej někdo dotkne. Mozek však stále pracuje bez jakýchkoliv problémů.

Odmyslí-li člověk politickou orientaci autora, která se naplno projeví v jedné kapitolce (jinak vyčuhuje spíše v náznacích), dostane hnusný a velice syrový text, který nutí k zamyšlení a děsí víc, než všechny horory světa. Upíři, TO, Cthulhu…pche…to není skutečné! Osud Johnyho či nějaká jeho derivace? Může se stát komukoli z nás.

 Autor tento pocit ještě umocňuje kontrasty – Johny leží, přemýšlí, jaké to bylo na dovolence v Paříži…do toho se pomalu vkrádají myšlenky na to, že dělostřelecký granát, který z něj udělal nižší formu sekané, už v tu dobu zřejmě sjel z výrobní linky, trůnil v krabici a kodrcavě se vezl na frontu…

Je to zvláštní. Je to…to slovo začínající na „p“… Kniha, která na mě nejvíce zapůsobila, mi při čtení nepůsobila pražádné potěšení – naopak, spíše mě ničila.

Nechci, aby to znělo jako klišé, nicméně Johny je k nezaplacení v jedné věci. Po přečtení nad člověkem visí jako memento a nutí ho zapřemýšlet nad tím, zdali/jestli vůbec už existuje nějaký ten jeho osobní granát…