LITERATURA: Světy Dennise Lehanea

Americká detektivka, anebo chcete-li drsná škola, je u nás dost známá. Mezi její nejslavnější tvůrce patří Raymond Chandler nebo Dashiell Hammett, jejichž knihy se dočkaly na českém trhu celé řady reprintů. Ovšem americká drsná škola nejsou pouze Hammet s Chandlerem (byť jsou českému čtenáři asi nejznámější). Naopak. Drsná škola má celou řadu pokračovatelů a jedním z nich je i Dennis Lehane.

Dennis Lehane (* 1965) se českému čtenáři poprvé představil v roce 2004 prostřednictvím románu Tajemná řeka. Příběh o dávném přátelství a vyšetřování vraždy natočil Clint Eastwood. Právě díky filmu jsme se dočkali i vydání literární předlohy v českém jazyce. Takřka neznámý autor vpadl na český trh, získal si fanoušky, kteří pak museli čekat na jeho další román v češtině dlouhé čtyři roky. Vyšlo totiž Sbohem, baby. A hádáte správně – opět to bylo u příležitosti filmové adaptace. Knihu si jako předlohu pro svůj režijní debut zvolil Ben Affleck. V roce 2009 pak vyšel román Prokletý ostrov, který tentokrát do filmové podoby převedl sám Martin Scorsese.

Najednou jsme tu měli tři knihy od Lehanea, z toho jedna byla už čtvrtým dílem autorovy série. A další knihy byly v nedohlednu.

Kenzie a Gennaro

Rok 2012 byl velký. Nevyplnila se proroctví o konci světa a pod taktovkou nakladatelství Epocha a Jiřího Pavlovského vyšel první díl Kladiva na čaroděje. A z hlediska literárního byl rok 2012 důležitý ještě z jednoho důvodu. Nakladatelství Epocha vydalo román Černá nenávist.

Jedna dobrá rada: Pokud byste chtěli v mojí čtvrti někoho sledovat, tak nikdy v ničem růžovém. Malého zavalitého chlápka, co se nám lepí na paty, jsme s Angie poprvé zaregistrovali, právě když měl na sobě růžovou košili, černý oblek a černý kabát. (Dennis Lehane: Nic není svaté)

Černá nenávist (v originále A Drink Before the War) je Lehaneův literární debut, na kterém pracoval dlouhá léta, a také otevírák jeho série o Patrickovi Kenziem a Angele Gennaro. Patrick a Angela jsou kamarádi už od dětství, kterým spolu bylo tak dobře, až se rozhodli, že si založí společně detektivní kancelář se specializací na hledání lidí. V Černé nenávisti je jejich úkolem najít jistou uklízečku a dokumenty, které odcizila svým zaměstnavatelům. Jak už je dobrým zvykem ve správné detektivce, nic není takové, jak se na první pohled zdá. V Černé nenávisti Lehane nepředvádí kouzla jako ve svých pozdějších dílech – neklade takový důraz na pointy a nesnaží se vzít čtenářům vítr z plachet. Černá nenávist je ostatně víc akční thriller, než mrazivá detektivka, které pak Lehane sekal jak Baťa cvičky.

„Vyběhli jsme s Angie na zadní dvorek. Schody jsme brali po třech, bouchačky v ruce. Mohl jít třemi směry. Kdyby šel na západ, přes dvorky, ještě by tam byl. Táhnou se nejmíň přes tři bloky a nikde se nedá zahnout. Na sever, tam, kde je škola, by skončil rovnou do náruče FBI. Takže mohl jít buď na jih, zahnout za roh, nebo na východ, na Dorchster Avenue. Běžel jsem na jih, Angie na východ.“ (Dennis Lehane: Dotek temnoty)

V prvním díle Patrick hlavně cedí jednu hlášku za druhou a svým charakterem by zvládl odtáhnout i kombajn. Je to klasický detektiv rodu Philla Marlowa, co glosuje svět. Jen whisky a cigarety nechal doma. Angie je krásná a smrtonosná zároveň. Rozhodně ne žádná křehká květinka z noirových filmů, která potřebuje vytáhnout z průšvihu. Je naprosto rovnocenným Patrickovým partnerem a nepostradatelným členem tohohle dua. Oba jsou příkladnými pokračovateli hrdinů drsné školy – nekompromisní, silní a odhodlaní dotáhnout každý případ až do cílové pásky za každou cenu. Ano, dokonce i za cenu toho, že si ušpiní ruce v krvi.

Zmínil jsem, že Lehane v Černé nenávisti ještě neklade takový důraz na pointu, ovšem už tady jasně ukazuje výrazné prvky své tvorby. Prvním z nich je město Boston. Boston se stává významným hráčem v sérii o Kenzie a Gennarové, ale také v řadě jeho dalších románů. Atmosféra města a jeho duch dýchá z každé strany a je vidět, že Lehane jej jako místní opravdu dobře zná. Popisuje brilantně nejen jeho sousedskou atmosféru, ale také všechny zločiny, které v jeho uličkách odehrávají. Ačkoliv Lehane v rozhovoru na stránce Proti šedi přiznává, že skutečný Boston není tak depresivní. Druhým významným prvkem série jsou samozřejmě hrdinové. Pat, také přezdívaný Smik, je normální chlápek, co se snaží pomáhat lidem, jak jen je to možné. Pátrá, pronáší hlášky a občas je trochu drsnější. Ovšem není to akční hrdina. Uvědomuje si, že může umřít. Anebo přijít o svou parťačku, na které mu záleží. Zároveň ho ale tíží vzpomínky na dětství, kdy se mu nestaly zrovna dvakrát pěkné věci a kdy měl také problémy se svým otcem. Právě to jsou věci, které Patricka hodně ovlivnily a podepsaly se na jeho charakteru.

„Vyhledáváš lidi, jako je… Bubba. A Devin a Oscar. Žiješ ve světě plným násilí a obklopuješ se násilníkama.“

„Nikdy se tě nic z toho nedotkne.“

„Už se stalo. Sakra. Dobře vím, že bys musel bejt mrtvej, abys dopustil, že by mi někdo ublížil. To vím.“

„Ale…“

„Ale za jakou cenu? (…). Nemůžeš čistit kanály, Patricku, a vracet se domů voňavej jako kytka. Spolkne tě to. Vyžere tě to zevnitř.“ (Dennis Lehane: Dotek temnoty)

Angela, které říkají Angie, je drsná holka do nepohody. V riflích se cítí pohodlněji než v sukni – Lehane rozbíjí zažitý stereotyp o drsňákovi a krásce v nesnázích. Často se stává, že je to právě Angie, kdo musí Patricka vytáhnout z problémů. A samozřejmě, že Angie má také svoje vlastní démony, co její život do velké míry ovlivňují. Zmínil jsem už, že je Angie příbuznou členů irské mafie? V průběhu všech knih mezi oběma hrdiny funguje naprosto perfektní chemie, jiskry mezi nimi lítají na všechny strany a nejednou vás napadne, jestli se spolu tihle dva dají někdy dohromady. Lehane odpověď na tuhle otázku samozřejmě nabízí v jedné ze svých knih.

Ve výtahu jsem oznámil Angie: „Eric kecal.“

„O čem?“

„Úmyslně lhal. Nemá čistý svěomí. Nebo něco tají.“

„Cože?“

„Prostě to vím.  Je kámoš, Angie, ale i tak z něj nemám dobrej pocit.“

„Kouknu se na to,“ ujistila mě.  (Dennis Lehane: Dotek temnoty)

A když už jsme u těch postav, tak nesmím zapomenout zmínit Bubu. Buba je velice dobrý kamarád obou našich hrdinů. Vypadá jako medvěd a dokáže sehnat všechno od špuntovky po tank. Dobře, teď trochu přeháním, ale ve shánění zbraní je fakt dobrý. A navíc mu nedělá problém překročit tenkou hranici zákona při pomoci Patrickovi a Angele.

„Kde seš?“ vyjel jsem na Bubbu, když mi konečně zvedl mobil.

„U jednoho z brlohů Jacka Roussea na Jižňáku.“

„Proč?“

„Protože je tam Jack a taky Kevin a taky většina jejich partičky.“

„S Kevinem jsi dneska pěkně zamet.“ (Dennis Lehane: Dotek temnoty)

Všimněte si, že Lehane se drží i tradice jazyka drsné školy. Žádná komplikovaná souvětí. Krátké, jednoduché věty. Odseknuté jedna za druhou.

Třetí důležitým prvkem série je překračování žánrových hranic. Často budete mít během čtení pocit, že Lehane nepíše úplně tak čistou detektivku. Ano, série nabízí klasické atributy detektivky, hledání lidí nebo pátrání po vrahovi. Ve třetím díle (Nic není svaté) Lehane využívá zápletku, která jako kdyby vypadla z noirového filmu: nechutně bohatý milionář a krásná zatoulaná dcera, jež ráda motá chlapům hlavu. Ale Lehane jde dál. Dotýká se problémů, které zmítají společností, nebojí se jim nastavovat zrcadlo a upozorňovat na jejich existenci. Hrdinové se tak ocitnou tváří tvář zneužívání dětí, náboženským sektám anebo lidem, kteří jsou schopni kvůli penězům na dávku prodat vlastní dítě. Lehane si totiž prošel celou řadu zaměstnání (uklízel stoly, parkoval auta, prodával knihy a obhajoval zneužívané děti), během té doby přišel do kontaktu s různými problémy a naučilo ho to znát lidi a jejich charaktery. A právě díky tomu jsou uvěřitelné a lidské nejen hlavní postavy, ale i ti vedlejší.  A pak tu jsou samozřejmě pointy, které jsou od Doteku temnoty silnější a temnější. A s tím se samozřejmě pojí autorova schopnost tahat čtenáře za nos až do konce  knihy.  

"Znamenité detektivní romány Dennise Lehanea pro mne představují jakési záchranné lano."  (Stephen King)

Žít pod rouškou noci

Knihy o Patrickovi Kenziem a Angele Gennaro tvoří Lehaneovu vlajkovou loď. Na druhé straně se však autor nikdy nebál od svých hrdinů a klasické detektivky odpoutat a zkusit si něco jiného. První úkrok mimo rámec uskutečnil v románu Tajemná řeka. Ten variuje klasické téma tří kamarádů, kterým život navždycky změní zneužití jednoho z nich pedofily. Všichni tři hrdinové se pak setkávají o několik let později v dospělém věku za tragických okolností. Lehane sice v Tajemné řece opustil Angelu a Patricka, nicméně Bostonu se nezpronevěřil.

Následoval Prokletý ostrov, kde Boston vystřídalo prostředí psychiatrické léčebny a velice silná hra se čtenářem.

„O pár let později vyvezli Joe Coughlina ve vlečném člunu do Mexického zálivu a zalili mu chodidla do vaničky s betonem.“ (Dennis Lehane: Pod rouškou noci)

Do Bostonu se pak Lehane vrátil ve volné sérii Coughlin, jejíž druhý díl Pod rouškou noci u nás v roce 2016 vydalo nakladatelství Paseka. Lehane zdatně mixuje gangsterku a historii a, stejně jako u předchozích knih, i tady opět sází na typické prvky své tvorby. Kniha nabízí propracované a zajímavé postavy, atmosféru a prostředí historického Bostonu stejně jako nejrůznější detaily. Díky tomu lze Pod rouškou noci číst nejen jako gangsterku, ale také jako historický román. Coughlin začíná jako malá rybka v moři zločinu, ale postupně se vypracuje až do nejvyšších pater zločineckého impéria. Jenže za moc, peníze a prestiž musí platit nejvyšší cenu – kousky vlastní duše. Slovo noir díky Lehaneovi získává nový význam. Pod rouškou noci sice nemá tak silné pointy, ale po stránce stylistické se jedná o Lehaneovu zdaleka nejpropracovanější dílo. A zcela jistě zaujme fanoušky Kmotra a dalších gangsterských ság. 

A co dál?

Dennis Lehane aktuálně píše thriller ve stylu Alfreda Hitchcocka. Ovšem nad jeho vydáním v českém překladu zatím visí otazník. Podle posledních zpráv by měl vyjít v češtině třetí díl série o Coughlinovi, nazvaný World Gone By (český překlad zatím není znám). A to u příležitosti české premiéry filmové adaptace Pod rouškou noci, kterou připravuje Ben Affleck. I tak toho ale zbývá z Lehaneovi tvorby vydat víc než dost. Ať už mluvíme o dalších dílech o Kenziem a Gennarové (Prayers for Rain, Moonlight Mile), samostatných věcech (The Drop, Coronado: Stories), Coughlinovi (The Given Day), nebo třeba o Prokletém ostrovu, Tajemné řece nebo Sbohem, baby, které by si zasloužily nové vydání, aby ladily v knihovnách k pevným vazbám.

"Dennis Lehane je právoplatný dědic takových velikánů jako Chandler, MacDonald nebo Parker. Člověk má dojem, že dohlíželi nad každou jeho stránkou. Ale výraz má svůj." (Michael Connelly)

Pokud vám tedy chybí autoři z ranku Raymonda Chandlera nebo Dashiella Hammetta a máte rádi americkou drsnou školu, zkuste Dennise Lehanea. Věřte mi, že se jedná o autora, jehož knihy vás pohltí a k nimž se budete rádi a opakovaně vracet. Vím, o čem mluvím.