UKÁZKA: Jana Šouflová, Případ osla canterburského (ukázka z antologie Žena se lvem)

O antologii Žena se lvem už jste si u nás mohli přečíst. Teď vám nabízíme také ukázku z povídky Případ osla canterburského, kterou napsala Jana Šouflová.

Mohutný hlas katedrálního zvonu se spojil s menším zvonkem, který oznamoval čtvrtou hodinu dne. Zatímco chrám šuměl symfonií lidských hlasů a modliteb, shromáždila se u vchodu do krypty skupinka mnichů a moudrých univerzitních hlav. V čele stál nově zvolený převor, vysoký muž ušlechtilé tváře a urozeného původu, hned za ním netrpělivě přešlapovali otec Jeroným a mistr Edward. Lionet si všiml i Pierra z Cluny, nadutého Francouze a profesora ze Sorbonny, magistra Gilberta, který s ním vždy vedl ohnivé polemiky, a vzadu za sloupem se krčil plachý mistr Paul. Lionet se v této společnosti vyjímal jako pěst na oko. I kdyby měl šaty zlatem krumplované, stále by vypadal jako bodlák mezi růžemi a stejně tak se i cítil.

Převor pokynul a průvod začal pomalu sestupovat po vlhkých schodech do temnoty krypty. Ne, nebyla to černá jeskyně v hlubinách katedrály, zářila barvami a každé místo, každou zeď či sloup pokrývaly pestré biblické obrazy oživlé tancujícími světly svící a pochodní. Vzduchem se nesla vůně květin ztěžklá příměsí kadidla a hlasy mnichů zpívaly tichý chorál proplétající se mezi sloupovím jako šerý dým.

Pohledy přítomných se upíraly k zářivému tělu na osamělém katafalku. Snad jen spal, dokonalý v bledé smrti, nádherný nebožtík s alabastrovou pletí, avšak s tváří buldoka.

Lionet po včerejším rozhovoru s Cedrikem necítil k mrtvému ani trochu úcty a po mnoha letech v úřadu koronera byl otrlý pohledem na mnohou formu smrti, a přesto znova žasl tváří v tvář nepochybnému zázraku. Chorál ustal, nový převor pokynul a z šedivé mlhy kadidlového dýmu obklopující mrtvého se vynořilo několik bledých rukou, které pomalu a soustředěně začaly tělo odstrojovat. Nejprve odstranily brokátový plášť, pak bohatě vyšívanou bílo zlatou tuniku a nakonec začaly rozvazovat tkanice spodní košile.

Lionet se přistihl, že téměř nedýchá napětím, bezmyšlenkovitě strčil ruku do tašky u pasu a začal si hrát s nalezeným válečkem.

„Oh!“ zašuměly hlasy přítomných. Bílá košile z hedvábí se svezla na katafalk a odhalila třpytící se kůži.

„Jako ze slonoviny.“

„Naprosto nedotčený!“

„Září jako perla!“

Vzrušené výkřiky učenců se mísily s povzdechy úžasu.

„Dílo boží!“ pokřižoval se Pierre z Cluny a začal se bázlivě modlit.

S jedním musel Lionet souhlasit, nebožtíkova pokožka měla opravdu nepřirozeně perleťovou barvu. Zatímco se ostatní učenci opatrně dotýkali opalizující kůže a zkoumali měkkost a pružnost údů, koroner si přál jen jedno, otočit nebožtíka na břicho. Úlomek v torně mu totiž vnukl šílenou teorii týkající se vražedné zbraně, ale aby si ji potvrdil či vyvrátil, musel by být s mrtvým alespoň na pár vteřin sám.

„Nadzvedněte jej!“ Zavelel mistr Edward. Nastalo rozpačité ticho. Pár přítomných se v posvátné úctě pokřižovalo, mistr Paul se schoval za dvojici mnichů, Pierre z Cluny začal zkoumat strop kaple a zdálo se, že není nikdo, kdo by sebral odvahu chopit se mrtvého.

To byl okamžik, na který Lionet čekal. „Pomohu vám,“ nabídl se dychtivě, vložil ruce pod tělo a chvatem zkušeného ohledávače natočil nebožtíka na bok. Naskytl se mu pohled na smrtící ránu. Zdála se prázdná, jako průhled do vzdáleného světa plného hvězd, a přitom držela dokonalý kulatý tvar, orámovaný stříbřitým slizem, a jiskřivě světélkovala.

„Sela uršitě to zázrak! Ty pološ hnet, dotýkáš se svjetce,“ blekotal Pierre mizernou angličtinou.

„Počkejte! Zajímavé! Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ naklonil se k Lionetovi mistr Edward a pomáhal si velkou zvětšující čočkou. „Může být uvnitř mrtvého kosmos?“

„Nějak se to matlá,“ dloubl do slizu magistr Gilbert.

„Možná by se to dalo nabírat do baněk a prodávat.“

„Chcete zneužít světcovo tělo?“

„Ještě to žádný světec není. Slyšel jsem, že žil prostopášně.“

„Ale činyl sásraky!“

Vznešení učenci se do sebe pustili hlava nehlava. Tahali se za kutny, pokřikovali směsí latiny, francouzštiny a angličtiny, a i když hádka přecházející z kultivované formy do hrubých nadávek, přišla Lionetovi poučná. Využil zmatku a nikým nepozorován vrazil prst do rány.

Hmota uvnitř otvoru kladla odpor, jako by jej někdo zalil hustým rosolem, a zároveň vyzařovala stejně křišťálově ledový chlad, jaký se šířil i z drobné věci ukryté v koženém kapsáři. Lionet si byl už více než jistý, že patří k sobě. Zatímco držel jednou rukou tělo přizvednuté, druhou vytáhl nalezený úlomek a zasunul jej do rány. Rukou mu projelo slabé zabrnění, a když se pokusil úlomek vyprostit, ucítil, že spolu s ním vytahuje i cosi delšího. Spokojeně se pousmál. Jeho teorie se potvrdila.

„Lionete, co tam provádíš?“ všiml si osamělého koronera magister Gilbert. Lionet měl je vteřinu na to, aby svůj úlovek ukryl pod pláštěm, poté nechal tělo klesnout na katafalk, s roztržitým zakašláním ustoupil a zamručel si pro sebe: „Ehm! Zdá se mi to celkem jasné.“

„Co je ti jasné?“ zamračil se otec Jeroným. „Jsi jen koroner, co ty víš…“

„Ano, jsem jen koroner,“ skočil mu Lionet nervně do řeči, „a proto jsem viděl hodně mrtvých těl, často zavražděných podivnými způsoby. Sice netuším, co jej zabilo…“ zalhal, „ale vím, že stav těla je částečně možné vysvětlit. Existuje jedna stará legenda, která vypráví o muži ctnostném a zároveň i hříšném a sedm dní trvalo, než se u nebeských bran rozhodli, zda patří do pekla nebo do nebe. A jak jsem slyšel, otec Henry vyléčil mnoho lidí a konal zázraky, ale zároveň holdoval hříšnému životu. Co když je jeho duše zrovna souzena, a tedy v den, kdy pomine jeho lhůta, buď začne zářit ještě více a vy jej můžete prohlásit za svatého, nebo převáží hříchy, a v té chvíli tělo pohasne a začne se rozkládat?“

Sbor učenců zmlkl a zíral na rozcuchaného londýnského lékaře. Řada vzdělanců marně vzpomínala, jestli kdy o něčem podobném slyšela, a zároveň měl Lionet v nastalém tichu čas uvažovat. Musel pryč. Co nejrychleji, ale pokračovat s ostatními v obhlídce těla znamenalo zároveň účastnit i následné společné modlitby. Věděl, že rozhodně nechce zůstat a už vůbec ne se modlit za Henryho duši, a neexistovala omluva, díky níž by se mohl vzdálit, snad ledaže by byl vykázán. Zlomyslně se pousmál a zamumlal si pro sebe dost tiše, aby to vypadalo jen jako skrytá poznámka, ale dost hlasitě, aby to slyšeli všichni kolem: „Ale je pro to i zcela přirozené vysvětlení.“

„To je odvážné tvrzení,“ pronesl podezřívavě nový převor, „doufám, že nás poučíš.“

„No,ehm,“ drbal se Lionet volnou rukou ve vousech a usilovně přemýšlel. Měl před sebou nejen muže víry, ale i uznávané učené kapacity, a ty nemohl tahat za nos jako přihlouplé londýnské měšťany. Nadechl se a co nejdůstojněji prohlásil: „Víte, jsou známy případy, kdy lidské tělo za jistých okolností zcela změní svoji podstatu.“

„O čem to mluvíš?“ zvedl Pierre udiveně obočí, ale Lionet už byl ve svém živlu a nedal se zastavit. Jako by zapomněl, že se nachází v jednom z nejsvatějších míst Anglie, jeho hlas zesílil, zrychlil a dostal nebezpečně zlomyslný nádech. V takovou chvíli mohlo přijít cokoliv a Lionet nezklamal: „Zrovna nedávno jsem řešil případ lazebníka, jehož sádelnatá manželka spadla do nepoužívané kádě. Skoro rok ji hledal, a když ji konečně našel, její tělo mezitím téměř dokonale zmýdelnatělo. Ten darebák ji naporcoval, ovoněl tymiánem a meduňkou, a než jsem na to přišel, tak si s paní Loydovou půlka Londýna vyprala prádlo. Co když…“

„Ven!“ zařval převor, až se otřásl strop krypty. Charismatická tvář dosud klidného muže zbrunátněla a z očí mu sršela nefalšovaná zloba. „Máte štěstí, že nad vámi drží ruku arcibiskup. Odejděte a neničte důstojnost našeho shromáždění!“

„Jak si přejete,“ uklonil se Lionet. Byl rád, že může opustit kryptu i sbor moudrých. Ostatně to, co chtěl, získal. „Sbohem, pánové. Bylo mi ctí.“

Pomalu postupoval ke schodišti, nořil se do temnot a doslova fyzicky cítil pohrdání a odpor, které jej doprovázely spolu s pobouřenými hlasy: „Nemá úctu před svatým!“

Pokud vás zaujala ukázka, můžete podpořit vznik antologie na Startovači: https://www.startovac.cz/projekty/zena-se-lvem/

Přečtěte si taky ukázky z povídkek Mizera z Mexika a Bez Krásky, bez zvířete