UKÁZKA: P. Fritz, Archa zrůd

Archa zrůd přináší příběhy pro milovníky sci-fi i hororu.

Sbírka povídek Pavla Fritze Archa zrůd obsahuje třináct skvěle vypointovaných příběhů, žánrově sahajících od science fiction po horor. Na čtenáře čeká výlet na znepokojivá místa v nejtemnějších koutech vesmíru i naší mateřské planety, průzkum záhadných vraků, šokujících mimozemských artefaktů či návštěva kláštera sužovaného děsivým zlem. Autor, jehož román Přístav u řeky Styx byl nominován na Cenu Akademie sci-fi, fantasy a hororu za rok 2015 v kategorii nejlepší česká nebo slovenská kniha, vsadil na působivý mix dobrodružství a mrazivé atmosféry, který potěší milovníky nápaditých fantastických příběhů.

Anotace:
Děj třinácti vědeckofantastických a hororových povídek vás zanese na ta nejznepokojivější místa v nejtemnějších propastech vesmíru i na naší mateřské planetě. Stanete se svědky odkrývání šokujících mimozemských artefaktů, prozkoumáte záhadné vraky, navštívíte Hotel nekonečno, maják na konci galaxie i bavorský klášter sužovaný děsivým zlem. S bandou desperátů budete hledat poklad Černého Lombarďana a zaskočí vás velmi podivný úkol pro britské agenty s povolením zabíjet. Příjemnou cestu do pekel!

Kniha Archa zrůd je k dostání na pultech knihkupectví od ledna 2017. Čtenáři si ji ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha, kde naleznete další informace, nebo ve formě e-knihy například zde .
Ukázky z knihy si můžete přečíst také zde

Info o knize
Archa zrůd / Autor: Pavel Fritz/ Ilustrace na obálce: Žaneta Kortusová / Grafická úprava obálky: Lukáš Tuma / Formát: měkká vazba, 115x180 mm / Počet stran: 312 / Cena: 255 Kč (na www.epocha.cz 191 Kč, e-kniha 139 Kč) / Edice: Edice Pevnost (101. svazek) / Nakladatel: Nakladatelství Epocha (www.epocha.cz) / ISBN: 978-80-7557-022-2 / http://www.facebook.com/fantastickaepocha 

UKÁZKA Z KNIHY ARCHA ZRŮD (Pavel Fritz)

„Ptáci, pane!“ ozvalo se ve sluchátkách. „Na 4-3-7!“
„Rozumím,“ potvrdil velitel stroze.
„Tihle jsou o dost větší, aspoň metr nebo dva!“
„Další havěť…“
Ačkoli seržanta hlášení nezaujalo, Harry Wilkinson zvolnil krok a zvědavě se zadíval udaným směrem. V hustém oparu vodních par skutečně plachtilo několik černých bodů. Když mu je optika ochranné masky přiblížila, zjistil, že tvorové mají kromě křídel a protáhlého zobanu i dlouhé, na konci rozštěpené ocasy. Vzdáleně připomínali některé formy druhohorních létajících plazů. O něco výše pak rozeznal matné obrysy stropních desek. Kdo mohl tohle postavit… Skupina sedmi mužů postupovala husím pochodem po sotva znatelné stezce obklopené bujnou džunglí keřů a jedovatě zbarvených listnatých rostlin vysokých až několika metrů. Stromy se zde nevyskytovaly žádné. Vlhkým vzduchem poletoval hmyz a podle detektorů i nesčetné mikroorganismy velikostí odpovídající virům či bakteriím. Vdechnout by to nechtěl.
„Alfa týme, jaká je situace?“ zazněl na společné frekvenci úsečný hlas. „Zjistili jste četnost… směřujících k… a intervaly výstupů? Lze provádět přímé pozorování?“
Spojení s improvizovanou základnou na povrchu bylo mimořádně špatné.
„Tady Alfa tým,“ ohlásil seržant. „Cesta nás odvedla od úpatí stěny. Přímé pozorování spodních partií není možné. Zhruba dva kilometry nezmapovány. Pokud se do patnácti minut situace nezmění, pokusíme se proniknout ke stěně vegetací…“
To by mohl být docela problém, pomyslel si Harry. Ale máme ještě co ztratit?
Zatímco pokračovala výměna názorů mezi seržantem a nadřízeným důstojníkem, mihla se kolem dvě chlupatá, kunovitá stvoření a vzápětí učinil voják v čele významný objev.
„Máme dalšího mimoně,“ oznámil stroze.
Bližší prohlídka potvrdila, že bílá skvrna v nedalekých křovinách je skutečně zbytkem ochranného oděvu, více však rozeznat nešlo. Zatímco syntetické materiály úspěšně odolávaly zubu času, organický obsah se již rozložil. Z příslušníka mimozemské inteligentní rasy zbylo jediné masivní klepeto, pokud se ovšem nějaké kosti neukrývaly pod vrstvou zeminy.
Harry mlčky hleděl na další oběť této kosmické pasti. Na Zemi by nadšením šílící vědci prozkoumali každou molekulu ostatků, tady je skupina míjela téměř bez povšimnutí. Ostatně sami nejspíš naleznou věčný odpočinek v půdě zdejšího zapleveleného pohřebiště. Jak to stálo na tom nápise? Pro oči, které nevidí? Zvláštní… Volně přeloženo pojmenovali tvůrci toto místo údolím slepců.

✳ ✳ ✳

„Admirále, delegát Ústavní rady, senátor Mercier, dorazil na stanici Cassiopeia a žádá o aktuální informace. Komunikační kanál je stabilní!“
„Nejvyšší čas,“ přikývl štíhlý muž s ostře řezanou tváří.
„Spojte nás.“
Několik důstojníků v rudočerných uniformách zaujalo diskrétní postavení za admirálem, ruch na můstku vlajkové bitevní lodi Montezuma utichl. Konečně se do řízení operace zapojí politické kruhy reprezentující samotnou Radu. Tíživá odpovědnost se rozloží.
„Zdravím vás, admirále Logane,“ pronesla průsvitná tvář lemovaná krátce zastřiženým vousem, jež se zjevila před čekajícími. „Rád vás poznávám osobně.“
„Já rovněž,“ přikývl velitel. „Oceňuji, že jste podstoupil tak náročnou cestu.“
„Situace si žádá mimořádné postupy. Vzhledem k tomu, že můžeme hovořit pouze několik minut, omezte se prosím na klíčové údaje a analýzy. Podle depeší prolétá sektorem Kerberos jakýsi umělý měsíc o průměru pěti set kilometrů. Už sám tento fakt mi přijde zcela absurdní…“
„Je tomu přesně tak, pane senátore,“ přikývl admirál.
„Objekt je umělý, dokonale sférický, krytý pláštěm z velmi atypických kovových slitin. Průměr pět set třicet jeden kilometr. Charakteristika gravitačního pole a neutrinové aberace naznačují, že jádro může ukrývat Gauthierovu singularitu. Rychlost činí dvacet tisíc kilometrů za vteřinu, takže jej flotila dokáže sledovat pouze díky delta skokům. Vyspělost technologií, které byly při konstrukci použity, se zcela vymyká naší představivosti…“
„Šokující,“ zavrtěl senátor hlavou. „Může tento gigantický technický artefakt nějak souviset s probíhajícím konfliktem mezi lidstvem a Quardany?“
„To je zcela vyloučeno, pane.“
„Co vám dává jistotu? Vždyť přiletěl z hraničních oblastí jejich zóny!“
„Kdyby Quardané dokázali něco podobného zkonstruovat, žádná válka by nebyla. Jen krátká genocida.“
„Asi máte pravdu… Musíme se modlit, aby nás ta věc minula bez povšimnutí, ať už ji stvořil kdokoli. Nedopouštějte se žádných provokací!“
„Poslal jsem tam výsadek.“
„Cože?“ vyhrkl senátor. „Měl jste pokyny vyčkat!“
„Přijal jsem tu odpovědnost.  Pokud těleso unikne do subprostoru, můžeme s ním nenávratně ztratit kontakt.“
„Myslíte, že je toho schopno? Při jeho velikosti?“
„Domnívám se, že ano. Chceme-li si učinit bližší představu, jaké riziko představuje, nevyhneme se přímému průzkumu.“
„To je velmi kontroverzní přístup, admirále. Co průzkumný tým zjistil?“
„Výsadek pronikl do objektu neuzavřeným vstupním otvorem a zřídil základní tábor v prostorách připomínajících prázdné hangáry. Interiéry nasbíraly hodně kosmického prachu a působí zašlým dojmem, řada mechanismů však zůstala funkčních. Na všech frekvencích panuje rádiový klid a nezdá se, že by těleso mělo posádku. Jde spíše o automatizovanou sondu obtížně uvěřitelných rozměrů. Do nitra objektu vedou dlouhé chodby, při jejichž průzkumu bohužel nastaly vážné komplikace.“
„Jaké komplikace?“
„Chodby jsou kontrolovány aktivním detekčním systémem, který odmítá vpustit robotické formy. Neotevře jim vstupy. Průzkum musejí provádět lidé.“
„A dál?“
„Poslali jsme dovnitř skupinu, ale jakmile pronikla do hloubky, cesta se za ní uzavřela. Odřízlo je to.“
„Zatraceně!“
„Skupina pokračovala v postupu a objevila jakýsi obří skleník. Jde o uměle osvětlený koridor o šíři zhruba tří kilometrů a doposud nezjištěné délce. Život uvnitř doslova bují. Byly pozorovány nesčetné druhy rostlin i živočichů, z nichž některé připomínají pozemský hmyz či drobné savce, jiné mají zcela exotickou anatomii. Kromě toho tým opakovaně nalézá ostatky inteligentních, technicky vyspělých tvorů. Podle aktuálních odhadů jde o příslušníky nejméně pěti lidstvu neznámých ras. Většinou se zachovaly pouze oděvy, zbraně či výstroj. Tyto informace jsou staré jen několik hodin.“
„Ohromující,“ zalapal senátor po dechu. „Prostě ohromující…“
„To je v kostce vše.“
„Myslíte, že mezi těmi inteligentními bytostmi, které tam nalezly smrt, jsou i sami stavitelé?“
„Myslím, že jsou to všechno průzkumníci. Ta věc evidentně skáče z jednoho místa na druhé a sbírá vzorky života. Jak jsem zmínil, robotické formy to dovnitř nepustilo.“
„Ale proč je to uvězní a pak nechá zemřít?“
„Možná nezemřou všichni. Stěny skleníku lemují uzavřené východy s aktivními ovládacími panely. Obvykle se jedná o interaktivní displej nabízející jakousi hru se symboly, ale průzkumná skupina ani v jednom případě nenalezla logický klíč. Nelze vyloučit, že jde o test inteligence k odfiltrování méně vyspělých ras. Snažíme se jim na dálku pomoci.“
„K odfiltrování méně inteligentních ras?“
„Je to pouze předpoklad. Jak jsem zmínil, podle měření se v jádru tělesa nachází Gauthierova singularita a nejspíš i portál do jiných částí vesmíru. Možná přímo k samotným tvůrcům. A ti mohou být vybíraví. Pokud vyšlete do neznáma autonomní sběrné zařízení, je určitá selekce namístě. Bůh ví, jaká podřadná havěť se do klece chytí. Při jejich vyspělosti chápu, že si domů nezvou každého.“
„To jako, že nestojí o hlupáky?“
„Je to jedna z možností. Ale je tu i další, ještě pravděpodobnější.“
„Jaká?“
„Že je to prostě rozbitý. Vnitřek koule nezapře nesmírné stáří. Například technické zázemí skleníku je na mnoha místech obnažené a v troskách. Ve skutečnosti možná prohledáváme dávno nefunkční vrak.“
„Kolik lidí jste tam vlastně poslal?“
„Desítky. Ale odříznut je pouze sedmičlenný tým. Konkrétně čtyři výsadkáři se standardní výzbrojí a trojice specialistů. Museli jsme improvizovat, tak šel, kdo byl po ruce. Mezi odborníky je fyzik, kryptolog a zdravotník.“
„Bůh jim pomáhej… Je tady ještě něco, co bych měl vědět?“
„Snad jediná věc. Na stěnách oněch prázdných hangárů i v samotném skleníku jsme nalezli několik míst s vyraženými hieroglyfy.“
„Hieroglyfy?“
„Obrazovým písmem. Převážně jednoduché, univerzálně platné symboly. Elektromagnetické záření znázorněné vlnovkou, anihilace částice s antičásticí a podobně. Lze z toho sestavit jakési primitivní vzkazy.“
„A co jste z nich vyčetli?“
„Teprve začínáme. Například útvar zachycující fotony bude nejspíš oko. Zmiňuji tento konkrétní znak proto, že jeden z nápisů definuje skleník velmi zvláštním způsobem. Jako místo určené pro oči, které nevidí.“
„Pro oči, které nevidí? A vaše interpretace?“
„Nevíme. Slepé jsou například mrtvoly. Pak by skupina uvízla na pohřebišti.“
„To nezní moc povzbudivě.“
„Nebo to znamená, že slepí zůstanou uvězněni, zatímco ostatní mohou pokračovat dál. Prostě nevíme…“

✳ ✳ ✳

„Co myslíte, že to je, seržante?“
„Skafandr. A uvnitř asi mrtvola.“
Skupina obklopila nehybně stojící bytost v masivním pancéřovém oděvu tyčící se pár kroků od cesty jako socha pradávného astronauta či potápěče. Značná část povrchu byla potažena zeleným povlakem připomínajícím mech nebo plíseň, biologická nečistota zakrývala i průzor helmy.
„Má to dvě ruce a nohy, mohl by to být i člověk.“
„Trochu velký…“
„To dělá ten exoskelet.“
Mírně rozkročený těžkooděnec měl skutečně dvě dolní a dvě horní končetiny, což ovšem nepředstavovalo nic zvláštního. U inteligentních tvorů šlo o nejběžnější stavební plán. Obě „ruce“ byly pokrčeny v loktech, jako by něco neviditelného nesl.
Harry se rozhodl podívat dovnitř a začal rukavicí očišťovat hledí. Vzápětí s výkřikem uskočil. Neskutečně odporná, vytřeštěná mumie neměla s člověkem nic společného. Vojáci se prohýbali smíchy.
„Klid doktore, ten už vám neublíží. Je tuhej.“
Seržant po delším úsilí odpojil z výstroje mrtvého mimozemšťana nástroj připomínající střelnou zbraň a podal jej muži, který sám nesl krátkou karabinu a netvářil se dvakrát nadšeně. Pak pokračovali v cestě.
Harry postupoval hned za prvním vojákem. Gravitace nebyla vysoká, ale postačovala k pohodlné chůzi. Přitom na tělese o průměru pár stovek kilometrů by se měli téměř vznášet. Bůh ví, co se ukrývalo uvnitř.
Po několika minutách se stezka začala stáčet ke stěně, přičemž množství poletujícího hmyzu napovídalo, že je tam očekává další uzavřená brána. Z nějakého záhadného důvodu se právě v blízkosti východů soustřeďovalo nejvíce živočichů. Jako by i oni toužebně vyčkávali, až se dveře otevřou, aby unikli pryč.
Brzy se houštiny obřího plevele rozestoupily a hlínu pod nohama vystřídal rozpraskaný beton. Od stěny je dělilo zhruba sto metrů. Harry si znepokojeně prohlížel mrtvolky živočichů rozeseté po ploše a přemýšlel, co je sem vábí. Mezi množstvím drobných hromádek se nacházela i mršina o velikosti aligátora s ocasní částí potaženou zbytky vyschlé kůže. Lebka byla již zcela holá a tak bizarní, že zatoužil spatřit ono stvoření za živa.
Kus před východem vmáčknutým do mělkého výklenku vyrůstal z betonu nevzhledný kovový ostrov. Sestával z několika slepených bloků, přičemž některé byly na první pohled těžce poškozeny. Na zemi kolem terminálu se hemžili tvorové o velikosti potkanů, kteří však rychle vyklidili pole.
„Tady budeme zbytečně tvrdnout další hodinu,“ odplivl si jeden z vojáků.
„Sklapni Glene!“ okřikl ho seržant ostře.
Dvojice fyziků rychle nalezla ovládací panel a začala ho testovat.
„Displej je funkční,“ oznámil jeden.
„Zase jiný algoritmus…“
„Tím líp, třeba to tentokrát strefíme.“
Harry se nesnažil pomáhat. Zkušenost ho poučila, že těmhle dvěma nesahá ani po kotníky. Ve skutečnosti jen stěží stíhal sledovat jejich myšlenkové pochody.
Kdesi při zemi se ozval šátravý zvuk. Opatrně sklonil hlavu a zjistil, že v těsném prostoru za mřížkou poškozeného bloku uvízlo menší zvíře s myším čumákem a tlamičkou plnou ostrých jehlovitých zoubků. Rozdrásané boky svědčily o úporné snaze se osvobodit, časem však síly i vůle vyprchaly. Nyní už jenom rezignovaně otáčelo hlavou a bylo zřejmé, že brzy rozšíří řady zdejších obětí. Harry zatím nikdy neměl příležitost prohlédnout si místního tvora tak zblízka. Pouze jejich mršiny v různém stupni rozkladu. Na hlavičce ho zaujaly mimořádně velké oči, charakteristické spíše pro noční živočichy. Už dříve přemýšlel, zda se na tomto místě střídá den a noc. Další vysvětlení mohla představovat adaptace na život v hlubokých norách. Tělo pokrývala jemná srst, přičemž převládající barvou byla liščí červeň prokládaná bílými pruhy. Ačkoli tvor pocházel ze zcela jiného světa než Harry, jedna věc je spojovala jako bratry. Oba vlezli někam, kam neměli…
Čas plynul a dvojice vědců zjevně neučinila žádný pokrok.
„Nemá to smysl,“ zavrčel jeden z nich. „Jestli požadavky vycházejí z jiných logických axiomů, než jsme zvyklí, nikdy s tím nepohneme. Navrhuji zkusit přímo dveře. Třeba tam jsou skryté ovládací prvky.“
„To se mi moc nelíbí,“ odpověděl druhý. „Ty symboly nad výklenkem znázorňují srážku pozitronu s elektronem. Žádné důraznější varování si nedokážu představit. Navíc podle nápisu na předchozím stanovišti jsou k otevření jednoznačně určeny tyhle terminály.“
„Možná tam. A možná to čteme úplně blbě!“
Muž došel k uzavřenému vstupu a začal osahávat desku i rám.
„Jsou tady dvě spáry, které vypadají jinak, než si pamatuju od minule. Třeba je to mechanický zámek. Podejte mi něco placatýho.“
Harry chvíli sledoval, jak vědec ryje do rámu tenkou kartou, pak stočil zrak k zamlženému horizontu. Díky tomu propásl kritický okamžik. Zaregistroval pouze ostrý záblesk na periferii zrakového pole a nepříjemné brnění v nohách.
„Kurva!“ řval nejbližší z vojáků. „Kurva!“
Zčernalé tělo vědce se připeklo k desce, takže nedopadlo na zem. Vycházel z něj hustý dým zakrývající většinu detailů.
„Tohle nebyl moc dobrej nápad,“ konstatoval suše jiný výsadkář.

Více v knize ARCHA ZRŮD (Pavel Fritz), Epocha, leden 2017