UKÁZKA: Tereza Matoušková, Válka zrcadel

Článek od: Redakce - 27.04.2017

Uběhl rok od doby, kdy jsme objevili obří trhlinu na pláních u Lobasu. Od té doby jsem neslyšela ani o Yelizavetě, ani o zarských dolech a bezejmenných. Simon mě však začal posílat čím dál častěji mimo Citadelu. A pokaždé s jinou tváří. Zafar mě na těchto misích téměř vždy provázel a mnohokrát viděl můj smutek a rozpaky, když jsem udělala věci, na které jsem nebyla hrdá. Nikdy se v tom však nepitval, prostě mě nechal si to v sobě srovnat. Občas mě to mrzelo. Až teď mi dochází, že mi to tak v zásadě vyhovuje.
„Bylo to hnusné.“ Na dno studny dopadnou další tři kamínky. Bílý a dva černé. „Umíral dlouho. Zvracel a svíjel se v křečích. Celou dobu jsem musela stát u jeho postele a dívat se. A on po mně natahoval ruce a chtěl se se mnou loučit. Netušil, že to já ho otrávila.“
Zafar mlčí a do studny padají další kamínky. Bílý, černý, znovu bílý. S chrastěním zapadají do děr mezi většími balvany.
„Zdají se mi divné sny,“ prolomím ticho. „Znovu v nich potkávám všechny ty ženy, kterým jsem ukradla tvář. Putuji v nich podivnou krajinou stínů a ony mě tiše doprovázejí. Musí být tiše. Nechtějí přilákat ozvěny. Ale ony si nás stejně najdou.“
„Udělala jsi pro Simona za poslední rok spoustu špinavé práce, žere tě svědomí, znám to. A k tomu se blíží tvoje zkouška v Soumraku, nebo jak tomu říkáte. Nelámal bych si tím hlavu.“
„Co když se neprobudím? Nebo se probudím a už to nebudu já?“
„Probudíš se, proč by ne?“
„Protože tam třeba patřím. Třeba patřím do Soumraku.“
✳ ✳ ✳
Simon mě přivítá stroze. „Chci s tebou mluvit. Přijď odpoledne do mé pracovny.“
Nemám z toho dobrý pocit, ne teď, když se chystá moje zkouška. Něco mi říká, že mě k sobě nevolá, aby mi popřál hodně štěstí. Návštěvu dlouho odkládám – korzuji po pokoji, přerovnávám knihy a stírám neviditelný prach z poliček, urovnávám povlečení na posteli a otrhávám uschlé listy z květin. Vyrazím, až když se začne stmívat. Loudám se a vymýšlím, kde se ještě zastavím, ať setkání zase o kousek oddálím. Pak se náhle ocitnu před známými zdobenými dveřmi a už je to nevyhnutelné, musím zaklepat.
Můj pán sedí za stolem, modré roucho vystřídal rudý brokát, jinak vše připomíná scény z dob mého dětství.
„Co má být tohle?“ zvedne stoh papírů, který je mi povědomý.
„Návrh na... založení další magické školy.“ Ke čtyřem tradičním talijským by přibyla pátá kaltská. Zatím počítám s jedním nebo dvěma semináři, určenými hlavně k tomu, aby si studenti z Citadely rozšířili obzory. Jsem ochotná si to vzít na starost. Nepředpokládám, že mi na to arcimág Simon kývne, ne hned. Jsem však připravená bojovat. Prosadit to klidně kousek po kousku.
„Jsi stále naivní dítě, to chápu. Ale nemusela bys svou prostoduchostí pořád obtěžovat dospělé.“ Dívám se, jak můj pečlivě vypracovaný návrh list po listu muchlá a hází pod stůl do bedny s odpadem. Ano, ani tohle se vlastně nezměnilo. „Teď k těm důležitým věcem,“ naváže, jako by se nechumelilo. „Chci tě poslat do Chanie.“
„Do Chanie?“ Vybaví se mi obrazy žen s napudrovanými obličeji a složitými účesy. Těžké barevné oděvy, vůně jasmínu a válečníci v lesklých zbrojích. Zaskočí mě a na okamžik zapomenu, že mi ukřivdil.
„Velvyslankyně Liu bohužel včera ve svých komnatách dostala mrtvičný záchvat. Zatím se nám to podařilo utajit. Nastoupíš na její místo. Potřebuji tě na nějakou dobu uklidit z očí. Chanie je daleko – daleko od Kseniye a její krvavé skvadry, daleko od antolijských bdících, daleko od našich vlastních mágů, kteří touží zaujmout mé místo.“
Nad sebou slyším hlasy. Mluví cizím, zpěvavým jazykem a mě napadne, že je to průvod Velké matky. Všechny ty kouzelné bytosti, které znám z lidských chrámů. Bledé, černovlasé, s křídly otakárků. Na jejich rtech hraje blahosklonný úsměv a slibuje, že se všichni čestní dostanou k Matce.
Ne, počkat, tihle nemůžou patřit k bohyni! Jejich hlasy jsou plné pohrdání, krákavě se smějí a plivají na zem hustý chrchel. Jsou to vojáci. Rasinijci. Přicházím k sobě, cítím studenou vlhkou zeď, o kterou se opírám, i cizí ruku položenou na svých ústech. Jsem však stále otupělá a nedokážu cítit strach.
Zamumlám přes zpocenou dlaň, která mi drtí rty. Stisk zesílí. „Tiše.“
Znám ten hlas, a pokud se budu soustředit, dokážu ho i zařadit. Třeští mi však hlava a na patře cítím kovovou pachuť. Ve vzduchu je cítit vlhký plesnivý puch a je tu chladno. Ve tmě rozeznávám obrysy velkých beden, musíme být v nějakém sklepení nebo skladu. Hlasy nepřátel se postupně vzdalují, můj společník mě přestává mačkat a já se začínám rozpomínat.
„Pane Zafare, kde to jsme? Co se stalo?“ Nejsem si jistá, že mě slyší. Zdá se, že je stále napnutý jako větřící šelma.
„Můžeš vstát, bledule?“
„Kam půjdeme?“
„Můžeš vstát?“
„Kam?“
Neví. Neřekne to nahlas, ale cítím to. Nejraději by si mě bez dalších řečí přehodil přes rameno a šel. Jenomže má stále v čerstvé paměti muže, kteří se proměňují v ledové sochy a potom rozpadají v krvavou tříšť. Ví, že se mnou nemůže zacházet jako s jiným osmiletým dítětem. Spíš jako s pytlem divotvorného prachu. Sbírá se ze země a vyhlíží z úkrytu. Je od hlavy až k patě pokryt bahnem a krví, a vypadá zuboženě, že kdyby mu u pasu nevisel meč, věřila bych, že v nuzných částech města nepřitáhneme sebemenší pozornost.
„Tady zůstat nemůžeme,“ zamumlá. „Vrátí se. Do tmy se schováme někde v chudinské čtvrti, je tam spousta opuštěných domů, a pak uvidíme. Zatraceně. Potřebuju se dostat z města, ke králi.“
„Možná bych věděla...“