RETRO RECENZE: Kir Bulyčov, Slyšel jsem Zemi

Vydávat u nás v osmdesátých letech dvacátého století sci-fi není až zas takový problém. Dokonce ani překladovou. Když vezmete na milost fakt, že jedinými vydavateli jsou státní nakladatelství, že ediční plán se pořád tak trochu řídí politickým zadáním, takže některá témata jsou prostě tabu, dá se to. Například nemůžete očekávat, že u nás vyjde kniha, v níž jsou američani borci. Zakázané jsou také knihy utopické, resp. antiutopické, kde sci-fi velmi nápadně připomíná skutečnost a občan by si mohl dát dvě a dvě dohromady. Zato ale není nouze o spousty space oper a robinsonád či postkatastrofikých knih, protože tam se buď politika neřeší, nebo jde systému vyloženě na ruku (Ti zlí Američané s bombami.). Pokud navíc jsou hrdiny Rusové a stejného původu je i autor, má kniha vyhráno. Problém nastává, pokud byla splněna jen jedna podmínka nebo si Rus dovolil napsat některý z prve zmíněných žánrů. Třeba na takového Zamjatina a MY můžeme v osmdesátkách klidně zapomenout, protože na něj se koneckonců aktivně zapomíná i v Sovětském svazu a běda, kdo by si vzpomněl. Naštěstí i v případě dvojí shody mají občas editoři šťastnou ruku, a tak si můžeme přečíst nejen Strugacké, kteří jsou u nás pravé celebrity sovětské sci-fi, ale třeba i Kira Bulyčova a jeho Alenku z planety Země či Slyšel jsem Zemi. O druhé jmenované nyní bude řeč.  

Ocitáme se v osadě. Pár chýší bez pomoci, kontaktu a techniky, na cizí planetě. Na planetě, která se sice matně podobá naší Zemi, ale roční období tu trvají naše roky a navíc se spíš než co jiného podobají naší zimě. Jsou tu sice lesy a zvířata, ale lesy jsou jedovaté a zvířata také, případně mají alespoň pancíř, velké zuby nebo loví ve smečkách či oplývají nějakým zajímavým obranným mechanismem: například plivou vteřinové lepidlo po litrech. Člověk se diví, že se lidem v tak nehostinném prostředí daří přežít a při pohledu na desítky náhrobků vedle osady vidíme, že to rozhodně není zadarmo. Osadu založila hrstka trosečníků, kteří utekli skrze vánici a tuhý mráz z havarované kosmické lodi prakticky s prázdnýma rukama. Vyhnala je radiace a nefunkční regulace prostředí. Mnohokrát se pokoušeli vrátit pro zásoby, ale každá výprava skončila nezdarem. Až teď, po letech se naskytla šance a směrem k lodi se vydává skupinka mladých a silných potomků původních trosečníků. Jsou už napůl barbaři, techniku znají jen z vyprávění a někteří už ani nevěří té směšné historce o tom, že pochází z hvězd. Vlastně skrze zamračenou oblohu nikdo z nich ještě hvězdy neviděl.

Kir Bulyčov si v knize klade otázky o zachování civilizace, o tom, co to vlastně civilizace je a kolikátá generace bude ochotná se učit nějaké poučky, historii, písmo, počty, nebo ovládání přístrojů, aniž by někdy ty vědomosti použila nebo ty přístroje naživo viděla jen kvůli zachování stupně civilizace. Naše osada dvaceti lidí už degraduje, staří inženýři, technici a vědci to vidí. Vidí své děti, které mají starosti se zachováním samotného života, ne nějakých abstraktních vědomostí a právě na tom, jestli se pomocí vysílačky z lodi spojí se Zemí nebo alespoň přinesou přístroje, knihy a zásoby, závisí druh přežití osady.

Jelikož autor pracuje s malým množstvím lidí, může si dovolit personifikace jednotlivých myšlenek, a tak vznikají archetypální hrdinové jak vystřižení z nějakého soudobého RPG. To je tu ale ku prospěchu. Bulyčov na nich může ukázat možnosti vývoje skupiny a to, že ani jeden z nich není vyloženě krok špatným směrem. Krásně se to ukáže ke konci knihy, kdy se Oleg, intelektuál osady a naděje starších pro zachování lidskosti, dostane k technice a vezme ji za svou, čímž získá náskok a naději a naopak Dick, svalnatý lovec odchovaný nehostinnou krajinou to nemá zapotřebí, protože je schopen sám přežít jen s klacíky a kameny, protože to je nyní důležité.

Kir Bulyčov zde na poměrně malém rozsahu kolem 100 stran nastínil několik myšlenek zakomponovaných do velmi čtivého románu. Dokazuje, že i když žánrově omezená, ruská sci-fi osmdesátých let nám má co nabídnout jak po myšlenkové, tak i akčnější stránce.  Román se u nás dočkal pokráceného, zestručněného pokračování Země je příliš daleko a v roce 2015, tedy pro nás daleko v budoucnosti, vyjde komplet pod názvem Osada, konečně v nezkrácené verzi v edici Trifid. Podle románu také vznikl sovětský animovaný film Pereval (Průsmyk) - což je mimochodem původní název knihy, pod nímž  v roce 1981 vycházela na pokračování v Mladé frontě.

Před léty se do recenze této knihy pustil na starém psu i Pechy, táta současného Sardenu.