RECENZE: Alexandra Pavelková, Údolí lilií

Vyprávění příběhů. Kdo to dneska ještě dělá? Ale jistě, s příběhy se setkáváme denně. Vlastně jsou všude kolem nás. Sebejistě se tvářící pánové v kravatách je projíždí na mobilu cestou do práce, postarší paní s načechraným účesem je probírají spolu s novým Bleskem, chlapci s propíchnutýma ušima si je pouštějí do sluchátek; každý den čteme knížky, hrajeme hry, posloucháme hudbu nebo líčení kamarádů o tom, co se jim stalo včera… Skoro to vypadá, že jsme příběhy zahlceni. Člověk je koneckonců z příběhů celý složený. Přesto to dneska už jaksi není… ono, nemyslíte?

Alžběta je realitní agentka. A matka diabetické dcery, jinak by tohle zaměstnání nedělala. Údolí řeky Slatiny totiž zbožňuje a vodit sem bohaté měšťáky, aby okukovali, co všechno se dá zkazit penězi, je tak trochu proti jejímu přesvědčení. Ale vybírat si nemůže. Jednoho dne prochodí údolím kilometry s nepříjemným Párničanem, jehož společnost nakonec musí snášet mnohem déle, než by se jí líbilo. Na cestě zpět je totiž zastihne bouře a oni i s Alžbětinou dcerou vyhledají útočiště v zapadlé chalupě, jejíž majitelka Tina je tak trochu zvláštní. A co teprve její návštěva Herald, tajemný ramenatý muž s věrným psem po boku. V chalupě není televize, není tu signál, ani karty… jen příjemně zatuchlá atmosféra starých dob, letitého dřeva a pletených svetrů. A jelikož se zdá, že náhodně se sešlá společnost zde stráví dlouhé hodiny, začnou si vyprávět příběhy.

Sedmkrát se zaposlouchají do vyprávění jednoho z nich. Příběhy jsou ze starých dob, a přesto je každý úplně jiný. O mladíkovi, který za rytířský stav vyměnil duši, o malíři, který chtěl stvořit dokonalé dílo, o pomstě, o elfech, o řece a starodávných bozích… Každá kapitola přináší něco zcela nového a originálního. I mezihry – nebo spíše rámec – mají vlastní příběh na pokračování, to když se dění v chalupě neočekávaně zdramatizuje. U většiny povídek, včetně té, která všechny spojuje, si budete přát, aby pokračovaly dál.

Je však nutné připustit, že některé z povídek vám jen tak prolétnou myslí, aby se tam dlouho neohřály. Nebo budete po několika týdnech po dočtení horko těžko hledat mezi příběhy hranice. Pavelková totiž tak úplně nevyužila příležitosti, která se jí s dekameronským vzorem naskytla a všechny povídky odrážejí její styl, který se s každým příběhem mění jen nepatrně. Pokud by si s poetikou trošku víc pohrála, nebylo by co vytknout. Takhle se může stát, že i když čtete o úplně jiném ději, příběhy vám díky podobným obratům nebo tempu vyprávění splynou. Kdyby šlo o román s jednou či dvěma linkami, nezbylo by než vrnět blahem, protože styl je to příjemný a velmi čtivý. V tomto případě si ale můžeme povzdechnout nad nevyužitou příležitostí.

Nenechte se však odradit, Alexandra Pavelková je mistrná autorka a Údolí lilií je i přes výtky výborná kniha. Náměty povídek jsou nápadité a originální a ani u hlavního příběhu se nudit nebudete. Zvlášť jeho vyvrcholení je vskutku atmosférické a mohu-li se podělit o osobní zážitek, číst jeho nejdramatičtější část v otřásajícím se letadle nahánělo husí kůži. Takže ano, čtěte. A zkuste si při tom všimnout, jak zřídka se dnes vypráví příběhy, i když jsou všude okolo i v nás.

Alexandra Pavelková, Údolí lilií
Nakladatelství: Argo
Rok: 2018
Obálka: Jana Šouflová
Překlad: Alexandra Pavelková
Stran: 239
Cena: 298 Kč