UKÁZKA: Steve Robinson, Smrtící hry

Genealog Jefferson Tayte se českým čtenářům představil v dosud pěti thrillerech (Stopy v krvi, Hluboký hrob, Poslední anglická královna, Ztracená vládkyně a Spříznění) a nakladatelství Mystery Press  nyní vydává šestý, nazvaný Smrtící hry.
Pouze muž ochotný vsadit vlastní život může přežít smrtící hry…

Stejně jako Taytův předchozí případ, v němž nalezl kořeny svého původu, je i ten nejnovější pro obtloustlého genealoga velmi osobní: ve Smrtících hrách se musí vypořádat se sériovým vrahem a zároveň genealogickým géniem, který má jediný cíl: Jeffersona Tayta.
Na rozdíl od předchozích knih, jež se odehrávaly zejména v Británii, zasadil Steve Robinson Smrtící hry do USA, konkrétně do Washingtonu, D.C. A v těchto kulisách rozehrál další brilantní thriller, který ocení zejména čtenáři Dana Browna a Stiega Larssona.

STEVE ROBINSON
SMRTÍCÍ HRY
UKÁZKA Z KNIHY

Usazen vzadu ve voze, které pro něj federální vláda poslala na mezinárodní letiště Dulles, cítil Jefferson Tayte uspokojení nad tím, že je zpátky doma ve Washingtonu, DC – třebaže kvůli vážnosti situace, která ho povolala zpátky, netrval ten pocit dlouho.
Před čtyřiadvaceti hodinami byl se svojí snoubenkou, profesorkou Jean Summerovou, v Londýně a užívali si poslední společný večer předtím, než Jean bude muset vyrazit do Skotska na seminář o počátcích skotské monarchie. Nyní dělal společnost Federálnímu úřadu pro vyšetřování. Ještě stále nevěděl proč a nedostatek informací ho začínal příšerně frustrovat. Věděl jen to, že někdo zemřel, a smrt toho člověka nějak souvisela s ním. Stačilo to na to, aby nasedl do letadla, zatím si ale nebyl tak úplně jistý, jestli je tu proto, aby pomohl, nebo jako podezřelý.
Sedadlo spolujezdce bylo prázdné. Vedle Tayta, na druhé straně jeho aktovky a vaku na obleky, seděl muž, který ho osobně uvítal u letadla, velicí zvláštní agent Jordan Reese – muž pověřený vedením vyšetřování. Byl stejně vysoký jako Tayte, ale štíhlý a svalnatý. Byl to Afroameričan s krátce zastřiženými vlasy a stínem vousů na tváři, jehož tmavě šedý trojdílný oblek Taytův hnědý dvojdílný a věčně pokrčený zahanboval.
„Děkuju vám za trpělivost, pane Tayte,“ řekl Reese a upravil si kravatu, která byla stejně inkoustově modrá jako jeho košile. „Omlouvám se za to, že jsem vám doposud neposkytl víc informací, než ale přejdeme k detailům, rád bych vám napřed ukázal, proti čemu stojíme.“
Nacházeli se tři kilometry od Kapitolu a jeli kolem McMillan Parku, který byl od druhé světové války obehnaný plotem a až na několik výjimečných příležitostí pro veřejnost nepřístupný. Stmívalo se. Ve slábnoucím říjnovém světle viděl Tayte přes plot z ostnatého drátu betonová sila bývalé pískové úpravny vody, na jejímž místě byl pětadvacetiakrový park zřízen. Přiléhal k vodní nádrži McMillan Reservoir s rozlehlou sítí podzemních katakomb, která byla nyní uzavřená a opuštěná. Uměl si představit, že by to mohlo být skvělé místo pro vraždu, a pokud se případu ujala FBI, muselo jít o něco víc než jen o obyčejnou vraždu.
Auto zajelo k černé kovové bráně, kterou ihned otevřel muž ve známé tmavě modré uniformě metropolitní policie. Hned za branou stály dva policejní vozy, a skutečnost, že jejich majáky neblikaly, Taytovi prozradila, že situace je už díky bohu pod kontrolou.
„K vraždě došlo tady?“ zeptal se Tayte, který se rozhlížel kolem, zatímco mířili k prvnímu ze sil. „Je to místo činu?“
Reese kývl. „V brzkých ranních hodinách tu zavraždili dva muže. Dvojčata.“
„Dvojnásobná vražda,“ zamumlal si Tayte pro sebe.
Reese se trpce zasmál. „Jde o mnohem víc.“
Vozidlo zastavilo před silem, které bylo, stejně jako všechna ostatní, jež minuli, zčásti obrostlé břečťanem. Řidič zůstal ve voze, zatímco Reese vystoupil.
„Prosím, následujte mě, pane Tayte,“ požádal, když vykročil.
Tayte nechal aktovku na sedadle a šel za Reesem k velkému obloukovému vchodu naproti silu. Těžké šedé dveře byly ote­ vřené a visely nakřivo na jednom rezavém pantu. Vchod hlídal další příslušník metropolitní policie. Reese mu ukázal svůj odznak, načež byli vpuštěni dovnitř. Po široké vybetonované rampě se dostali do podzemních katakomb, kde dříve probíhal proces pískové filtrace, který upravoval a čistil většinu pitné vody ve městě. I po tolika letech cítil Tayte pod svými polobotkami udusaný písek a vzduch čpěl po vlhkém betonu. V nejbližším okolí vládlo šero, Tayte však brzy poznal, kam míří, a to podle reflektorů rozestavěných okolo místa činu.
„Těla jsou pořád tady?“ zeptal se trochu znepokojeně. Pokud tomu tak bylo, chtěl se na ten šok připravit. Napřed ho překvapilo, že v tak dutém prostoru nemá jeho hlas žádnou ozvěnu, potom však pochopil, že je tomu tak kvůli řadě sloupů, které podpíraly klenbu děleného stropu jen kousek nad jeho hlavou.
„Ne, už jsme tu skoro hotoví,“ řekl Reese. „Napadlo mě, že by bylo dobré, abyste viděl, jak oběti zemřely, než odstraní tu věc, kterou vrah použil, a odvezou ji na další zkoumání.“
Tayte se zadíval na zařízení, o kterém Reese mluvil. Jednalo se o nádrž velkou asi metr dvacet na metr dvacet a metr osmdesát vysokou. Zdála se být zhotovená z tvrdého plexiskla, v každém rohu a po stranách vyztuženého ocelovým rámem. Zleva byla k nádrži připojena hadice s vodou a poklop nádrže byl zvednutý asi na padesát centimetrů. Jak se Tayte blížil, všiml si, že podlaha je mokrá. Hádal, že nádrž byla plná, než ji policie po objevení těl vypustila. Uvnitř nádrže se nacházela další silná vrstva plexiskla, ke kterému byla připevněna židle opatřená koženými popruhy na kotníky a zápěstí a dalším přes břicho. Identická židle stála i venku před nádrží, postrádala ale popruhy a nebyla ani připevněná k podlaze.
„Vidíte tu krabici vedle nádrže?“ řekl Reese a ukázal. „Je v ní pérový pant a navíjecí mechanismus, který uvolňuje páku a zvedá víko. Jakmile se zavře, nedá se zevnitř otevřít.“
„Co se tu stalo?“ zeptal se Tayte a svraštil obočí, když se pokusil představit si to.
„Oba bratři se utopili,“ řekl Reese. „Když objevili jejich těla, jeden měl v ústech roubík a byl přivázaný k židli. Druhý se volně vznášel ve vodě. Vrah se napíchl na starý vodovodní řad, ze kterého nádrž naplnil.“
Reese vzal do ruky židli před nádrží a zatřásl s ní. „Naší nejlepší teorií je, že jeden z bratrů se probral tady na té židli. Je v ní tlakový spínač, takže když vstane, spustí se voda. Uslyší ji, otočí se a uvidí bratra v nádrži, jak se snaží osvobodit, zatímco voda stoupá. Rychle zváží své možnosti. Zatahá za hadici, protože si myslí, že tak zastaví přítok vody, je ale příliš dobře upevněná a nemůže s ní hnout. Napadne ho, že by mohl najít něco ostrého a hadici přeříznout, třeba zároveň i přivolat pomoc, jenže voda stoupá příliš rychle. Jestli odejde, bratr se utopí. Uvidí popruhy, které poutají bratra k židli, a řekne si, že když se postaví na tu svoji, může do nádrže vyšplhat. Pak už postačí popruhy rozepnout a oba můžou vylézt ven. Jenže přesně to od něj vrah očekává. Chce, aby skočil dovnitř a pokusil se bratra zachránit.“
„A přišel tak sám o život,“ řekl Tayte pro sebe. Věděl , že by patrně jednal stejně.
Reese kývl. „V nádrži je další senzor. Když bratr, který byl předtím venku, vlezl dovnitř, aby toho druhého zachránil, senzor zabouchl víko a obě dvojčata uvěznil. Nádrž se naplnila a oni se utopili.“
Tayte se otřásl, když si osud obětí představil. Celá ta past byla hrozivá. „Připadá mi to jako dost komplikovaný způsob, jak někoho zabít,“ namítl, když si zařízení znovu prohlédl. Zamračil se. „Jak sem ten vrah všechno to vybavení dostal?“
„To je skvělá otázka, pane Tayte. Náš vrah vše očividně nějaký čas plánoval. Patrně sem to zařízení přinesl kus po kuse a schoval ho tu, dokud ho nepotřeboval. Musel ho sestrojit přímo tady. Není možné, aby sem tu nádrž dostal v jednom kuse.“
„Co zabezpečení? Jsou tu nějaké kamery?“
„Tady dole ne. Dostal se sem drátěným plotem v místě, kde zarostl břečťanem. Jestli pletivo vždy po odchodu vyspravil, nějaký čas by se na to nepřišlo. Je tu dvacet filtračních jednotek. Tuhle si pravděpodobně vybral pro její polohu, protože věděl, že ho tu nikdo neuvidí.“
Tayta napadla další otázka. „Proč tady?“ zeptal se. „Vím, že je tu klid – jakmile dal všechno dohromady, mohl si tu v klidu dělat, co chtěl, jenže v DC musí být stovka vhodnější míst s lepším přístupem pro všechno to zařízení. Třeba nějaké nepoužívané skladiště.“
Reese se odvrátil od nádrže. „Doufám, že v tom nám pomůžete vy, pane Tayte.“ Vykročil zpět k východu. „Pojďme odsud. Potřebuju vám ukázat ještě něco.“
Tayte ho následoval a byl rád, že se znovu dostane na čerstvý vzduch. Když nasedli zpátky do vozu, zeptal se: „Povíte mi konečně, co má tohle všechno společného se mnou?“
„Ano, povím,“ řekl Reese, „ale nebude se vám to líbit.“

* * *

Reese úřadoval v pobočce FBI na Čtvrté ulici v severozápadním kvadrantu města číslo 601. Vzal Tayta do malé, spartánsky zařízené místnosti, kde na ně čekala žena s aktovkou na klíně. Když vstoupili, odložila ji na zem a vstala.
Reese ji pozdravil kývnutím. „To je slečna Mavroová, jedna z našich analytiček,“ představil ji a Tayte se na ni usmál.
„Jefferson Tayte,“ řekl a skoro upustil vak na obleky, jak si nešikovně přendával aktovku z ruky do ruky a snažil se rozhodnout, jestli si s ní má formálně potřást pravicí.
Ještě pořád to zvažoval, když Reese řekl: „Mavroová si přečetla vaši složku. Ví, kdo jste.“
„Ovšem,“ odvětil Tayte.
Nelíbila se mu představa, že na něj má vláda složku, řekl si ale, že tak je tomu asi s většinou lidí, kteří žijí v DC. Byl zvědavý, co v ní asi stojí. Určitě nic vzrušujícího.
Reese si svlékl sako a přehodil ho přes opěradlo své židle. Tayte sledoval, jak z vnitřní kapsy saka vytáhl dlouhé stříbrné pouzdro na doutníky a položil ho na stůl před sebou. Udělal to s velkou péčí, jako by pro něj hodně znamenalo. Tayte uchváceně sledoval, jak Reese pečlivě rovnal rytinami zdobenou stříbrnou tubu, dokud nebyla dokonale souběžná s okrajem stolu.
„Tady Mavroová je jednou z našich nejlepších analytiček,“ dodal Reese a zdánlivě nevnímal, jakou pozornost jeho malý rituál s pouzdrem vyvolal.
„Vsadím se, že to říkáte všem analytikům, které přetáhnete z ústředí,“ prohlásila Mavroová a zlehčila tak jeho kompliment.
„No, možná ano,“ připustil Reese a pousmál se. Taytovi řekl: „Slečna Mavroová s vámi každopádně bude úzce spolupracovat, dokud tu věc nerozlouskneme.“
Když se všichni usadili, Tayte si slečnu Mavroovou lépe prohlédl. Vypadala na něco přes třicet a byla celkem drobná, měřila jen asi metr šedesát, a k tomu dost podsaditá. Napadlo ho, že má silné kosti stejně jako on. I její krátké, mírně zvlněné vlasy byly skoro černé jako ty jeho. Sepnuté na stranu, pryč z čela, jí rámovaly kulatou tvář s hladkou, bledou pletí, což byl patrně důsledek toho, že většinu času trávila v kanceláři, kde louskala čísla. Na sobě měla černé kalhoty a bílou košili s krátkými rukávy. Líbil se mu její styl. Byl hezký a jednoduchý.
Reese otevřel složku a vytáhl z ní několik listů papíru. „Dobrá, takže vám krátce shrneme náš problém a jak si stojíme. Dvojčata v úpravně nebyla vrahovými prvními oběťmi.“
„Sériový vrah?“ zeptal se Tayte. Hádal, že půjde o něco takového, když se do věci zapojila FBI.
„Obávám se, že ano. Vraždy dvojčat nesou čísla tři a čtyři.“
Reese posunul před Tayta fotografii blonďaté ženy na prosluněné pláži a se třpytící se řekou za zády.
„To v pozadí je Potomac?“
„Ano, je. Fotka byla pořízená přímo tady v DC asi před dvěma měsíci. Je to nejnovější fotografie, jakou její manžel měl. Je to první oběť našeho zabijáka – Annabel Rogersová, věk třicet jedna. Její ostatky objevili hasiči, když likvidovali požár v domě na severozápadě města. Zvláštní bylo, že dorazili těsně potom, co požár vypukl. Je nepravděpodobné, že by si ho někdo mimo dům tak brzy všiml. Můžeme teda předpokládat, že telefonát na linku 911 proběhl ještě před vzplanutím požáru.“
„Volal vrah,“ řekl Tayte, než to mohl udělat Reese. „Existuje záznam toho hovoru?“
„Ano, existuje. Sám jsem si ho poslechl. Slyšel jsem jenom ženský křik. Vrah vůbec nepromluvil. Telefonní číslo bylo rychle vysledováno na adresu, kde našli Rogersovou. Když dorazili hasiči, hořel oheň jen tak dlouho, aby ji zabil, ale ne aby bylo těžké ji identifikovat. Věříme, že pro vraha bylo důležité, abychom ji poznali. Další divnou věcí je, že než ji vrah zapálil, strčil ji do domečku pro panenky. Na místě činu byly nalezeny jeho neporušené části a na konferenčním stolku opodál ležela hromádka miniaturního nábytku.“
Tayte potřásl hlavou. Byla to hrozivá připomínka příběhu, který se dozvěděl, když před několika měsíci pracoval na vlastní rodinné historii v Německu. „Kdo by provedl něco takového? Proč domeček pro panenky?“
„Opět doufám, pane Tayte, že právě to mi vy a slečna Mavroová brzy povíte.“
Reese posunul před Tayta další fotografii. „To je vrahova druhá oběť, Randall Edwards. Bylo mu padesát devět let. Zabilo ho pět výstřelů potom, co ho s roubíkem v ústech přivázali ke stromu v Lincoln Parku.“
„Já u Lincoln Parku bydlím,“ řekl Tayte. Šokovalo ho, že někdo provedl něco takového tak blízko jeho domova.
„My víme,“ řekl Reese. „Na té vraždě je divné to, že Edwards v podstatě zastřelil sám sebe.“
„Sebevražda?“
„Ne, sebevražda to rozhodně nebyla, asistovaná ani žádná jiná. Edwards se na ní dobrovolně nepodílel. U jeho nohou našli poleno. Paže mu zůstaly volné, aby to poleno mohl držet ve vzduchu. Byl k němu totiž uvázaný rybářský vlasec. Druhý konec byl připevněný ke spoušti zkrácené brokovnice na větvi asi metr dvacet daleko. Když Edwardovy paže zeslábly natolik, že už nedokázal poleno udržet, což rozhodně nemohlo s ohledem na jeho věk a velikost a tíhu polena trvat dlouho, brokovnice vypálila.“
„Rozhodně to ale umožnilo vrahovi zmizet z parku,“ namítl Tayte.
„Jo, to jo. Někdo nahlásil, že slyšel výstřel, pak našli Edwardsovo tělo.“
Reese posunul k Taytovi třetí fotografii. „To nás přivádí k vraždám číslo tři a čtyři, k našim dvojčatům, Bobbymu a Leemu Mastersonovým, věk dvacet čtyři. Viděl jste, kde a jak je zavraždili. Oba studovali na fotbalové stipendium na vysoké a nepochybně byli otcovou pýchou a radostí. Dům jejich rodičů byl plný všelijakých trofejí.“
Fotografie ukazovala bratry ve fotbalových dresech a chráničích. Byli sehnutí k fotoaparátu s pažemi kolem ramen toho druhého, jako by čelili soupeři. Tayte viděl jenom ztrátu, kterou fotografie reprezentovala, a z celého srdce si přál, aby si zabiják nepřipsal pátou oběť.
„Jak víte, že všechny ty vraždy spáchala jedna osoba?“ zeptal se. „Chci říct, že kromě nezvyklého a zjevně předem promyšleného způsobu provedení jsou velmi odlišné.“ Bizarní povaha vražd, místa činu a krátké časové rozestupy možná vedly FBI k závěru, že mají co do činění se sériovým vrahem, ze způsobu, jakým se Reese vyjadřoval, si však Tayte vyvodil, že si tím jsou absolutně jistí. Muselo v tom být něco víc. „Co ještě máte?“
Reese se opřel. Položil dlaň na pouzdro na doutníky a začal ho pomalu převalovat sem a tam. „Tady přicházíte na řadu vy,“ řekl. Kývl k Mavroové: „Mohla byste panu Taytovi ukázat, na čem pracujete?“

Anotace:
Ve Washingtonu, D.C. jsou v bedně z plexiskla nalezeni utopení dva bratři-dvojčata. Jeden z nich má v ústech roubík a je přivázaný k židli. Jedná se o poslední z řady krutých a promyšlených vražd, které mají společné dvě věci: vrah zanechává na místech činu rodokmen a oběti jsou nějak spojené s genealogem Jeffersonem Taytem.
V naději, že jeho odborné znalosti pomohou případ vyřešit, povolá FBI Tayta zpět do hlavního města. Jenže zatímco se Tayte snaží rozluštit stopy, udeří vrah znovu – a znovu. Tayte proslul jako nejlepší ve svém oboru, jenže tentokrát stojí proti genealogickému géniovi, který se zdá být neustále o krok napřed.
Hodiny tikají, počet mrtvých narůstá a Tayte se utápí v pocitu viny. Jeho pověst i kariéra jsou v troskách. Vrah si dělá, co chce, a je pouze otázkou času, než si přijde pro svůj hlavní cíl…

Info o knize:
Autor: Steve Robinson
Originální název: Dying Games
Překlad: Kateřina Niklová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 320
Cena: 299 Kč
Nakladatel: Mystery Press
ISBN: 978-80-7588-144-1

Steve Robinson
Narodil se v Kentu a nyní žije nedaleko Londýna. Jeho vášeň pro genealogii a psaní ho provází už od mládí, kdy se vydal po stopách dědečka z matčiny strany, o němž nic netušil. Zjistil, že to byl Američan sloužící během druhé světové války v Anglii. Několik let po válce se vrátil zpět do USA a zanechal za sebou rodinu, s níž už se nikdy více nekontaktoval. Robinson ho vysledoval do Los Angeles, kde odhalil, že se jeho dědeček narodil v Arkansasu, a postupně odkryl historii doposud neznámé větve vlastní rodiny. Inspirován těmito skutečnostmi napsal thriller Stopy v krvi, první svazek ze zatím sedmidílné série o genealogovi Jeffersonu Taytovi. Více o autorovi a jeho tvorbě naleznete na www.steve-robinson.me.