NEDĚLNÍK: Míša Merglová, O J. K. Rowling a smrti autora

Celé to začalo nevinně před pár týdny – na Facebooku se objevila knižní výzva. Sedm dní, sedm knih, jejichž čtení si člověk užil. Obvykle se podobným řetězákům vyhýbám, ale co, řekla jsem si, jde o knížky a aspoň se proberu knihovničkou a zamyslím se nad tím víc do historie. Vzala jsem to tedy od píky a kromě Hamleta, Nikdykde nebo Legendy o Drussovi jsem jeden den do výběru přihodila i Harryho Pottera.

O pár dní později jsem se viděla se svou kamarádkou a řeč přišla i na onu facebookovou výzvu. „Víš, mně se moc nelíbilo, žes tam zahrnula i Pottera,“ řekla mi. Na dotaz proč mi odpověděla, že má Rowlingová transfobní názory. A mé kamarádce, která právě prochází procesem změny pohlaví, se tím dílo autorky značně znechutilo.

Debatovaly jsme na tohle téma nějakou dobu a celá diskuze ve mně zanechala rozporuplné pocity. Jistě, zaregistrovala jsem kolem Rowlingové nějakou kontroverzi před pár měsíci, ale nijak zvlášť jsem o tom nepřemýšlela. Vždycky jsem četla knihy tak, jak přede mnou ležely – někdy autora znám, občas i osobně, ale mnohem častěji vím jen to, že je to někdo. Autor. Osoba, jejíž jméno na mě kouká z obálky a občas ho neumím ani vyslovit. Velká část toho, co čtu, nemá s reálným světem nic společného, a i u fikce sahám raději po věcech, kde se se skutečným světem nepotkám – meče, koně, svalnatí borci, zašlá sláva dávných časů a tak. Prostě pohádky pro dospělé.

K člověku samozřejmě občas doplují různé zvěsti – Lovecraft byl rasista, Orwell udával své kolegy a Hemingway byl prý taky pěkná mrcha –, nikdy jsem se ale nezamýšlela nad tím, že bych měla autora nečíst nebo prostě ignorovat jeho dílo na základě jeho životních názorů. Navíc většina autorů, o nichž jsem nějaké podobné věci slyšela, je už mrtvá, tak proč se v tom pitvat? Prostě přístup „smrt autora“ (v těchto případech doslova) a hotovo.

Po diskuzi s kamarádkou jsem se nad tím nicméně zamyslela víc. A protože jsem ráda informovaná, rozhodila jsem sítě a zapátrala po dalších názorech na toto téma. Jak lidé přistupují k dílu spisovatele, jehož pohled na svět se s tím jejich rozchází? Ukázalo se, že na celou problematiku neexistuje jednoduchá odpověď.

Když člověk sáhne po knize, obvykle si nedělá rešerši toho, jestli je mu autor názorově blízký nebo jestli je kolem něj nějaká kontroverze. Zaujal mě název, obálka nebo anotace, prostě si jdu knihu přečíst. A kniha se mi buď líbí, nebo ne.

Autor a dílo ale nejsou tak docela oddělené entity. Každý autor má v sobě určitý pohled na svět, který vědomě nebo bezděčně vkládá do své knihy a prodává ho čtenářům – hrdinové, prostředí i problémy, s kterými se potýkají, budou determinováni vlastními zkušenostmi spisovatele.

Pokud je čtenář sečtělý a má vlastní pohled na svět, dokáže v knize najít instance, kdy se s autorem názorově rozchází. Jsou chvíle, kdy jsou podobná názorová přesvědčení výrazná a nepřehlédnutelná, jako když hluboce rasistický autor napíše báseň „On the Creation of Niggers“, jindy jsou však nuance v díle skryté a pro méně pozorného čtenáře nezřetelné.

Což může být problém. Čtenář totiž do jisté míry přejímá autorovo vidění světa, a to zejména ve věku, kdy si názor na svět teprve formuje – typicky jako dítě. Čímž se obloukem vracíme k Harry Potterovi a jeho autorce.

Harry Potter mě tak jako mnoho dalších dětí mé generace přivedl ke čtení a dodnes mám hezké vzpomínky na to, jak jsme netrpělivě čekali na další knihu nebo rozebírali, co se v příběhu bude dít dál. Když se na Harryho Pottera podívám dnešním pohledem, nikde v něm nevidím transfobii. Je to ale tím, že v něm nikde nenalézám žádnou zmínku o transgender lidech.

Jak jsem zmiňovala už výše, autor předává čtenáři v knihách svou vizi světa. A svět bez těch, které autor nevidí nebo vidět nechce, je také jednou z vizí – vizí, kterou mohou čtenáři velmi snadno přijmout jako svou. Je pohodlné dívat se na svět optikou vlastní bubliny a nepátrat po ničem mimo ni. Je to ale zároveň nebezpečné. Vede to pak k tomu, že si autoři jako Rick Riordan (série Percy Jackson) povzdechnou, že dostávají komentáře, proč ničí příběh existencí gender fluidní postavy a že tak ničí knihu svou agendou – jenže možná to, co příběh ničí, je spíš zatvrzelé přesvědčení onoho čtenáře, že právo takto „jiné“ postavy na existenci v příbězích je automaticky „agenda“.

Samozřejmě, jakmile začnete uvažovat ve směru „musí tam být zahrnuti všichni – černí, bílí, zelení, mladí, staří, homo, hetero, trans, jinak je autor proti nim“, jste na cestě do králičí nory, která vám přivodí akorát migrénu. Například ten propíraný Harry Potter byl napsán v době, kdy společenská diskuze na téma transgender lidí nebyla ani zdaleka tam, kde je dnes, a zahrnutí takové postavy by bylo v tehdejší době možná spíše problematické. Stejně tak řada autorů žila v době, kdy byly dnes jasně odsuzované názory považovány za relevantní.

Celá debata o autorovi versus díle samozřejmě explodovala v posledních dnech, kdy se Rowlingová znovu ozvala na Twitteru i v následné eseji, a padla v ní řada zajímavých podnětů, jak k situaci přistoupit – někdo říkal, že si knihy autora, s nímž se názorově rozchází, už nikdy nepřečte, protože jsou pro něj pošpiněny. Další oponovali, že si knihy nenechají vzít a je jim jedno, co obsahují. Nejčastější názor byl ale smírnou cestou, kterou osobně považuji za tu nejlepší – knihy není potřeba soudit nebo hodnotit podle jejich autora, je ale důležité si uvědomovat jejich kontext.

Autoři vždy píšou o tom, co je jim blízké, a vycházejí z vlastních zkušeností a pohledů na svět. Proto je dobré, abychom četli kritičtěji, měli se na pozoru, nebáli se hledat nové informace nebo úhly pohledu a neomezovali se jen tím, co je pro nás známé a pohodlné. Když budeme vyhledávat i příběhy o lidech, které běžně nevidíme, možná je pak začneme nacházet a chápat také ve skutečném světě – a třeba se pak mezi námi najdou další, kteří odvypráví příběhy, co budou bohaté a zajímavé a časem přestanou být jiné.

Michaela Merglová (*1990)
Plzeňská rodačka debutovala povídkou Tři bratři (Kočas 2015), byla třikrát pasována na Lady řádu fantasy v soutěži O nejlepší fantasy a v roce 2017 se stala i nositelkou meče. Uspěla také v literárních soutěžích Žoldnéři fantasie s povídkami Jestřábice (antologie Odvrácená strana světa, 2017), Poslední z královrahů (antologie Na stopě zločinu, 2018) a Trnité přátelství (antologie Světy za branami, 2019) nebo CKČ s povídkou Sen v písku (Mlok 2017). Její texty se objevily také v nesoutěžních antologiích, naposledy Ve stínu magie (Epocha, 2019), nebo v Pevnosti - Budeme si hrát (Pevnost 02/2019). I když už vyzkoušela různé  žánry, nejradši se vrací ke klasické fantasy meče a magie. Kromě psaní spolupracuje jako recenzentka s časopisem Pevnost, žije v Praze a pracuje v reklamě, a když ji všechno štve, staví se na józe na hlavu.