Radosti Jany Jůzlové – druhé čtvrtletí 2020

Začal červenec a zdá se, že bychom mohli mít o dost víc důvodů k všemožným radostem a radůstkám, než jsme měli před čtvrtrokem. Neviditelný nepřítel, který dočasně ochromil celou planetu, sice nezmizel, ale jeho kouzelná moc zeslábla. Pokud člověk pomine pražské metro, některé oblasti Moravskoslezského kraje a zdravotnická zařízení (tři světy zjevně propojené temným prokletím), obejde se po více než třech měsících dušení bez roušek. Ale hlavně – začaly prázdniny!
Už dávno nejsem školou povinná, nemám ani děti, jejichž režim školního roku by mě ovlivňoval, přesto ve mně zůstává hluboko usazený pocit, že prázdniny jsou něco, co vyžaduje zvláštní režim. Například je nutné si na prázdniny „nasyslit“ extra knížky, které se hodí na koupaliště nebo do vlaku na výlety. Letos jsem tu materiálovou přípravu na letní čtení vzala opravdu poctivě, protože jsem od začátku března, tedy déle než tři měsíce, nepřečetla téměř žádnou fantastiku. To ale neznamená, že bych se za uplynulé čtvrtletí neměla o co podělit.

Sffh knihy

Asi největší knižní radost mi během uplynulých tří měsíců způsobila knížka, kterou jsem nečetla. Nebo alespoň jsem ji nečetla v těch třech měsících a v té podobě, v níž vyšla. Jedná se o Říši Romana Bureše, vydanou uprostřed karantény v dubnu. Ve skutečnosti jsem ale knihu četla dvakrát – poprvé již v létě 2015, vylepšenou verzi pak asi roku 2018. Zvláště v tom prvním případě jsem svými zdrcujícími připomínkami Romana asi moc nepotěšila. Vím ale celkem jistě, že proti definitivní verzi bych už žádné výhrady neměla, protože Roman je prostě skvělý autor, který dokáže na rukopise dál pracovat a dopilovat ho k dokonalosti. Tohle je něco jiného než Propast času i Inferium. Tohle jsou alternativní dějiny a fantastických prvků tam je celkem málo. A současně v tom autora, pokud jste si ho oblíbili, jednoznačně poznáte: dobře vymyšlený celek i detaily, živé postavy, emoce i brutalita. Navzdory karanténě jsme si s Romanem dali orouškovaný sraz v liduprázdném centru Prahy, kde mi knihu předal, a až doma jsem ji otevřela. Poděkování, umístěné hned za titulní stránkou, mě upřímně zaskočilo a dojalo.
Až úplně na závěr svého tříměsíčního postního období bez fantastiky jsem sáhla po nové sérii městské fantasy. Benedict Jacka a jeho Alex Verus (první dva díly se jmenují Předurčený a Prokletý). Alex Verus je mág-věštec a vidí do budoucnosti. Cokoli v budoucnosti je jen málokdy jednoznačné, takže Alex vidí výsledky rozhodnutí, možnosti a pravděpodobnosti, a je v tom fakt dobrý. Děje se v Londýně, svět mágů a magie je pěkně nahozený, hrdina je ohromně sympatický a jako celek je to velmi příjemně vyvážená směs akce, vztahů, morálního mudrování, vtipu a lecjakého dalšího koření. Ne, tohle nejsou knihy, které by sbíraly literární ceny a nad nimiž by se ohromeně vzdychalo. Tohle jsou knížky, které si člověk chce přečíst, když má prázdniny, chce relaxovat, nezatěžovat si hlavu nějakými složitostmi, ale současně číst něco, co dává smysl, zábavu a bude ho jednoznačně těšit.

Knihy mimo fantastiku

Co jsem tedy četla, když to nebyla fantastika? Za ty tři měsíce to bylo zhruba 20 knih nejrůznějšího druhu od starých románů přes nové romány a detektivky až po literaturu faktu. Každý druh literatury poskytuje člověku něco jiného (emoce, informace, okouzlení…) a mě hodně baví to střídat, abych se jedním typem nepředávkovala. Vřele doporučuji, zvláště pokud dlouhodobě čtete pouze fantastiku. Celou dvacítkou ne-fantastických knih vás rozhodně nemíním zatěžovat, vyberu jen pár, které na mě zapůsobily nejvíc.
Z literatury faktu to byla kniha Zloději knih švédského novináře Anderse Rydella, která se zabývá problematikou nacistického rabování knihoven, knižních sbírek a archivů. Od Rydella už v češtině vyšlo Rabování, které pojednávalo o rozkrádání umění, a obě knihy přinášejí zajímavé srovnání. Obrazy či sochy mají často vysokou hodnotu, takže jejich rabování sice místy mělo nějaký ideologický rozměr, ale primární smysl byl čistě majetnický. Knihy jsou jiné – jen málokteré mají samy o sobě nějakou extra vysokou finanční hodnotu, přesto rabování knihoven dosahovalo rozměrů stejně velkých jako to umění a v případě knih výrazně převažují právě ideologické důvody. Rydell knihu pojal jako cestu Evropou (ano, dojde i na Prahu a Terezín) spojenou s pátráním. S každou kapitolou autor rozkrývá jiný aspekt ideologického boje proti knihám, myšlenkám, vzdělanosti a inteligenci, současně každá kapitola přináší spoustu doplňujících informací o historii komunit, spolků či knihovních institucí nejrůznějších nepřátel nacismu (židovských, socialistických, zednářských či emigrantských). A když už to všechno skončí, když už je po válce… přijdou sovětské trofejní brigády a úroveň zmaru postoupí na další level. Hodně pozoruhodný pohled na druhou světovou válku. 
Další naučnou knihou, která mě zaujala, je Digitální minimalismus od Cala Newporta. Poměrně zevrubně (tj. lépe a systematičtěji než běžné masové „návody na lepší život“) zpracovává téma, proč nám neustálé bezmyšlenkovité čučení do chytrých telefonů škodí a co bychom s tím mohli dělat. Zabývá se psychologickými příčinami, průvodními jevy a důsledky, otázkou potřeby samoty (což je obecně mé oblíbené téma), úzkostmi, kvalitně tráveným volným časem, ekonomikou pozornosti, vše doplněno citovanými aktuálními články a výzkumy. V zásadních věcech mi to asi žádné převratné objevy nepřineslo, ale člověk ocení dobře napsanou ucelenou knížku se zajímavými nápady, příklady a pěkně poskládanými informacemi.
Z oblasti nefantastické beletrie mě rozhodně nejvíc nadchla kniha finského autora Mikko-Pekka Heikkinena Sobí mafie. Odehrává se v nejsevernějším Finsku, v Laponsku, kde žijí Sámové (Laponci) a chovají soby. Ve velkém. Hlavní slovo v kraji má Chrochta Čtyřpatka, obávaný velký boss, jehož slovo je nad zákon. Malochovatelé trpně snášejí jeho nadvládu a platí výpalné, služby se oplácejí a každý ví, kde je jeho místo. Zní to jako mafiánka nebo sociální román, ale kniha mi ze všeho nejvíc připomínala úplně jiný žánr – plnokrevný western. Konflikt všemocného velkochovatele a ubohých malochovatelů, banda desperátů v kraji, vedená vzbouřeným synem velkochovatele, bezmocný šerif i s poskokem, muž, který rozmlouvá se zvířaty, ošlehaní a drsní obyvatelé, dokonce i na tu sličnou, ale osudem zocelenou a ráznou mladou vdovu dojde. Jsme ve 21. století, takže místo plakátů Wanted a kouřových signálů slouží Instagram a Facebook. Skvělá kniha, psaná s ironií a bezvadným smyslem pro dávkování informací.
A pak bych tu měla ještě komiks. Na Prsten Nibelungův a Kouzelnou flétnu a další operní příběhy od P. Craiga Russella jsem se napřed dívala značně nedůvěřivě; jakákoli opera (z principu spíše statická) mi pro komiksové zpracování (za jehož největší klad považuji dynamiku) přišla vysloveně nevhodná. No, nemohla jsem se mýlit víc.
Obě knihy jsou úchvatné! Autor si ke zpracování záměrně vybral především díla magická, tajemná, mystická a s nadpřirozenými prvky. Ilustrace tak na první pohled působí jaksi pohádkově, ale ve spoustě detailů se tam skrývají právě ty plně operní emoce a vášně. Nejvíc mě ale fascinovala práce s libretem a konkrétními operními scénami (árie, dvoj- a vícezpěvy, sbory) při komponování struktury komiksu a jednotlivých panelů, včetně využití typické operní repetitivnosti, ale stejně skvěle fungují i čistě vizuální stránky bez textu. Prsten Nibelungův se navíc i bez ohledu na operní původ dá číst jako plnokrevná fantasy sága s bohy, skřety a jinými bytostmi, drakem, pokladem, kouzelnými předměty, patologickými vztahy, hrdinou na přesdržku a incestem… prostě něco jako Tolkien (koneckonců Wagner i Tolkien vycházeli ze stejných základů), jen si k tomu navíc můžete pak pustit soundtrack, který má 14 hodin.

Deskovky

V předchozích článcích jsem deskovky dávala až na konec, takže k nim čtenáři došli úplně znavení, tak to pro jednou předřadíme. Protože Pandemic Legacy si to fakt zaslouží a únava by se vám mohla šeredně vymstít.
Základní Pandemic je stará dobrá solidní kooperativní skoro už klasika z roku 2008. Hráli jsme ji před pár lety s kamarády, doma jsme ji nikdy neměli, ale vzpomínky jsem na ni měla pozitivní. Na hru jsme si pochopitelně opět vzpomněli někdy na začátku března v souvislosti s koronavirem. „A víš, že existuje Pandemic Legacy?“ nadhodil manžel. Na konci dubna má svátek, a tak se u nás objevila škatule.
Pro ty, kdo už zapomněli, co je to legacy systém: takovou hru v podstatě hrajete jen jednou, protože herní komponenty i okolnosti a vlastně i částečně pravidla se při ní neustále vyvíjejí a mění. Objevují se nové věci, možnosti, postavy, neustále něco nalepujete, přelepujete a trháte, otevíráte obálky a dostáváte nové informace, občas je nutno učinit rozhodnutí, kterým se určí další směr hry… Taky takovou hru obvykle hrajete na více etap, mnoho hodin či dní.
Stejně jako v základním Pandemicu zde máme čtyři nemoci, které se šíří po světě. Jedna z nich se ale poměrně brzo ošklivě zvrtne. Hráči si vybírají postavy specialistů s různými schopnostmi, s nimiž vzniklou krizi řeší: zabraňují dalšímu šíření nemocí, pracují na vakcínách, později i pátrají (po zmizelé viroložce, po pacientovi nula…), sbírají cenné vzorky a důkazy. Postavy mezi sebou mohou mít vztahy, které jejich schopnosti umocňují, ale taky mohou utrpět zranění a v krajním případě i zemřít. Základní herní mechanismy jsou v zásadě stejné jako u původního Pandemicu, ale spousta detailů se vyvíjí. Obvykle ne k lepšímu.
Hraje se na 12 měsíců, během kterých je vždy potřeba splnit určité úkoly. Pokud se úkoly splnit nepodaří, lze měsíc opakovat. Pokud se nezadaří ani podruhé, sice se postupuje do dalšího měsíce, ale něco může týmu chybět a na konci se všechny úspěchy a neúspěchy sečtou. My jsme byli docela úspěšní, měsíc jsme opakovali jen 5x a napodruhé ho vždy zvládli. Celkem jsme se na to sešli 5x a vždy hráli zhruba čtyři hodiny, takže dohromady jsme hrou strávili asi 20 hodin.
Rok vydání: 2015
Počet hráčů: 2–4 (hráli jsme ve třech), od 15 let
Herní doba: jeden měsíc se hraje zhruba 60 minut
Poznámka: To, co jsme hráli, je Pandemic Legacy: Rok 1. Existuje již pokračování, zatím pouze v angličtině, Pandemic Legacy: Season 2 (vydáno 2017). Zatím jsme ho nehráli, ale víme, že se jedná o postapo, odehrávající se 71 let poté, co jsme posledně zachránili svět. Asi ne dost dobře…

Seriály

Když už jsem začala s tím přehazováním kolonek, budu v něm pokračovat a napřed proberme seriály. Nové i starší, žánrové i jiné, divné i… jinak divné. Možná bych divnost mohla stupňovat, ale neudělám to, začnu tím dalece nejdivnějším. A to je Tiger King.
Ten seriál má podtitul Murder, Mayhem and Madness (Vražda, chaos a šílenství), což je jednak hezká aliteraci, ale hlavně to bezvadně vystihuje podstatu. Pokud jste o tomto světovém fenoménu zatím neslyšeli, tak budete možná překvapeni, že něco s tímhle názvem je dokument. O problematice obskurních „zoo“ v USA, soukromém chovu velkých kočkovitých šelem v nich a zneužívání koťat (tygřat, lvíčat) ke komerčním účelům. Jo. A kromě toho je tam tedy ještě ta vražda, chaos a šílenství, drogoví dealeři, sekty, zabijáci, mnohoženství, mnohomužství, politické boje, country písně a podobně. I když se v seriálu vyskytuje hodně kočkovitých šelem, zvláště tygrů, podstatou díla je spor dvou vyšinutých egomaniaků: muže přezdívaného Joe Exotic, zbraněmi posedlého magora s příšerným muletem, přesvědčeného o vlastní úžasnosti, a ženštiny s otřesným vkusem a děsivým úsměvem jménem Carol Baskinová. Kromě nich je tam řada jinak podivných individuí, ale taky pár lidí, kteří třeba nemají úplně kompletní sadu končetin, ale je v nich něco, co vyvolává respekt: jsou vážně oddaní tomu, co dělají, a zvířatům, o která se starají. Celé je to něco mezi dokumentem ze života kolotočářů a Vyvolenými, ale jsou tam tygři a tygři dělají každou věc o padesát procent lepší (jakkoli s praktikami kolem tygrů, jichž se to celé týká, bytostně nesouhlasím). A teď myslím, že nastal čas na písničku.
https://www.youtube.com/watch?v=WB6wYVCEY3w

Zpřítomnělí
S velkým zpožděním jsme zkoukli první sezonu Zpřítomnělých, což už je loňský seriál, norský. Nejspíš jste o něm už něco četli nebo ho rovnou viděli, takže jen ve stručnosti: z minulosti, ze všech možných epoch, se najednou začnou vracet lidé. Kromě prvních minut se však seriál odehrává až po několika letech, kdy už si na to všichni zvykli, všechna staletí žijí pěkně pohromadě, a jsme na policii, kde se vyšetřuje vražda jedné cestovatelky z minulosti a hlavní hrdina získává novou parťačku. První policistka, která se nenarodila v naší době, ale kdysi za vikingů… Rozehrání zavání klišé, jako detektivka to za moc nestojí a celé by to mohla být otravná multi-kulti agitka, ale naštěstí to celé funguje v úplně nečekané rovině, totiž v rovině příjemného situačního humoru. Je to zábavné a hlavní hrdinka je skvělá.

Co děláme v temnotách (What We Do in the Shadows)
Před šesti lety byl film téhož jména, díky kterému jsme se mnozí naučili kostrbaté, ale zapamatováníhodné jméno Taika Waititi. Falešný dokument (mockumentary) o životě upírů na Novém Zélandu v současnosti. Byla to sranda.
A nyní tu máme seriál, založený na stejné podstatě, akorát upíři žijí na Staten Island, což je jeden z obvodů New Yorku. V jednom útulném domě tu bydlí orientální vojevůdce Nandor Nelítostný, anglický šlechtic Laszlo, jeho rumunská manželka Nadja a tak trochu bokem i energetický upír Colin Robinson. Stará se o ně jejich lidský pomocník Guillermo, který doufá, že za věrné služby ho Nandor změní v upíra. Stejně jako ve filmu tu máme rámec falešného dokumentu a celé je to spíš sled zábavně vymyšlených detailů, než že by to nějak dávalo smysl jako celek. Jediná postava, která se během dvou odvysílaných sezon nějak vyvíjí, je Guillermo, což je ale vlastně logické, protože kam by se nějak překotně vyvíjeli ti, kdo mají za sebou pár set let a ztratili pojem o čase. Moc příjemná zábava, druhá sezona o chloupek slabší.

Betaal
A tohle je z kategorie „pro otrlé nadšence“. Mám ráda zombie a mám ráda Indii. A tohle je indický (pouze čtyřdílný!) seriál, ve kterém jsou… no… ale jo, zombie. Je to poměrně jednoduchý, na indické poměry vlastně naprosto komorní příběh o prokleté hoře, zpupném podnikateli, který nedbá domorodců, a vojenské jednotce, která má za něj řešit problémy a pěkně to schytá. Protivníky není nikdo menší než britská koloniální armáda z doby Velkého povstání 1857 (akorát nechápu, proč ti britští vojáci měli třírohé klobouky z 18. století…).
Je to taková barvitá směs pěkných nápadů, sugestivních detailů a prima zábavy s obskurním amatérismem, dětinskostí a blbostí. Ale celek mě prostě bavil.

Filmy