J. Jůzlová

Připadám si trochu divně. Vloni jsme s redakcí Sardenu vymysleli plus mínus čtvrtletník o radostech. Přesně od té doby se tu všichni plácáme ve zdlouhavé a otravné epidemii, která v ničem nepřipomíná chytlavé apokalypsy z našich oblíbených knížek a filmů, ale už asi nikdo si tak úplně nemyslí, že by svět „poté“ někdy ještě mohl být úplně stejný jako „předtím“. Jak by někoho mohlo napadnout, že se nám bude stýskat po tom, že půjdeme na pivo nebo na výstavu… A já tu mám něco povídat o radostech – čtenářům, kteří možná přišli o práci, kteří se trápí s dětmi na on-line výuce, kteří už měsíce neviděli rodiče, kterým někdo blízký zemřel…
No, budu se snažit.

Ne, nebudeme řešit, kolik knihy stojí, zda jsou levné, nebo drahé a kolik z jejich ceny dostane ubohý autor a kolik někdo jiný. Nebudeme ani řešit sběratelství a aktuální cenu Kulhánkovy prvotiny. Budeme si povídat o idejích. A o citech a emocích.

Přiznám se – moc nevím, jak v současné situaci psát o radostech bezproblémového života mezi knihami, hrami a seriály. Sice by se mohlo zdát, že karanténní pobyt doma na náplni našeho života moc nemění, ale tak jednoduché to bohužel není. Naši domácnost, tak jako hromady domácností našich přátel a známých, živí knižní sektor, který je momentálně kvůli omezujícím opatřením ve značných problémech. Nechci se v článku, který má být o radostech, pouštět do rozborů, vysvětlování ani fňukání, takže jen krátce. Možná jste podobné výzvy už zaregistrovali, možná ne, ale pořád platí: pokud chcete, aby vaše oblíbená nakladatelství v budoucnu byla schopna vydávat nějaké knihy, z nichž budete mít radost – teď je ta pravá chvíle, abyste je podpořili. Kupujte knihy! Ideálně přímo u nakladatelů. (Od chvíle, kdy jsem tento úvodní odstavec psala, se už stihla otevřít knihkupectví, což je super, ale je potřeba, aby do nich chodili lidé a pilně nakupovali. Tak do toho! Kupujte knihy prostě kdekoli…)

Myslíme si, že Janu Jůzlovou není třeba představovat. Jana Jůzlová má pocit, že by bylo dobré „nějak stručně zmínit“, kdo Jana Jůzlová je. Máte-li také ten pocit, použijte Google (nebo se prostě koukněte pod text na medailonek). Nebo si přečtěte následující text, který o člověku řekne možná víc, než by si jeden myslel. A pokud vám text nepřijde dlouhý a chybí vám body č. 8. a 9 tak citelně jako nám, napište do komentářů, že chcete víc. Třeba to společně ukecáme. Dámy a pánové, Jana Jůzlová.

Loni jsme to zkusili. A letos jsme se rozhodli pokračovat. A abyste si sami mohli spočítat, že vám ve výsledcích Knihy roku Sardenu nekecáme, přinášíme konkrétní odpovědi jednotlivých respondentů. A těšíme se, že v komentářích přibudou odpovědi čtenářů.

Doba plyne a jak mladá generace čtenářů young adult odrůstá svým prvním písmenkovým střevíčkům, plynule přechází na tlustospisy G. R. R. Martina a dalších zvučných jmen zejména z oblasti anglicky psané fantasy. Čeští autoři se v jejich očích těší pověsti ušmudlaných Popolušek odsouzených k věčnému přebírání luštěnin a konverzaci s opeřenci pochybné pověsti. Teď však přichází kmotřička víla, otvírá šperkovnici… a namísto tří oříšků se ukazují Klenoty české fantasy.

Vážení čtenáři, vyšla nová antologie Ondřeje Jireše, ve které najdete to nejlepší, co se u nás kdy v žánru fantasy urodilo. 17 světů, 17 autorů. A už teď můžete nahlédnout do jednoho z nich prostřednictvím štědré ukázky. Začtěte se do Válečné lsti od Vladimíra Šlechty.