Radosti Jany Jůzlové

Myslíme si, že Janu Jůzlovou není třeba představovat. Jana Jůzlová má pocit, že by bylo dobré „nějak stručně zmínit“, kdo Jana Jůzlová je. Máte-li také ten pocit, použijte Google (nebo se prostě koukněte pod text na medailonek). Nebo si přečtěte následující text, který o člověku řekne možná víc, než by si jeden myslel. A pokud vám text nepřijde dlouhý a chybí vám body č. 8. a 9 tak citelně jako nám, napište do komentářů, že chcete víc. Třeba to společně ukecáme. Dámy a pánové, Jana Jůzlová.

Přelom roku je období plné žebříčků. 10 nejlepších knih, 10 nejúspěšnějších filmů, 10 nejsledovanějších seriálů… Žebříčky jsou užitečné a spousta lidí je má ráda, taky se dají hezky srovnávat: porovnáme si žebříčky a hned zjistíme, kdo má lepší zuby. Teda vkus. A jestli spolu i nadále můžeme kamarádit.

Osobně žebříčky nemám moc ráda. Jejich užitečnost chápu, jasně, ale nedaří se mi vzestupně či sestupně seřadit věci, které mi přinesly naprosto odlišný zážitek. V jedné ruce držím knížku, která je komplikovaná, originální, odvážná, v druhé knížku, která je třeba „jenom“ fantastický relax a zábava. A teď která je lepší? Nemám tušení. Ale obě mi přinesly radost.

A tak jsem se kritériem svých osobních zážitků a jejich bilancování rozhodla učinit radost.

Radost je emoce. Příjemná a dočasná. Obvykle doprovázená úsměvem (až smíchem). Anebo aspoň určitým pocitem potěšení a spokojenosti – to, když se třeba něco povede, a nemusí se u toho člověk zrovna chechtat. A ten pocit ani nemusí být nijak velkolepý, naopak právě drobné radosti, drobná potěšení a drobná spokojenost jsou věci, které člověku zpříjemňují život víc než nějaké exploze štěstí a extáze.

Mezi moje nejoblíbenější drobné radosti patří knížky, filmy a seriály. Taky cestování, ale to sem míchat nebudu, stejně jako nejrůznější příliš osobní radůstky. A protože je Sarden zaměřený na fantastiku, budu se držet knížek, filmů a seriálů, které se aspoň trochu o fantastiku otírají.

1) Domácí fantastika

Asi před dvaceti lety jsem propadla četbě fantastiky a několik let jsem hltala (nebo aspoň ochutnala) prakticky všechno, co u nás vycházelo, zvláště domácí autorky a autory. Výsledkem byla bohužel obrovská nevolnost a kocovina a dalších pár let, kdy jsem naopak domácí fantastiku nemohla ani cítit. Po tomto detoxu jsem se zase začala opatrně vracet, poučená. Otestovala jsem si své literárně-potravinové alergie, naučila se, které drogy se sluší konzumovat jen s mírou, a naopak zjistila, která jídla mi svědčí. Ale i s radostí z četby je to jako s jídlem: někdy člověka potěší vytříbená komplikovaná originalita, jindy mu tu nejlepší službu udělá úplně jednoduché jídlo.

Kronovy děti Pavla Bareše jsou ten první případ a já je slupla jako malinu a ještě dneska ty chutě cítím, když si vzpomenu, a mlsně se olizuji, když se opatrně těším na třetí díl. Tohle je totiž na pokračování, první díl se jmenoval Projekt Kronos. Přečtěte si to, protože je to patrně nejlepší domácí fantastika současnosti.

Úplně jiný jídelní zážitek pro mě představovalo dobrodružné vyprávění Lucie Lukačovičové Poslední bůh. Asi nejsem úplně objektivní, protože na mě prostě vytáhnete sárí, indické jídlo a mytologii, zacinkáte náramky, posadíte mě do vlaku, pošlete pár opic… a už jsem naměkko. Děj plyne, sympatičtí hrdinové se pohybují severní půlkou Indie křížem krážem a snaží se dostihnout padoucha, který je vždy pár kroků před nimi. Zvrat stíhá zvrat. Je to pestré, barevné, voní to a udělá vám to radost.

Z některých scén knihy Inferium Romana Bureše se prý pár lidem dělalo zle. Pro mě to byl výtečný pracovní oběd: Romanu Burešovi jsem před pár lety lektorovala jeho fantasy román Propast času a doporučila ho k vydání, tak už se se mnou jako autor veze, i když beletrii normálně nerediguji. Inferium je výborný příběh, ve kterém se střetává peklo pekelné, to s čerty, s peklem pozemským, tím, které rozpoutali nacisté za druhé světové války. A vážně vás místy překvapí, komu vlastně během děje fandíte. Roman Bureš je navíc chytrý a disciplinovaný autor, který v každém momentě knihy ví, co dělá a proč to dělá. To zdaleka není mezi autory (zvláště českými) samozřejmost. Takže i když práce, přesto radost.

Antologie Ve stínu magie editorské dvojice Boris Hokr a Leoš Kyša. Pokud zůstaneme u přirovnání k jídlu, tohle je takový raut. Jo, bylo tam i nějaké jídlo s koprem, a kopr já nerada, a taky tam byly nějaké trochu fádní jednohubky. Ale jinak je to raut velmi pestrý a povedený, který mi udělal radost tím spíš, že předchozí antologie Ve stínu apokalypsy mě spíše zklamala. Tady jsem navíc ochutnala pár pro mě zcela nových pozoruhodných jídel: Thea Addaira a Viléma Koubka.

Se Slovenskem sice už netvoříme jeden stát, ale pořád mám tendenci slovenskou literaturu brát jako tak trochu „naši“. Takže k domácí fantastice (už pro nemožnost jiného zařazení, protože o překlad se nejedná) s trochou drzosti přihodím i antologii Čas hrdinov II editorské dvojice Alexandra Pavelková a Martin Králik. Spíš než o raut se v tomto případě jedná o ochutnávkové menu – a neznámých pokrmů hodných další pozornosti se i tu našlo dost.

2) Překladová fantastika

S překladovou fantastikou nemám zdaleka tak komplikovaný vztah jako s tou domácí, už proto, že ty autory osobně neznám. Je zajímavé, že největší radost mi způsobila převážně díla, o kterých jsem předem věděla co nejméně. Má to logiku, člověk není zatížený nějakými očekáváními a přebujelými představami.

Tom Sweterlitsch: Terminus. Knihu mi podstrčil manžel jako prý „povedenou časovku“.

Nějak přitom zapomněl zmínit ty haldy mrtvol… ale čert je vem. Je to pozoruhodný mix sci-fi (někdo tomu řekne cestování v čase, ale v tom čase se jedná především o alternativní verze budoucnosti, zkrátka paralelní vesmíry) a kriminálky s prvky hororu. A ze všeho nejdůležitější je hrozba dosti ohavného konce světa (to je ten Terminus v názvu), který se navíc neustále přibližuje, a tak v knize funguje jako pěkný stresový faktor. Kromě samotného nápadu a celkového propletence knihy se mi nejvíc zamlouvaly postavy, jejich vztahy a práce s nimi. A pak obrovská vizuálnost stylu. Z toho by byl úžasný film.

Brian Evenson: Doupě + Zhroucení koně. Když jsem knihu dočetla, rozhodně bych o ní neřekla, že „se mi líbila“, což však nevylučuje, že jsem ji nepřečetla s fascinací zhypnotizovaného králíčka. Povídky ze všeho nejvíc připomínají noční můru: svou divností, neuchopitelností, často využívaným prvkem dějového opakování či zacyklení i tím, že obvykle končí vlastně bez konce. Prostě se poněkud opoceně probudíte a říkáte si: „Co to jako bylo?“ Když se však na knihu dívám s odstupem, nakonec ji do svého výčtu radosti můžu směle zařadit, částečně i jako radost z práce nakladatelství Gnóm! To vydalo přesně 8 knih a za tu krátkou řádku jsem si zvykla, že rozhodně stojí za to jim věnovat pozornost. Letos to byly ještě dvě: Krev je můj chleba Lairda Barrona, což není fantastika, ale je to úplně jedno, a knihu esejů o fantastice s předlouhým názvem od Ursuly LeGuinové, což pro změnu není beletrie, ale je to taky jedno. Obě stojí za pozornost.

Podobně za pozornost stojí dvě knihy, které celkem zapadly, nebo aspoň jsem si nevšimla, že by se kolem nich extra mluvilo. Akorát ani jedna z nich obsahem zrovna radostná není, zařazuji je sem jen proto, že alibisticky můžu poukázat na radost z originality? zajímavosti? jinakosti? Zkuste to: Omar El Akkad: Americká válka – to je taková beletrizovaná anatomie libovolné občanské války, s její nepřehledností, nejasností, důsledky pro civilní obyvatelstvo, uprchlickými tábory, směšností některých projevů humanitární pomoci až po trénování sebevražedných atentátníků. A potom Sigrídur Hagalín Björnsdóttir: Ostrov neboli příběh o tom, že vážně nechcete být turistou na Islandu, když nastane konec světa.

Připadá mi trochu děsivé, že všechny čtyři knihy mi sice udělaly radost svou kvalitou, ale všechny čtyři jsou ve skutečnosti dost depresivní a nepříjemné. Takže na závěr něco pozitivního? Třeba M. R. Carey: Chlapec na mostě, prequel ke skvělé Všemi dary obdarované. Jo, postapo ze zombie-světa je v téhle pětce dalece nejpozitivnější!

3) Moje oblíbené knižní série

Slibuji, že tohle nebude taková depka jako předchozí sektor. Vlastně všechny položky jsou čistá radost bez poskvrnky a v případě dvou z nich se dokonce jedná o radostné a šťastné konce sérií! Což je dobře, protože se sériemi může být z hlediska uspokojení docela kříž. Když si nějakou oblíbíte, leccos jí i odpustíte, ale jakmile se ta nutnost odpouštět přehoupne přes určitou mez, zkazí vám to celou sérii. A je po radosti.

Magie vítězí je finální (10.) díl série o hubaté ranařce Kate Daniels od manželského autorského dua píšícího pod jménem Ilona Andrews. Na hrdinku jsem si chvilku zvykala, ale především díky fascinujícímu světu, kde se to odehrává, je to jedna z nejlepších sérií podžánru „městská fantasy ve skoro našem světě s ženou jako ústřední postavou“. Svět Atlanty po „Změně“, kdy magie celkem spokojeně v pravidelných erupcích válcuje technologii, dává probouzet dávným bohům a nejrůznějším monstrům, je úžasně pestrý. Je to vlastně takové ideální „multikulti“ dílo, protože se tu vedle sebe vyskytují nadpřirozené bytosti, démoni, bohové, zvířata a jevy z celého světa a všech možných období, a funguje to bezvadně.

Zaklínání světla je pro změnu závěrečný (3.) díl série Tvář magie Victorie E. Schwabové. Na téhle sérii se mi ohromně líbily zajímavé čtyři propojené světy a magie v nich fungující. A když se v posledním díle autorka konečně odvážila přitvrdit a umazat, byla jsem nadšená.

Z deníků robokata? To zní jako něco, co si fakt chcete přečíst, pokud máte rádi příběhy o robotech, kde se řeší takové ty hranice lidství a podobné zásadní myšlenky… A tady se řeší vysloveně zábavnou formou, protože vypravěčem je, jak z názvu série vyplývá, robot. A je strašně milej. Napsala Martha Wells, vyšly dva díly a budu se těšit na další.

A nakonec si neodpustím svou nejmilejší guilty pleasure – sérii Bratrstvo černé dýky a její spin-off Odkaz černé dýky od J. R. Ward. Letos vyšel jeden Odkaz a dvě Bratrstva. Prostě útěšné cumlátko se spoustou vášní, sexu, nedorozumění a dávných traumat, normální červená knihovna, kde v každém díle dochází k párování, nejčastěji nějakého traumatizovaného asociálního válečníka s něžnou, ale vnitřně silnou a obdivuhodnou květinkou. Jeden v tom páru je vždycky upír, obvykle ten válečník. Protože Bratrstvo slouží k ochraně upírského druhu, chápete. Je to nádherně přepálené, psané s fantastickým nadhledem a nadsázkou. Jo, najdou se i slabší díly, ale pořád je to radost.

4) Ostatní knihy

Pak tu mám pár knih, které se mi nevešly do žádné z předešlých kolonek. I když některé z knížek by se celkem klidně daly zařadit do překladové fantastiky, neudělala jsem to, protože mi tam z různých důvodů nepasovaly. A ostatní tam nepasují vůbec. Ačkoli se v poslední době zase ráda soustředím především na četbu sffh, myslím si, že je pro člověka hodně důležité, aby četl i knihy jiných žánrů a taky aby pokud možno sahal občas i zcela mimo beletrii. Rozšíří vám to obzory… a možná taky zjistíte, že vaši ikoničtí žánroví autoři zase až tak skvělí autoři nejsou.

Joe Lansdale: Bizarníma rukama. Jakkoli je Lansdale poměrně plodný autor, v ČR na něj až tak moc nenarazíte. Což je škoda, protože pro mě je to jeden z nejlepší autorů současnosti vůbec. Tohle je sbírka povídek, hodně drsných a krutých a místy fakt hnusných. Ale pozor. Lansdale je fantastický vypravěč. Všeliké násilnosti, které by mi u jiného autora přišly samoúčelné a nudné, podává svým lakonickým, klidným stylem, který je opřený o nezdolnou logiku všeho toho popisovaného zla, příčin a následků na jedné straně a nesmyslnosti bez vysvětlení na druhé, a o pevný základ nekonečné lidskosti (s veškerou škálou od toho nejhoršího k tomu nejlepšímu, co „lidské“ chování může znamenat).

Úplně jinde a jinak si stojí Olga Bernharda Schlinka, což je taky můj oblíbený autor, pro změnu německý. Na první pohled celkem jednoduchá lovestory obyčejné dívky, která touží po tom stát se učitelkou (jsme na přelomu 19. a 20. století), a chlapce z bohaté statkářské rodiny, který má tak velké touhy, že je nikdy nemůže naplnit. Ale jakmile o knize začnete přemýšlet, zjistíte, že ten jednoduchý příběh skrývá spoustu dalších témat. Například zhruba sto let německých dějin v kostce, tematiku objevitelských cest v duchu evropské nadřazenosti konce Dlouhého století a do třetice nádherně pojaté téma ženské emancipace.

Shaun Tan: Příběhy z vnitřního města. Kniha je založená na působivých, tajemných, poetických a melancholických obrázcích, které doplňují povídky a básně. Všechny se týkají zvířat ve městě. Tajemných zvířat ve snovém městě v záhadném světě… anebo možná je to náš svět a jakékoli velké město a těch zvířat jsme si jen nevšimnuli. Prostě takové zneklidňující pohádky o lidech a zvířátkách.

Když už jsme u zvířátek a lidí… Vloni vyhrála cenu Magnesia Litera za naučnou literaturu kniha autorského týmu vědců s názvem O parazitech a lidech. Mě to zaujalo, protože – co já vím o parazitech? Kniha je dobře čtivá i pro laika, který v ní odhalí fascinující a komplikovaný život parazitů a jejich působení na člověka, i spoustu dalších souvislostí (třeba kapitoly o parazitech v historii či umění, o lidech, kteří se sami něčím nakazili, aby mohli bádat, o parazitofobii či mýtech o parazitech v alternativní medicíně). Když to čtete, místy máte pocit, že je to někde mezi sci-fi, hororem a Fantastickými zvířaty a kde je najít.

Naučná kniha, ale z úplně jiného oboru, je taky Stopařův průvodce po galaxii jazyků Yense Wahlgrena. Tohle je knížka, která musí bavit každého fanouška sf a f knih a filmů. Pojednává totiž o jazycích uměle vytvořených pro potřeby smyšlených národů, tvorů a bytostí a jejich světů. Jsou zde popsány grammeloty (jazyky, které jazyk pouze zvukově připomínají, ale reálný význam nenesou), jazyky skutečně propracované (Tolkienovy jazyky, klingonština, dothračtina, abychom se zastavili u těch nejznámějších), jazyky ve funkci spíše zvukových efektů (například příklady řečí mimozemských bytostí ze Star Wars, kreveťáčtina z Districtu 9), jazyky dystopických sci-fi (Orwellův newspeak, ženský jazyk láadan, jazyk týnů z Mechanického pomeranče) a mnoho dalšího. To si fakt musíte přečíst a už nikdy se na Chewbaccu nebudete dívat stejnýma ušima.

A nakonec něco čistě pro radost a relaxaci: výborná krimi ze současné Prahy Křížová palba Štěpána Kopřivy. Můžete ji číst, aniž byste četli předchozí Rychlopalbu, protože je to samostatný příběh, ale je lepší to vzít postupně.

5) Komiksy

Komiksy téměř nečtu, ale když máte za manžela vydavatele komiksů, občas o nějaký zakopnete… Logicky z jeho produkce. Systematicky čtu pouze sérii Usagi Yojimbo od Stana Sakaie, to je taková pravidelná dávka spolehlivé radosti a skvělých samurajských příběhů.

Vedle „ušáka“ mě letos potěšily především dvě věci:

Mike Carey, Peter Gross: Mezi řádky. To je týž Carey, co napsal i Chlapce na mostě. Takže když připočítám 11 dílů komiksové série Mezi řádky, byl to vloni rozhodně můj nejčtenější autor. Mezi řádky je rozmáchlý příběh o tom, že kdo ovládá příběhy, ten ovládá svět, se spoustou odkazů na anglo-americkou literaturu a neuvěřitelných scén.

Úplně jiného druhu je pak sbírka komiksových povídek Balónky oběšenců od japonského autora Džundžiho Itóa. Už jsem od něj pár knih četla, a jakože na mangu mě jinak neužije, tohle je jiný případ. To jsou totiž horory. Příběh obvykle začíná všedně, nenápadně, každodenně… a pak zcela přirozeně přibudou úplné šílenosti. Itó je uhrančivý vypravěč.

6) Seriály

Skončeme s knihami i komiksy a podívejme se po bytě dál. Seriály. Není tajemstvím, že seriálová tvorba je v posledních letech často o hodně zajímavější než ta filmová, akorát člověk musí mít ty správné tipy, protože seriálů je nekonečné množství. Pánem nad seriály je v naší domácnosti můj manžel. A jako se on neptá, odkud se berou vypraná a vyžehlená trička ve skříni a jídlo v lednici, já se ho neptám, kde se berou seriály. Takže se vy neptejte mě, co z toho je Netflix, co HBO, co jiné kanály a kam chodíme na ty ostatní. Nevím to.

Tak napřed ty fantastické (žánrem, nikoli hodnocením):

Jaro nám zpestřovala výborná série krátkých animáků s názvem Love, Death & Robots. Každý jiný, některé veselé, některé brutální, některé poetické. Všechny pozoruhodné. Taky jsme pochopitelně jako všichni zkoukli třetí řadu Stranger Things, která byla přímo ukázkovým příkladem nekomplikované radosti. Třetí (v tomto případě závěrečnou) řadu měl i kouzelný seriál A Series of Unfortunate Events, potěcha pro oko – příběh tří neobyčejných sourozenců prchajících před zločinným hrabětem Olafem, který se chce zmocnit jejich dědictví. To se nedá popsat, to se musí vidět. Mé zálibě v zombiích velmi dobře hověl korejský seriál Kingdom. No a na konci roku jsme si spokojeně užili vánoční pohádkový western Mandalorian (familiárně nazývaný Mandouš a Jodko). Pokud někomu ve výčtu chybí Zaklínač, je to proto, že mi až takovou radost neudělal. Ale jo, zdvořilostní zmínku si zasloužil, takže teď už vlastně nechybí.

Z nefantastických (opět žánrem, nikoli kvalitou) seriálů bych ráda zmínila:

Druhou řadu Mindhunter, což je seriál, který se odehrává v 70. letech a zabývá se počátky výzkumu sériových vrahů ze strany FBI. Velmi poučné. Podobně mrazivě poučný byl také Černobyl a brutálně poučný s řadou černohumorných momentů je i seriál Narcos (jo, je to starší, ale viděli jsme to až teď), který pro změnu mapuje kariéru proslulého kolumbijského kokainového šéfa Pabla Escobara. Úplně jiné gangstery si pak můžete vychutnat v seriálu Peaky Blinders (taky starší věc) – tady jsme v Birminghamu po první světové válce. Seriál má kromě zajímavého příběhu tři obrovské plusy: fantastickou hudbu, vymazlené záběry industriálního prostředí a Cilliana Murphyho. Radost koukat je taky na Marvelous Mrs. Maisel, veselý seriál ze 60. let z New Yorku o ženě, která se chce stát stand-upovou komičkou. Víc než její výstupy mě však baví její bláznivé rodinné zázemí. Autorkou seriálu je Amy Sherman-Palladino, autorka Gilmorek, co víc říct… Aha, ty fantastické (hodnocením, nikoli žánrem) kostýmy, ty bych měla zmínit.

Tak koukám, že to jsou vlastně samé historické příběhy! Něco ze současnosti? Britský thriller Bodyguard, jednoznačně.

7) Filmy

Ještě vás to baví číst? O filmech ale píše kdekdo a ty věci, které mě vloni potěšily, nebudou žádné originální příspěvky, žádná neotřelá díla, o kterých byste neslyšeli. Tak aspoň pár, bez rozlišení, jestli to je sffh, nebo ne. A stručně, protože mi to tu narůstá do neúnosných rozměrů.

Králíček Jojo – komedie o chlapečkovi malém nácíčkovi, který má za fiktivního kamaráda Adolfa Hitlera a jehož maminka na půdě schovává židovku? Ech… A výsledek je okouzlující a za crazy nápady se schovává vážné téma války a předsudků.

Le Mans ‘66 mě i jako naprostou nemotoristku strhnul – příběhem, zpracováním i tím, že jsem se něco dozvěděla.

Mrtví neumírají – pro většinu lidí nejhorší film roku, já se ohromně pobavila. Jim Jarmusch o zombiích.

Avengers: Endgame – připadá mi naprosto fascinující, že tvůrci dokázali završit asi 15 filmů současně něčím, co funguje, pobaví i dojme. Myslím, že takovýhle počin v dějinách kinematografie asi neexistuje.

Krvavá nevěsta – milý malý horůrek.

Zelená kniha – oscarový hit, u kterého jsem se trochu bála „angažovanosti“, a přitom je to bezvadně natočený super příběh.

Toy Story 4 – existenciální thriller o neschopnosti se vyvázat z patologických vztahů. Ale dobře to dopadlo, tak jsem si oddechla.

Tenkrát v Hollywoodu – ale jo. Jako celek nic extra, ale pár detailů bylo skvostných.

Joker mi radost neudělal. Což nic nemění na tom, že mi přišel skvělý.

Měla jsem v plánu ještě napsat bod 8) o deskovkách a bod 9) o pár drobnostech… ale myslím, že ani s radostí by se to nemělo přehánět.

Při psaní tohohle článku mě samotnou zaskočilo, o kolika věcech, které mě potěšily, jsem cítila potřebu se zmínit. Možná tohle je jeden ze smyslů všech těch žebříčků a novoročních bilancování: ujasnit si, co všechno příjemného člověk prožil, a potěšeně zírat, kolik toho bylo, i když má pocit, že ten rok stál dost za prd.

Proto si na závěr dovolím jedno doporučení: píšu si všechny knížky, které přečtu (a o většině z nich píšu i obsáhlejší komentář na Facebook), a stejně tak si píšu i filmy a seriály, které vidím. Dají se na to využívat i nejrůznější internetové databáze, stránky a nástroje a připojovat i číselné hodnocení. Pokud hodně čtete nebo hodně koukáte, dělejte to. Na konci roku budete pokaždé ohromeni!

Jana Jůzlová (*1974) vystudovala historii na FF UK a živí se jako spisovatelka a redaktorka naučných knih. Roku 2007 debutovala cestopisem Tři ženy v Indii (se S. Boarovou a M. Hanelovou), na nějž navázala knížečkou esejů Jak si užít cestování (2016). S historikem Radkem Diestlerem vytvořila příručky Velcí panovníci Evropy (2008) a České dějiny v kostce (2014), texty doplnila ilustrace Aleše Jiránka v knize Pražské věže (2013). Dětským čtenářům jsou určené její knihy Světoví Češi 1 a 2 (2015 a 2016) a Čeští cestovatelé (2018), vše s ilustrátorem J. Fixlem. Původně se však věnovala psaní fantasy (povídky uveřejněny v časopise Pevnost, knize 2× čaroděj v akci a antologiích Memento mori, Legendy: Draci, Klenoty české fantasy a O krok před peklem). Je držitelkou Ceny Karla Čapka, titulu Lady fantasy a Encouragement Award z Euroconu v Kyjevě.