RECENZE: Samantha Shannonová, Převorství u pomerančovníku

Zatímco netrpělivě čekáme na další díl Kostičasu, dala si Samantha Shannonová oraz a vyrazila na krátký výlet do hájemství samostatných románů. Moment, co to povídám – krátký? Ve skutečnosti má její nejnovější potomek přes 800 stran. Upřímně? Trochu jsem se toho zalekla, když jsem zásilku od Hostu rozbalovala, a to se obyčejně v nekonečných epických příbězích rochním. Nakonec se pro Převorství délka ukázala jako poněkud dvousečná zbraň…

Když se konečně domazlíte s obálkou (neboť Host si jako vždy dal záležet a kromě nádherných barev vybavil přebal i hmatovým zážitkem v podobě vystouplých šupin draka, po kterých i při psaní recenze sem tam přejedu prstem, protože je to z nějakého důvodu neuvěřitelně uklidňující) a knihu otevřete, neubráníte se střemhlavému pádu – příběh vás totiž vtáhne, ať chcete, nebo ne. Jedna stovka lítá za druhou a vy skáčete z Inyského dvora na ostrov Seiiki a zase zpět a mezitím listujete na mapu na předsádce, protože tenhle svět je navzdory své čerstvosti plný a živoucí.

Ocitáme se v prostředí, které vzdáleně připomíná náš brzký novověk. S kouzly a draky, pochopitelně. Na dvoře královny Sabran v Inysu, nejbohatší zemi Západu (aka Británii), už osm let slouží Ead – pravým jménem Eadaz Zāla uq-Nāra, sestra z Převorství u pomerančovníku, řádu drakobijkyň. Jejím úkolem je v převleku za komornou strážit královnu, poslední dědičku berethnetské linie, protože podle jisté legendy pouze úspěšná vláda této linie drží Bezejmenného, obrovského západního draka, v poutech. A kdyby se linii udržet nepodařilo a Bezejmenný povstal, nemluvíme o ničem menším než konci světa a lidstva v něm.

Strach z olbřímího západního draka sahá i na Východ, na ostrov Seiiki (silně připomínající Japonsko), ale po berethnetské linii tu ani pes neštěkne a k drakům obecně tu mají poněkud jiný přístup. Je totiž rozdíl mezi západními, oheň chrlícími bestiemi, a vznešenými vodními hady Východu, které tu uctívají jako bohy a jezdit na nich považují za nejvyšší čest. Není se tedy čemu divit, že Tané si v životě nepřála nic jiného. Díky tvrdé práci se jí to nakonec podaří a vybere si ji velká dračice Nayimathun. Spolu pak dokážou cokoli…

Ne, samozřejmě to není všechno tak jednoduché a růžové. Dvůr v Inysu je přeplněný intrikami a nevyhnutelnými politickými machinacemi, do čehož se navíc začnou míchat city, kterým se Ead dosud snažila vyhnout. Tané se sice splní životní sen, ale v honbě za ním dělá jednu chybu za druhou, což jí nakonec může stát všechno, o čem snila. A do toho tu ještě máme zestárlého vyhoštěnce z inyského dvora, alchymistu Niclayse, který se do toho všeho podivuhodným způsobem zamotá.

Nový svět Samanthy Shannonové je a zároveň není černobílý. Ze stručného popisu výše se může zdát, že se dělí na Východ a Západ, které se spolu nebaví a pro rozdíly v náboženství a světonázoru nemohou spolupracovat. Vlastně je to tak, ale k tomu tady máme i Jih, kde sídlí převorství, a minimálně čtyři další země, které všechny nějakým způsobem do děje zasáhnou. Každá z těch zemí navíc disponuje více či méně tvrdohlavým panovníkem, což znamená poměrně komplikovanou politickou situaci. Přes všechny peripetie je však příběh na pozadí pořád o tom stejném – o souboji dobra a zla. Nic proti tomu, tak to ve fantasy zkrátka bývá, jenže i tak se nemůžu zbavit dojmu, že odvěký nepřítel v podobě obrovského draka, spoutaný a probouzející se, a ušlechtilí východní draci jako paladinové dobra představují už poněkud vybledlý obrázek.

A proto ta délka zároveň funguje i nefunguje. Prvních pět až šest set stran kolem vás proběhne, ani si nevšimnete barvy jejich trikotu. Z velké části to má na svědomí jazyk, který si po vzoru young adult na nic nehraje, sype to před vás jak písmenka do polívky a do vyšších sfér zabrousí akorát při poetickém popisu intimních zážitků dvou hlavních postav. Jednající osoby jsou vesměs sympatické, prostředí zajímavá a příběh uchvacující, ať už jste zrovna na Západě, Východě, nebo Jihu. A vztahová dramata (minimálně jedno z nich) fungují. Problém nastane zhruba v poslední třetině. Dostanete se do bodu, kdy se slaví a všechno připomíná zdařilý závěr a pohádky je skoro (šťastný) konec. Ale vy víte, že ještě zbývá víc než dvě stě stran a že zákonitě musí přijít to epické vyvrcholení, kde se bude lítat z jednoho konce světa na druhý, freneticky utíkat, uskakovat před ohnivými koulemi, kde se budou odhalovat zrádci a kde postavy prokážou nebývalé kvality a tak dál. A, uf, skoro se vám do toho ani nechce. Možná se nechtělo ani Samanthě Shannonové, protože vtom do sebe začnou věci nádherně zapadat, postavám všechno zázračně vychází, opravdu se lítá z jednoho konce světa na druhý a najednou to jde strašně snadno a rychle, záchrany se objevují v poslední vteřině a v neposlední řadě si (téměř) všichni musí najít opravdovou lásku, rozuměj někoho, kdo je ve stejném věku (což jde popravdě snadno, protože většině postav je mezi dvaceti a třiceti – jako autorce).

Celek působí, jako kdyby se Shannonová snažila o „dospělou“ fantasy, protože sama dospěla – což je naprosto pochopitelné a vítané. A částečně se jí to opravdu podařilo. Jenže dokonale se vyhnout „dětské“, nebo chcete-li young adult rétorice nedokázala. A tahle kombinace popravdě řečeno moc dobře nefunguje. Proto mám po dočtení Převorství u pomerančovníku poněkud smíšené pocity. Odeberte dvě stě stránek a skoro není co vytknout. S nimi už je to trochu horší. To ale nemění nic na tom, že stojí za to po Převorství sáhnout. Už jen proto – ano, je to klišé jak blázen, vím – že představuje ideální prázdninové čtení.

Samantha Shannonová, Převorství u pomerančovníku
Rok: 2020
Vydavatelství: Host
Překlad: Lenka Kapsová
Obálka: Ivan Belikov, David Mann
Počet stran: 848
Cena: 499 Kč