NEDĚLNÍK: Daniel Tučka, Proč nečíst fantastiku

Navštívíte knihkupectví nebo antikvariát, projdete kolem regálů s nápisy Pro děti a mládež, Knihy osobního rozvoje, Esoterika, Beletrie, Česká próza, zaváháte u Historických románů, pozdržíte se u Odborné literatury či Cestování a nakonec zase skončíte u Sci-fi a fantasy. Nebo hororů.

Řeknete si, zvyk je železná košile a co se v mládí naučíš...

Jenže pak vám bez ohledu na přísloví kdosi doporučí knihu ověnčenou cenami prodejců minerálky a klubu odběratelů nevyžádané pošty, vy se začtete do první třetiny, načež ji dotyčnému vrátíte se slovy: Dobrý, ale něco mi tam chybělo.

Večer si projedete diskuzi na žánrových webech. Čitelný, hodnotí nick SauronX007 povídku/knihu, ale čekal jsem silnější fantastický prvek.

A vy mu rozumíte.

Číst knihy bez fantastického prvku je přece nezáživné až nudné, úplná ztráta času!

Pokud jste se v předchozích symptomech poznali, musím vám s politováním oznámit, že jste závislí.

Nepropadejte panice. Tato závislost není smrtelná, pokud zrovna nespíte pod knihami přeplněnými policemi s narušenou statikou. Dokonce vám nezničí zdraví. Možná jen oči, peněženku a normální vztahy.

Ta špatná zpráva je, že se nedá vyléčit. A bude se stupňovat, takže nakonec nedokážete číst nic jiného, dokonce ani titulky reklamních časopisů lidem přes rameno.

Je to jako s chilli papričkami. Nejdřív ukousnete špičku a týden necítíte nic. Pak si přidáte proužek, protože thajská kuchyně vlastně kromě chilli a kokosového mléka nic jiného neobsahuje. Časem začnete přidávat půlku do guláše, do všech červených jídel, do čočky i do chleba z domácí pekárny. Následuje fáze chilli-outu: bez papriček si nedovedete představit žádné jídlo. Problém nastane u švestkových knedlíků, nudlí s mákem, ale pudink už pálí jedna báseň, čajem byste požár raději hasit neměli a zmrzlina div nevzplane.

Je vám fajn, blahé teplo se rozlévá celým organismem. Až na jednu drobnost.

Přestali jste cítit chuť.

Může za to fantasin, polosyntetický opioid, derivát faerynu, z něhož se připravuje imaginací. Vzorec vynechám, stejně byste si ho nepřečetli, protože na něm není nic fantastického.

Samozřejmě jde o spiknutí vydavatelů a prodejců žánrových knih s cílem namastit si kapsu a prodat vám jakýkoli brak, hlavně když v něm bude dost fantastického prvku, fantasinu. K jejich velké škodě se tato droga nedá aplikovat mimo audiovizuální tvorbu, i když dobrý pokus v oblasti módního průmyslu zaznamenal třeba steampunk.

Je tudíž zbytečné vám říkat, že existuje celý multivesmír kvalitní beletrie, v níž nejde jenom o to, kdo s kým spí i když nemiluje a kdo koho nechce ačkoli neví, neřeší se velké bezvýznamné příběhy malých lidiček, nehledají se odpovědi na hamletovské otázky a nepřetřásají hrůzy všech válek, kontrarevolucí a genocid.

Dokonce je marné argumentovat tím, že vlastně celá fantastika jakožto žánr z beletrie čerpá, cituje a parafrázuje slavná díla světové literatury a nemusí se jednat jenom o Pýchu, předsudek a zombie od Seth Grahame-Smith, či ...o psu nemluvě od Connie Willis. Bez obecné znalosti literatury zůstanete hledět na případnou narážku jako nečtenář Stopařova průvodce na číslo 42.

Jste na fantasinu prostě závislí, přiznejte si to. Abych vám umožnil tento nedělník dočíst (především SauronoviX007), nutně sem musím vpašovat následující dávku: můj osobní robot právě rozstřelil termonukleárním torpédem kosmickou loď rosolovitých vetřelců, ovládajících žlutozelenou magii poslední démonické sféry Ptftarr a nastavil kurz k planetě Zemi třiadvacátého století, kde vedou mutanti s androidy nekonečnou válku o zdroje drogy Kapsicin vyvolávající telepatii, nekontrolovatelné pálení žáhy a konečníku...

Nezabírá to? Pak jste sice závislí, ale stále s jistým zbytkem citlivosti.

Ona totiž neplatí přímá úměra, že čím více fantasinu, tím lepší fantastika. Pokud máte oblíbený hudební žánr, třeba metal, určitě mi dáte za pravdu, že každý metalový počin nemusí být dobrý automaticky jen proto, že tam parta zvracejících šílenců trápí kopák v apokalyptickém kvílení kytar. A pokud si to myslíte, nepokoušejte si nikdy pustit Frekvenci 1.

Ani nadkritické množství fantasinu nevylepší mizerně napsanou knihu.

Prozradím vám skoro konspirační objev – jako každé koření lze i fantasin dávkovat jemně. Často ho v díle ani nepostřehnete. Vezměte si například nežánrový román Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Napadlo vás, že jde o magický realismus? Za psychologický horor Na větrné hůrce by se nemusel stydět ani Stephen King a taková Modlitba za Owena Meanyho Johna Irvinga s nadpřirozeným prvkem pracuje velmi poťouchle. Komunistický manifest pánů Marxe a Engelse je nejspíš utopická sci-fi o androidech a Mein Kampf je s..., pardon, to sem nepatří.

Ale nejlepší je fantastiku prostě nečíst. Vyhnete se nočnímu bdění, sbírání mnohadílných, nikdy nedokončených trilogií, nekonečným diskuzím o tom, kdo má větší hůlku, kolik draků se vejde do jednoho vejce, kde přesně spí Cthulhu, kam se dostanete hyperprostorem na zpátečku a jestli má kniha na fantastiku dost fantastických prvků.

Zvažte to. Tak. A já si jdu dát na dobrou noc jednoho Kotletu s chilli papričkou.

Daniel Tučka
pochází z Brna, ale druhou polovinou svého života je spjatý s Prahou. Od roku 2008 se pravidelně probojovával do finále literárních soutěží. Jeho povídky si můžete přečíst ve sbornících Mlok, Kočas, Žoldnéři fantazie, Ježíšku, já chci plamenomet, Kniha bolesti, Excelsior, gentlemani!, Legendy: Prokleté knihovny, Legendy: Praga caput regni a v časopise Pevnost.
Po vydání městské fantasy Umrlčí tanec (2012) se rozhodl věnovat psaní převážně delších prací. Následoval trojdílný román Pelyněk, který je zatím nejrozsáhlejším steampunkovým dílem u nás.
Do budoucna plánuje detektivku z televizního zákulisí, nezapomíná ani na své oblíbené subžánry kyberpunk, sci-fi velmi blízké budoucnosti nebo magický realismus.
Další info o autorovi najdete na jeho webovách: www.danieltucka.cz