RECENZE: Petr Jaroněk, Běsi z temného hvozdu

Článek od: Eylonwai - 23.02.2021

Petr Jaroněk na sebe poprvé upozornil vcelku nedávno; v roce 2019 vydanou Ospalou slovanskou dírou. Na Sardenu jsme ji nerecenzovali, ale stála by za to – mrazivý příběh ze Zlína 13. století s téměř až detektivní zápletkou má plíživě temnou atmosféru, sympatického hlavního hrdinu a kupu fascinujících reálií. Jen ten konec se moc nevyvedl. Nová Jaroňkova kniha, Běsi z temného hvozdu, navazuje právě na ten pokulhávající konec… bohužel.

Časově se vracíme před události „prvního“ dílu – knihu lze tedy bez obav číst i bez znalosti Díry. V Běsech je rozpracován motiv božského souboje světla a temnoty, střet „dobrých“ slovanských bohů se „zlým“ černokněžníkem a démony, kteří ovládli hvozd. Popravdě, ty uvozovky si s klidným srdcem odmyslete, ono opravdu jde o boj dobra a zla bez oněch příjemných šedých odstínů, které dělají tenhle archetypální motiv zajímavým.

Hrdinou Ospalé slovanské díry byl stárnoucí voják, trošku zahořklý a zdravě skeptický vůči svým dobrým sousedům, který se pral s minulostí a špatně viděl na dálku. Při pátrání po vrahovi zlínských dívek mu sekundovala hrstka vedlejších postav, většinou velmi uvěřitelně a zdařile napsaných. Podle anotace Běsů bychom se tentokrát měli seznámit s dvojicí hlavních hrdinů – lovcem Mladenem a dívkou Dobravou. Spolu mají překonávat nástrahy démony prolezlého hvozdu opuštěného bohem Rodem, který se vydal na výpravu za mocným kamenem Alatyrem. No, skutečnost je poněkud jiná. Pozornost se totiž cele soustředí na Mladena. Což by nebyl problém, holt se anotace trochu zmýlila, to se stává. Problém je, že hlavní charakteristiky Mladena se dají shrnout do dvou bodů: umí lovit a má vousy. A co nejdůležitější rysy Dobravy? I tady si vystačíme s dvěma prsty: je krásná a má dělohu. To se Mladenovi hodí. Bohužel ji musí nechat doma a na nebezpečnou výpravu se vydat sám, protože krása a děloha bývají moc křehké a mohly by v divočině dojít úhony.

Dobrava naštěstí není jediná dívka v knize. Je tu ještě Luna. Sice špinavá, ale taky pěkná. Tudíž se Mladenovi hodí i ona. Dobrava i Luna v hvozdu vyrůstaly, tudíž se o sebe jistě umí postarat. A navíc se tváří drsně! Takže… aha, takže při každém náznaku nebezpečí spustí pláč. Nebo při znásilnění – na to je také třeba reagovat mírně vzteklým pláčem a pak to přejít a už to moc neřešit. A všechno pokazit, aby měl silný muž možnost zachránit situaci. A taky se v každé druhé scéně Mladenovi vystrašeně tisknout k paži. On pak, chudák, musí neustále odolávat pokušení je obejmout, aby je utěšil. Postupem času už se na to vykašle a tlape na ně prakticky nepřetržitě. Protože je to takový útlocitný mladík.

Tedy, asi. Vlastně si ani nejsem jistá, jak ho popsat, protože jde o naprosto nezáživně průměrnou postavu bez jakýchkoli zajímavých znaků; prakticky se na stránkách rozplývá. To, že se stydí za svou zbabělost, z něj ještě nedělá živoucí postavu. Ani zdaleka. Navíc se tu opakuje motiv hrdiny, který jako dítě ztratil paměť, takže nemusíme nic řešit. Tentokrát se ovšem ztráta paměti bere jako užitečný fakt a děj se k ní už nikdy nevrátí a nevysvětlí ji. Ta jediná zajímavá příhoda, co se Mladenovi stane – proměna v pána lesa – plave v okolním balastu, vlastně se spíš topí, takže mít z toho nějaký prožitek, to nehrozí.

Ten svět by mohl být zajímavý, ne že ne. Slovany potřebujeme; jsou fascinující, mají ohromný potenciál a je jich tu málo. Slovani zasazení do temného hvozdu hemžícího se démony? No jen houšť! Tak kde je chyba?

Chyba je především v tom, že se Jaroněk soustředí na „špatná“ místa. Dává hodně prostoru plytkému příběhu, který by obstál jedině ve společnosti silných, zajímavých postav a skvěle vykresleného světa. Oboje bohužel chybí. S postavami je to vůbec nejhorší – a nejde jen o prakticky průhledného hlavního hrdinu a opravdu špatně napsané ženské postavy (abych Běsům tak úplně nekřivdila, přiznávám, že jsem pominula Rožanice, které alespoň umí bojovat a jedna z nich dokonce, považte!, zachrání otce ze zajetí… To, že ani nemají jména, jen odvozeniny od toho otcova – a nechoďte na mě s mytologií, fantasy si ji snad dokáže upravit, ne?! – a že vlastně taky jen mávají bohům odjíždějícím na hrdinnou výpravu a samy zůstávají doma, pominu.), žádná sláva to není ani s bohy. Nevzbuzují úctu, děs, obdiv… a navíc mluví velmi civilně. Jsou to vlastně lidé, jen mají nějaké zvláštní schopnosti.

Slovanský svět zde vykreslený taky není kdovíjak lákavý. Jaroněk úplně opouští český středověk (ač se má děj odehrávat několik desítek let před Dírou zasazenou do 13. století), takže se obloukem vyhýbá takovým těm komplikovaným otázkám, jako je napětí mezi starou a novou vírou (tou dobou u nás už vcelku pevně zakořeněnou) a všem reáliím. Ale to my chceme, to by bylo zajímavé! Hele, jak táhne středověká detektivka! (Nebo jste snad neslyšeli o Vondruškovi nebo Bauerovi?). Kdyby tam navíc byla ta špetka – dobrá, spíš pořádná hrst – fantastiky jako ve většině první knihy, no kruci, to chceme ještě víc! Protože to by bylo naše…

Vybodnout se na středověk a zasadit děj do zcela fantaskního hvozdu vůbec nemusí být na škodu, to samozřejmě chceme taky, protože pořád jde o ty naše Slovany. Jenže to by ten hvozd musel být fascinující, hrozivý, lákavý, nepředvídatelný, tlející, bující záludným životem, dýchající, plný stínů a zarostlých temných cestiček, musel by být domovem úžasných, nebezpečných bytostí. Bohužel není.

Nemyslím si, že ubohost ženských postav a hrdinství nezajímavého muže byly Jaroňkovým záměrem, to se holt stává, když to člověk vidí z jiné perspektivy a prostě si nevšimne. Je to sice k vzteku a smutné, ale to mu nevyčítám. Co mu vyčítám, to je nedostatečná péče o svět, který měl velký potenciál, a lhostejnost vůči postavám – jako by se ani nesnažil vdechnout jim duši.

Ospalá slovanská díra mě přesvědčila o tom, že Jaroněk umí středověk, postavy i atmosféru. Běsy jako by napsal někdo jiný. A to je škoda. Vždyť není třeba psát ženské postavy, když je člověk neumí. Úplně by stačila aspoň jedna dobrá mužská.