#simcikvamerice: Velryby, maják, tajní na sledovačce a chudoba

Článek od: Petr Simcik - 05.09.2021

Ještě se vrátím na chvíli do Maine. Shlédl jsem znovu Tajuplný ostrov a trochu mě znepokojuje, že až do poslední věty filmu jsem nevěděl, že už jsem ho jednou viděl. Pak se to ale přede mnou rozprostřelo jako jedna velká mapa a já jsem přemýšlel, jestli náhodou nemám nějaký podobný problém jako hlavní hrdina. Protože mi tamní maják připomínal některé z fotek Průvodce majáky Maine a možná i některé, které jsme viděli během whale watch z lodi kolem pobřeží, jal jsem se pátrat, co je to za maják a upřímně, byl jsem zklamán. Ten maják neexistuje, je digitální. Přesto - typově podobných majáků je na východním pobřeží USA spousta, jeden velmi podobný máme například přímo v New Haven, vedle přístavu. 

A teď ty velryby. Prakticky celé jaro a léto táhnou kolem Maine velryby, a tak je součástí zdejšího turismu krom prodeje neskutečného množství humrů i ukazování velryb. Jak moc neskutečné množství humrů to je, si uvědomíte hlavně ve chvíli, kdy se dozvíte, že takový humr se dožívá až třiceti let a lovit jde až v dospělosti. To znamená, že někde tam dole musí být sakra moc humrů, prakticky si to představuju tak, že jimi to dno musí být naprosto pokryté, protože těch úlovků je denně opravdu hodně. Každopádně zpět k velrybám. Jak je asi ty lodě hledají? Mají nastřelené vysílačky? Radarem, sonarem, satelitem? Ale kdeže, prostě jako za časů Moby Dicka, musí se na ně náhodou narazit tam, kde se již dřív vyskytly. Což se nám k naší smůle po šesti hodinách na moři nepodařilo, takže snad příště. Zachránili to jen lachtani a papuchalkové, které posádka vytáhne z rukávu v případě, že už je v koncích. Prostě pokud jste na whale watch a uvidíte lachtana, smiřte se s tím, že velrybu dneska neuvidíte.

Zpátky na jih do Connecticutu. Občas si tu připadám jako v nějakém špionážním filmu nebo osmdesátkové detektivce. Jezdím tu na kole – hlavně nakupovat, ale i jen tak, když se chci někam podívat. O to víc si všímám aut, protože je to nutnost, i když jsou tu asi nejohleduplnější lidi vůči cyklistům, jaké jsem kdy zažil. Každý, a to myslím tak doslova, jak to píšu, vám tu zastaví a nechá vás projet, kam potřebujete. Auta od vás automaticky dodržují odstup a nechají vás projet křižovatkou jako první. Na kole se tu dost jezdí po chodnících – chodci už vám z dálky uhybají a mnozí se omlouvají že překážejí, a to ne sarkasticky. Prostě to tak mají nastaveno. Každopádně ta auta – stojí tu strašně aut se zapnutým motorem, vypnutými světly a osobou uvnitř. Je jedno, jaká je denní doba nebo kde jste. Na ulicích, parkovištích ... všude to vypadá, jako když je tu spousta tajných nebo soukromých oček na sledovačce. Co tam ti Amíci opravdu dělají? Netuším.

Almost heaven, West Virginia
Blue Ridge Mountains, Shenandoah River
Life is old there, older than the trees
Younger than the mountains, growin' like a breeze
Country roads, take me home
To the place I belong
West Virginia, mountain mama
Take me home, country roads...

Zpívá John Denver ve svém největším hitu, který zná celý svět, a jakmile chcete sáhnout po něčem osvědčeném americkém do soundtracku, vyberete buď Amercian pie, nebo právě Country roads. Tahle píseň se objevila v druhých Kingsmenech, Armádě mrtvých a také v soundtracku k Falloutu 76. Almost heaven se nám ale v posledních letech dost proměnilo. Alespoň tak soudím podle statistik nejhorších míst k životu, ve kterých figurují i Charleston jako město s největším výskytem deprese ve Spojených státech – klinicky je diagnostikována u 27 % obyvatel města, což je hrozné číslo. Krom toho Charleston vede ve statistikách špatného zdraví, cukrovky a vysokého tlaku. To ale nic není, ještě horší, co se zdraví týče, je Huntigton, který je, světe div se, taky ve West Virginii. Krom toho ho sužuje i velké množství zneužívání opiátů. Tak vám s tím nebem nevím. Pokud ale opravdu chcete radu, kde na východním pobřeží nebydlet, tak je to stát New Jersey, který má ve výčtu nejhorších míst k životu kolem deseti kandidátů z padesáti vybraných míst, a to hlavně kvůli drogám a kriminalitě. 

New Haven a celý Connecticut je na tom o hodně líp. Silnice opravené, lidi zaměstnaní, univerzity, školství a zdravotní péče občas i dotovaná z různých fondů. I tady je ale velmi lehké stát se chudým a na chudé čtvrti tu chudobu prostě poznáte. Změní se skladba obyvatel, objeví se graffitti, jsou tam úplně jiné obchody a služby. Dinery, elektroniku a oblečení vystřídají večerky, holiči a lakování nehtů, případně levné autoopravny a ovšem, dollar shopy a Salvation army. Takové čtvrti v New Havenu jsou Dixwell a The Hill a taky West Haven. Chápu, že ti lidé to tam mají těžké, a to, co teď napíšu, je opravdu pohled člověka, který tam nemusí žít, ale mně připadají krásné. Ne, vážně, jsou plné domů, které na první pohled vyprávějí příběhy, domů s přístavbami, které neviděl statik ani z rychlíku, zato MC Escher by pochvalně mručel. Lidi tu vypadají chudší, ale tak nějak uvolněnější. Je vidět, že i tady o to prostředí lidé dbají, svým způsobem. Jo, je tu bordel, občas se tu dealují drogy, večer by tam bílý člověk asi neměl jezdit, pokud tam nebydlí, ale je to tady takové opravdové. Člověk, který není přímo městský sluníčkářský intelektuál, se tu cítí tak trochu doma. Není tu tolik strojených úsměvů, ale lidi na vás koukají jako na dalšího člověka, zvlášť pokud jdete pěšky nebo na kole. "Nevypadáš jako jeden z těch z univerzity a my tě berem." Na druhou stranu člověku trochu přejede mráz po zádech, když jede kolem školy opatřené čistě černošskými motivačními citáty, portréty a také detekčními rámy. V téhle škole je černochů 90 % i víc. Je to začarovaný kruh. Do takové školy prostě nechcete poslat dítě a tím pádem se nic nezmění. Black Lives Matter a duhové vlajky, tak ty tu ale nenajdete. BLM cedule jsou hlavně v těch lepších čtvrtích, těch univerzitních, těch, ve kterých každé ráno šlachovité stařenky vyběhnou na kolečko kolem sousedství s Applewatch na ruce a pak nasednou do Jaguáru, aby jely ... no netuším, asi do nějaké manažerské práce. Ale běda, kdyby měly v tom Dixwellu žít.

V Dixwellu očividně na každém černém životě nezáleží, střílí se tu denně, hlavně v noci, ale prý je to v pohodě, protože jde z většiny o rodinné hádky, cizí člověk by tu měl být relativně v bezpečí. A jak to vypadá v Dixwell Deli nebo Zulu marketu, tedy večerce? Kupuju colu a přitočí se vysmátý, asi padesátiletý týpek vypadající jako Morgan Freeman – I have new pan full of fried eggs for you! ... Sorry, only drink today – vysoukám ze sebe. Co to sakra mělo bejt? Nic, to jsem právě dostal nabídku nakoupit si nějakou tu trávu. Týpek vysmátej a odmítnutí neřeší, však on si s ním někdo vajíčka dá... Co se týče stařenek, tady žijí jiné – paní, které musí být nejmíň 110 a každé ráno sedne do autobusu a jede makat do supermarketu za kasu. Vždycky se usmívá, ale už tak nějak smutně. Důchod, když nejste z dobré rodiny nebo nemáte štěstí, tu není úplně nejlehčí. Paní se drží a pípá rychleji než spousta jejích kolegů, většinou mladých černochů. Zkrátka americký sen tu není pro každého. 

(Tady pochopitelně nemůžu nabídnout moc fotek protože fotit rodinné domky na ulici plné zevlujících lidí by asi přitáhlo pozornost a otázky, taktéž hlouček dýlující marihuanu by asi nechtěl portrétovat :) Místo toho vám nabídnu něco, čeho v Dixwellu rozhodně není nedostatek - kostelů. Většinou je vidět z jednoho na druhý, někdy i na víc dalších.) 

Přidat komentář