RECENZE: Becky Chambersová, S pokorou a nadějí

Becky Chambersová je prostě jiná. Jiná než cokoli, co bylo dosud ve sci-fi napsáno. Je milníkem, změnou, tou, která začíná psát novou kapitolu.

Na rozdíl od trilogie Poutníci (Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu, Dvě místa na slunci, Zpráva o životě vesmířanů) je nový počin americké autorky útlou knížečkou, kterou slupnete za pár hodin. Jde vlastně o cestovní deník Ariadne, která s dalšími třemi kosmonauty tráví už desítky let na expedici na několik planet, na nichž byl objeven život. Jejich mise je čistě pozorovatelská, nepřijeli kolonizovat ani dobývat. Jen se dívat. Ale věci, které uvidí…

Čím je Chambersová jiná? Píše sci-fi a v jejích knížkách se prakticky nestřílí. A když už, tak to má obrovský dopad. Píše sci-fi a na jejích stránkách nepobíhají drsní týpci, kteří se ohánějí hláškami, testosteronem a ranami. Píše sci-fi a nechce dobývat vesmír. Jen pozorovat a učit se. Měnit svět? Ano, ale tak, aby to mělo smysl a aby nenadělala mnohem víc škod než užitku.

Ne, není nudná. Pokud zrovna nebažíte po krvi emzáků a nemáte chuť něco roztřískat. V jejím podání je vesmír opět (protože pro mě v tomhle „klasická“ sci-fi poněkud selhává) neuvěřitelně fascinujícím místem, kde podívat se dál znamená zavřít za sebou dveře – ale v tomhle případě to za to stojí. Její knihy, S pokorou a nadějí obzvlášť, jsou o radosti z objevování, o vědě a o člověku.

A věřte, že s vědou si hraje dost. Všechno, o čem mluví, má perfektně nastudované, a co víc – dokáže to podat tak, že i laik porozumí a spadne mu z toho brada.

S pokorou a nadějí vlastně dost připomíná nějaký velkolepý americký sci-fi film o cestě do vesmíru. Jen s tím podstatným rozdílem, že jsem ještě neviděla žádný takový, ve kterém by se postavy chovaly, jako kdyby si na začátku řekly: „Hele, pojďme se chovat rozumně a profesionálně, ostatně jsme na to trénovaní; naše mise má jasný cíl a my se nebudeme chovat jako hovada, nebudeme po všem střílet, naopak se to budeme snažit pochopit a vzít si z toho poučení, budeme si dávat pozor, abychom nic nepokazili naším lidstvím a zkrátka na chvíli nebudeme typickými lidmi, jo?“. Trpce úsměvná představa.

V jistých ohledech Chambersová navazuje na Le Guinovou, ale zároveň se dost liší. Neřeší společenské problémy tak, že by je přímo zobrazovala, její knihy jsou spíš utopické – odehrávají se v budoucnosti, ve které to mají lidé v hlavě srovnané podstatně víc než ti současní. Její postavy totiž evidentně neměly na výběr – jelikož to předchozí generace fatálně pokazily, ty současné se tak chovat prostě musejí, nic jiného jim nezbývá. Ale netrápí je to, berou to jako přirozenost. Samozřejmě, do jisté míry to prostě je naivní a idealistické. Chambersová jako správná Američanka tu naději zkrátka má. České čtenářstvo, na druhou stranu, tak optimistické myslím nebude. Já rozhodně nejsem. Zároveň ale Chambersová píše tak, že jsou jí všechny stereotypy a škatulky těsné, takže mluvit o idealismu nebo naivitě je jak vykopávat dinosaury.

Bez ohledu na cokoli se S pokorou a nadějí čte samo. Ačkoli je to „pomalá“ (ne ve smyslu tempa) četba, je nabitá napětím. Zvědavost vás prostě donutí otočit další stránku. Tak se jí nebraňte. Minout Chambersovou by byla zásadní chyba, a pokud se vám nechce rovnou do Poutníků, S pokorou a nadějí je skvělý výchozí bod.

Becky Chambersová, S pokorou a nadějí
Překladatelka: Lucie Bregantová
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2021
Stran: 176
Cena: 299 Kč