Třetí POVÍDKA Sardenských legend 2021

Článek od: Redakce - 18.01.2022

Zlo v očích

Martin Novák


Parkem v náruči okrových činžáků se procházely dvě ženy. Horký letní podvečer je pálil na pokožce, slunce se jim pomalu sklánělo za zády a natahovalo jejich stíny jako přepjaté struny. Pod kroky jim praskala štěrková cesta a ve vyprázdněném parku slyšely jen vzdálený hukot sanitky, který se pomalu ztrácel mezi domy jako ozvěny výkřiků v temném podchodu. Pak dlouho kráčely v tichu obklopeny jen štiplavým pachem kvetoucí trávy a širokou klenbou bleděmodrých nebes.
První chladný vánek přicházejícího večera se jim otřel o holá ramena. Zaskučel jak tichý úšklebek a znovu se vytratil do nehybných korun stromů.
Oběma naskočila husí kůže.
„Ve vzduchu je něco zlého,“ řekla jedna a trpce se pousmála na kolegyni, která si prohlížela vztyčené chloupky na paži, „tak by to řekl Alfréd.“
„Obdivuju, jakou s ním máš trpělivost.“
„Po deseti letech… Copak ty bys Richarda opustila, kdyby byl nemocný?“
„Ne. Asi ne.“
Žena pohlédla na ostré střechy starých domů s rudě žhnoucími okny. Shora se na ně tlačila věčně otevřená modrá zornice nebes – pohled, pod kterým jí po zádech přeběhl další mráz.
„Vím, že je to blbost, ale…“ odvrátila se zpět ke kolegyni, „někdy mám pocit, že to od něj chytám. Vídám věci… teda, mívám pocit, že vidím…“
„Chtěla by ses vrátit?“
Večer barvil svět do oranžova a rozpaloval jejich rudé tváře.
„Ano. Asi radši ano. Stejně už je pozdě.“
Ženy se otočily a s parkem za zády zmizely ve stínech rušných ulic – ulic přeplněných lidmi, kouřem, hukotem aut a vřeštěním tramvají. Zástupy domů se nad nimi skláněly jak zobáky nenasytných supů a z jejich oken do ulic civěly tisíce zraků tisíců lidí.
S jedním pohledem se ženy setkaly. Upravoval manekýny ve výloze. Byl jiný. Neupřímný. Jako maska zakrývající nelidskou tvář. Jako jedna z manekýn.
Tak by to řekl Alfréd.
V ložnici svého bytu o několik bloků dál společně s Richardem pracoval na nové stěně, která postupně rozdělovala pokoj ve dví. Richard na něj během práce sem tam pokukoval, jako by v sobě po předcházejícím rozhovoru dusil touhu položit nějakou palčivou otázku.
V rohu nad rozdělanou stavebnicí seděl Richardův syn, pokoutně si oba muže prohlížel a po jejich vzoru přikládal kostičky do své plastové konstrukce.
„Takže…,“ začal Richard po chvilce, „strach z otevřených prostranství?“ a přiložil cihlu do vlhkého betonu.
Alfréd ho špachtlí uhladil po stranách. „Tak se tomu říká,“ řekl a na vrch nanesl další vrstvu, „ale není to úplně ono. Spíš strach z lidí. Z veřejných míst, kde nemám kontrolu nad tím, co by se mi mohlo stát. Co by mi kdo mohl udělat.“
„A proč?“ zeptal se Richard.
Alfréd se ušklíbl. „Jsem přece nemocnej. Tak se to říká.“
„To jo, ale… musíš mít nějaký svoje racionální odůvodnění. Ne?“
Alfréd se protáhl, obratel po obratli si prokřupal záda a podíval se k otevřenému oknu. Z šestého patra viděl střechy a komíny domů protější ulice a za nimi široký obzor panelákového panoráma, kterým zlovolně proplouvaly přibližující se černé mraky podbarvené rudou září zapadajícího slunce.
„Jo,“ řekl, „mám svoje důvody.“ Popadl z hromádky cihlu a vrátil se k práci.
„Aha. Promiň, jestli do toho moc šťourám.“
Alfréd na něj pohlédl. „Ne, jsem rád, že se někdo zajímá.“ Přiložil cihlu do zídky, tentokrát ji uhladil Richard. „S ženou si vážíme vaší pomoci, obzvlášť když jsem pro vás prakticky cizí.“
„Ale prosím tě!“ zasmál se Richard. „Žena mi toho o vás dvou napovídala tolik, že jste pro mě jak staří známí. Malá pomoc nestojí za řeč.“
„Když jsme u těch žen…“ Alfréd se podával na hodinky. „Neměly by se už vrátit?“
„Mama,“ zachrčel chlapeček z koutu místnosti. Muži se na něj otočili a Alfréd se setkal s jeho pohledem. Mračil se na něj, jak by ho snad něčím urazil.
„Správně, máma se brzy vrátí,“ řekl Richard.
Na chlapcově tváři se objevil úsměv, na okamžik vystrčil zoubky a pak rychle sklopil zrak zpátky ke stavebnici.
„Už se stmívá,“ pronesl Alfréd, pohled stále upřený na chlapce, „snad se jim nic nestalo.“
Richard se pousmál. „Šly jen do parku.“
Alfréd se na něj otočil. „Tam venku člověk nikdy neví.“
„Takže se nebojíš ani tak otevřených prostorů jako spíš… nehody?“
„Vlastně nejde ani o to, čeho se bojím, jako o to, čeho se nebojím. Tady v tom bytě jsme s ženou sami. Cítím se tu v bezpečí. A kdyby se mi tady něco stalo, jsem na to připravený.“
„Vždyť venku je tolik lidí. Nemusíš se přece bát, že by ti nikdo nepomohl.“
„Tolik lidí…“ vzdychl Alfréd. „Jak můžu vědět, že mě někdo nesrazí, jakmile vyjdu ze dveří? Jak můžu vědět, že mě lidi neobejdou a nenechají mě vykrvácet na ulici? Že mě někdo neokrade?“ Alfrédovi se rozklepala ruka.
„Chápu. Nehody se stávaj, náhoda je blbec, ale pravděpodobnost je přece strašně malá.“
„Nemluvím o nehodách…“
„Mama,“ zachroptěl znovu chlapeček.
Alfréd na něj roztřeseně pohlédl. Zase se usmíval. Koukal na něj, mračil se a cenil bílé zoubky.
„Nechme toho,“ řekl Richard. „Zase šťourám.“
„To je v pořádku, to je v pořádku…“ Alfréd nepravidelně oddychoval, odvrátil se od chlapce a natáhl se pro dalších pár cihel. „Takhle je to vždycky. Občas mi stačí jen pomyslet a hned se mi vybaví všechny ty hrozný věci, co by se mi venku mohly stát. Je mi úzko, srdce se mi rozbuší a sotva popadám dech, jako by mě odtamtud pronásledovala nějaká bestie. Něco zlého, co bloudí v ulicích.“
„Proto ta stěna?“
Alfréd přikývl. „Okno zadělávat nechci, aby alespoň žena měla v životě trochu toho světla.“
„To chápu.“
Jak se slunce choulilo k horizontu, cihlová stěna rozdělující ložnici pomalu rostla a paprsky na ní kreslily stále ostřejší siluety čtyř pracujících rukou.
„Díky bohu za ni,“ řekl po chvilce Alfréd. „Nevím, co bych si bez ženy počal.“
„Jste svoji dlouho?“
„Deset let! A ani jednou mi nic nevyčetla. Myslím, že mě chápe.“
„Opravdový poklad.“
„Bez ní bych tady uvíznul. Pokaždý, když jde ven, křižuju se, jako bych odcházel sám.“
„Věřící?“
„Ne. Nevím. Věřím ve zlo. Ve zlé lidi. Pár jsem jich v životě viděl.“
„Musí to být hrozný, být tady takhle zavřený.“
„Jsou horší věci. Pracovat můžu z domu a o zbytek se postará žena. Lepší než se pořád ládovat práškama.“
„A jak jste se poznali?“
„Přes seznamku.“
„Jasně,“ Richard se pousmál a otřel si zašpiněné ruce.
„Vybral jsem si ji podle očí. Laskavější oči jsem v životě neviděl!“
„A spolu jste byli někdy venku?“
„Párkrát. To už je dávno. Jednou jsme se dostali do potyčky s pár ožralama. Oplzlý pohledy, nic víc, ale mě to rozhodilo. Ty pohledy…“
„To je pech.“
„Od tý doby se to zhoršilo.“
„Léčení nepomáhá?“
„Beru antidepresiva, ale nějaký myšlenky to potlačit nedokáže.“
„Který myšlenky?“
Alfréd se zarazil. Prohlížel si cihlu v ruce, jako by v ní hledal odpověď.
„Promiň,“ řekl Richard a sklonil se zpátky k práci, „už zase šťourám.“
„Nemluvím o nehodách,“ zašeptal Alfréd k cihle a pomalu ji zabořil do vlhkého betonu. „Upřímně… nevěřím v náhody.“
„Myslíš, že se všechno děje z nějakého důvodu?“
„Naopak. Zlo vždycky koná bezdůvodně. Účelně, ale bezdůvodně. Zlo pro zlo.“
„Co tím myslíš?“
Alfréd se pozastavil nad další cihlou. „Svět je plný zla.“
„Kvůli tomu, co se stalo rodičům?“
Alfréd na něho pohlédl jak ze snu. Oči se mu zaleskly v rudém soumraku.
„Promiň,“ sykl Richard a sklopil zrak, „už zase –“
„To je v pořádku. Žena se zmínila?“
„Žena se zmínila ženě… Je mi to líto. Prý autonehoda?“
„Žádná nehoda,“ odsekl Alfréd a plácl beton na zídku, „banda zfetovanejch puberťáků je z prdele smetla z krajnice. Pamatuju si, jak jdu a držím se maminky za ruku. A pak bum! Ruka je prázdná. Strhlo mě to na zem a rodiče o dobrejch deset metrů dál. Za zatáčkou to auto napálilo do náklaďáku.“
„To je hrozný!“
„Tenkrát to začalo, myslím. Teda, cvokař si to myslí. Já myslím, že jsem to viděl mnohem dřív. Už od mala.“
„Viděl co?“
„Ty jejich oči. Šílený oči. Právě kvůli takovým lidem mám strach chodit ven. Nikdy nevíš, kdy si tě někdo jen tak z prdele vodkrágluje. Zlo pro zlo.“
Alfréd se otočil na kluka, který je z rohu místnosti tiše pozoroval. Pevně svíral rty, jako by naslouchal každému jejich slovu a dlouze je omýval v hlavě.
„Ale jsou i dobrý lidi,“ řekl Alfréd a pokusil se usmát. „Moje žena. Mí rodiče. A vy, že mi tady s klukem takhle pomáháte.“
Chlapečkovi zacukaly koutky rtů. Stále se mračil.
„Mama,“ zašeptal.
Alfréd si všiml sousoší, které hoch vybudoval ze stavebnice – kostičky rozvětvené do pokroucených sloupů mu připomínaly ruku s polámanými prsty. Úsměv mu spadl ze rtů. Vystřídala ho zsinalá tvář.
„To je v pořádku,“ pronesl Richard, „jsem rád, že se ženy znají, a že jsme se mohli poznat i my. S klukem ti rádi pomůžeme, když už ho nemá doma kdo hlídat. Že jo?“
Chlapec s Alfrédem na sebe nepřestávali civět.
„Věříš ve zlo, Richarde?“
Richard svraštil obočí. „Nemyslím, že jsou dobrý a špatný lidi. Každý dělá, čemu věří, ale nikdo není svatej.“
Alfréd se na něj otočil s bledou tváří ušpiněnou od betonu. „A co ty zfetovaný děcka, co mi zabili rodiče?“
Richard hořce polkl. Sklopil zrak, popadl nejbližší cihlu a položil ji na zeď.
„Prostě vraždily,“ pokračoval Alfréd, „vraždily a bavily se tím. Žádná víra, žadnej soucit. Obyčejný zlo.“ Potěžkal cihlu, kterou držel v ruce. „Je to, jako kdybych přešel k oknu a mrštil touhle cihlou po nejbližším chodci. Nicnetušící oběť. Zkus se vžít do její kůže, Richarde.“
Richard pokládal cihly a uhlazoval beton kolem.
„Jdeš si z práce, do práce, za ženou nebo za milenkou, to je jedno, na tom nezáleží. Jdeš po ulici a o moment později seš… mrtvej. Úplně bezdůvodně přestaneš existovat, jenom protože si nějakej psychopat umínil mrštit cihlou z okna. Nebo někoho srazit autem. Nebo postřílet lidi na náměstí. Jakej je v tom smysl, Richarde? Řekni, není to absurdní?“
„Je,“ řekl Richard, ale zrak od práce nezvedl. „Proč by to ale někdo dělal?“
„Protože může,“ Alfrédův hlas se roztřásl. „Svět je plnej šílenců, kteří bezdůvodně vražděj. Svět je plnej nicnetušících obětí. Svět je plnej zla.“
Richard položil poslední cihlu. „Svět je plný nemocných lidí. Ale zla?“
„Jenom Satanovy děti můžou udělat něco takovýho. Lidi hnaný tím nejodpornějším pudem, jakej je v nich zakořeněnej už od narození. Říkej tomu nemoc, říkej tomu psychopatie, špatný geny… ale je to zlo. Zlo, který se jim zračí ve tváři. Zlo, který se jim leskne v očích. Ve stejnejch očích, jaký měl ten zfetovanej kluk, když ho vytáhli z auta. Ve stejnejch očích, který má i tvůj –“
„Bum!“ vykřikl chlapec. Stavebnice proletěla vzduchem a roztříštila se o zeď. Kluk se smál a tleskal rukama.
„Ale synku!“ řekl Richard a šel k němu.
Alfréd oddychoval a pozoroval veselého kluka, jeho oči, které těkaly sem a tam z čiré radosti nad zničením. Něco v nich zářilo. Kostičky stavebnice roztříštěné po podlaze jako ostatky lidí při dálniční nehodě. Červená, modrá, zelená jako krev smíšená s trávou, rozbitým sklem a hořícím oblečením. Výkřiky. Pláč. Smích. Šílené oči naplněné štěstím. Oči vraha. Oči zfetovanýho puberťáka vytaženého z rozmašírovaného auta.
Něco v nich zářilo…
„Richarde, měl by sis dávat pozor na –“
Zazvonily domovní dveře.
Richard mrkl na hodinky. „Že jim to ale trvalo! Půjdeme jim otevřít?“ Podíval se na Alfréda, který seděl s pootevřenými ústy a pohledem zabodnutým do jeho syna. „Jsi v pořádku, Alfréde?“
„V pořádku,“ hlesl Alfréd a pomalu se otočil. „Promiň. Už se mi to stalo zase.“ Vstal a opatrně prošel kolem rozjařeného chlapce.
„Ty promiň. Hrozně do všeho šťourám.“
Richard se sklonil nad synem a pročísl mu vlasy. „Hezky tady seď, za chvilku se vrátíme.“
Odešel z místnosti.
Alfréd na chlapce pohlédl z výšky. Kluk zprudka zaklonil hlavu. Mžoural víčky, jako by Alfréda vyzíval k souboji.
„Máš stejný oči,“ zašeptal Alfréd. „Jsi to ty? Jste všichni jeden? Anebo vás je tolik?“ Podíval se na otevřené okno. „Nebylo by lepší vás všechny prostě –“
„Alfréde,“ zavolal za ním Richard. „Můžeš tu zůstat, jen mi, prosím, půjč klíče, jestli nevadí.“
„Ne,“ zavolal Alfréd a hlas se mu zlomil. Podíval se na kluka. Usmíval se. Šklebil. „Radši s tebou půjdu na chodbu. To ještě zvládnu.“ Odvrátil se od něj a zabouchl za sebou dveře.
Jakmile osiřel, chlapec vstal. Porozhlédl se po prázdném staveništi. Přešel ke dveřím a chvilku naslouchal vzdalujícím se krokům na schodech. Pak přešel k rozestavěné zdi a z kupky popadl nejbližší cihlu. Ztěžka ji zvedl ve svých drobných ručkách.
„Mama,“ zašeptal, vycenil zoubky a očima pomalu zabloudil k otevřenému oknu zejícímu šest pater nad vchodovými dveřmi.

 

Martin Novák (*1994)
propadl psaní během jistého pandemického lockdownu. Od té doby se ho drží. Radši než do šuplíku píše pro druhé, proto své povídky posílá, kam to jde. V roce 2021 zaznamenal první (a snad ne poslední) úspěchy, mezi něž (krom Sardenských legend) patří například vítězství v soutěží Ohnivé pero (jaro 2021), či umístění mezi finalisty soutěže Daidalos (časopis XB-1). Jedna povídka mu také vyšla v antologii Můj první polibek nakladatelství Knihy Dobrovský. Když zrovna nepíše a nečte, věnuje se ochotnickému divadlu nebo kavárnictví, které mu platí nájem.

Komentáře

Brrr, tak tohle bylo děsivé! Parádně zpracované téma, z něhož čiší takřka hmatatelná hrůza. Opravdu skvěle napsaný příběh, při jehož čtení jsem měla doslova husí kůži.

V tom případě povídka zapůsobila, jak má! :D Děkuju moc, jsem rád, že se líbilo :)

Fikce nám pomáhá čelit realitě. Pohled Medúsy je neškodný, když sledujete pouze její odraz.

Děkuju moc, takový komentář vždy potěší :) Třeba se tu kniha jednoho krásného dne objeví ;)

Fikce nám pomáhá čelit realitě. Pohled Medúsy je neškodný, když sledujete pouze její odraz.

Přidat komentář