POVÍDKA: Tomáš Pašek, Vzestup pokušitele

DVA DNY DO PORADY
Za tak mizerný den v práci to na blížící se poradě schytám. Šéf mě roznese na kopytech. A povýšení? Na to jsem mohl rovnou zapomenout. Doma jsem nic říkat nehodlal, manželka Sofia by mě sežrala za živa. Cestou k bráně jsem navíc musel snášet rozverného kudrnatého blonďáka.
„Uznej sám, dnes to bylo zázračné!“ naparoval se.
„Abys z toho nezpychl, Azizi,“ rýpnul jsem si.
Blonďák s dětskou tváří mi věnoval jeden ze svých roztomilých úsměvů. „Vůbec jsem nepomyslel na to, jak špatně se po těžkém dni musíš cítit, Barbie. Budu se modlit, abys našel svoje štěstí.“
„Jmenuji se Barbiel,“ opravil jsem ho.
Bez dalšího otálení jsem prošel portálem a nechal protivného blonďáka i s jeho andělskou tvářičkou za sebou. Vydal jsem se k oprýskané Felicii, odemkl zámek a zapadl do omšelého sedadla. Tlumiče nešťastně zaúpěly pod mojí vahou. Motor naskočil až na třetí pokus. Mohlo mi dojít, že komplikace se budou i nadále kupit. Výpadovka z města byla ucpaná, ze všech stran se ozývaly dotěrné klaksony a povyk řidičů. Ale tak už to tady chodilo. V téhle sféře byla doprava odjakživa pekelná.
Po hodině jsem zaparkoval vůz před hradbou s oprýskanou barvou, vystoupil a vydal se k vrzající brance. Přeběhl jsem dvorek a vstoupil do domu. Ihned jsem nasál vůni večeře. Pořádný kus masa a pivo k tomu bylo přesně to, co jsem po těžkém dnu potřeboval. Rychle jsem přešel do kuchyně, kde stála ona. Démonicky krásná, v upnutých legínách, které sice všechno zakrývaly, ale zároveň nenechávaly příliš prostoru pro představivost. Dokonale štíhlá postava se vlnila při mytí nádobí tak smyslně, že se ve mně probudily primární pudy.
„Stála bys za hřích,“ řekl jsem manželce místo pozdravu. Prudce se otočila, její dlouhé kaštanové vlasy pročísly vzduch. Snad se mě lekla.
„Jo, to jsem už dneska slyšela.“
Zbystřel jsem. Už zase? Na nic jsem nečekal a vyběhl po schodech do patra do ložnice. Dveře jsem rozrazil, jako by byly z papíru. No jasně. Zpod peřiny se ozývalo hlasité chrápání.
„Tak to by stačilo,“ oznámil jsem ostře. Milenec ze sebe leknutím strhl pokrývku a odhalil se tak v celé své nahotě. „Dardaniel, jak jinak. Obleč se a vypadni!“
Předstíral jsem, že jízlivé poznámky vycházející z postele neslyším a vrátil se zpět do kuchyně. Objal jsem Sofii zezadu a políbil ji do vlasů. Voněly po levandulích, tak jsem to měl nejraději.
„Proč si sem vodíš zrovna Dardaniela?“ zašeptal jsem jí do ucha.
Smyslně se otočila, takže jsme si hleděli z očí do očí. Polibek mi vrátila. „Vždyť víš, že má nejdelší ocas z celého okolí. Už jsem ti to vysvětlovala.“
„Na velikosti nezáleží!“
„No, jak komu,“ usmála se a otočila se zpět k mytí nádobí.
Povolil jsem sevření a začal zkoumat kuchyni. Cítil jsem vůni masa, ale nikde jsem ho neviděl. Jediné, co připomínalo jeho existenci, byly omaštěné talíře, které manželka pečlivě omývala.
„Dělala jsi večeři?“ zkusil jsem to.
„Krvavý steak s ďábelskou omáčkou,“ přitakala.
Ještě jednou jsem se rozhlédl: „A kde ho najdu?“
Šibalsky na mě mrkla: „Nenajdeš, všechno jsme už snědli. Děsně nám po tom vyhládlo.“
Nějak mě z toho přešla chuť na jídlo. Alespoň že piva bylo v lednici dost. Vytáhl jsem jednu Plzeň a užil si slastný zvuk otevírané plechovky. Už jsem se chtěl napít, ale dnes mi ti dole nepřáli. Do místnosti vtrhl malý rudý uragán a strhl s sebou vše, co potkal. Včetně mého piva, sakra.
„Bájbí!“ vykřikl, vrhl se na mě a kousl mě do nohy. Zuby se zaryly až do masa a z rány se vyhrnula krev.
„Zlobíš jako ďábel, Frankie. A máš mi říkat táto,“ vytkl jsem mu, zatímco jsem se ho kopáním snažil setřást z dolní končetiny. Povedlo se. Hlavou narazil do dvířek mrazáku a vyválel se v rozlitém pivu. Strašně se tomu smál.
„Nechte toho, vy dva!“ okřikla nás Sofia. „Podívejte se, jak to tu vypadá.“
„Jo, je tu bojdel,“ zahlásil spokojeně skrček. Pak se zamyšleně vydal ke skříňce s hrnci.
„A vůbec, už toho mám dost. Kdy už se konečně přestěhujeme? Jak je to s tím tvým povýšením?“
Dvojice bodavých vět se zapíchla do mých uší. Povzdechl jsem si: „Však víš, že šéf chce, abych bydlel ve zcela stejném prostředí jako klient. Musím se do něj umět vcítit. Pro osobního konzultanta je to prý nezbytné.“
Tváře jí zrudly. Tuhle větu už ode mě slyšela mnohokrát. „Musíš mít, při všech čertech, na starosti zrovna Čecha? Podívej se, jak tu žijeme. Nesnáším tenhle dům. Nech se přeřadit na Francouze.“
„Vážně myslíš, že Francouzi jsou lepší?“ uchechtl jsem se.
„Alespoň bychom tu měli kvalitní Bordeaux místo té tvé Plzně. A výhled na Eiffelovku.“
Jediné pozitivum na téhle práci byla právě Plzeň. Nevím, co bych dělal, kdyby se klient rozhodl opíjet třeba Starobrnem. Za víno bych každopádně neměnil. Rozhodl jsem se to raději nekomentovat, ale mé mlčení umožnilo další fázi útoku: „Kdy tě konečně povýší?“
Nevěděl jsem, co říct. Už nyní jsem měl doma peklo.
„Pozítří,“ zalhal jsem. „Máme důležitou poradu, kde se bude hodnotit naše výkonnost. Promluvím se šéfem.“
Zdálo se, že lež zabrala. Manželka ztichla a dítě energicky bušilo vařečkou do dna převráceného hrnce. Ideální kombinace.
Měl jsem den na to, abych se nechal povýšit. Potíž byla v tom, že jsem nevěděl, jak to provést. Potřeboval jsem pomoct. Vyběhl jsem rychle na ulici, kde se zrovna Dardaniel snažil nasoukat do auta. Moc mu to nešlo, dlouhý ocas se pletl všude.
„Dardanieli, počkej!“ zavolal jsem, než stihl nastartovat. „Potřebuji od tebe službičku.“
Karty byly rozdány. Spokojeně jsem se vydal rovnou na kutě.

UŽ ZÍTRA
Probuzení přišlo náhle. Petr, můj klient v Čechách, vstával o hodinu dříve než obvykle. To nám to dnes pěkně začíná. Seběhl jsem po schodech do kuchyně a rychle do sebe nahrnul zkyslý jogurt a rohlík. Lepší než drátem do oka.
Auto samozřejmě opět protestovalo. Zapalování jsem musel trápit pětkrát, než se konečně ozval uspokojivý zvuk motoru. Městem jsem projel kupodivu dobře, trable nastaly až u sférické brány. Ranní špička byla na vrcholu.
„K čertu,“ zanadával jsem si.
„Prosím?“ ozval se zarostlý rohatý čert stojící ve frontě ob místo přede mnou.
„To nebylo na tebe, mladej,“ odbyl jsem ho, což mi oplatil uplivnutím pod nohy. Zem zajiskřila a do nosu mne uhodil puch síry. Dál si mě nevšímal.
Zaměřil jsem se na frontu před sebou. Čekaly v ní dobré dvě desítky bytostí. Přímo před branou kontroloval malý nazelenalý celník papíry. Zrovna pročítal dokumentaci nočního děsu. Zplihlé černé vlasy mu padaly do tváře s mrtvolně bílýma očima. Při přebírání knížečky se děs usmál a odhalil řadu zahnívajících špičatých zubů. Pak prošel branou a celník se mohl zaměřit na muže v dlouhé černé kápi s pasteveckou holí omotanou koženým páskem, ze kterého soustavně odkapávaly krůpěje temné krve. Muž tak za sebou zanechával na chodníku smrdutou stopu. Malá ručka celníka čekala s otevřenou dlaní na doklady. Aniž by se zahalený muž pohnul, knížečka se zničehonic zjevila v zelených prstech. Celník úlekem poskočil. Byl tu nový, neznal nás. Nevěděl, co dovedeme. Proto to dnes tak trvalo.
Celníkovi nakonec došlo, že může polevit s pečlivostí, a fronta se tím dala do pohybu. Zřejmě tomu pomohl i fakt, že noví čekatelé za mnou netrpělivě pokřikovali. Prý jestli sebou nehne, tak ho sežerou. Koneckonců tak skončil jeho předchůdce.
Čert přede mnou konečně prošel sférickou branou, následná kontrola monstra, které mělo místo rukou nohy a středobodem jeho těla byla hlava, proběhla také hladce. Dostal jsem se na řadu. Vrazil jsem do zelených prstíků ušmudlanou knížku. Postup jsme znali všichni. Bylo třeba ověřit totožnost a účel vyslání nahoru na povrch. Pak už stačilo jen nastavit sférickou bránu na správného smrtelníka a hurá do práce. Takový byl běžný začátek práce, nás, démonů všedního dne.
Celník mne přejel očima a srovnal svá zjištění s údaji v dokumentaci. Byl jsem fešák na pohled. Lesklá petrolejová kůže, na zádech pár složených blanitých křídel opatřených drápy a pod nimi pěkně mrštný a dlouhý ocas. Jasně, Dardaniel měl delší, ale ne o moc. Převzal jsem papíry nazpět a prošel vrstvou tetelícího se vzduchu do světa smrtelníků.
„To je dost, že se také ukážeš.“
„Dobré ráno i tobě, Azizi,“ zavrčel jsem. „Tak počkat, pravé rameno je přece moje!“
„Měl jsi přijít včas,“ pokrčil anděl rameny.
Zpražil jsem ho pohledem. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych mu ten nebeský úsměv zmaloval, ale to poslední, co zítra potřebuji se šéfem řešit, je překročení pravomocí. Uvelebil jsem se Petrovi na levém rameni.
Smrtelník o nás samozřejmě nevěděl, pro jeho vědomí jsme byli neviditelní. Ale jeho podvědomí nám dokázalo naslouchat, a přesně to bylo naše poslání. Každý den jsme mu našeptávali, co má dělat. Konečné rozhodnutí ale bylo vždy na něm, my mohli jen radit. Věčný souboj Nebe a Pekla o každou živou duši závisel na pěšácích, jako jsme já s Azizim.
Jestli jsem chtěl pomýšlet na povýšení, potřeboval jsem Petrovu duši upsat Peklu. Háček byl v tom, že Petr byl odjakživa ten typ klaďase, který v tramvaji pouští stařenky sednout, i když jsou za ním další volná místa. Většina mých pokusů přimět ho k hříchu končila fiaskem.
Zjistil jsem, že se někam ženeme v oprýskané Felicii. „Kam to jedeme?“
„Šlápni na to,“ zašeptal jsem Petrovi do ucha. Vůz ihned začal zrychlovat nad povolenou hodnotu. Usmál jsem se, Petr byl ve stresu a hned uposlechl.
Až pak jsem se dočkal odpovědi: „K zubaři. Petr zapomněl, že má na dnešek domluvenou návštěvu. Myslel si, že je to až příští týden.“
„A kvůli tomu se tak žene?“
„Hm, nejde to přeložit. Zubařka má od pondělí dlouhou dovolenou. Před chvílí mu volali, kde vězí, že už tam dávno měl být. Zatím vzali ještě pána, který dorazil dříve, ale pokud tam Petr nebude včas, má prostě smůlu.“
„A bolí ho vůbec něco?“ podivil jsem se.
Azizi se krátce zamyslel. „Šestka vpravo nahoře. Začal ji mít citlivou na teplo a chlad. Nechce riskovat tím, že to nechá bez vyšetření. Bojí se, že by pak musel do nemocnice, a tam jsou samí řezníci. Alespoň tak to říkal do telefonu.“
„Jo, to jsou,“ uchechtl jsem se. „Dělá tam pár známých. Divil by ses, kolik zubařů se vyžívá v bolesti.“
Z diskuse nás vytrhl Petr. Řítil se ulicemi města a kličkoval z pruhu do pruhu. Do toho vytáhl z kapsy mobilní telefon a začal napůl poslepu naťukávat číslo. Nahlédl jsem na displej, zobrazoval slovo Šéf. Celá situace mi hrála do karet.
„Petře, děje se něco?“ ozvalo se z přístroje.
„Nesmíš říct pravdu,“ špitl jsem do ucha, „už dvakrát tě napomínal za pozdní příchod. Co asi udělá, až zjistí, že dnes nepřijdeš jen proto, že jsi zapomněl na zubaře.“
Zahlédl jsem zvídavé oči pod blonďatými kudrlinami. Anděl nezůstal pozadu: „Šéf to pochopí. Jste přeci jenom lidé a ti prostě občas zapomínají. O nic vážného nejde. Řekni pravdu.“
„Petře?“ naléhal hlas.
„Já, nemůžu dnes přijít, Filipe,“ dostal ze sebe konečně Petr. „Cítím se hrozně, asi jsem chytl nějakou střevní chřipku. Nerad bych to dotáhl do kanceláře.“
„Dva nula, nebesane,“ vyplázl jsem na něj rozeklaný jazyk. Opovržlivě odvrátil zrak.
„A co ta zpráva, kterou jsem od tebe měl dnes dostat?“ pokračoval šéf.
Petr se krátce odmlčel. „Zítra ji budeš mít na stole,“ řekl nakonec.
„To už budeš zítra fit?“
Odpověď přerušila policejní siréna. Červenomodré světlo se odráželo od stěn interiéru. Mezi majáky ve zpětném zrcátku vyčníval nápis STOP.
„Do hajzlu!“ zaklel Petr.
„Co se děje? To jsou sirény? Ty nejsi doma, když je ti blbě?“
Azizi nezaváhal: „Ještě máš čas to zachránit. Kápni božskou a řekni pravdu. Slib šéfovi, že tu zprávu bude mít přece jen ještě dnes, jak jste se domluvili. To mu bude stačit.“
„Staví mě policajti,“ zazněla Petrova odpověď. Zamyslel se a nakonec dal na démonického rádce: „Jedu totiž k doktoru. Musím končit.“
Nečekal na reakci a telefonát ukončil. Mobilní telefon pohodil na sedadlo spolujezdce, sundal nohu z plynu a zastavil u krajnice před autobusovou zastávkou. Cítil jsem, jak se Petrovi rozbušilo srdce. Nebyl zvyklý porušovat pravidla, nebyl zvyklý lhát. Tak jsem ho neznal, jel na vlně zoufalství a já ho tam hodlal udržet až do konce.
„Dobrý den, pane řidiči, poprosím vaše doklady – občanský průkaz, řidičský průkaz, technický průkaz vozidla a zelenou kartu,“ zazněl požadavek z úst vytáhlého policisty do stáhnutého okénka. Strážník odnesl doklady kolegovi do auta, který začal vše lustrovat v systému.
„Víte, jak rychle jste jel?“
Petr předvedl další krásnou lež. Hlasitě jsem se při tom chechtal. „Kolem padesátky.“
To už strážník oknem prostrkával hranatý přístroj s hadičkou na jednom rohu. „Jel jste sedmdesát dva kilometrů v hodině. Vyzývám vás k dechové zkoušce. Foukejte do trubičky, dokud neuslyšíte pípnutí.“
Plíce poslušně vypouštěly svůj obsah, když jsem si připravoval svůj další tah. Azizi zběsile třepotal křídly, poletoval kolem ucha a brebentil svá doporučení. Nebylo mu to nic platné, Petr byl tak rozrušený, že poslouchal jen má slova: „Dostali tě. Jestli to zadají do systému, tak ti seberou papíry. Musíš ho podplatit! Rychle!“
„V pořádku,“ prohlásil strážník a na důkaz ukázal displej přístroje zobrazující nulu. Petrovi se ulevilo jen na zlomek vteřiny. „Víte, že máte měsíc propadlou technickou?“
A bylo to. Sáhl pro peněženku a demonstrativně v ní zalistoval. Shodou okolností včera vybíral. Povytáhl růžky pěti dvoutisícovek. „Nemohli bychom se nějak domluvit?“
„Ach, panenko Marie, pomoz tomuto smrtelníkovi nalézt cestu zpět k rozumu,“ vzdal svoji snahu Azizi. Snažil se problém eskalovat k vedení, mamlas.
Policista zahlásil výši pokuty, která shodou okolností zcela odpovídala výši nabízeného úplatku. Petr peníze předal a na oplátku si převzal pokutový lístek. Na něm našel pětinovou částku, ale na nic se neptal. Byl rád, že nepřišel o papíry. Ty mu totiž strážník záhy přinesl a poslal ho pryč. Rychle nastartoval a odjel k zubařské ordinaci.
Pohled na hodinky napověděl, že jede pozdě. Po cestě už dvakrát odmítl příchozí telefonát od šéfa, nyní ho ukončil potřetí. Petr byl v podivném transu, kdy vykonával vše, co jsem řekl. Proto, když přišel do ordinace a zjistil, že své okno na ošetření promeškal, od plic seřval sestřičku i se zubařkou. Prásknutím dveří pak ohlušil zaražené pacienty sedící v čekárně. Dnes se mi dařilo jako nikdy předtím. Skoro mi bylo Petra až líto.
Při cestě domů se v Petrovi mísily emoce, na které nebyl zvyklý. Vztek, zklamání, smutek. Klepal se jak čivava. Navzdory nedávné pokutě se opět řítil městem nepovolenou rychlostí. Tentokrát mu to prošlo. Zaparkoval před starou hradbou. Prudce zabouchl dveře Felicie a rozrazil vrzající branku. Když procházel vchodovými dveřmi, už se nadechoval, že zavolá na manželku, jak špatný má den. Dech mu sebral pár mužských bot pod schody. Nepoznával je. Jeho pochyby rázem potvrdil chichot přicházející z ložnice v patře.
„Dardaniel se činil dle vlastních praktik,“ zhodnotil jsem tah s cizoložstvím.
„Cos říkal?“ zajímal se hned vyděšený Azizi. „Ty o tom něco víš?“
Cítil jsem, jak Petrovo vědomí zalila žárlivost. Zcela ho pohltila a převzala otěže. Ze stojanu v kuchyni vzal dlouhý ostrý nůž na krájení masa. V pevném rytmu potichu našlapoval na schody. Pěkně krok za krokem. Položil ruku na kliku a na krátkou chvilku zaváhal. Azizi byl celý bez sebe. Křičel Petrovi do ucha, ať se probere. Ať to nedělá, že to je největší chyba jeho života. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl anděla plakat.
„Ty přece nejsi zlý! Každému vždy pomáháš. Když ti někdo ublíží, odpustíš mu. Prosím, zahoď ten nůž!“ ronil slzy a žadonil.
Využil jsem vlnu žárlivosti, která zaplavila Petrovu mysl jak biblická potopa a snahu anděla zmařil jedinou větou: „Za to zaplatí!“
S nožem napřed vstoupil do místnosti.

DLOUHO OČEKÁVANÝ DEN
Domů jsem se vrátil až nad ránem. Petr nedokázal usnout. Zůstal jsem u něj tak dlouho, dokud se nezhroutil vyčerpáním. Nikdy jsem se necítil lépe. Vešel jsem do obývacího pokoje a přidřepl k Sofii, která sledovala brakovou telenovelu. Katarína právě zjistila, že Christián je její bratr a že se tím pádem celou dobu vesele dopouštěli incestu. Musel to být pro ni šok.
„Jedeš si říct o to povýšení?“ řekla místo pozdravu. Jen jsem pokýval hlavou. Co jsem mohl dělat jiného? Kdo by odolal překrásné Sukubě, démonické bohyni sexuální slasti, která ze svých obětí vysávala životní sílu? Přitahovala mne každým kouskem svého těla, ale nezasloužila si ani polibek. Šlo jí jen o jedno. O vlastní prestiž.
Koutkem oka jsem raději hlídal okolí, kdyby se odněkud přiřítil skrček. Ještě pořád mi nedorostl kus lýtka, který včera vykousl. Nenažranec jeden. Vzduch byl čistý. Riskl jsem to do kuchyně, kde jsem z ledničky vytáhl Plzeň. Byla poslední, ale to nevadilo. Tentokrát jsem nic nenechával náhodě a pořádně se napil. Nebeský zážitek. Trochu divné přirovnání pro démona, blesklo mi hlavou. Otočil jsem do sebe zbytek plechovky, zmačkal ji v ruce a pohodil na zem. Pořádně jsem si říhl a usmál se. Přišel čas vyrazit na poradu.
Pod schodištěm do patra se ukrývaly malé nenápadné dveře. Za nimi sestupovaly ošlapané vlhké schody do sklepa. Seběhl jsem je a dorazil k modrým oprýskaným dveřím výtahu. Každý dům měl jeden takový k dispozici. Zmáčkl jsem plastové tlačítko, které rozzářilo červenou diodu vedle sebe. Zanedlouho se dveře otevřely a odhalily béžové stěny výtahu. Vešel jsem dovnitř a přejel pohledem tlačítka s příslušnými patry pekelných sfér. Vybral jsem pátou odspoda.
Dveře poslušně zajely zpět na své místo a výtah se dal na sestup. Věděl jsem, že ve skutečnosti neklesám. Byl to jen způsob, kterým si moje mysl vykládala přesun mezi sférami. Na rozdíl od sférické brány, kterou jsem využíval při cestách za Petrem, měl výtah značná omezení. Dovezl mě jen na předem určená místa a do nejnižších pater mne ani nevpustil. Neměl jsem dostatečné postavení, abych do nich získal přístup.
Pohyb konečně ustal. Dveře se rozevřely a odhalily rušnou chodbu plnou pobíhajících démonů. Ti, kteří spěchali nejvíce, chodbou prostě prolétli s doširoka rozevřenými blanitými křídly. Vyrazili tím z rukou štos papírů roztomilé brýlaté čertici. Vykřikla za nimi sérii nadávek a nešťastně se rozhlédla okolo sebe. Prošel jsem chodbou a sehnul se k rozsypaným papírům. Čertice na mne nechápavě pohlédla. Podal jsem jí posbíraný štůsek do rukou, usmál se a vydal se směrem k šéfově kanceláři.
V zasedačce už byli snad všichni. Seděli kolem kulatého stolu a nervózně se vrtěli. Nebyl jsem dnes jediný, jehož výkon se bude posuzovat. Dokonce i poltergeist Derek nechal svoji namodralou ektoplazmu, která tvořila nehmotné tělo, levitovat v sedící poloze nad židlí. Jediný šéf postával. Snažil jsem se od pohledu odhadnout jeho náladu, zatímco jsem si sedal na poslední volné místo. Velké kozlí nozdry prudce pulzovaly, kopyto podupávalo do země a chlupatý ocas vehementně létal vzduchem ze strany na stranu. Za ním byl na obrazovce vystavený úvodní nadpis prezentace Hodnocení výkonnosti.
„Vida, Barbie se ukázal,“ ozvalo se z davu.
„Jmenuji se Barbiel,“ zabručel jsem marně do smíchu ostatních.
„Ticho!“ přerušil rozruch šéf. „Začneme hodnotit.“
Teatrálně přepnul prezentaci na další obrazovku. Naše oči se upřely na graf. Zobrazoval křivku podprůměrných čísel v rozmezí několika měsíců. Až v samém závěru křivka zničehonic vylétla do extrémních hodnot. Rázem se ozvaly nechápavé a závistivé pokřiky.
„Barbiel, kterému se tu posmíváte, včera dokázal výjimečný skutek,“ navázal kozlovitý démon. „Vzorného dobráka vyvedl natolik z míry, že mu vnukl myšlenku na vraždu. Pozoruhodný výkon.“
Nechal informaci působit. Cítil jsem, jak se do mne zarývají nepřející pohledy přísedících. Nechápali to, byl jsem pro ně odjakživa břídil.
„Je to podvod!“ vykřikl náhle Derek. Protáhl své nehmotné tělo středem desky stolu, aby získal více pozornosti. „Vím to od Dardaniela. Tohle nemehlo za ním přišlo a žadonilo, aby mu s jeho smrtelníkem pomohl.“
„Je to pravda?“ zavrčel šéf.
Dveře se náhle otevřely a dovnitř vešel démon se zelenou šupinatou kůží.
„Ano, je,“ prohlásil Dardaniel. „Přišel jsem se osobně ujistit, že za své výsledky Barbiel nebude odměněn. Nejsou totiž jeho.“
S Derekem na sebe spiklenecky mrkli, tohle divadélko měli dopředu připravené.
„Vždy jsi byl slizkej had,“ sykl jsem na něj.
„Dobře, že jste přišel,“ nenechal se šéf vyvést z míry, „možná mi dokážete vysvětlit tohle.“
Další obrazovka zobrazila vývoj grafu až do dnešního rána, kdy Petr konečně usnul vyčerpáním. Ta vzpomínka mne zalila radostí. Strmá stoupající křivka se náhle zhroutila, protnula osu grafu a propadla se hluboko do záporných hodnot. Šok byl tak velký, že si z toho Poltergeist Derek opět sedl na zadek.
„Připravil jsem ti tvého smrtelníka na stříbrném podnose a ty to takhle poděláš?“ vysmíval se Dardaniel. „Jsi ostudou téhle sféry. Už dlouho říkám tvé manželce, ať tě opustí. Zaslouží si lepšího.“
„Je jen tvá.“
Moje odpověď mu vyrazila dech. Nevěřícně na mě zíral.
„Je to mrcha, která jen hledá cestu do lepší sféry. Proč myslíš, že se s tebou tahá?“ má slova se tvrdě opřela do démonova ega. „A připrav se, že ti na krk pověsí tu malou zrůdu,“ dodal jsem.
„Takhle mluvíš o svém synovi?“
„Není můj, to nevíš? Budeš se divit, co ti ještě neřekla.“
Mohutné kopyto tvrdě dopadlo na dlažbu. „Tak dost! Nezajímají mě ty vaše babské plky. Barbieli, vysvětli, co se stalo.“
Odsunul jsem židli a postavil se, abych svým slovům dodal důstojnost. Zhluboka jsem se nadechl a přiznal se: „Je to docela jednoduché. Petr, můj smrtelník, si zkrátka nezaslouží propadnout Peklu. Je to ta nejhodnější bytost, kterou jsem ve svém životě potkal. Soustavně mne překvapoval, až se stal mým vzorem. Alespoň tak si vysvětluji své mizerné výsledky v průběhu roku. Petr mě změnil. Zažehl v mém nitru jiskru dobroty a ona pomalu vzplála v plamen. Včera jsem to mohl všechno zvrátit. Mohl jsem z Petra udělat vraha a zaprodat jeho duši Peklu. Když jsem ale prohlédl zavěs žárlivosti, který ho v amoku zaslepil, nenašel jsem hněv. Spatřil jsem lásku a odpuštění. Podpořil jsem ty pocity a přiměl Petra zahodit nůž. Pomohl jsem mu udělat správnou věc. Zamyslete se a rozhlédněte se kolem. Vážně jste tu spokojení? Jsme na sebe zlí a jen čekáme na příležitost podrazit druhému nohy. Skutečně je to to, co chceme? Máme přece na víc.“
Srdceryvný proslov ostatní ocenili hysterickým smíchem a hněvivým vrčením. Cítili se nepříjemně, vyvedeni ze své komfortní zóny. Jak si mohl něco takového jeden z nich dovolit?
Halasem pronikl silný hlas: „Barbieli, jakožto vedoucí centrální správy páté pekelné sféry tě obviňuji z hrubého porušení pracovních povinností. Trestem za takové provinění je smrt,“ nechal svá slova chvíli rezonovat místností.
„Ano, to si zcela uvědomuji. Co se jednomu jeví jako trest, jinému slouží jako vysvobození. Přiznávám se,“ řekl jsem smířeně.
„Zabijte toho hňupa,“ odvětil otráveně šéf.
Ze všech směrů se začal ozývat hrdelní řev, sykot a vrčení. Démoni se vymrštili ze svých míst, roztáhli křídla, vycenili zuby a vytáhli drápy. Pomalu se ke mně blížili krokem šelmy a já jen instinktivně couval.
První to zkusil malý fialový ďáblík. Věděl jsem, že má mrštnější jazyk než pařáty, ale byl mi nejblíže. Pokusil se mě rychle vyřídit sekem na krkavici. Mrštně jsem se úderu vyhnul úkrokem. Rychlým výpadem na loket jsem útočníkovi rozdrtil kloub. Zaúpěl a ztratil rovnováhu. Využil jsem jeho rychlosti a z otočky ho vyslal pod nohy dalšího démona. Svalili se na zem a vytvořili tím dočasnou barikádu. To mi dalo šanci odrazit útok z druhé strany.
Jen koutkem oka jsem zahlédl mihnutí kostěného křídla. Nestihl jsem uhnout, ale alespoň jsem blokoval rukou. Křídlo se po ní svezlo a narazilo do žeber, naštěstí už ne plnou silou. Vlastním křídlem opatřeným drápy jsem švihl kupředu a zanořil kostěný výběžek hluboko do očního důlku útočníka. Šplouchlo to. Chvíli se jen tak klepal, než se svezl na zem.
Převaha nepřátel se nakonec přece jen projevila. Nejprve jsem schytal kopanec do lýtka, který mne donutil pokleknout. Kdybych nemáchl křídly, skončil bych rovnou na zemi. Takhle jsem stihl rozdat dva rychlé direkty, které v mase těl někoho zasáhly. Ne že by to něco řešilo. Ostrý pařát se mi otřel o spánek a nechal za sebou bolestivý krvavý šrám. Chystal jsem se na další zoufalý výpad, když se karta nadobro obrátila. Poltergeist Derek proletěl houfem těl a vnikl do toho mého. Zalila mne vlna mrazící energie, která mi na pár chvil znemožnila jakýkoliv pohyb. Bohatě to stačilo na to, aby se Dardaniel protlačil skrz dav a jediným silným úderem mi zarazil nazelenalý pařát do břicha. Z úst se mi vyvalila hustá temná krev. Zadíval jsem se do hněvivých očí šupinatého démona. Viděl jsem v nich čirou zlost. Proč mne tolik nenáviděl? Čekal jsem na ránu z milosti. Ani jsem necítil, že mi někdo další rval křídla ze zad.
Derekovo kouzlo náhle pominulo a já se zhroutil na zem. Zároveň jsem se přestal otřásat pod přívalem úderů. Napadlo mne, zda už nejsem mrtvý. Namáhavě jsem otevřel oči. Místnost byla zalita nebeským jasem. Démoni se před ním krčili v rohu a výhružně syčeli.
„Co tu pohledáváte, nebeská verbeži?“ zaburácel hlas šéfa místností. „Dle úmluv nesmíte vstupovat do pekelných záležitostí pod hrozbou války. Chcete ji snad vyvolat?“
Až nyní mé oči dostatečně přivykly nebeskému svitu. Spatřil jsem vysokého štíhlého muže s dokonale rovnými blonďatými vlasy po ramena. Vyzařoval klid a mír. Obklopen byl zástupem nižších andělů, mezi nimiž jsem zahlédl i Aziziho.
„Azizi!“ zavolal jsem, ale přes ústa zalitá krví to znělo spíš jako Ablžblch.
„Nepřišli jsme za účelem násilí,“ pronesl vrchní anděl. „Nemáme v úmyslu zasahovat do pekelných záležitostí. Jak jistě víte, úmluvy dávají výjimku vstupu andělům do pekelných sfér za účelem eskorty nebesana.“
Šéf zmateně obhlédl zástup andělů: „A koho sem eskortujete? Žádného hlášeného návštěvníka pekla mezi vámi nevidím.“
„Ne sem,“ usmál se anděl. „Odtud.“
Byl to zvláštní pocit. Teplo mne prostoupilo skrz na skrz. Do žil mi vlilo novou sílu. Cítil jsem, jak se moje rány uzavírají a hojí. Tmavá kůže začala náhle blednout a ze zad vyrostl nový pár opeřených bílých křídel.
„Jestli mi narostly i blonďaté kudrlinky, tak se vážně naseru,“ prohlásil jsem, když jsem se zvedal ze země. Azizi mne přispěchal podepřít. Při pohledu na moji hlavu se začal chichotat.
„Za své vzorné chování a nesobeckou oběť byl démon Barbiel nejvyšším Bohem povolán do Nebe. Nadále bude vystupovat jako anděl Barbiel. Jakýkoliv útok na anděla by znamenal porušení úmluv a vyhlášení války,“ pronesl vrchní anděl a tím bylo moje nanebevzetí dokončeno. Alespoň legislativně. Fyzicky ho dokončím až průchodem zářivým nebeským portálem, kterým se sem všichni andělé dopravili.
„Ještě jsme spolu neskončili,“ zavrčel Dardaniel.
„Skončili,“ odpověděl jsem klidně. „Odpouštím ti.“
Zaskočeně sledoval, jak mizím v portálu.
„Jak to dopadlo s Petrem?“ ptal jsem se Aziziho po cestě do Nebe.
„Docela dobře. Manželka to s milencem hned skončila. S Petrem chce navštěvovat manželskou poradnu, aby vše vyřešili.“
„To rád slyším,“ ulevilo se mi.
„A ještě něco. Petra vyřadili z konzultačního programu.“
„Takže jsi dostal padáka?“
„Ne tak docela. Přeřadili mne k nějakému Francouzovi,“ odvětil Azizi.
„A do háje,“ zhodnotil jsem. Oba jsme se zasmáli.
„Ale Petrova duše už patří Nebi. Je pod naší ochranou,“ pokračoval. „To mimochodem znamená, že bude potřebovat strážného anděla. Nechceme, aby se mu něco stalo. Už jsi přemýšlel, co bys chtěl v Nebi dělat?“
Ta nabídka nezněla vůbec špatně.

Autor: Tomáš Pašek
Název: Vzestup pokušitele
Sarden 2022
Korektura: Eylonwai
Ilustrace: Jarda Řezáč
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Tomáš Pašek je v profesním životě IT konzultant, v osobním táta od rodiny, nadšenec do 3D tisku a příležitostný volejbalista (což je s jeho výškou co říct). Vyprávění příběhů ho táhne od dětství, kdy jako Pán jeskyně znepříjemňoval život kamarádům a ti mu za to byli ještě vděční. Nadpřirozené světy jsou odjakživa součástí jeho tvorby, což se v poslední době snaží ukázat hlavně v povídkách.