RECENZE: Eidži Jošikawa, Musaši

Čtu pro potěšení, odpočinek a obeznámení se s místy, na něž se nedostanu. Jedním z takových míst je právě i Japonsko. Snad jednou. I proto jsem po reedici Jošikawova románu sáhnul bez delšího uvažování. Teprve při převzetí balíčku mi skutečně došlo, že v ruce držím téměř tisíc stran. A snad prvně jsem byl rád, že vydavatel použil papír nižší gramáže.

Dávám přednost podrobnému vyprávění, a to i na úkor časové investice. Mám ve větší oblibě Kurosawových Sedm samurajů (říkal někdo tří a půlhodinová speciální edice?) než Sturgesových Sedm statečných. Japonci si jednoduše dovedou dát načas. Nejde ale o nudné okecávání ani o předžvýkávání textu, aby jej pochopil naprosto každý. Román si ponechává dostatek nevyřčeného, nevysvětluje. Zato popisuje vše, perfektně navozuje atmosféru a skutečně přenáší čtenáře o stovky let a tisíce kilometrů. Na neznámá, ale nádherná místa. Jošikawa má dar popisovat. Každý den si uvědomuji, jak se toto umění ze světa vytrácí. Kdykoliv to lze, lidé tasí telefony a fotí, místo aby se vcítili do situace, vytáhli z ní to podstatné a pak popsali, co vidí. Popisování je uměleckou disciplínou, která umožňuje každému projevit své vlastní vidění předmětu, počasí nebo události. Některá díla tímto neskutečně trpí a při nejlepším staví ve svých knihách hrubá filmová studia. Jošikawa staví svět a plní jej živými lidmi. Desítkami postav, které na sebe narážejí a opět se rozcházejí, jen aby se jejich cesty střetly na nečekaných místech při nevídaných událostech. Není vedlejší postavy, která by si nezasloužila více pozornosti. Vězte, že je-li někdo pojmenován, nesetkáváte se s ním naposledy.

A díky takto bohatě vystavěnému prostředí mu následně nečiní problémy vracet se do již navštívených lokací. Snadno si je připomenete a vracíte se na ně se stejnými očekáváními jako postavy. Je to neskutečně příjemný pocit, jako návrat do vesnice, kam jste jezdili na letní prázdniny. Navíc není ani trochu problémem knihu odložit a vrátit se k ní po několika týdnech. Naopak, pravidelné přerušování četby bych i vřele doporučil. Zaprvé se nepřejíte dobrého. Zadruhé si tím i vytvoříte určité časové pásmo, kdy lépe vnímáte dobu, která během putování hlavního hrdiny uběhla. Popisy jednotlivých dní či hodin se tak střídají s týdny či měsíci a četba působí, jako byste sledovali život skutečného člověka.

Čímž se dostáváme k faktické stránce knihy. Pojednává o jednom z nejváženějších šermířů Japonska, Mijamotu Musašim, taktéž známém pod dalšími jmény. Přestože se Japonsko považuje za jednu ze zemí s nejlépe dochovanými písemnými prameny, nelze čekat, že bychom měli podrobné svědectví o každém dni. Přirozeně trvalo alespoň dvacet let, než si vydobyla takové postavení, které budilo zájem dostatečného množství lidí, kteří uchovali svědectví o jejích činech. Navíc, mnohá vznikala z vyprávění a s časovým odstupem. Pro připomenutí, Mijamoto Musaši žil mezi lety 1584 a 1645. O mnohých skutečnostech, které se k jeho postavě pojí, se nadále vedou mezi odborníky spory, ve většině případů se však shodují na jádru daných událostí. Jošikawa navíc psal skutečně zejména román, nikoliv učebnici. Ačkoliv tedy můžeme o některých příběh formujících událostech dlouze diskutovat, nemělo by nám to narušit samotný zážitek z četby. Příběh je vyprávěn hned z několika pohledů lidí prožívajících stejné události, ale na jiných místech. Některé tyto vhledy jsou čistě epizodní, jiné se vinou od začátku až do konce. Všechny ale mají společnou výše zmíněnou pečlivost zpracování. Díky tomu si můžeme užívat seznamování se s tehdejším každodenním životem. S tradicemi, zvyklostmi, způsoby obveselení, ale také nástroji denní potřeby. Zvlášť v tomto ohledu se jedná o velice obohacující zážitek.

Rád bych vyzdvihl ještě jeden aspekt, duchovní. Většina četby je skutečně meditativním zážitkem. Jednou stranou je Musašiho zdokonalování se v boji, druhou pak objevování umění a krás přírody. Schopnost užít si něco tak banálního, jako je příprava čaje nebo malba pomocí pouhých několika tahů. Na první pohled se jedná pro moderního člověka západního střihu o nepochopitelnou teatrálnost. Prvky klidu a doceňování maličkostí jsou přitom výsadou, kterou si dopřeje málokdo. Dnešní společnost je nastavena zejména na jednoduše měřitelný výkon a hromadění. Jak ale vyjádřit nehmatatelný zážitek dokonalé jistoty ruky pohybující štětcem nebo perfektní pohyb při odkládání čajové naběračky? Nelze. Vzniká a zaniká současně. Záznam okamžiku na video či fotografii jej zákonitě narušuje a pořizovatele okrádá o estetický zážitek. Nemožnost uchovat čin samotný jej dělá tak vzácným a hodným naprostého soustředění. Kniha je schopna navodit potřebné pocity a popíše setkání tak dokonale, že si můžeme tyto zážitky zformovat v hlavě a prožít.    

A nakonec příběh jako takový. Co, kde, jak, proč, kdo za to mohl. Základní linka sleduje vývoj bouřlivého siláka ve válečníka a následně filozofa. Neprozrazuji nic zásadního, nebojte. Vlastně se jedná o informace, které by na vás vyplivlo jakékoliv vyprávění o Musašim v prvních pár větách. Sledujeme osudy, které jej následně vedly k sepsání dvou děl – Knihy pěti kruhů (která se zaměřuje zejména na techniky boje) a kratšího spisu Dokkodo („Cesta osamění" či „Cesta válečníka"), zaměřeného na stoický a asketický život, jehož cílem je dosažení dokonalosti.

Mijamoto je vylíčen možná až moc jako ideál válečníka, který má na mysli pouze čest a naprosté nerušené soustředění. Tuto představu však nabourávají výše zmíněné učené dohady, které i jemu přiznávají více lidských vlastností. Na druhou stranu je jeho chování povětšinou pochopitelné a lze tedy autorovi odpustit jisté přibarvení hrdiny. Co však osobně považuji za nešťastné jsou těsné náhody (jak je pro sebe nazývám). Vyčítal jsem je Nesböho kriminálkám, vyčítal jsem je dvojici Lars Kepler. Když policista alkoholik dělá celou dobu vše nejlepší pro dopadení pachatele a zrovna těsně před zatčením se „posilní", takže následně mine ze vzdálenosti dvou metrů. Když mu vhodně na hlavu padne hořící trám. Když si uvědomí rozhodující důkaz díky náhodné vzpomínce na návštěvu muzea před čtyřiceti lety. Někomu možná připadají napínavé. Mě tyto momenty vytáčí doběla a mám chuť knihu zavřít. Jsem nazlobený na autora, který má patrně dojem, že čtenář je idiot a přijme zcela nepravděpodobnou shodu náhod. Saturnina s dědečkem na vás! Kdyby se to stalo jednou, tak prosím, ale jistí autoři (ano, i výše jmenovaní) se k podobným úskokům uchylují příliš často a příliš okatě. Bohužel ani Jošikawa si neodpustí, aby postavám přibližně jednou za sto stran snížil IQ o polovinu a nohy vyměnil za rosolový model, případně typ dřevák. Štve mě to. Rozumím, že původní vydávání románu na pokračování v časopise si žádalo určité techniky zaháčkování. Takto zkušený autor mohl zcela jistě přijít s inteligentnějším řešením této otázky. Navíc, když tyto situace často zcela určují další směřování příběhu. Ne, nejedná se o vedlejší mini příhody, ale o rozhodující zvraty!

Á propos, zvraty. Mimo těch pár spalujících mozek a palce u nohou ohrnujících, je kniha plná zajímavých menších střetů a zápletek, kterým opět nechybí důvtipné rozřešení a jeden druhému se nijak zvlášť nepodobají. V herním žargonu bychom mluvili o „absenci fetch questů". Zavedou čtenáře na méně známá, ale nádherná místa, která působí svým kouzlem i skrze stránky nažloutlého papíru. Chrámy, svatyně, menší vísky, vrcholy hor dotýkající se oblak, tlejícím listím zahalená údolí, promrzlé břehy řek v zimě i velkoměsta. Můžete je vidět i cítit, slyšet zurčení vody a ohýbaná stébla vysoké trávy na planinách. Ruch přístavů a krámků okolo, vážné ticho lepších čtvrtí.
Pokud si navíc chcete zážitek ještě okořenit, doporučuji četbu podkreslit soundtracky filmů Akiry Kurosawy, zvuky onsenů či tradiční japonské flétny, klidně i v lehce se překrývající kakofonii více stop současně. Výborně poslouží taktéž soundtrack nedávného hitu Ghost of Tsushima, ale připravte se v jeho podání na zvlášť procítěné a naléhavé tóny, které jednoduše nepůsobí patřičně ke všem částem knihy.

Vy, kdo jste se dostali až sem, jste mohli nabýt dojmu, že jste se měli raději vrhnout na knihu. Měli byste za sebou pár stran a tušili, jestli spíš pokračovat, nebo ne. A to by byla právě chyba. Začetli byste se totiž do důmyslného vyprávění... o místním nevycválanci, lámali si jazyk s počeštělými jmény, která by se vám špatně pamatovala a možná byste nakousli příběh mnicha se svérázným humorem. Jenže tato kniha chce svůj čas. Ty, kteří se alespoň trochu zajímají o Zemi vycházejícího slunce, odmění bohatými zážitky. Nováčky a zcela nezaujaté ale též chytne, zejména libují-li si v pořádných zápletkách a nečernobílém světě. Možná budete muset ze začátku sem tam zatnout zuby, ale po prvních sto stranách se svět otevře a čím dál bude jen lepší. Málo knih má téměř tisíc stran. Ale tato je nemá na parádu.

Dlouho jsem si nepřipadal tak zbytečný. Jošikawův román si získal od svého vydání před téměř osmdesáti lety tolik fanoušků, že snad již ani není třeba jej znovu recenzovat. Ať je to ale jasné a bez dohadů – přes těch pár výtek musím Musašiho jednoznačně doporučit.

Musaši
Eidži Jošikawa
Nakladatelství: BB art
Překlad: Martin Tirala
Redakce: Marek Fikar
Rok vydání: 2021 (2.vydání)
Počet stran: 936
Vazba: vázaná
Cena: 999 Kč