REPORTÁŽ: FénixCon 2022, 37. mezinárodní setkání přátel fantastiky

Ještě přede dvěma roky jsem vůbec netušila, co se skrývá za tajuplným a bůh ví čeho všeho ještě plným názvem con. Byla jsem fandomová panna jak vyšitá. Až s vlastním fušováním do psaní fantastiky jsem odhalila nejen její vskutku fantastickou šíři a žánrovou hloubku, ale zjistila jsem, kolik skvělých lidí se v tomto divotvorném světě objevuje.
Fantastický žánr jsem samozřejmě četla už jako mládě školou povinné, když jsem ve čtrnácti tajně zhltla Den trifidů, byla jsem očarovaná. Devadesátky však žily hlavně z překladových autorů, a tak jsem coby puberťačka baštila hlavně Kinga, občas nějakého toho Bradburyho, ale nějaké ponětí o českých sci-fi a hororových autorech jsem začala získávat až ve zralém věku téměř čtyřiceti let. Já vím, je to pozdě. Já byla vždycky taková opožděná.
Jak jsem s odrůstajícími dětmi měla trošku času na vlastní psaní, žasla jsem, kolik žánrových nakladatelství v českém literárním rybníčku máme, jak skvěle umí tuzemští autoři a autorky psát a že jsou vlastně mnohokrát srovnatelní, ne-li kvalitativně lepší než autoři zahraniční. Předplatila jsem si časopis XB-1, jako jediná si u nás v trafice kupuji Pevnost a za Krátký řez bych strčila ruku do ohně.
Poslední dva roky čtu převážně české sci-fi a hororové spisovatele a protože jsem děvče zvědavé, chtěla jsem je vidět naživo. Rozhodla jsem se překonat další metu a loni jsem poprvé navštívila Comic-Con. A bylo to naprosto super. Konečně jsem osobně viděla a slyšela ty, které jsem dosud znala jen z přebalů knih či z profilových obrázků na fejsbůčku. Užila jsem si tehdy spoustu zajímavých přednášek, panelových diskusí a nebýt vlastních potomků a manžela v jejich zápřahu, museli by mě odtamtud vyhánět jako poslední. Nabyta dojmy jsem si pak k narozeninám přála jet na Svět knihy. Ten jsem tentokrát prožila sama bez rodinných příslušníků, které odrazovalo nezdravé množství knih a minimum počítačů vhodných k paření. Na Světě knihy jsem konečně potkala svou dvorní beta čtenářku Karin Novotnou a zjistila jsem, že většina autorů a autorek mých oblíbených knih jsou neskuteční sympaťáci.
A protože jsem skutečnou milovnicí hororů, donutila jsem svého muže, aby se mnou jel na podzim do Prahy na HorrorCon. A opět se opakovalo to, co na těchto conech miluju. Skvělá parta podobně ujetých lidí, spousta báječných knih a nová přátelství.
Proto jsem neváhala ani vteřinu, když se měl po dvouleté covidové pauze opět v brněnském hotelu Vista konat FénixCon. Ten vypukl v pátek 2. prosince a trval až do neděle 4. prosince. Já navštívila sobotní program, i když s malým neplánovaným zpožděním, protože kdo by odolal jízdě šalinou až na konečnou, aby posléze zjistil, že kýžená zastávka je na druhém konci města. Jo, jsem holka z maloměsta, co se občas ztratí i ve vesmíru vlastní hlavy. Jako uvítání a malá náplast na bolest z dlouhého cestování mě čekala taška plná knih, které jsem ještě nečetla. Paráda!

Můj vlastní rozjezd na FénixConu byl pozvolný. Nejdřív jsem v přilehlé restauraci dodala něco málo živin svému fyzickému já, abych se potom přesunula s notebookem do ústraní a v klidu dopisovala rozepsanou povídku. Jsem vcelku introvert, takže jsem byla spokojená. Ale cony jsou především o lidech, o setkávání, diskuzích, klidně i při sklence něčeho lehce alkoholického. Nakonec jsem se dočkala všeho, po čem jsem tak toužila, a užila si krásný večer plný povídání s těmi, kteří jsou střelení stejně jako já. A během slavnostního večera jsem si užila i svých pět minut slávy během vyhlašování literární soutěže Daidalos.
Při cestě zpátky setmělou šalinou jsem pak byla s velkou a těžkou soškou centrem nechtěné pozornosti. Bylo to úžasné a bylo to v Brně! Potřást si rukou s ikonou fandomu Františkou Vrbenskou, popovídat si s Hanou Mudrovou, která dělá v Xbéčku neskutečný kus práce pro začínající povídkáře, to pro mě bylo jako slavit dohromady Vánoce a narozeniny.
A o tom jsou všechny cony. Nejen o skvělých besedách a přednáškách, na kterých se lačný čtenář dozví netušené. Je to o lidech a o tom, co je spojuje. Vášeň. Vášeň k literatuře, která ještě pořád stojí na okraji zájmu. O vášnivých lidech, kteří milují fantastiku, a jejich knihách, se kterými se ještě pořád bůh ví proč nesetkáváme v mainstreamových médiích, i když vévodí příčkám oblíbených knih a kradou se v knihovnách.
Podporujte tedy českou fantastiku. Kupte mámě, tátovi, sourozencům nebo vlastním či nevlastním potomkům knihu od tuzemského autora či autorky. Rozšiřujte dál základnu těchto báječných šílenců s fantazií hlubokou jako Hranická propast.
Ať se na conech máme pořád s kým setkávat.